Nemá cenu smutnit pro něco, co vlastně nechci

Vždycky když mi dospělí říkali, jak ten čas letí, v duchu jsem se jim divila. Vždyť se dny, týdny i měsíce táhly jak smrad a zvlášť ve škole to nikdy nemělo konce. Zato teď se nestačím ani pořádně otočit a půl dne je v háji. O rychlosti, kterou kolem profrčí víkend, ani nemluvě. A než jsem se nadála, je prosinec. Kam se poděl říjen? A listopad? O_o

Asi stárnu…

Knižní adventní kalendář, den první: Schoolgirl

Tož štrádovala jsem si to takhle po škole s hromadou brožur v náručí za kolegyňkou. Dívčina má víc zájmů než já doma knih v knihovně (a že ty knihovny doma přetékají; kdybyste měli tip na knihovnu širokou do 34 cm – což je prostor mezi stávající knihovnou a oknem, dejte vědět) a mimo jiné píše blog (Kavi při jakékoliv zmínce finguje neznalost). 

Nu a protože je prosinec, vytvořila si adventní kalendář: každý den napíše krátký příspěvek o knize, kterou přečetla nebo kterou právě čte. Jup, nápad se mi zalíbil, tak si ho ukradnu vypůjčím a krátce Vás budu informovat o mém čtenářském vkusu (stojí za starou belu: samé YA, japonské knihy a sem tam něco kompletně mimo mísu). Těšte se! :D (I když je vysoce pravděpodobné, že nebudu stíhat a budu nucena to postovat zpětně. Uvidíme, jak a jestli vůbec to dopadne) :)

Začneme něčím krátkým – konkrétně novelou Schoolgirl (女生徒) od Osamu Dazaie. Tohohle spisovatele mám spojeného hlavně se sebevraždami s ponuře laděnými lehce autobiografickými romány. A ani tady nezklamal; sice je tentokrát protagonistkou školačka, nebo asi spíš studentka, ale ani její myšlenkové pochody zrovna nesrší optimismem.

Celých 30 stránek (ano, je to opravdu kratičké dílo) vlastně společně s dívkou prožíváme jeden všední den; od probuzení, cesty do školy, vyučování, odpolední návštěvy nějakých matčiných známých, až po koupel a uložení se ke spánku. Nic extrémně zajímavého či neobvyklého. Co ovšem vyprávění ozvláštňuje, to jsou dívčiny myšlenky. Ty se míjejí, prolínají, realisticky skáčou od tématu k tématu a několikrát jsem se přistihla, že přemýšlím o podobných věcech. 

V klidu jsem se nad sebou pořádně zamyslela. Co to se mnou poslední dobou bylo? Proč mě tak svírala úzkost? Pořád jsem se něčeho obávala. Tuhle mi někdo říkal: „Ty jsi čím dál tím všednější.“Asi to tak bude. Něco se mnou rozhodně bylo. Byla jsem hloupější. Nepotřebná. K ničemu.

Ačkoliv nemůžu říct, že by mě to vyloženě bavilo, přišlo mi zajímavé, jak se lidské myšlení od doby napsání vlastně vůbec nezměnilo. Pokud chcete něco krátkého melancholického na jedno zatažené odpoledne, můžu vřele doporučit.

Vzpomínky na září

Pro začátek si dovolím podotknout, že jakmile se v rádiu objevila ta písnička, že je venku na nule, tak se okamžitě ochladilo a je (krom skromných výjimek) hnusně. Doufám, že ten song zahrnou do kampaně jak přilákat víc zahraničních cizinců – takové krásné vyhlídky na zdejší podnebí je zajisté ohromí, že zapomenou i na dechberoucí destinace typu Sibiř.

Trapná rána opilcova

Víte, jaká je nejlepší rada, kterou můžete sami sobě dát, když jdete s někým pít?
,,Nežvaň a drž, proboha, hubu."
Jinak vás čeká pěkně awkward ráno, ale o tom až za chvilku.

Hurá, léto

Léto, doba dovolených, studenti a vyučující mají prázdniny a já mám 17 dní dovolené, které si musím vybrat, a nevím, co s nima.

Fune o amu - Šion Miura

Pokud se zajímáte o japonskou populární kulturu, asi jste zaregistrovali, že v nedávné době proběhla jakási vlna nadšení okolo knihy/filmu/anime Fune o amu (v anglině The Great Passage). Ano, i já jsem zaznamenala, byť pouze z důvodu toho, že hlavní roli ztvárnil ve filmu můj velký oblíbenec Rjúhei Macuda. Vše, co jsem o tomto díle věděla, bylo to, že půjde o vytváření slovníků. Film jsem stáhla, ale zatím jsem si ho nepustila. Místo toho jsem přepadla kamarádku, uviděla u ní na stole knižní zpracování a drze si ho přivlastnila (vrátím, slibuju).

Po přečtení vám můžu směle říct svůj fundovaný názor: nejsem o nic chytřejší než na začátku – prostě to celé bylo o vytváření slovníků.

(Následující odstavce obsahují spoilery a nelíčenou nevraživost vůči dílu)

Jarní střípky

Nějak jsem se zamyslela a hnedle je tu konec června a s ním přijímačky a promoce (v jeden týden, abych si nemohla stěžovat na nedostatek nárazové práce). Takže pobíhám po škole, máchám podpisovou knihou a diplomy a snažím se věci zorganizovat, což není zrovna moje silná stránka. A taky řeším dotazy typu: „Já vim, že deadline byla minulý týden, ale nemohli byste udělat výjimku?“ Nemohli; přijďte za rok. S přáním pěkného dne…

Už je to tak – odbyla jsem si svou první pracovní cestu a – světe div se – přežila jsem ji ve fyzickém i duševním zdraví.

Ich gehe ...nach(?) Deutschland nebo tak nějak

(Němčina nebyla moje silná stránka ani před těmi x lety, kdy jsem ji na základce měla...)

Velmi mě baví ta fejsbukovská funkce, kdy se můžete podívat na svoje příspěvky z toho určitého dne v předcházejících letech. Díky tomu jsem narazila na status z před x lety, který zůstal pravdou až do dneška: „Nikdy mě neposílejte nic vyřizovat. Měla jsem vyřídit 3 věci, takže jsem jednu nevyřídila, druhou zapomněla a třetí zmrvila.“

(název příspěvku nevymyšlen)

Všichni si dělají srandu, že když gůglíte nemoci, stejně vždycky zjistíte, že umíráte. Mně se takhle před pár lety povedlo zjistit, že zaručeně do pár měsíců přijdu o všechny zuby. No, proč ne, dřív nebo později to stejně musí přijít. Jen tak mimochodem, jestli se někdy někdo zeptá, na co že to šetřím, tak na zuby – tahle sranda je zatraceně drahá a těžko si budu moct zničehonic dovolit zub, který je dražší než moje měsíční výplata :-/

Aneb dnes o nemocech, domácích pracích, s lehkým zamyšlením na závěr.