Ozvěny z domova

Taky se poslední dobou plácáte kdesi na odlišné úrovni existence, kde vám připadá, že nic není reálné, asi jako to mezidobí bezvládí mezi Vánocemi a Silvestrem, kdy předstíráte, že čas ubíhá normálně, ale není tomu tak?

Od té doby, co nám zavřeli školu a my najely na home office, ztratila jsem veškeré pojetí o čase. Netuším, co je za den, pracovní doba je buďto extrémně krátká (to když není do čeho píchnout a já akorát odpovídám na mejly v záblescích pracovitosti v 8, v 16 a ve 22 hodin), nebo naopak mega dlouhá (asi jako teď, když zpracovávám tabulky a dělám na tom do půl 7 do večera, přestože pracovní doba mi normálně končí ve 4). V kanclu jsem byla asi dvakrát, většinou jen něco vyzvednout (noťas! dostala jsem pracovní noťas! *-* Ale ajťáci mají smysl pro humor - dali mi ho úplně prázdný, stylem Zařiď si sám, tak jsem jim to omlátila o hlavu a už mám systém i programy a funguju ^^), případně něco vytisknout, a liduprázdná škola i mhd navozují atmosféru letních prázdnin, což je v rozporu s teplotami venku. Jsem z toho nějaká zmatená.

Ale to je asi tak veškerá změna, kterou jsem zaznamenala. Očividně má své výhody být in-doorovým introvertem, co nikdy nikam nechodí a nemá téměř žádné známé, které by potkával častěji než jednou ročně - aspoň mi teď nic neschází. Co víc - nemusím mezi lidi! *-* Akorát si teda nemá moc cenu brát dovolenou, když jsem stejně tak jako tak doma - mám tam ještě osm dní dovolené z loňska a co s ní mám teď jako dělat??


I tu zavřenou knihovnu ustojím - doma mám čtiva až až a asi bych s ním vydržela pár let. Ještě než všechno tohle šílenství začalo, rozečetla jsem další z Kišiho hororů, jenže jelikož jsem zvyklá číst v dopravních prostředcích a teď nikam nejezdím, prokousávám se tím obzvláště pomalu a čtu do toho další věci, které po mně nevyžadují takovou soustředěnost jako ty zpropadené znaky. Zatím jsme s autorem stihli projít různé druhy opic, léčbu AIDS, tanatofobii neboli strach ze smrti a další zábavná témata se spoustou neznámých složenin. Jop, už jenom to číst je horor (kecám, prý to má být hodně dobré, jen se těmi úvodními kecy musím prokousat).


A nesměly by mě tolik lákat fanfikce. A podcasty. Rada do života - nezačínejte s The Magnus Archives, pokud nechcete trávit hodiny přikovaní k noťasu ve snaze poslechnout si všech dosavadních 160 epizod v co nejkratším čase.

Látek na šití mám taky dost (a galanterie jsou očividně páteřními obchody v téhle době, takže i když mi něco dojde - zipy, knoflíky atd. - můžu si je v klidu koupit. A ano, využívám prodlužující se dny - dodělala jsem vínovou manžestrovou sukni se svítivě zelenými knoflíky (podle stejného modelu jako tu žlutou manžestrovou, ale tahle je z o něco lehčí látky, takže spíš na podzim/jaro) a během minulého pátku a soboty ušila letní proužkovanou sukni s kapsami, kterou jsem měla v plánu už alespoň rok. V mezičase jsem si střihla pár roušek ze zbytků látek jako asi každý v tomhle státě.

Teď mě čekají rozevláté letní šaty a po všech těch hnusných tabulkách (které mě budou trápit ještě alespoň měsíc) se na to teď o víkendu těším. V zásobě mám další zapínací sukni na knoflíky, tentokrát letní, z lehkého viskózového materiálu, co jsem sehnala loni v Barceloně, a dál potom šaty z dvou různých, ale barevně sladěných látek, které jsem sehnala ve výprodeji, líbily se mi, ale pořád jsem nevěděla, co s nimi. Když jsem však tuhle dělala pořádek ve skříni s látkami, objevila jsem našpendlený zkušební model, na který jsem úplně zapomněla, ale byl připraven tak dobře, že stačí změřit a můžu začít šít na čisto. Jop, asi se v následujících týdnech/měsících nudit nebudu.

A upeču si mazanec - záviďte, sehnala jsem droždí, krájené, heč :P

Mimochodem, když začínalo nákupní šílenství a všichni se vrhali na mouku a těstoviny, já sháněla sojovku, protože ta moje litrovka mi zrovna docházela. Priority... *krčí rameny*

Tak pevné nervy a ať to všichni ve zdraví přežijeme :)

Vstup do 2020

Nějak jsem se odmlčela, že? Nechtěně, prostě jen pořád bylo co dělat. Ne že bych měla nějak extra akční život, to u mě nehrozí, ale vrhla jsem se na čtení, páč jsem si napůjčovala samé bichle z knihovny a musela jsem je co nejdřív přečíst. Znáte to – přijdete do knihovny vrátit knihu a je blbý odejít jen tak s prázdnou. Tak se mrknete, co mají, a hele, tohle vypadá zajímavě. A o támhletom jsem slyšela. No a nakonec odcházíte s nákladem, který když jdete vrátit, tak se situace zopakuje. Takhle jsem se dostala ke knihám typu Kvásek (Robin Sloan) o programátorce, co se rozhodne péct si chleba (ta byla teda zrovna tenká), Girls Burn Brighter (Shobha Rao) o životech dvou indických kamarádek, které se chtějí po letech znovu najít, nebo The Corset (Laura Purcell), kde viktoriánská dívčina dokáže do oblečení, co šije, vtisknout prokletí způsobující samé zákeřné věci lidem, kteří ho nosí. Nebo si to aspoň myslí. Ještě jsem se ani nedostala ke knihám z Vánoc – a to tam mám skoro samé japonské autory, včetně Sósekiho s jeho majstrpísem Horník. Určitě to bude přímo epickej nářez, vedle něhož vybledne i Zlatý pavilon :D

Do toho hory fanfikcí, protože fandom Good Omens je poklad a mají naprosto všechno, co si moje srdéčko přeje. (A když to náááhodou nemají, tak si to napíšu sama, ale pšššt. Teď zrovna zápolím s čímsi, co mělo být krátké h/c a mám z toho 20k dost pofiderního angstu – nechtějte vidět mou historii vyhledávání – a konec v nedohlednu. Šišmarjá.) No a protože Oxford Learner’s Dictionary má letos novou zásobu slov dne (konečně!), tak je využívám a každý den si píšu drabble. Na Sósekiho. Se slovíčky typu „bandicoot“ či „Adonis“ -_-

Minule jsem psala o žluté manžestrové sukni, kterou jsem si došila, ale při jejíž výrobě mi zbyl jeden „vadný“ díl. Tak jsem si řekla, že nic nepřijde nazmar a onen díl použila při výrobě další manžestrové sukně. Vzala jsem původní model, upravila ho a voilá, mám zavinovačku. Je jen ke kolenům, protože tolik látky mi zase nezbylo, ale zato má pěkné knoflíky, co šajnujou, a místo knoflíkových dírek mám očka ze splétané šňůry. To se ukázalo jako jedna z největších výzev na této sukni, jelikož to tam prostě nechtělo držet, jak je to tlustý. K tomu pár vrstev manžestru a můj šicí stroj úpěl. Za odměnu ho teď budu muset vyčistit a namazat – zaslouží si to, protože vydržel (téměř) vše (až na jedno krátké místo na začátku pasu, kde bylo poskládáno tolik vrstev, že se mi to pod tu patku prostě nevešlo). Jen jsem tedy nevyřešila kapsu, což mě mrzí, ale když bude nejhůř, přišiju si jednu dozadu, protože bez kapes se nedá žít. Včera jsem se vší slávou došila a dneska si sukni vzala do práce – a on si nikdo ani nevšim! Chjo, to abych byla celá nadšená zase jen já. Ale víte co – alespoň mám dnes dobrou náladu, protože jsem pěkně oblékla, i nehty jsem si nalakovala a mám ze sebe dobrý pocit. O to víc, když si uvědomím, že prakticky všechny zimní (a většina letních) sukní jsou mé vlastní výroby *-*

Žádné předsevzetí jsem si zase nedala, ale… To bylo tak: četla jsem fanfikci, kde se vytasili s takovými těmi self-help knihami pro překonání traumat (h/c ftw!), moje myšlenky se zatoulaly a začla jsem si pohrávat s otázkou, zda by existovalo i něco takového pro mě. Ne na trauma, ale na něco z té hromádky menších neduhů, které si tahám s sebou a které mi urputně ničí život. Já teda bytostně nesnáším všechny tyhle rádoby rádce typu Najděte své štěstí, Extrovertem snadno a rychle a podobné bláboly. Jednou (!) jsem jednu takovou zkusila číst a tak mi to lezlo krkem a celé mi to připadalo tak falešné a ubohé, že jsem ji zahodila a držela se dál. Ale zoufalé situace vyžadují zoufalá řešení, terapii odmítám a za zkoušku nic nedáš, že?

Po krátkém hledání jsem objevila dvě knížky, které se tvářily, že budou to pravé. Jedna z nich je The Power of Self-Compassion s podtitulem Using Compassion-focused Therapy to End Self-criticism and Build Self-confidence a druhá The Mindful Path to Self-compassion: Freeing Yourself from Destructive Thoughts and Emotions. Uf, to jsou teda názvy. Obě mají kolem tří set stránek a krom teoretických keců okolo mají i cvičení. Ta první si nebere moc servítky a už se jí podařilo mě rozbrečet (asi nějaká slabá chvilka…). Dnes mě tam čeká úkol formulovat své vlivy, problémy a strategie, na což se teda nijak zvlášť netěším. Ta druhá je taková milejší – ke čtenáři se chová příjemně, ukazuje pochopení a snaží se o změnu takovým nevtíravým způsobem. Zatím mám za sebou nácviky uvědomování si okolí, sebe sama a svých noh při chůzi, o což se snažím každé ráno při cestě do práce. Což je teda jediné, co mi jakž takž jde – u uvědomování si sebe sama jsem už několikrát usnula, takže se to za úspěch moc pokládat nedá. Když oni vám řeknou: Pohodlně si sedněte a zavřete oči, no, a jak se soustřeďuju na svůj dech, tak už spím, to se nedá nic dělat :D Momentálně jsem se tam zasekla asi na stránce 80 u cvičení, kdy si mám uvědomovat a rozebírat negativní pocity. Jenže – a považte to – já už víc jak týden na nějaký takový čekám a nic! Beru to jako dobré znamení :) 

Co bych vám ještě sdělila?

• Sehnat voňavku vonící po žlutém melounu je nadlidský úkol.
• Strkala jsem nos, kam jsem neměla, naštvala jsem šéfa tak, jak ho už dlouho nikdo nenaštval – a dostala jsem za to prémie :D
•  Velikost košíčků u podprsenek by neměla být přímo úměrná obvodu aneb chceme více Áček u větších obvodů a méně kostic a vycpávek (neboť mám doma 80 A, B, i C, ale do toho C si můžu strkat drobné, když zrovna nebudu mít žádnou kapsu -_-;)
• Body-positive fanfikce jsou ❤ Asexual relationship fanfikce jsou ❤❤ A oboje dohromady je ❤❤❤
• Dneska si dám mačča latté. Protože můžu :)

  

Šití s Máňou

Taky máte pořád pocit, že je ještě říjen?
Netuším, co to způsobilo, ale ty vánoční písničky v rádiu mě celkem dost děsí.

Abych dodělala resty z minula: pořídila jsem si krejčovskou pannu. Jmenuje se Máňa a je děsně neforemná. Krejčovské panny samozřejmě nejsou univerzální velikost, to by nebylo zrovna použitelné. Existují různé velikosti, většinou v nějakém menším rozsahu, tř. velikost S je 36 - 42, M je 42 - 48 apod., kde si přesnou velikost můžete sami nastavit pomocí otočných koleček, které plášť panny roztahují nebo stahují. Zní to dobře, že?

Problém ovšem nastane, když zjistíte, že vaše míry jsou prostě zcela mimo tabulky, aneb co se obvodu prsou týče, jsem S, pas je M, a boky L. A teď babo raď.

Tož jsem se rozhodla jít zlatou střední cestou, protože když hodně přivřu oči (a vezmu si tu nejobjemnější podprsenku), spadám jen tak tak to velikosti M.

Jenže v tom případě bylo třeba Máně vycpat boky, což bylo jedno veselé odpoledne s molitanem, potravinovou fólií a spoustou sprostých slov. Nicméně to celé zatím nějak drží, takže to beru jako úspěch. Větší problém se však ukázal být s vrchní částí. Máňa je prostě příliš prsatá a vůbec taková objemná v hrudní oblasti, což mě úplně nepotěšilo a čehož já nedocílím, ani kdybych si podprsenku něčím vycpala. Obávám se, že až se jednou budu nudit, vezmu pilník a trošku jí zbrousím. Zkoušela jsem na ni dát šaty, které jsem před nedávnem došila a které mi normálně sedí, ale Máňa v nich byla hrozně nařvaná a jen tak tak je přes ty prsa dopla, takže ano, pilník ji nemine.

Zatím jsem naštěstí šila jen sukni, takže jsem to nemusela řešit. To jsem si takhle na podzim skočila do obchodu a uviděla žlutou manžestrovou sukni. Pěkná, moc pěkná, ale kraťounká a který normální člověk sakra v zimě nosí minisukně?! Takže jsem hned následující den zašla do látek, pořídila si manžestr a dala se do toho. Jen upozornění: z manšestru je všude hromada bordelu a v současnosti není vůbec nic, na čem by nebyly malé žluté kousíčky nití. NIC. Ani moje boty, ani obal na mobil, ani moje čepice, co jsem před pěti minutami vytáhla z hlubin skříně -_-

V průběhu prací jsem si uvědomila, že by nebylo špatné tu sukni něčím zvýraznit a nápad s tmavě hnědou paspulkou byl na světě. Jelikož to bylo o víkendu a mně se už nikam nechtělo, vyrobila jsem si jí z kousků hnědé látky a prádelní šňůry a olemovala jí kapsy a pas.

Všechno šlo celkem dobře do chvíle, kdy jsem se na sukni (nebo aspoň na ten kus látky, který již vzdáleně připomínal sukni) pořádně podívala za denního světla a ne jen pod žárovkou. A málem mě trefil šlak. Při stříhání se mi totiž povedla taková úžasná věc: v půlce jsem musela přestat a vrátila se k tomu později, to jsem ovšem zapomněla, na kterou stranu jsem to stříhala, a nenapadlo mě to ověřit. Začátečnická chyba. Takže jsem jeden díl sukně měla v tmavším odstínu než ten zbytek. Ono je to ostatně vidět i na tom obrázku - kapsy mají jiný odstín než zbytek sukně. To není schválně, to jsem prostě jen idiot (ale u těch kapes mi to nevadí).
Ještě že jsem té látky měla pořádný kus a mohla tedy ustřihnout nový díl (ale té práce navíc, grrr!). Sukni se nakonec podařilo dodělat a zítra si ji hned vezmu <3

A co s tím chybným dílem? No, látku ještě mám, takže prostě bude ještě jedna sukně. Trošku jiná, kratší, s knoflíky více na straně. Zatím jsem nevymyslela kam s kapsami (jestli vůbec budou). Uvidíme; zatím si musím užít to, že jsem zas jednou nějaký projekt dodělala do zdárného konce :)

Dozvuky léta vol. 2

Aby to nevypadalo, že všechen čas trávím jen rozhovory se svým mozkem, tady je pár novinek z poslední doby. Protože občas i něco dělám. Sem tam. Když nespím.

Co se práce týče, s příchodem září jsme skočili z nulové vytíženosti na 80 %, což mě omráčilo natolik, že jsem si ani nevšimla, že už je zase říjen. Uvědomila jsem si, že už chápu, proč se bývalý správce informačního systému nenamáhal dělat víc, než bylo životně důležité – každý den se totiž objeví nový problém tam, kde byste ho nečekali, a následuje zjišťování, proč tomu tak je, co s tím lze udělat a jestli vůbec mám dostatečná oprávnění, abych s tím něco udělala, nebo se to musí předat výš. Už na to prostě nemám nervy a obávám se, že jestli výše postavenému pošlu ještě nějaké další prosby o pomoc, osobně sem nakráčí vyhodit mě z okna. Teď momentálně mám v záloze 3 další úkoly, ale tvářím se, že to nespěchá a že to u mě ještě vydrží. Takže tak.

S mírným překvapením jsem zjistila, že mám vlastně úvazek 1,1. Víte, jak jsem na to přišla? Když mi oznámili, že mi ho navýšej na 1,5, což je povolené maximum v operačních programech. Operativní slovo je tady „oznámili“. Žádný chceš – nechceš, prostě to tak bude. Já nejsem workoholik, to ani omylem. Nejsem ani kariérně-orientovaná. Prostě mám jednoduchou práci, kterou by nejspíš zvládnul i středoškolák, vím přesně, v kolik každý den končím, a o víkendech si na práci ani nevzpomenu. (Fun fact: kvůli novým výkazům práce musím vyplňovat pracovní dobu i za vedlejšák, která se nesmí krýt s běžnou pracovní dobou, takže oficiálně pracuju od 7 do 17. Wau.) Žádný kariérní posun tu snad ani není možný, pokud bych se v daleké budoucnosti nechtěla stát vedoucí oddělení, a to teda v žádném případě nechci. Chci si jen udělat svoji práci a jít domů. Pozici integrátora informačního systému jsem ke své normální práci přibrala jen proto, abych se mohla víc rejpat v systému, protože mě to fascinovalo a bavilo (A když jsem něco potřebovala, bylo rychlejší si to udělat sama, což už teď oficiálně můžu – alespoň na nějaké úrovni. Sice většinou netuším, co vlastně dělám, ale to se nedá nic dělat *krčí rameny*).

Administrátorem projektu operačního programu být nechci. Zaprvé netuším, co vlastně dělá, a za druhé to vypadá jako spousta nevděčné práce, kdy když něco zvorám, budou z toho sankce. A známe se, že jo – já zvorám, na co šáhnu. Nejsem nijak nadšená, že mi přibude práce. Jako ano, placená bych měla být z projektu, takže prachy budou, ale já bych možná radši ty volné víkendy.

V rámci odpočinku jsem si spíchla další letní šaty – teď na zimu přímo ideální, že ano. Hned za tepla jsem využila jakousi viskózu s příměsí čehosi z Polska. S viskózou už jsem předchozí zkušenost měla a věřte mi, že ta zkušenost nebyla moc dobrá. Div jsem si u toho nervala vlasy – asi tak příjemný zážitek to byl. Takže ano, pociťovala jsem nervozitu. Ta se přelila do obav, když jsem zjistila, že mi na tom nedrží žádná křída, takže nějaké značky nebo nedej bože samotný obrys původního papírového střihu nepřicházel v úvahu. Jenže pak už bylo všechno v pohodě: látka se netřepila jak vzteklá, nekrabatila se, neklouzala. Trošku jsem bojovala s vykrojením výstřihu, kde mi začišťovací šikmý proužek příliš pnul (protože jsem blbá a nenechala mu prostor se natáhnout), ale jinak pohoda. Takhle spolupracující šaty jsem už dlouho neměla <3

Jediný opakující se problém, kterému musím zas a znova čelit, je zajistit, aby spodní záložka sukní či šatů nebyla příliš asymetrická. Aby to prostě nevypadalo, že jsem byla naprosto sťatá, když jsem to začišťovala, takže jedna strana je o pět cenťáků delší. Což jde dost ztěžka, když to máte na sobě a vidíte kulový. Jednou – to když jsem dělala svou žakárovou sukni do půl lýtek – jsem ukecala mamku, až si to vezme na sebe a já to budu měřit. Dopadlo to tak, že sukni měla až na zem, takže jsem to zase musela hodit na stůl a vzít podle oka -_-

Trpělivost došla a za letní bonus jsem si pořídila krejčovskou pannu. Teda zatím jen objednala, doma ji ještě nemám. Ale těším se <3 Pak poinformuji (a dodám obrázek šatů - na ramínku totiž vypadají jak kus hadru a sebe fotit vážně nehodlám).

Dozvuky léta

Někteří lidé se hrabou v životech druhých, rozebírají každý jejich krok a drbou kudy chodí *mává naší sousedce s otravným čoklem*. Já si už dávno uvědomila, že ostatní lidi nechápu, takže když už se mermomocí potřebuju v něčem hrabat, přehrabuju se sama v sobě a hledám, kde co zase drhne a proč.

Následuje další bezpředmětné přehrabávání se v mém chorém mozku v rámci snahy o psychologickou pseudoočistu svépomocí.

Poněkud akčnější léto než jsme čekali

kořist z Polska

Tohle léto je poněkud rozlétané. Jestli jsem si myslela, že si odpočinu a z nudy se vrátím k milovanému/nenáviděnému Sósekimu, tak ani omylem. V půlce července jsme s máti spáchaly návštěvu Krakova. Úspěšně jsme se vyhnuly všem turistickým cílům a místo toho jsme vybrakovaly obchody s látkama a pro jistotu i s oblečením.

K mému velkému překvapení se ukázalo, že dokážu být rozhazovačná mrcha, když něco fakt chci. Asi výhoda stálého platu a s tím spojený pocit finančního zabezpečení. Kam se asi poděla ta škudlivka, kterou normálně přes rok jsem a která si normálně radši ani nekoupí kafe z automatu? 

Prodavačky si s náma určitě užily děsnou srandu, když jsme se snažily česko-anglicko-polsky domluvit a čísla jsme si pro jistotu ukazovaly na prstech :D Látky ovšem měli vážně moc pěkné a já prostě neodolala. Nejsem si tedy u všech jistá, co že to vlastně je zač (zvláště ta jedna, která po praní ztuhla, jak kdybych ji nechala týden máchat ve škrobu, ale po žehlení se zase tváří jako normální bavlna), ale to je asi fuk.

Bohužel se nám tu rozjel takový nešvar, že kdykoliv si vyhlídnu látku, je to jen zbytek, který nemá mnou požadovanou délku. Takže si permanentně rvu vlasy, jak to udělat, aby mi to vystačilo (na druhou stranu Burda nadhodnocuje množství požadované látky, takže zatím mi to všechno tak nějak vychází).

 Ačkoliv jsem v některém z minulých příspěvků pořádně strhala viskózu, nedalo mi to a už tu mrchu mám doma zas – momentálně z ní dokonce šiju další šaty. Sice klouže jak vzteklá, ale na rozdíl od předchozího exempláře se skoro netřepí, nezůstávají v ní po jehle takové ošklivé díry a vůbec mi přijde taková lepší. Asi holt není viskóza jako viskóza.

Po Polsku jsem zase na týden jela na pracovní cestu jazykový kurz do Barcelony s kolegyní, což jsem opět pojala spíš nákupně. Ono když jste viděli ty davy před Sagradou Familiou nebo Casa Batlló, tak ani nic moc jiného nezbývalo. I zde jsem sehnala tři látky, všechno zbytky a i ukazování číslic na prstech ruky jsem si zopakovala.
A knížky, jak jinak. Sehnala jsem čtyři japonské autory v anglině a jednoho Higašina v japonštině, protože jsem prostě machr! :D

Pozdní odpoledne jsem trávila převážně na pláži. Nejlepší byl hned ten první den, kdy jsme se s kolegyní ocitly na poloviční nudapláži s barem s výmluvným názvem Be gay :D Jinak už to taková sranda nebyla – byly docela velké vlny, že se ani plavat nedalo, podařilo se mi si o šutr rozříznout nohu a těch zatracenejch pěknejch holek kolem. Ježiš, jak já bych si šla s někým sednout na víno (s někým, kdo není moje kolegyně, protože bavte se s někým, kdo dokáže celé odpoledne mlít jen o svým novým vnukovi).

magická fontána

Cíl cesty, tedy jazykový kurz, za moc nestál. Ještě než jsme odjížděly, chtěl po nás vyučující text o 500 slovech. Mohlo to být cokoliv - fikce, tlachání o rodině, o práci, o čemkoliv. Nejdřív jsem zpanikařila, co že mám jako psát, ale protože poslední dobou mám v hlavě jenom jednu věc *ehmGoodOmens*, tak jsem celkem rychle dospěla k závěru, že nic jiného než fanfikci prostě nevykouzlím. Tož poslala jsem svou skromnou tvorbu a trnula strachem, že někdo pozná, co to je. Bát jsem se teda fakt nemusela. Jelikož kvůli nedostatku studentů byla jen jedna skupina, skončila jsem se svou kolegyní a čtyřmi dalšími lidmi, kteří za a) byli starší než já, za b) nikdo nevypadal, že by na podobné seriály koukal a za c) na tom byli s angličtinou všichni hůř než já. Mnohem hůř. Tak hůř, že jsme probírali věci typu pravidelný minulý čas, číslovky apod. Děsná švanda. Pět hodin denně. Celý týden.
Tak jsem si kreslila, tajně četla na mobilu fanfikce a tak. Při životě mě drželo jen to, že jsem v těsné blízkosti objevila obchůdek, kde prodávali mačča frappé a koncem týdne už jim stačilo jen mě zahlédnout a už ho začali připravovat :D

Jako krásné zakončení cesty mi zaměstnanci barcelonského letiště zapomněli naložit kufr (přestože jsme s letadlem čekali hodinu na nějaká potvrzení či co, než nás pustili na ranvej), takže jsem trnula hrůzou, jestli své nové látky a zbytek svých věcí ještě uvidím, ale naštěstí se mi hned následující večer ozval maník z letiště, že se kufr našel.

úlovky ze Španělska a odsud

Minulý týden byl konečně trošku čas si  odpočinout - a začít šít (a psát fanfikci, protože mi mrcha leží v hlavě). A jelikož jsem tohle léto ve společenské náladě, přemlouvám kde koho k setkání. Minulý týden jsem se tak s kamarádkou setkala u čaje a šly jsme na akci v rámci týdne Prague Pride, příští týden mě zase čeká cesta na otočku do Brna, než se vydám k příbuzenstvu na Plzeňsko.

Kdybyste měli někdo chuť se potkat (třeba už konečně u toho vína), dejte vědět :)

Léto! Prázdniny! Míň práce! Víc času na čtení/šití/filmy!

Čekala bych, že čím víc času mám na koníčky, tím lepší budu mít náladu, ale takhle to holt nefunguje. Jaké to asi je, když člověk nezažívá nahodilé změny nálady, kdy jeden den má chuť se s někým potkat nebo jen tak oxidovat v čajovně a druhý se chce zahrabat do postele a už nikdy nevyjít z bytu? Před týdnem jsem se nedokázala zbavit pocitu, že jestli si s někým honem nezajdu na kafe, tak asi zešílím, a dneska jsem zpět u přesvědčení, že nemá cenu se se mnou bavit, poněvadž jsem příšerná společnice, co neudrží nit hovoru, ani kdyby na tom závisel její život. Už hezkou řádku let nejsem teenager, takže by se tyhle výkyvy mohly sebrat, vzít s sebou akné a rychle se mastící vlasy a už sakra zmizet!

Na druhou stranu jsem se ve slabé chvilce dokázala rozhoupat a ozvat se kamarádce, kterou jsem asi dva roky neviděla. A to se počítá, ne? Stálo to za ty nervy, jestli vůbec budu mít co říct a jestli si kamarádka nepomyslí, že jsem ztracený případ? Ale jo, asi stálo, protože tím, že bych se dál držela v ústraní bych si asi moc nepomohla.

Celou dobu jsem si říkala, že hlavně nesmím vyznít příliš depresivně a snažila jsem se rozhánět ty černé mraky, co mám permanentně kolem sebe, nicméně výsledek byl stejně trochu rozpačitý. Nu, lepší už to se mnou asi nebude a extrovertního optimistu ze mně nikdo neudělá.

Je načase ozvat se i další kamarádce, se kterou jsem taky asi dva roky nemluvila, a udělat si výlet do Brna. Najde si na mě čas? Budeme si mít co říct?  Kdo ví, ale když to nezkusím, tak to asi nezjistím.

Díky zkrácené pracovní době a delším dnům se můžu nejen potkat s kamarádkami, ale taky se zase o něco víc věnuju šití. Po dvou letech jsem se odhodlala k výměně zipu na jedněch z mých prvních šatů. Tehdy jsem se ještě naivně pokoušela všude propašovat skryté zipy. Ty mi bohužel nikde moc dlouho nevydržely a rozbily se při první příležitosti, takže jsem se s nimi pak už jen rozčilovala a marně s nimi zápasila, abych je zapla. Tož jsem ho tedy konečně vypárala, ale kdybych tušila, co problémů budu mít s přišitím nového zipu, asi bych se na to vykašlala. Dva týdny jsem se s tím mořila. Dva! Ke konci už jsem měla sto chutí to prostě zahodit a to jsou to jedny z mých nejoblíbenějších šatů, leč nakonec se jako zázrakem povedlo. Ještě jednou bude potřeba někde vyměnit zip a já se asi půjdu nabodnout na nůžky. Opakovaně :)

Přes státní svátky jsem se pustila do jednoduché lehce nabírané sukně. Látku, tentokrát popelín (který se příšerně muchlá a do hladka ho nevyžehlím, ani kdybych se zbláznila X_x), jsem pořídila mezi zbytky a pořád mi tu ležela ve skříni, jelikož jsem nevěděla, co s ní.
Původně jsem chtěla udělat tuhle sukni úplně z něčeho jiného a kapánek jinak, ale pak jsem si řekla, že na to kašlu, že to prostě bude pokus, jestli tenhle model vůbec za něco stojí, a nic se nestane, když se to nepovede. Nebylo na tom ovšem co zkazit, jen délka je o něco kratší než originální střih, jelikož se mi nedostávalo látky. A naučila jsem se díky tomu vázat motýlka, kterého jsem převazovala asi hodinu, než jsem s ním byla spokojená.

mašle á la motýlek

Sukně si rovněž zaslouží cenu za nejčistší začištění švů, jaké jsem kdy provedla (když nepočítám francouzské švy). Začišťování totiž vždycky odfláknu (a pak nad tím brečím a nadávám si), ale tohle se třepilo jak vzteklý, tak se holt nedalo dělat nic jiného, než vzít šikmý proužek a olemovat to.

Doma jsme nadhodily otázku, copak za látky asi mají v jiných státech, slovo dalo slovo, no a v úterý odjíždíme s mamkou do Krakova zjistit, zda tam mají něco lepšího než u nás. Někdo má rád památky, mně se zachtělo látek (a knih; knihy vyhledávám vždy a všude).

Mimochodem, když už jsme u knih, s politováním a údivem jsem zjistila, že doma nemám žádné vyloženě zábavné knihy. Četla jsem teď totiž Good Omens od Prachetta a Gaimana (protože seriál - už jste viděli? To MUSÍTE vidět!) a chtěla jsem něco podobně vtipného, u čeho bych se v metru mohla smát jako magor, a ono nic. Samá dramata a King a japonská literatura a u toho se člověk teda vážně nezasměje.

Doporučte mi něco! Já se chci něčemu po ránu uculovat v autobuse a prudit tím spolucestující.

Riku Onda: Joru no picnic

Kolegyně běhá půlmaratony, já čtu knihy o pochoďácích.

Joru no picnic má velice jednoduchý děj – jedna střední škola každoročně pořádá místo obvyklého výletu do Kjóta či podobné destinace čtyřiadvacetihodinový pochod. Ačkoliv se zúčastňuje celá škola, nejvíc to přeci jen prožívají studenti třetích ročníků, pro něž je to symbolické zakončení jejich studia. Zatímco první polovina výletu se nese ve znamení společného pochodu v rámci třídy, druhou polovinu může každý jít, s kým se mu zachce. Takako se těší na pochod se svou až příliš dokonalou kamarádkou Miwako, a ke štěstí jí chybí jen jejich bývalá spolužačka Anna, která se s rodiči přestěhovala do Ameriky. Spolužáci Tóru a Šinobu zase plánují závěrečnou část uběhnout spolu. A každý z nich má takové malé tajemství, které vyplave na povrch, než pochod skončí. Zkráceně řečeno: všichni jdou, řeší vše od počasí až po drby, přemýšlejí o všem možném a občas si postěžují, kde je co bolí.

Víte, co mi to připomíná?

Dlouhý pochod od Kinga.

Hola, amigos!

Člověk furt přemýšlí, kam že by měl jet na tu dovolenou, a nakonec vlastně ani nemusí, poněvadž ho pracovně vyšlou do Španělska. Dvakrát. Co já si sakra s tou dovolenou počnu??

Ustálení

Konečně chvilka klidu.
Celé dva týdny se potýkáme s podklady pro šílené tabulky, které nemají konce, já patlám seznamy a počítám podíly autorství článků jak vzteklá, vedle v kanclu se plácají v bůhvíčem a pan řídící si sedí ve svém pohodlném křesílku a ptá se, jestli už to bude.

Díky bohu, že mi před tímhle peklem přinesla jedna zahraniční studentka úplatek ve formě obrovské bonboniéry, protože čokoláda a kafe je můj recept na přežití (kdo potřebuje obědy, že jo…).