Richard Adams: Daleká cesta za domovem

Když vám někdo poví, že čte knížku o králících, asi se nejdřív podivíte. To jako dětskou? Copak mívají dětské knížky přes 400 stran?

Tahle ano. Vypráví o skupince králíků, která se rozhodne utéct před nebezpečím z rodné kolonie a najít si nový domov. Jejich cesta je dlouhá, musejí se potýkat s vrtochy počasí, nevlídnou krajinou či nebezpečím od loveckých psů, přes lidi, až po cizí králíky. A přece vše nekončí jen tím, že najdou nový domov.

Když se mi o téhle knížce kamarádka zmínila, nečekala jsem, že by mě příběh o králících mohl bavit - nanejvýš tak z recese. A přece jsem se ani jednu cestu do práce nenudila a ani kousek příběhu mi nepřišel zbytečný. Naopak, vůbec bych si nestěžovala, kdyby to bylo ještě delší. Líbilo se mi, jak ucelený králičí svět je; mají svojí sociální strukturu, vlastní řeč a pojmenování věcí (např. hrududu jakožto auto či cokoliv pohybujícího se s motorem), a dokonce i vlastní mytologii, již si po večerech vyprávějí. Ocenit samozřejmě musím i český překlad, který se příjemně čte.

Džun Ikeido - Tamió

Taky máte politiky a hlavně politiků plné zuby? Chtělo by to změnu? Co takhle pustit do politiky mladé lidi?
A co kdyby si jednoho dne politici a jejich potomci vyměnili místa?

Tak o tom přesně vypráví Tamió od populárního Džuna Ikeidoa. Šó, syn premiéra, je bezstarostný vysokoškolák, který se však více než učení věnuje zábavě. A jednou takhle na nějakém večírku se v jednom okamžiku pohádá se spolužačkou a v druhém je najednou uprostřed poslanecké schůze v těle svého otce. Takovouhle kocovinu by tedy opravdu nečekal. A co teprv, když se ukáže, že to není žádná kocovina, ale skutečnost. Dokáže vůbec nezbedný syn dostatečně obstojně hrát svoji novou roli, nebo ho prozradí už jen to, že premiér najednou není schopen ani správně přečíst svůj projev?

Typická oddechovka; občas se zasmějete, občas si řeknete, že je to hovadina, a celkově to docela rychle uteče. Žádné zázraky se od toho očekávat nedají, ale je to dost zábavné na to, aby to udrželo vaši pozornost. A japonské publikum tohohle spisovatele miluje, takže je k dispozici i seriálová verze - tu jsem neviděla a snad se ani nechystám..

Koogi: Killing Stalking

Než zmíním cokoliv dalšího, je nutné říct, že tahle manhwa/web comics není pro slabší jedince. Já se hrdě přiznávám, že se mezi slabší jedince počítám. Proč jsem to tedy četla? Kdo ví, asi jsem doufala v nějaký happy end.

SPOILER! *Zatím se žádný nekonal a upřímně to na žádný moc nevidím*

Protagonistou je Yoon Bum, creepy mladík, který se v žádném případě nestane vaším oblíbencem. Jak už to tak u divných a možná i lehce vyšinutých maníků bývá, najde si objekt svého zájmu - takového toho pana Dokonalého, co je pěkný a úspěšný, u všech oblíbený a všemi vyhledávaný - a slídí za ním. A slídí fest; hned na začátku se dokonce pokouší dostat do jeho domu, což se mu povede. Bohužel pro majitele domu. Ale i pro něj.


A víc vám neřeknu, protože byste se připravili o tu emocionální horskou dráhu. V celých 35 kapitolách, co jsem měla to "štěstí" číst, jsem nenašla jedinou postavu, kterou bych si oblíbila. Ani jednu jedinou. 

Přesto jsem to nedokázala odložit, protože je fascinující sledovat chování a jednání psychopata, jeho pohrávání si s obětí po fyzické i psychické stránce a stockholmský syndrom oběti. Ne zrovna pěkné, to ne, ale fascinující. 

Časem jsem se dopracovala k tomu, že mi bylo Buma líto, ale věřte, že mi to přes to všechno dalo zabrat. Dosavadní "konec" mě utvrdil v tom, že tady se vážně šťastných konců a krásných vztahů nedočkáme. 

Případné pokračování očekávám s obavami, ale je mi jasné, že pokud se autorka prudce nezhorší, tak si tuhle temnou uličku asi projdu až do hořkého a pravděpodobně velmi depresivního konce.

Leah Thomas: Because You'll Never Meet Me & Nowhere Near You

Taky jste někdy chtěli mít kamaráda na dopisování? Já svého času ano. Představovala jsem si, jak si budeme psát o všem možném - o životě, zážitcích apod.

Napsala jsem asi dva dopisy a tím to skončilo. 

Tahle kniha (či vlastně dvě) jsou ovšem zářným příkladem toho, že občas takovéhle vztahy na dálku fungují.

Olliemu se kamarád na dopisování hodí - žije totiž hluboko v lesích, kde není zrovna snadné najít si kamarády. Zvlášť, když člověk nemá ani telefon, počítač a další vymoženosti moderní doby. Ollie ovšem není odpůrce pokroku, jen je prudce alergický na elektrickou energii. Dává tudíž smysl, že se i v dnešní době věnuje psaní dopisů.

Jeho dopisovacím partnerem je o dva roky starší Moritz, u něhož se o zálibě v psaní dopisů zrovna moc hovořit nedá. Narodil se bez očí, a přestože se mu ostatní smysly vytříbily do dokonalosti, číst a psát nezvládá. Ačkoliv si chlapci brzy porozumí, je jim jasné, že se nikdy nesetkají. Moritz má totiž kardiostimulátor, bez kterého se neobejde.

Málokdy mám možnost číst knihu v dopisech a možná i proto jsem tuhle neobvyklost docela ocenila. Rovněž mě potěšilo téma vzájemné pomoci a prospěšnosti přátelství pro obě strany. Sice mám ráda příběhy, kde jedna - většinou ta optimističtější a společenštější - postava pomůže druhé, méně obdařené, ale absolutně miluju, když si nakonec postavy pomůžou navzájem, protože každá z nich má nějakou slabost, ale rovněž nějakou přednost. 

Příběh sice balancuje na hraně fantastična, což není zrovna můj šálek čaje, avšak balancuje tam tak vyváženě, že jsem neměla námitek (minimálně v té první knize). Druhá kniha bohužel nedosáhla kvalit té první, ale když už zvládnete tu první, byla by škoda nepřekonat i tu druhou.

Nemá cenu smutnit pro něco, co vlastně nechci

Vždycky když mi dospělí říkali, jak ten čas letí, v duchu jsem se jim divila. Vždyť se dny, týdny i měsíce táhly jak smrad a zvlášť ve škole to nikdy nemělo konce. Zato teď se nestačím ani pořádně otočit a půl dne je v háji. O rychlosti, kterou kolem profrčí víkend, ani nemluvě. A než jsem se nadála, je prosinec. Kam se poděl říjen? A listopad? O_o

Asi stárnu…

Knižní adventní kalendář, den první: Schoolgirl

Tož štrádovala jsem si to takhle po škole s hromadou brožur v náručí za kolegyňkou. Dívčina má víc zájmů než já doma knih v knihovně (a že ty knihovny doma přetékají; kdybyste měli tip na knihovnu širokou do 34 cm – což je prostor mezi stávající knihovnou a oknem, dejte vědět) a mimo jiné píše blog (Kavi při jakékoliv zmínce finguje neznalost). 

Nu a protože je prosinec, vytvořila si adventní kalendář: každý den napíše krátký příspěvek o knize, kterou přečetla nebo kterou právě čte. Jup, nápad se mi zalíbil, tak si ho ukradnu vypůjčím a krátce Vás budu informovat o mém čtenářském vkusu (stojí za starou belu: samé YA, japonské knihy a sem tam něco kompletně mimo mísu). Těšte se! :D (I když je vysoce pravděpodobné, že nebudu stíhat a budu nucena to postovat zpětně. Uvidíme, jak a jestli vůbec to dopadne) :)

Začneme něčím krátkým – konkrétně novelou Schoolgirl (女生徒) od Osamu Dazaie. Tohohle spisovatele mám spojeného hlavně se sebevraždami s ponuře laděnými lehce autobiografickými romány. A ani tady nezklamal; sice je tentokrát protagonistkou školačka, nebo asi spíš studentka, ale ani její myšlenkové pochody zrovna nesrší optimismem.

Celých 30 stránek (ano, je to opravdu kratičké dílo) vlastně společně s dívkou prožíváme jeden všední den; od probuzení, cesty do školy, vyučování, odpolední návštěvy nějakých matčiných známých, až po koupel a uložení se ke spánku. Nic extrémně zajímavého či neobvyklého. Co ovšem vyprávění ozvláštňuje, to jsou dívčiny myšlenky. Ty se míjejí, prolínají, realisticky skáčou od tématu k tématu a několikrát jsem se přistihla, že přemýšlím o podobných věcech. 

V klidu jsem se nad sebou pořádně zamyslela. Co to se mnou poslední dobou bylo? Proč mě tak svírala úzkost? Pořád jsem se něčeho obávala. Tuhle mi někdo říkal: „Ty jsi čím dál tím všednější.“Asi to tak bude. Něco se mnou rozhodně bylo. Byla jsem hloupější. Nepotřebná. K ničemu.

Ačkoliv nemůžu říct, že by mě to vyloženě bavilo, přišlo mi zajímavé, jak se lidské myšlení od doby napsání vlastně vůbec nezměnilo. Pokud chcete něco krátkého melancholického na jedno zatažené odpoledne, můžu vřele doporučit.

Vzpomínky na září

Pro začátek si dovolím podotknout, že jakmile se v rádiu objevila ta písnička, že je venku na nule, tak se okamžitě ochladilo a je (krom skromných výjimek) hnusně. Doufám, že ten song zahrnou do kampaně jak přilákat víc zahraničních cizinců – takové krásné vyhlídky na zdejší podnebí je zajisté ohromí, že zapomenou i na dechberoucí destinace typu Sibiř.

Trapná rána opilcova

Víte, jaká je nejlepší rada, kterou můžete sami sobě dát, když jdete s někým pít?
,,Nežvaň a drž, proboha, hubu."
Jinak vás čeká pěkně awkward ráno, ale o tom až za chvilku.

Hurá, léto

Léto, doba dovolených, studenti a vyučující mají prázdniny a já mám 17 dní dovolené, které si musím vybrat, a nevím, co s nima.

Fune o amu - Šion Miura

Pokud se zajímáte o japonskou populární kulturu, asi jste zaregistrovali, že v nedávné době proběhla jakási vlna nadšení okolo knihy/filmu/anime Fune o amu (v anglině The Great Passage). Ano, i já jsem zaznamenala, byť pouze z důvodu toho, že hlavní roli ztvárnil ve filmu můj velký oblíbenec Rjúhei Macuda. Vše, co jsem o tomto díle věděla, bylo to, že půjde o vytváření slovníků. Film jsem stáhla, ale zatím jsem si ho nepustila. Místo toho jsem přepadla kamarádku, uviděla u ní na stole knižní zpracování a drze si ho přivlastnila (vrátím, slibuju).

Po přečtení vám můžu směle říct svůj fundovaný názor: nejsem o nic chytřejší než na začátku – prostě to celé bylo o vytváření slovníků.

(Následující odstavce obsahují spoilery a nelíčenou nevraživost vůči dílu)