Jarní střípky

Nějak jsem se zamyslela a hnedle je tu konec června a s ním přijímačky a promoce (v jeden týden, abych si nemohla stěžovat na nedostatek nárazové práce). Takže pobíhám po škole, máchám podpisovou knihou a diplomy a snažím se věci zorganizovat, což není zrovna moje silná stránka. A taky řeším dotazy typu: „Já vim, že deadline byla minulý týden, ale nemohli byste udělat výjimku?“ Nemohli; přijďte za rok. S přáním pěkného dne…

Už je to tak – odbyla jsem si svou první pracovní cestu a – světe div se – přežila jsem ji ve fyzickém i duševním zdraví.

Ich gehe ...nach(?) Deutschland nebo tak nějak

(Němčina nebyla moje silná stránka ani před těmi x lety, kdy jsem ji na základce měla...)

Velmi mě baví ta fejsbukovská funkce, kdy se můžete podívat na svoje příspěvky z toho určitého dne v předcházejících letech. Díky tomu jsem narazila na status z před x lety, který zůstal pravdou až do dneška: „Nikdy mě neposílejte nic vyřizovat. Měla jsem vyřídit 3 věci, takže jsem jednu nevyřídila, druhou zapomněla a třetí zmrvila.“

(název příspěvku nevymyšlen)

Všichni si dělají srandu, že když gůglíte nemoci, stejně vždycky zjistíte, že umíráte. Mně se takhle před pár lety povedlo zjistit, že zaručeně do pár měsíců přijdu o všechny zuby. No, proč ne, dřív nebo později to stejně musí přijít. Jen tak mimochodem, jestli se někdy někdo zeptá, na co že to šetřím, tak na zuby – tahle sranda je zatraceně drahá a těžko si budu moct zničehonic dovolit zub, který je dražší než moje měsíční výplata :-/

Aneb dnes o nemocech, domácích pracích, s lehkým zamyšlením na závěr.

Na sklonku roku

Uběhly tak plus mínus čtyři měsíce a už jsou tu zas Vánoce a nový rok (nebo mi to tak alespoň připadá). Čím jsem starší, tím rychleji vše ubíhá, a než se naděju, bude zas další rok touhle dobou. Nu což - furt lepší, než kdyby mi jeden rok připadal jako dvacet.
Na začátku roku jsem si vytyčila několik bodů, kterým jsem se chtěla věnovat, tak se pojďme podívat, jak mi to šlo:

N no tame ni – Kanae Minato

Na tuhle knížku jsem poprvé narazila v podobě seriálu (který jsem promptně vypla asi v polovině

první epizody, možná dokonce ještě dříve). Když jsem ji tedy uviděla na blešáku, neochotně jsem ji vzala, že třeba knižní verze bude lepší. A kdyby ne, alespoň měla pěkný obal, který bych si v přetékající knihovničce vystavila.

Japonská literatura minulosti, současnosti a budoucnosti

Nevýhodou sledování stránek vaší staré katedry je, že se vám po škole sem tam zasteskne (pokud se tedy nevyhlašuj data státnic – to jste najednou strašně rádi, že už jste v zaměstnání). Výhoda je pak ta, že občas, ale opravdu jen občas, objevíte akci, na kterou jste i schopní se dostat, protože se neodehrává 250km daleko. Takhle jsem objevila konferenci o japonské literatuře, kterou pořádala Karlovka. Šance, že uvidím někoho známého, tak byla mizivá, ale téma znělo zajímavě (literatura – na tom se taky nedá nic zkazit), tak jsem se hecla, že půjdu. Bohužel informační hodnota poskytnutých propagačních materiálů mi přišla taková… japonská (aneb s mlhavostí nejdál dojdeš), takže jsem ještě narychlo psala organizátorům, jestli se falešný laik může též zúčastnit. Prý jo. No tak tedy jo.

Prosincové novinky

Zhruba v půlce minulého týdne jsem si mohla oddechnout. Konečně mi uběhla zkušební doba, za kterou jsem naštěstí nestihla udělat větší průser (ale že to občas vypadalo hodně bledě!). Což mi připomíná – už jsem vám vyprávěla o prvních promocích, které jsem zařizovala? (a kterých jsem se kdy zúčastnila, páč v době těch bakalářských jsem trajdala kdesi v Londýně a v době těch magisterských jsem pro změnu trajdala kdesi v Japonsku)

Achilleova píseň - Madeline Millerová

O těch nejlepších knihách se dozvídám z tumblru vlastně úplnou náhodou. Stejně tak tomu bylo i v tomto případě, protože koho by napadlo, že moderní převyprávění řecké báje o Achilleovi může být takhle chytlavé. Vidět to v knihovně, ani po tom nešáhnu, protože já a dějiny - brrr! Ale to by tedy byla chyba!

Nerozžatá lampa - Radclyffe Hallová

Občas se ke mně dostane kniha, na kterou kdybych narazila v knihovně, tak si jí ani nevšimnu, a přesto se z ní vyklube příjemné počtení. I když slovo „příjemné“ se zrovna na tohle dílo příliš nehodí – „frustrující“ by asi atmosféře knihy odpovídalo více.