Tada - Práce všeho druhu v kůži detektivů

Kavi se v práci nudila (protože byla líná dělat to, co má dělat), tak si přeložila povídku :)

Na stejných stránkách, kde jsem vzala Záhadu Cígového náměstí, jsem sebrala i tuhle povídku od Šion Miurové (profil), kterou můžete znát jako autorku seriálu a filmů Mahoro ekimae Tada benriken v hlavní roli s Eitou a Rjúheiem Macudou coby Tadou a Gjótenem. I tato povídka se zaobývá tímto fikčním světem a vystupují v něm dva výše zmínění chlápci pro všechno. Originál byl až do včerejška k nalezení na http://www.1puku.jp/novels/anohito/miurashion_01/, bohužel ode dneška musí uživatelé stránek prokázat svou plnoletost před vstupem pomocí nějaké ID karty, kterou nevlastním, takže mám utrum (ale dosavadní povídky jsem si všechny postahovala, takže se k jejich přečtení, a potažmo i přeložení, možná ještě dostanu.

Ani tentokrát nemám žádná práva a tento překlad je tak pouze fanouškovským trénováním překladu. Za případné chyby se předem omlouvám. Zároveň je tam pár míst, které by určitě potřebovaly vylepšit, ale buďto netuším jak, nebo jsem to frustrovaně vzdala. Za případné návrhy či komentáře děkuji :)

Přeji příjemné počtení ^^ 

Hurá na Moravu!

A než jsme se nadáli, měsíc byl už zase pryč. Ne že by mi ty dny tak rychle ubíhaly - většinou si říkám, že musím přežít už jen týden/4/3/2/1 dní do víkendu, dva dny spím/zkoukávám seriály/projevuju sem tam nějakou činnost a zase začínám odpočítávat.

Takže: co že se to za ten měsíc zas seběhlo?

Přečetla jsem asi šest knih, načala tři další (a jednu vzdala) a stejně mám pocit, že čtu málo a měla bych přidat. Třeba je to taky tím, že jsem zrovna narazila na dvě skvělé knihy ve stejnou dobu, obě o 400 stranách, jedna z knihovny, druhá japonská A ZABOHA NEMŮŽU ČÍST OBĚ NAJEDNOU, protože se prostě nerozkrájím, což mě neskutečně krká, a jedna tak musí počkat, až dočtu tu druhou! Taková hrůza! To drama! XD (moje problémy byste chtěli mít, že jo? :D)

Byla jsem nakupovat v Sapě a v jednom malém krámku narazila na dvě Japonky, které jsem využila k tomu, aby mi potvrdily, že to, co si chci koupit, je opravdu renkon - lotosový kořen. Nikdy jsem si ho vcelku nekupovala, tak jsem si nebyla jistá - ještě, že tam byly :D Chudinky byly asi víc vyjevený, že jsem na ně promluvila japonsky, než já XD Ale mám renkon a jsem spokojená :)

Po roce jsem se konečně rozhoupala ke dvěma věcem: 1) navštívila jsem zubařku, což dopadlo docela špatně - pomocí rentgenu mi objevila dva kazy uvnitř zubů, které zvenku nebyly vůbec vidět. To je ale podraz! Zub se tváří hezky (relativně) bíle a vevnitř ta mrcha kaz! Takže mám o dvě půlky zubů míň a pobolívalo mě to ještě dva týdny po vrtání. Tímhle tempem bych si už měla šetřit na umělý chrup :-/

rekordních 20 cm!

2) Nechala jsem se okudlat! Poprvé v životě jsem fakt neměla čas (a chuť) se nechat ostříhat dřív, takže mi má nepříliš bujná kštice dorostla délky 20 cm! (fakt, měřila jsem to pravítkem XD) Bohužel, moje přehnaně jemné vlasy nejsou dělané na takovéhle závratné délky, takže svým zplihlým zjevem nikoho neokouzlily, a ještě mi furt překážely při veškerých činnostech včetně spaní. Tak jsem se jednou hecla a objednala se ke kadeřnici. Ta se zalekla, že to chci nakrátko, ale já si trvala na svém, takže teď připomínám oškubané kuře XD Na svou obranu musím říct, že přesně ten den se na netu objevily obrázky ostříhaného Macudžuna a já měla přesně ten samý účes (ale co si budeme povídat - na něm vypadal mnohem líp).

Nasněžilo. Můj výhled z okna se rapidně zlepšil, moje prochozené podzimní boty s dírama na podrážkách však neměly zrovna radost. A popadalo dost stromů, které mě dost mrzí, jelikož u nás nikdo nevyvíjí snahu zasadit místo nich nové. My chceme stromy! (a i když to tak z třetího obrázku nevypadá, tak nebydlím na vesnici - opravdu jsem z Prahy)

Pod tou tíhou sněhu se nám před barákem složil strom

Když už jsem se zmínila o svých úžasných botách, tak vám i povím, k čemu mě dohnalo to, že prostě nemůžu sehnat boty. Jelikož mám na obou podrážkách na stejném místě díru skrz, koupila jsem si takové malé lepící gumovité věci, které se prý lepí na nohy od židle nebo tak, aby nedělaly rýhy do podlahy. Ty jsem nalepila ze spodní i vnitřní strany (takže mě to teď moc hezky tlačí do chodidla), takže podrážka vypadá, jako by měla záplatu. Nevyřešil se tím ale problém odpadávajícího opatku. Ten už jsem si jednou nechala spravovat, protože celá pata se mi rozbila asi po měsíci chození (tomu říkám kvalita -_-). Vzala jsem tedy nějaké staré pantofle, odřízla jim podrážku a tu vteřinovým lepidlem nalepila na patu boty (takže jsem teď o půl centimetru vyšší, heč! :D). Podrážka pantoflí ovšem byla bílá, takže jsem si ji musela černou lihovkou vybarvit a kam lihovka nedošáhla (tj. do mezer mezi původní patou a novou podrážkou), jsem nalila tmavou sojovku (protože ten šmejd obarví všechno - prověřeno praxí). Ano, jsem divná a moje boty tvoří z 0,1 % sojovka XD


Dovolená na Moravě
Vzala jsem si na dva dny dovolenou (a třetím jsem nahrazovala přesčasy) a vyjela jsem směr Morava. Všemu předcházelo to, že nám odpadl kurz (jelikož se téměř nikdo nepřihlásil a pracáku se nechtělo schvalovat) a já uviděla šanci vzít si dovolenou a vypadnout někam pryč. Od půlky února byly mé dny ve znamení ustavičného hypnotizování stránek Japonského klubu Olomouc, který měl jako každý rok pořádat Japonské jaro. To bývalo vždy zhruba od začátku března tak na měsíc. Jenže tentokrát se nebezpečně přiblížil konec února - a kde nic tu nic. S přibývajícími dny jsem kontrolovala stránky častěji a častěji, až jsem nakonec nedělala téměř nic jiného - kromě nervózního okusování hrany stolu. Když už bych jela, chtěla jsem to všechno tak nějak synchronizovat a nepřijít o případnou přednášku Sylvy nebo W-senseie. Štěstí stálo při mně, program se nakonec objevil a já mohla rychle začít shánět mé moravské známé. I letos jsem si proto udělala kolečko Pardubice, Brno, Olomouc.

brněnská Spravedlnost aneb
Exekutor zabavuje pračku

Pardubice jsou vždycky tak na hoďku dvě a krom nádraží a kavárny hned u nádraží jsem vlastně z Pardubic nikdy nic neviděla. Třeba se jednou dostanu i někam na náměstí, jestli vůbec Pardubice nějaké náměstí mají :D

Naopak Brno už jsme s Triq prošly minulý rok a letos jsme tak zvolily vegetění v obývaku s kočkami a deskovkami. S těmi moc zkušeností nemám - zvládám maximálně Člověče nezlob se a ani to už jsem roky neviděla. Ano, přiznám se k tomu, že jsem asi nikdy nehrála Monopoly. Když pak vidím všechny ty v deskovkách sběhlé lidi, příšerně mě děsí, že se k nějaké takové hře odhodlám - a pak si nebudu vědět rady a budu všem spíš přítěží (těžký to život s úzkostnou poruchou). Takže i když se mi nějaká příležitost si zahrát naskytne, radši se tomu vyhnu.
S Triq však ne - takže už jsme si stavěly koleje napříč Amerikou, stavěly města a chovaly čuníky, pěstovaly bambus či pochodovaly z Eda do Kjóta a zpět :) Sice většinou hrajeme jen ve dvou, ale baví mě to asi mnohem víc, než kdyby kolem byla hromada lidí. Proč já nebydlím někde blíž?

Letos na mě byla Triq obzvláště hodná a nejen že mi uvařila (*.*), ale dokonce se se mnou projela do Olmu <3 Čím jsem si takovou úžasnou holčinu zasloužila? Jen doufám, že jsem nebyla moc na obtíž a že si Triq celý večer neříkala, že by šla radši spát...

V neděli jsem se tak ocitla v Olmu, kde jsem jako první zakotvila v Kratochvíli na obligatorní Vanilkové nebe (nope, furt nahořklý - chci zpátky tu holčinu, která jediná to dokázala připravit tak výborně nehořce). S vidinou spousty volného času jsem se začetla do knížky a statečně ignorovala hlasitý hovor od protějšího stolku, kde se nějaký maník chvástal, jak že je úžasný a milý k ženám, i drbání o prolhané kamarádce od vedlejšího stolu.
Okolo šesté jsem pak šla otravovat bývalou spolubydlící/kóhaie, která pro mě krom vyprávění o jejím půlroce v Japonsku měla i čerstvé vafle <3 a knížku! <3
Zhruba v deset jsem si pak na nádraží došla pro Hanku, která mě už druhým rokem nechává za mačču přespat u ní na bytě :D Přeji jí ještě spoustu let doktorského a dalšího studia, ať mám v Olmu kde přespávat XD

A co jsem tedy během těch pár dní v Olmu stihla?

Tuhle čmáranici fakt někdo přečte O_o
(foto Japonského klubu)

• Navštívit Sylvu a popovídat si s ní (hajlajt dne).
• Přednášku o bezdomovectví v rámci Japonského jara (moc pěkná, promyšlená, dobře podaná s kakkoii bonusem v podobě přečtení nečitelné věci, jako by se nechumelilo).
• Přednášku W-senseie o japonském školství, kde by se klidně mohly vynechat ty fucú informace a rovnou přejít k osobním zážitkům - třeba měsíční cesta na Hokkaidó z peněz učitelky byla opravdu fascinující. A W-senseiova nevraživost vůči studentům, kteří nemusejí v sobotu chodit do školy XD (ale raději si nebudeme moct připomínat můj chabý pokus o pozdrav - asi týden jsem si v hlavě vymýšlela různé otázky a odpovědi na ně, abych tentokrát byla připravená - a ono nic *headdesk*).
• Viděla jsem dvě zkoušky divadla (bohužel samotné představení jsem nestíhala) - a byla to bomba. Místy ne úplně safe for work, ale zábavné - zvlášť Aleš v roli těla rokurokubiho a Cukujomi/Sherlock (jméno odvážného herce však neznám - většina divadelníků už jsou tak vzdálení kóhaiové, že mi absolutně nic neříkají). Já už tam vlastně znám jen pár vyvolených a připadám si spíš jako vetřelec než absolvent.

• Navštívila jsem knihovnu Kasu a se zklamáním shledala, že výpůjční doba dva týdny je pro pracujícího Pražáka otřesná T_T
• Nakupovala jsem, jak kdybych před odjezdem dostala výplatu (nenechte se mýlit - na účet mi přišla až po dovolené -_-). Takže mám konečně Sósekiho Polštář z trávy, svoji první spodničku, novou podprsenku (siriusly, existují i jiné barvy než bílá, tělová a černá!), zapínání na sukni a šmajchlovačky, které doma prostě nemůžu sehnat. Zato boty byly ztracený případ - letos je ta kolekce dost nanic...X_x 
• Zkoukla jsem nový bufet ve Zbrojce (plus za kafe, mínus za málo pečivovitých věcí).

Jelikož počasí moc nepřálo a chvílemi i sněžilo, výlet do zoo jsem odvolala a radši jsem si v teple studovny četla. Snad se povede příště.

Každopádně mi ta dovolená hrozně rychle skončila a návrat do práce byl jako vždy bolestný. Ale dodalo mi to síly, a přestože můj negativní pohled na budoucnost se nezměnil, mám zase na co se těšit - další budoucí návštěva Pardubic/Brna/Olmu :)

PS.: už jsem se zmiňovala, že jsem k Vánocům dostala poukaz do japonské prodejny a využila ho tím nejlepším možným způsobem? XD

Dame na wataši

Poslední dobou se nemůžu zbavit pocitu, že mi nic nejde - v práci dělám chyby, pořádně se nesoustředím - už ani psát bez chyb nedokážu - a šúšoku taky nic moc. Zase si říkám, že vlastně vůbec nic neumím, že jsem k ničemu a že vlastně ani nebude divu, když mě z práce vyhodí a já skončím zase na pracáku, tentokrát bez šance něco najít. Nijak tomu nepomohl ani fakt, že vedení se rozhodlo zaměstnat novou posilu (a nikoho nepřekvapilo, že je to blondýna ze zemědělky). Nová posila je snaživá (jako jsem kdysi byla já) a i když její znalosti pravopisu jsou stejně mizivé jako u zbytku firmy, nemá problém s telefonováním (na rozdíl ode mě) a má zhruba ponětí o ekonomii, marketingu a těchto vědních disciplínách (na rozdíl ode mě). Jelikož jsem ve firmě nejdéle působící zaměstnanec, je mi jasné, že mé dny se nejspíš krátí - a právě tato slečna (která naštěstí nemá problém s vykáním) bude nejspíš mojí nástupkyní. No, pokud bude brát těch 20 táců čistého, o které si řekla, tak doufám, že množství její práce tomu bude odpovídat (aneb hoď na chudáka nováčka co nejvíc práce! ...škoda, že takhle zlá být neumím...zatím).

Mezitím se tedy pomalinku propadám do stavu beznaděje, kdy nic nemá cenu - mám pocit, že za ten skoro-rok práce jsem se nic pořádného nenaučila, naopak jsem zapomněla veškerou mluvenou angličtinu, na psané se to už taky začíná projevovat, japonštinu jsem pro jistotu vůbec nezkoušela. Telefonovat jsem se nenaučila, jednat s lidma už vůbec ne - spíš jsem se naučila je lépe ignorovat. K ničemu nejsem. Nic neumím. Nikdo mě nepotřebuje. Všichni se beze mě obejdou. Vždycky se najde někdo lepší, aktivnější, chytřejší, hezčí, spolehlivější. Můžu být ráda, že vůbec nějakou práci mám - ale kdo ví, jak dlouho. Určitě mě co nejdřív vyrazí, protože jsem k ničemu.

Není divu, že čtu jednu knihu od druhé a mám rozkoukaných víc seriálů, než se vůbec dá stíhat sledovat. Kdo by chtěl být vystaven takovýmto myšlenkám? To už je lepší od toho všeho utéct a snažit se si tohle všechno nepřipouštět. Jak dlouho mi to asi vydrží - tohle utíkání od reality? Měsíce? Roky? Co to je za život, tohle?

Japonské střípky

Máme za sebou teprv jeden měsíc nového roku a už se všude děje takových věcí, že se člověk nestačí divit. Já se tady zaměřím na novinky z Japonska, které mě v poslední době zaujaly - většinou však v negativním smyslu. Nevykládejte si to tak, že Japonsko a jeho obyvatele nemám ráda - já jsem jimi fascinována (jinak bych každý večer poctivě nesledovala jejich ranní show a veškerý můj volný čas by se netočil kolem japonské (pop)kultury). Jen si vždycky říkám, že tentokrát už mě opravdu nic nepřekvapí - a voilá -_-

Zimní móda japonských středoškolaček
Začneme nejaktuálnější věcí: v Japonsku napadl sníh. Předpovědi vyhrožovaly mínus 12 stupni kdesi na Hokkaidu, Kjúšú pokryl sníh a pár vloček spadlo dokonce i na Okinawě. Spousta lidí viděla sníh poprvé. Na Taiwanu klesly teploty ke třem stupňům nad nulou a asi 60 lidí umrzlo. Uprostřed všech těchto doslova mrazivých zpráv se moderátoři jednoho ranního zpravodajství vydali mezi davy a přinesli asi nejvíc zarážející zprávu v souvislosti se zimním počasím - způsob oblékání japonských středoškolaček při současných teplotách.
Jistě víte, že ve většině škol v Japonsku - od základních, přes nižší střední až po vyšší střední - je nutno nosit školní uniformu. Student či studentka si tak nemůžou sami určit, v čem že to do školy půjdou. A to bohužel ani v zimě. Japonská zima naštěstí nebývá tak studená, jak se Vám Japonci snaží namluvit. Tedy s výjimkou letoška. Když se zástupci Mezamaši TV vydali do města, většina středoškolaček (82 %, chápete to?? 82 %!!), na které narazili, tudíž i v těch závějích bloumala v krátkých sukních, sáčkách, polobotkách a s nahýma nohama. Proč? Protože - a tady cituji - punčocháče a kabáty nejsou cool a nepatří k roztomilé imidži středoškolaček *headdesk*. Ano, radši riskujte omrzliny, než abyste si natáhly punčocháče, okej. To pak dává smysl, že na Taiwanu umřelo takových lidí, aniž by teploty spadly pod nulu.

před pár lety se aspoň nosily zimní boty, když už nic jiného (Fuji TV) 

Nechápu, kde ta děvčata berou takové odhodlání - já poctivě nosila nejtlustší punčocháče a stejně jsem mrzla.
Ale pozor, to není vše. Punčocháče jsou možná out, ale vzít široký šál či deku a omotat si je přes sukni je teď děsně in! Jak na takovéhle moudro přišly, je mi záhadou.

za pár let asi pojedou do školy i s celou postelí (Fuji TV)

Jediné, co mě trochu uklidnilo, je fakt, že na severu - oblast Tóhoku a Hokkaidó - se punčocháče a kabáty běžně nosí. Prý.

Saikon aneb kdy se může žena opět vdávat
Japonsko má oproti jiným - třeba katolickým - zemím výhodu v tom, že svatba a rozvod se můžou jednoduše odbýt vyplněním jednoho papíru. Problém ovšem nastává, když se žena (nikoliv muž, ten se může ženit, jak se mu zlíbí) chce znovu vdát. Na jednu takovou kauzu jsem nedávno narazila a nestačila jsem se divit. Podle určitého zákona, který je nejspíš z roku raz dva, se žena nesmí celých 6 měsíců po rozvodu znovu vdát. A co hůř, pokud se ženě do 300 dní po rozvodu narodí dítě, je otcem automaticky určen ex-manžel a pouze s jeho svolením lze za otce dítěte určit někoho jiného, třeba nového přítele. Pokud žena nechce uvést ex-manžela jako otce, tak pak nastává dost blbý případ, kdy dítě nepatří do žádného rodinného registru - a tudíž neexistuje. Následují problémy se školami, úřady, s hledáním zaměstnání apod. Jak je něco takového možné ve vyspělé zemi v 21. století, je mi záhadou. Nicméně je to fascinující téma na prozkoumávání.

Becky
Největší žně japonských časopisů přicházejí se skandály. Mezi první tohoto roku patřila aféra televizní osobnosti Becky a zpěváka indie skupiny Gesu no kiwami otome, Enona Kawataniho, který je od minulého léta ženatý. V každé normální zemi by se o tom chvilku mluvilo, zpěvák by měl doma asi peklo a třeba by se i rozvedl a to je tak všechno. Ne však Japonsko. V Japonsku nezáleží na lidech, ale na imidži. A ta Beckyina byla v tomhle případě totálně zničena. Okamžitě po provalení následovala tiskovka, kde se chudák Becky ukláněla až skoro k zemi, postupně ji stahovali z reklam v rádiu, pak v televizi, a teď ji vyhazují ze všech pořadů. V jakém že to žijeme století? Ještě kousek a už jí ukamenují...
A proč o tom mluvím kromě toho, že Becky mám z japonských hereček/tv osobností nejradši? Protože zatímco Becky není ta, která by někoho podváděla, schytává všechnu zášť ona. Kawatani, který (nejspíš) zahýbal své ženě a celé je to jeho vina, se jednou omluvně uklonil v hudebním pořadu a tím to pro něj skončilo. Žádného vyhazování z televize, jako je tomu u Becky, jsem si nevšimla - naopak vydává nové album. A to mi rozhodně nepřijde fér. Chudák Becky má pravděpodobně po kariéře a on docílil toho, že se o něm víc mluví (jen jestli to nezpůsobil on). Zanedlouho se jistě vydá na nějaké turné a na aféru si nikdo ani nevzpomene.
Držím Becky palce, aby se všichni vzpamatovali a nechali tuhle skvělou osobu opět vystupovat, aby mohla pokračovat v rozdávání radosti svým fanouškům.

SMAP
Chvilku to vypadalo, že Becky zachrání další, mnohem větší aféra. V Johnny's Entertainment došlo k menším zemětřesení, když Iidžima, manažerka skupiny SMAP, oznámila odchod ze společnosti, a čtyři z pěti členů skupiny se rozhodli jít s ní. Na jednu stranu by bylo smutné vidět tuhle stálici japonského popu se po 25leté kariéře rozpadnout (i když teda nemůžu říct, že bych byla fanynka), na druhou by alespoň členové měli pokoj a ve svých čtyřiceti letech by se konečně mohli svobodně oženit a mít děti nebo tak něco.
Nejvíc mě fascinovalo, jak se tvrdilo, že o odchodu z Johnny's se prý mezi členy mluvilo už od léta, ale až teď je děsně překvapilo, že když odejdou jen čtyři a jeden zůstane, tak se skupina rozpadne. Páni, kdo by to byl řekl!
Chvíli se mlžilo, novinové titulky prakticky víc jak týden o ničem jiném nepsaly, nic se pořádně nevědělo - a pak najednou přišel Takuja Kimura s tím, že si promluvil s vedením a přesvědčil je, aby ostatní členy přijali zpátky. A najednou je všechno zase v pohodě. Wtf? Kam se poděla solidarita s jejich manažerkou? Kam se podělo těch 6 měsíců projednávání odchodu? A to ještě nevíme, jaké potrestání je čeká, protože pochybuju, že si vedení Johnny's nechá takovéhle jednání líbit.
Na druhou stranu když teď vymizí rozdělení na dvě sekce - Iidžima (SMAP, Kisumai) vs. Kitagawa (Araši, Kandžani8) -, je možné, že se třeba dočkáme interakce mimo jiné mezi Kisumai a Araši! Yay! Na druhou stranu je taky možné, že SMAP už nebude mít tolik příležitostí propagovat Kisumai a tlačit je do rolí v seriálech apod. Dočkáme se třeba toho avizovaného alba Busaiku? Těžko říct, jak se k nim nová manažerka zachová, protože co jsem tak slyšela, tak je prý moc nemusí...

Limitovaná série
Na konec jsem si nechala ještě jednu pecku. Tentokrát z dílny Mekáče - a nebojte, nejedná se o kousky plastu v jídle, jako tomu bylo loni. Společnost McDonald si v Japonsku snaží zlepšit imidž po všech těch zmiňovaných problémech s kvalitou (a kvantitou) jídel, a rozhodla se proto zaujmout něčím novým. Přišla na trh s tak šokující věcí, že si marketingoví maníci můžou v klidu mnout ruce, protože o tomhle se prostě bude mluvit tak jako tak.

(http://twtti-photo.hatenablog.com/entry/2016/01/21/160310)

Ano, vidíte dobře - hranolky s čokoládou. Když jsem tu reklamu viděla prvně, měla jsem za to, že se všichni zbláznili. Jsem o tom, mimochodem, přesvědčena dosud. A žádné příznivé komentáře mi tento pocit nevyvrátí. Hranolky samy o sobě? Ano! Čokoláda sama o sobě? Ano! Hranolky s čokoládou? Ne, děkuji. Ale vypadá to, že můj názor je v menšině - Japonci si to prý pochvalují... Ale Japonci mají i wasabi zmrzlinu, takže bych jejich chuťové pohárky brala s rezervou.

Leviathan - Scott Westerfeld

Alternativní Evropa roku 1914. Rakousko-uherský panovník se svou chotí je otráven, což má za následek dvě velice důležité věci: evropské státy se ocitají ve válce a syn těchto dvou zavražděných nešťastníků, Alek, se se svými nejbližšími služebníky dávají na útěk do neutrálního Švýcarska, jinak by byli zlikvidováni buďto nepřáteli, nebo dokonce mocichtivými příbuznými.
Ve stejnou dobu se v Británii snaží dostat do letectva sotva patnáctiletá Deryn, která se ovšem pro splnění svého snu musí vydávat za chlapce. Létání miluje a ví o něm téměř vše, ale ani tak pro ni už i ten prvotní test není vůbec jednoduchý.
Až dosud to vypadá jako normální historický román, ale přeci jen je jedna věc, díky níž jde o alternativní verzi první světové - státy se tu totiž dělí na ty, kteří věří v techniku a vlastní a ovládají bojové roboty (Clankers, česky prý Rachoťáci), a Darwinisty, tedy ty, kteří dokáží upravovat DNA a v podstatě si vyrábět živoucí "stroje".

Steampunková vlna mě nějak minula, tak jsem chtěla zjistit, co že jsem to zase kde propásla. Přestože tahle knížka má na Goodreads velice dobré hodnocení, nemám pocit, že bych si vybrala správně. Má to hned několik důvodů:

1) Přestože by mělo jít o YA, s čímž téměř nikdy nemám problém, knížka mi spíš přišla určená mladšímu publiku. Všechno je relativně jednoduché, žádné větší konflikty (tím myslím spíš osobní, mezilidské, vztahové, nikoliv válečné), dramata, nic. Stejně tak chování protagonistů mi přišlo spíš dětinské - odvážné, to ano, ale pořád spíš blíže k dítěti než k dospělému. Deryn se to snaží zachraňovat svojí mluvou, ale kdyby mi někdo řekl, že je jí tak jedenáct, bez problému bych mu to věřila. Alek to samé - chápu, že je to v podstatě rozmazlený spratek, ale na patnáct bych ho netipla ani náhodou. Třeba se to zlepší v následujících dvou dílech - tohle byl přeci jen takový úvod a autor má dost prostoru rozvíjet postavy i příběh. Prozatím mi tam však chyběla nějaká hloubka.

2) Paradoxně však kniha obsahuje docela rozsáhlé popisy toho, jak co funguje, s čímž jsem měla kapku problém. Asi jsem natvrdlý tupec bez představivosti, ale většinu času jsem prostě musela horko těžko přežvýkat celou pasáž, abych si nakonec stejně řekla, že je to asi fuk, a pokračovala, aniž bych tušila, co že se to děje a jak to teda funguje. Mladší děcka, kterým bych tu knihu doporučila spíš než dospělým, se tím možná budou prokousávat stejně (= blbě). Jedinou záchranu představovaly ilustrace, což je sice příjemné (knížka s obrázky! Takovou jsem nečetla už ani nepamatuju *-*), na druhou stranu to, že autor spoléhá na ilustrace, pro něj nevyznívá zrovna moc příznivě.

3) Ne že bych chtěla snižovat to, co autor vymyslel, ale když jsem slyšela "alternativní", tak jsem si to představovala trochu víc alternativně. Ne že by válečná vzducholoď vytvořená živoucím ekosystémem nebyla fascinující, protože to tedy rozhodně je, a pochybuju, že kdy kdo v první světové viděl roboty, ale stejně jsem čekala trochu větší jinakost. Třeba je to tím, že jsme v podstatě neměli možnost vidět, jak jsou tyhle vynálezy zakomponovány do běžného života. Jediným okamžikem, kdy se Darwinistické výtvory prolínají s britskou každodenností, je scéna, kdy se vzducholoď Leviathan přiblíží k jednomu londýnskému parku (a lidi šílí, z čehož se dá usuzovat, že ta zakomponovanost moc valná nebude...). Mimo tento kratičký moment však ani uměle vytvoření živočichové ani roboti nijak nezasahují do všedního dění; jsou tudíž jako by odříznutí od zbytku světa a žijí si vlastním životem ať už ve vzduchu, nebo skryti v lesích a na horách.

Na druhou stranu musím uznat, že dost věcí se mi i líbilo. Jednou z nich je jazyk Deryn - to její "Ay" and "wee beasties" je senzační a jsem velice ráda, že jsem četla originál a nenechala se tak o to připravit překladem. Dále vyzdvihnu ilustrace, protože jsou fakt pěkné a kolikrát mě zachránily, když jsem byla s představivostí v koncích. A samozřejmě celý ten nápad na vzducholoď tvořenou navzájem spolupracujícími živočichy od světélkujících červů a pilných včel, přes bojové netopýry až po velrybu - vysoce fascinující. Navíc to v autorově podání vyznívá tak přirozeně a uvěřitelně, že se skoro až divím jak to, že něco takovéhleho zatím nemáme. A létající medúzy, které odpouštějí vodík, když na ně bafnete <3 Fantazie se autorovi v tomhle ohledu upřít rozhodně nedá, škoda jen, že nevyladil, pro jakou věkovou skupinu to vlastně píše.

Novoročně

A než jsme se nadáli, nový rok je tu (a já mám po dovolené a musím do práce -_-)

Takže všem zpětně šťastný nový rok a hodně pohody a spokojenosti :)

Ještě než se dostanu k tomu, co že jsem to na konci roku kutila, podíváme se nejdřív do budoucna. Jak už jsem psala loni (předloni? rok předtím?), na předsevzetí nemám trpělivost a výdrž. Přesto jsem se však zamyslela, co že bych to se svým mizivým volným časem chtěla letos udělat. Děsí mě totiž představa, že se takhle jednou zamyslím, co že jsem to celé ty předcházející roky dělala, a uvědomím si, že krom práce vlastně nic. To se musí změnit - víc volného času asi mít nebudu, ale třeba bych ho mohla nějak líp využít. Takže co že se to chystám dělat:

1) najít si lepší práci - míň přesčasů, míň dobrosrdečných, upovídaných kolegů, co všem tykají a mají pocit, že když jste asi o 20 let mladší, tak mají právo vám vnucovat své názory a dávat vám rady do života. Pokud možno nebýt součástí šedé ekonomiky a nevnucovat lidem podobné bullshity jako teď.
2) jít ven alespoň jednou za 3 měsíce - a tím "ven" nemyslím "do práce/na poštu/do obchodu". Trochu bez šance, jelikož většina mých známých je kdekoliv jen ne v Praze... a i kdyby v té Praze byli...*le sigh* Jsem prostě lemra líná, tak je to.
3) víc se věnovat šití - v obchodech maj kulový, takže si musím pomoct sama (alespoň v oblasti sukní a šatů).
4) vrátit se k překladu - alespoň pro radost (hahaha, určitě -_-)
5) nezabít své kytky - jejich sbírka se sice kapku rozrostla, ale moje schopnost udržet je naživu je stále stejná (= nulová)
6) číst. číst víc. Na Goodreads jsem si zadala 55 knih, což je sice o pět víc, než jsem si dala loni, ale taky o šest míň, než kolik jsem jich loni skutečně přečetla. Zahrajem si na sinology a budem plnit plán na 120 %! :D
7) učit se čínsky - dostat se alespoň na pasivní úroveň totálního imbecila typu "já nerozumět"
8) učit se švédsky (protože proč ne - jag talar inte svenska...zatím :D

K bodu 6 bych ještě ráda dodala podrobnosti:
1) alespoň 1x Kinga (furt ho jen syslím a nečtu)
2) alespoň 1x Sparkse (dám si aspoň pauzu od všeho toho porna fanfikcí - trocha té heterosexuální romantiky ještě nikoho nezabila)
3) alespoň 5 japonských knih. v japonštině (jen makej, holka)
4) klasiku (anglickou či americkou, to je fuk)
5) něco původně českého (musím si rozšířit obzory a dokázat si, že ne všichni čeští spisovatelé jsou takoví patlalové jako Viewegh)
6) něco delšího než 500 stran (ale pokud možno na mobilu - že bych takovou bichli s sebou musela tahat do práce, to se mi nechce)
7) něco, co bych si normálně nepřečetla (třeba scifi nebo fantasy nebo detektivku nebo cojávim)

Tak uvidíme, jak mi to půjde - poslední dobou čtu docela dost (asi jak se snažím utéct před realitou); momentálně mám rozečtenou jednu japonskou a jednu antologii povídek s asexuální tematikou *krčí rameny*
Když už jsme u těch knížek...

Vánoční nadílka

Dostala jsem - mimo jiné - Noční cirkus od Erin Morgensternové a hrozně se těším, až si to v té češtině přečtu. Anglická verze byla nádherná, tak si držím palce, aby ani český překlad nezklamal.
Jinak bych se chtěla zmínit o Stolen: A Letter to My Captor od Lucy Christopherové (to jsem sice nedostala, ale četla jsem to). Psáno napůl v první a napůl v druhé osobě z pohledu unesené šestnáctileté Britky, která se nedobrovolně ocitne uprostřed australské pouště pouze se svým únoscem (a všelijakou jedovatou havětí protože Austrálie). Bylo poměrně zajímavé sledovat myšlenkový posun protagonistky od strachu, přes nedůvěru, až po něco, co by se mohlo nazvat náklonností. Její věznitel je zároveň poněkud nespolehlivým vypravěčem, takže ani dívka, a přeneseně ani my, čtenáři, si nemůžeme být jistí tím, co se vlastně stalo a čemu věřit.

Druhou knihou, kterou bych ráda zmínila, je Bedtime Eyes od Eimi Jamadové, mladé japonské spisovatelky, která se řadí k nové generaci, jež se věnuje tématům sexuality, násilí apod. Zmíněná knížka je vlastně sbírkou obsahující tři kraťoučké novely, přičemž první dvě se věnují sexuálnímu vztahu Japonky a černošského přítele (= spousta sexu, málo příběhu, nic pro Kavi). Důvodem, proč se o téhle knížce zmiňuju, je třetí příběh s jednoduchým názvem Jesse. Na rozdíl od předchozích je sexuální vztah zmíněn jen okrajově a děj se soustřeďuje na vývoj vztah protagonistky a syna jejího přítele. Procházíme tak spolu s postavami fázemi nesnášenlivosti, vzájemného poznávání, ignorace a pochopení. Podle mě je to pro toto psychologické vykreslení nejzajímavější ze všech tří novel a rozhodně stojí za pozornost.

Tolik ke knihám. Dalším žroutem času (alespoň v průběhu vánočních svátků) byl švédsko-dánský seriál Most, který mi byl doporučen vzdálenější částí příbuzenstva. Na mostě mezi Švedskem a Dánskem je nalezena mrtvola a na vyšetřování musí obě země spolupracovat. Dánským zástupcem je bodrý Martin Rohde, který ovšem svádí každou ženskou na potkání (a má zhruba 7 dětí - plus mínus), jeho švédským protějškem je poněkud svérázná Sága Norénová, skvělá policistka, která ovšem naprosto nepobírá sociální normy a nepsaná pravidla, nezná empatii, neumí jednat s lidmi, nehledá žádné dlouhodobé vztahy, netouží po rodině. Upřímně je jednou z nejzajímavějších ženských postav za velmi, velmi dlouhou dobu. Už kvůli ní má cenu tento seriál sledovat - a on se vám odmění vskutku napínavým a důsledně propracovaným příběhem. Druhá řada je stejně napínavá a zajímavá jako ta první (ale doporučuji balení kapesníků), třetí je slabší, ale zato temnější. Jestli mi nenatočí čtvrtou, asi někoho uškrtím. Popularita tohohle seriálu je tak vysoká, že remake natočili nejen Američani/Mexičani, ale i Francouzi/Britové. A já jen lituji, že neexistuje knižní předloha, protože bych se na ni okamžitě vrhla.

Přes svátky jsem taky konečně našla čas došít si sukni. Už poměrně dlouhou dobou jsem toužila po skládané sukni. Jestli jste se však rozhlíželi po krámech, je vám jasné, že s takovou u nás nepochodíte (ono vůbec najít nějakou sukni, která není mini nebo super úzká). Takže zase nezbývalo než si sednout k šicímu stroji a vyrobit si jednu svépomocí. Pro začátek bych se zeptala, jestli existuje někdo, kdo si předem vypočítal rozměry látky, šířku záhybů i mezer mezi nimi, zrealizoval to a vyšlo mu to? Já počítala jak divá a stejně jsem to nakonec dělala podle oka a modlila se. Nejhorší bylo, že záhyby musely být v pase větší než přes boky, a tudíž ne rovné, ale rozšířené. Když jsem překonala tenhle problém, zbývalo našít kapsy (dvě! středně velké!), přičemž jedna sousedila se zipem, který je na straně. Chudák zip ovšem furt cestoval nahoru dolu, protože - jak se ukázalo - přesnost není zrovna mojí silnou stránkou. Nakonec se však přeci usadil a já se mohla vrhnout na pásek. Nikdo mi neřekl, jak se takový pásek dělá, takže jsem na to šla po svém a mamku málem braly mdloby ("Tam musíš dát pasovku! A proč to máš tak nízko, to musíš mít výš!"). Trvalo to sice věčnost, ale v neděli večer jsem konečně dopřišila podsazení, sukni přežehlila a v pondělí si ji hned vzala na sebe. Sice jsem lehce zmatená skutečnou délkou (je to po kolena? pod kolena?), ale je kostková a skládaná a teplá! Ňuf! <3

Přestože před Vánocema byla v práci honička, nakonec se veškeré vánoční přípravy stihly (i když ten úklid byl odbytej až hrůza) - cukroví bylo, dárky se sehnaly (tentokrát už 22., heč!), strom se zdobil tradičně za poslechu Popcorn Live Tour od Araši. Krom nepostradatelných knih jsem dostala i žlutou šálu! (zkoušeli jste sehnat jemnou žlutou šálu?? to je bez šance - jako by žlutá, a potažmo i jakákoliv jednobarevná šála byly nějakým zázrakem O_o). Hned po Vánocích jsem si střihla další návštěvu příbuzenstva (kde jsem byla nucena koukat na jakousi pohádku, kde princezna furt prohlašovala, že je Mádl hezkej - asi měla horší zrak, než se zdálo). Silvestr jsem i letos věnovala poslechu interpretů na Kóhaku uta gassen (letos nic moc), z Johnny's Countdown jsem toho kvůli moc vysoké sledovanosti a s tím spojených výpadků signálu moc neměla a zachraňovala to konkurenční CDTV, kde se zpívalo až do pěti do rána (těch japonských). Následující den jsem si náhodou vzpomněla, že mají vysílat nového Sherlocka, což však nebyl chytrý krok, jelikož jsem dosud neviděla třetí řadu, takže jsem byla celou dobu jen zmatená (a upřímně mě to moc nebavilo). Co jsem si však nechala ujít, to byl každoroční den Araši, kdy se Fudži TV rozhodla, že fanynky a fanoušci potřebují nový rok začít asi sedmihodinovou  dávkou této japonské skupiny. Ano, potřebujeme, ale čeho je moc, toho je příliš, takže jsem to letos vzdala a zkouknu to ze záznamu.

Vcelku ten konec roku utekl nějak moc rychle, a než jsem se nadála, už jsem zase musela do práce. Do práce, kde sedím celý den sama v místnosti, kterou i když pomocí klimatizace vytopím na 30°C, tak mi mrznou nohy, protože to blbý teplo se drží u stropu. Stále ještě nemám to slibované dpp. Stále se mi nedaří přesvědčit potenciální zaměstnavatele, že nejsem lemra líná a že nejsem naprosto neschopná. Možná přeci jen jsem. Možná je potřeba, aby krom úžasně úspěšných lidí byli i takoví ztroskotanci jako já, aby byl svět v rovnováze. Asi se odsud nedostanu. Ale jestli si myslí, že mě dotáhnou na novoroční večírek, tak se šeredně mýlí!

Předvánoční "pohodička"

Co tě nezabije, to se tě při nejbližší příležitosti pokusí zabít znova.

- staré, ale přesto platné přísloví

Po dlouhé odmlce Vás nejdříve uklidním zprávou, že jsem stále ještě zaměstnaná osoba. Dovolím si dodat, že dokonce i na HPP (tedy napůl...). Takže jak to tedy bylo a co se za ten měsíc a půl událo (šmarjá, to to letí):

Než se kdo nadál, přišel konec období, na které jsem měla uzavřenou smlouvu. Všichni jsme napjatě očekávali, co se bude dít dál. Dělo se to, že jsem 9 dní pracovala tzv. načerno, neboť smlouva nebyla ("nebojte, smlouva bude"). Nakonec tedy byla - ale to slíbené DPP ne. A upřímně - není doteď. Upsala jsem se tedy - ač nerada - na další rok s vyloženě směšným platem a tím, že se tedy stanu součástí šedé ekonomiky. Což byl taky impuls k tomu, znásobit svou snahu o hledání nějakého normálního pracovního místa.
"Poštěstilo" se mi docílit dvou telefonických pohovorů, na které když si vzpomenu, tak si stále ještě chci jít rozmlátit hlavu o zeď, a jednoho testu z excelu a angliny, kde je moje blbost tak odrovnala, že se už neozvali, přestože tvrdili, že odepisují i neúspěšným uchazečům. Takže takhle awesome jsem XD

Než dojdeme k rozuzlení problematiky s platem (což vlastně nebude žádným rozuzlením, ale nebudeme spoilovat), tak si povíme o tom, jak hektické a naprosto idiotské je snažit se založit vysokou školu během pár měsíců.

Vytvořila jsem asi 80 % anotací předmětů, o kterých jsem v životě ani neslyšela, a podílela jsem se na vytvoření požadavků pro splnění těchto předmětů. Vytvořila jsem celý kreditový systém, který je chatrnější než domeček z karet ve vichřici. Vytvořila jsem téměř všechny školní řády s výjimkou knihovního, aniž bych o koncepci školy cokoliv věděla. Ale požadavků pro akreditační komisi jsou s prominutim tři prdele a vedoucí chtěla každou chvilku měnit formu či barvu nebo nějakou jinou píčovinu, takže poslední měsíc už jen sním o odpočinku a pomalu už ani nevím, co to je mít dva volné dny za sebou. Neděle jsem trávila v práci, večery taktéž a jen za poslední týden jsem si nasyslila 22,5 hodin přesčasů (zákonně je povolených kolik? asi 8? Ha ha -_-). Jen pro pobavení - v pondělí jsem končila ve 23:45 a ve středu dokonce v 0:15, kdy moje práce spočívala ve vkládání papírů do průhledných obalů a do šanonu. Cca 750 stran, 2 obory po 2 kopiích + státní souhlas (2x) + studium v ájině (taky 2x). Yay! (A když jsem dnes konečně dostala volno, tak mám hned asi šest nepřijatých hovorů od kolegů/nadřízených, takže určitě nějakej děsnej průser typu "Kde najdu sešívačku?" -_-

Většinu času jsem netušila ani co je za měsíc, natož za den. Všechno se mi krásně slilo a já nevnímala rozdíl mezi všedními dny a víkendy. A když už jsem konečně někdy přitáhla domů, tak mě mamka seřvala, proč pracuju tak dlouho a kdy budu mít volno a že letos nebudou Vánoce, protože není napečeno. Místo spánku jsem se tak o sobotách musela vykopat z postele hned ráno, abych stihla udělat těsto a upéct cukroví. Teď už tedy většina je (a mamka se mnou zase mluví - co na tom, že jsem zombie). 

Mimochodem, to pečení taky nebyla žádná sranda, protože při každoroční kontrole plynařů se přišlo na to, že z našeho čtyřicet let starého sporáku uniká plyn. Při pečení v troubě unikal už léta (vlastně co pamatuji), ale teď nám vypověděl službu i jeden hořák, což už byl problém. Plynaři navíc prohlásili, že by se v té troubě báli péct, protože by to mohlo bouchnout, načež se mamka vyděsila a prohlásila, že musíme koupit novou. Plynové sporáky ovšem zrovna neletí a nečekala jsem, že je tak složité najít obchod, kde vám sporák nejen prodají, ale i ho zapojí a odvezou starý. V Datartu nám někdo vyfoukl poslední exemplář, takže jsme se obrátily na menší pražský eshop. Velmi fascinující bylo zvláště to, že všechny okolní poplatky se nakonec vyšplhaly asi tak na cenu samotného sporáku, ale budiž - máme kde péct.

Když už jsme u těch spotřebičů, odchází nám lednice. Nejdřív vrčela jak vzteklej rotvajler a pak se odmítla nahodit. Takže jsem takhle jednou musela odtáhnout půl mrazáku do práce, kde jsem to narvala do místní ledničky, a volala opraváře. Když jsem se večer vrátila, lednice krásně předla a šla, jako by nic. Což ovšem odnesly věci z chladničky, které jsem před odchodem strčila do mrazáku, kde bylo ještě jakž takž chladno - všechny zmrzly. Ovoce, zelenina, sýry, čokoláda... Už jste někdy měli mražený lilek a brokolici? Velmi fascinující. A k večeři mražený jogurt. Všechny původně zmražené věci zase za dobu nefunkčnosti rozmrzly, takže bezva -_-
Opravář nic nenašel, naúčtoval si dvě stovky a zmizel. Uběhl týden, lednice začala znovu vrčet a dnes ráno opět přestala jít -_-

V práci nám zase nainstalovali klimatizaci, která má sloužit k topení (protože to skutečné topení je jen pro parádu a já tam mrznu). Se vší parádou se ji jali vyzkoušet tím způsobem, že centrálně zapli všechny klimošky, které na nás půl dne proudili studený vzduch. Výsledek? Jsem nachlazená, upadává mi hlava a mám rýmičku. Fajn, proč ne. I tak jsem musela do práce, protože můj upovídaný kolega je moc nóbl na to, aby něco dělal, a kolegyně je jen na půl úvazku a o projektu VŠ nic neví.
Nakonec se to teda nějak stihlo (o pár týdnů později, ale přece) a já se snad dočkám zaslouženého odpočinku (víkend! Dva volné dny za sebou! Jaký to překrásný úkaz! Zázrak! Zvolejte haleluja!).

A teď k tomu rozřešení mé smluvní a platové situace - žádné se nekoná. Dosud nemám to slibované DPP. Zaplaceno jsem tedy dostala, ale:

1) mzdová účetní je kráva a neumí počítat, takže z HPP mám o dva tácy míň, než bych měla mít (asi si je ulila do kapsy, mrcha)
2) zbytek mzdy jsem dostala jen tak "na ruku"

3) přesčasy a práce v neděli zaplacená není (a nebude) - místo toho bych měla mít volno (tak uvidíme)

Peníze jsem tedy dostala (a ve správné výši), takže aspoň tak, ale že by mě to nějak motivovalo k pracovitosti a loajálnosti k podniku, to se říct nedá. 

Tolik k práci.
Z dalších zpráv: uvědomila jsem si, že naposledy jsem někoho jiného než kolegy a mamku viděla zhruba někdy v srpnu (společenský život? co to je? a dá se to sníst?). Zato se nadále věnuji četbě (kdykoliv když neusínám v autobuse ve stoje) - z nedávno přečtených bych doporučila A Tale for the Time Being od Ruth Ozeki, což byla velice zajímavá jízda, kde se prolínaly příběhy dospívající Japonky a mladé Kanaďanky, která nalezne deník té první zmíněné. Opravdu poutavě napsaná kniha, která vás vtáhne do dění a až do poslední stránky vás nepustí. Přestože se tam probírá opravdu hodně témat, neměla jsem pocit, že by to bylo přeplácané (a většina těch věcí spolu prostě souvisí a nešly by vynechat ani kdybychom chtěli).

Chválu musím pět i na sbírku povídek Beton, kosti a sny od Pavla Renčína. Překvapila jsem samu sebe, když jsem sáhla po českém autorovi, protože moje poslední setkání s českým spisovatelem bylo na střední, kdy nám dali přečíst Viewegha. Tehdy jsem se zařekla, že si radši ruku useknu, než abych kdy sáhla po dalším českém autorovi. Zaplať pánbůh za Renčína - tahle knížka mi vrátila víru, že to s tou českou spisovatelskou scénou možná nebude tak hrozné. Nevím, z čeho jsem byla nadšenější - jestli z použitého jazyka a krásných lyrických vykreslení nebo ze spojení "obyčejné" Prahy a nadpřirozena (jako v té povídce o nuseláku - Skokani - ta se mi asi líbila nejvíc, i když k těm předchozím tak úplně nezapadala). Časem se snad dostanu i k dalším jeho knihám - když knihovna dá.

Co mě zklamalo (a to zatraceně hodně), bylo The Girl on the Train od Pauly Hawkins. Plakáty hlásali thriller, ale po přečtení je jasné, že to ten jejich marketingový specialista vůbec nečetl. Thriller prý. Vážně? A kde? Celý ten příběh patetické alkoholičky se sklony ke stalkerství je spíše lidské drama o úpadku jednotlivce v důsledku otěhotnění/neotěhotnění, alkoholismu, nevěry atd. atd. Celá ta vražda a ta údajná napínavost je jen do počtu - asi aby se to lépe prodávalo. Kniha sama o sobě nebyla zas až tak špatná, ale okamžitě se mi znechutila, protože se vydávala za něco, co nebyla. Fuck you, marketéři, fuck you!

Poslední měsíc se pak pomalinku prokousávám jednou fanfikcí. To jsem si jednou před spaním říkala, že bych chtěla něco lehčího před spaním, takže to dopadlo takhle: "dark, disturbing themes, ptsd, psychological trauma; 60 chapters/373k words (!)" Ve staženém pdf to má 701 stran, oficiálně prý tisíc, ale mně už zbývá jen asi 50, protože se to čte prakticky samo. Pomalé, ale velmi, velmi čtivé. A co že to je? The Bright Lights of Disturbia od leonidaslion. Supernatural fandom. Wincest (neptejte se...).

Ještě jsem se chtěla rozepsat o naprosto pitomé sezóně japonských seriálů (siriusly, 5dži~9dži made? To je nějaký vtip??), případně o dalších tématech typu Kde mám kurva sehnat zimní kabát s těma úžasnýma knolíkama, co jim mamka říká čamáry, když letos očividně letí zimní bundy ve stylu michelina?? a Proč je kurva takovej problém sehnat žlutou šálu a barevný punčocháče? ale už jsem příliš unavená. Takže zase někdy příště!

PS. Zpětně děkuji všem, kdo mi radili ohledně pracovních smluv apod. :)

Jak se Kavi seznámila se zákoníkem práce

Dnes tu - pro velký úspěch - máme další epizodu ze seriálu Shitty job. Už jsme si projeli takové ty každodenní trable typu Neplacené přesčasy, Zadávání úkolů v 6:47 ráno, když pracuju od 8:30, Zdlouhavé proplácení výdajů za poštu/jídlo a podobně. Tentokrát se tedy podíváme na další zábavnou kapitolu - Vyjednávání prodloužení spolupráce.

Je to tak zhruba měsíc dva, co mě vedoucí začala uhánět, jestli chci v dosavadní práci pokračovat. Pokaždé, když mě potkala (což je tak zhruba 2 - 3x týdně), se ptala, jak jsem se rozhodla. Nakonec už mi to lezlo krkem a žádné lepší vyhlídky nebyly, tak jsem kývla. A dál se nic nedělo. Žádný návrh smlouvy, žádné vyjednávání o podmínkách. Takhle to šlo dál, nastal říjen - můj poslední měsíc tady - a stále nic. Až do předminulého čtvrtka nebo tak nějak, kdy mě začala zase uhánět - tentokrát abych se vzdala svého HPP a šla dělat na fakturu, že se prý všichni budeme mít líp.

Já vám sice vyjmenuju všechna Sósekiho díla chronologicky s rokama vydání, a to i pozpátku, ale o zákoníku práce a možnostech zaměstnání jsem slyšela jen z rychlíku. I nezbývalo, než začít otravovat okolí (protože všichni jsou děsně nadšení, když na ně vychrlim své problémy, že ano). A ze všeho, co jsem slyšela, bylo naprosto jasné, že se všichni líp mít nebudem. Vedoucí se bude mít líp, to jo. Já? Ani náhodou.

Navíc se ke mně dostala informace, že mi chtějí dát ultimátum: buď práce na fakturu, nebo HPP za směšný plat. Takže jsem celou neděli strávila nervózním ohryzáváním nehtů, protože na živnostňák pracovat nechci a oni mi vyšší plat zaručeně nedají. Jako velmi přitěžující okolnost navíc beru to, že tohle je můj poslední týden na starou smlouvu - moc hezké začít to řešit v tuto dobu, jen co je pravda.

Nastal den D - den vyjednávání. Dnešek. Ráno jsem si do uší pustila ty nejvíc óen songy, které jsem vůbec v empétrosce našla, ale nervozitou jsem stejně nemohla ani číst. Samozřejmě se vedoucí přiřítila hned ráno, takže jsem si ani nemohla nevzrušeně popíjet čaj, zatímco by mi věšela bulíky na nos (věčná škoda - příště se povede). Začla mi zase líčit veškeré "výhody" práce na fakturu, na což jsem správně japonsky kývala a pak jí suše oznámila že ne, na fakturu pracovat nechci. Snažila se mi to vymluvit ("a mohla byste tlumočit!"), ale smůla. Tak tedy HPP.

Jenže.

Práce na HPP je pro ně moc drahá, tak mi navrhla, že mi sníží základ, ale k tomu mi dá DPP, aby mi tu částku doplatila. A tady jsem zaváhala. HPP se nechci vzdát, protože jistota a dovolená a nemocenská atd. Ale DPP by bylo zvýšení platu. Ovšem jen velmi nerada bych zjistila, že po odečtení daní (pokud z toho daně jdou, což asi jo, protože u čeho daně nejsou, že ano) mám ještě míň než předtím. Navíc když se mi sníží plat, sníží se mi proplácení dovolené a nemocenské, menší důchod(jestli se ho kdy dožiju), menší podpora z pracáku, až se tam zas jednou dostanu... Nó gúd, Ale víc peněz, které bych si uspořila (protože dovolenou mi stejně nedaj a umírat na kašlíček nehodlám). Není to však práce na černo, mít takhle HPP a DPP u stejného zaměstnavatele? Nepůjde po mě finančák nebo tak něco?
A co když mi to DPP nebudou platit nebo mě z něj ze dne na den vyhoděj a já budu jen na základu (= HPP, ze kterého nemůžu ze dne na den zmizet)?
No a když se nedohodnem, tak od pondělka jsem zpátky na pracáku. Yay -_-

Nadějné vyhlídky, není-liž pravda -_-

Kdyby se mezi vámi nacházel/a nějaká účetní/právnička/kdokoliv se zkušenostmi z podobných nástrah života a dokázal mi poradit co a jak (pokud možno něco jiného než Najdi si lepší práci - to jsem už slyšela a pracuju na tom, ale zatím nic; akorát mi dneska z jedné firmy odepsali, že mě vezmou okamžitě, pokud budu chtít pracovat na fakturu -_-), budu velmi vděčná.

Děkuji za pozornost a těšte se na další velice optimistické příhody, u kterých si řeknete, že jste na tom určitě líp než já.

Podzimní střípky

Podzim už je bezesporu tady - venku leje (k nám do kanclu zatéká), všude se topí (u nás v kanclu ne) a lidi začínají nosit bundy (já rolák, kabát, návleky na nohy a v tašce si nosím rukavice - pro jistotu, protože v kanclu se fakt nedá sedět nalehko).

jediný červený stromeček široko daleko aneb takhle to vypadá
kousek za Písnicí podél Kunratické spojky

Řekla jsem si proto, že to bez té dýně už fakt nepřežiju a že jestli budu ještě chvíli čekat, přijde zima a nebudu mít nic. Našla jsem si na internetu, že jedno nedaleké zahradnictví má zrovna prodejní výstavu dýní, tak jsem se rozhodla se tam vydat. Jenže--

Zahradnictví je hned vedle Kunratické spojky. Ta se momentálně opravuje. Autobusy tamtudy nějaký čas vůbec nejezdily (zato auta jo). A já si zrovna tuhle dobu musela vybrat. V praxi to znamenalo, že jsem vystoupila na Písnici a další víc jak dva kiláky už jsem musela pěšky podél silnice. Krajnice tam není nijak zvlášť široká a auta se řítí poměrně rychle, tak jsem doufala, že lehce po poledni budou všichni natolik střízliví, aby mě nesrazili. Radši jsem si na to vzala zářivě červené tričko, abych případné viníky dopravní nehody odradila od jejich snahy zajistit si pobyt ve vězení mým rozšmelcováním pod předními koly jejich vozidla (tehdy ještě bylo dost teplo, že jsem mohla mít rozepnutý svetr). Naštěstí se všichni drželi dál a já úspěšně ukořistila dýně. Sice ne moje vysněné zelené, nýbrž oranžové, ale stejně. Ty oranžové jsou chuťově zhruba stejné jako ty zelené - alespoň jsou tomu podobnější než ty muškátové. Obstály jako tempura, aniž by se z nich stalo bláto - tomu říkám úspěch! Takže jsem si udělala dýňový sirup a leju si ho do kafe *-*

krasavice <3

Kdyby se mě někdo ptal, co tak jako furt dělám (krom práce), tak čtu. Tenhle týden se mi podařilo dokončit reading challenge z Goodreads - překonala jsem stanovený počet 50 knih/rok (momentálně už 51 :) Z poslední doby vypíchnu Murakamiho (Harukiho, Rjú stál za starou belu... zase)(i když Haruki jako taky nic moc...). Tentokrát se mi v rychlém sledu podařilo sfouknout Spánek (Haruki), Piercing (Rjú) a Colorless Tsukuru Tazaki and His Years of Pilgrimage (Haruki). Spánek a Piercing jsem okomentovala už někdy minule, takže přejdeme rovnou k Tazakimu. Zase tu máme nejistotou zmítaného protagonistu a duševně ne úplně v pořádku dívčinu, která má na protagonistův život zásadní vliv. Wow much interest very originality. Ne, vážně, jestli jste to četli, vysvětlete mi, kam se hlavní hrdina za celou knihu posunul a proč. Hlavně to Proč, protože já se tím poctivě prokousávala každé ráno a večer v autobuse po cestě z/do práce, nudilo mě to k smrti, ale co nakonec vedlo Tazakiho k rozhodnutí, že si svou přítelkyni přeci jen vezme (pokud ho ta zmíněná přítelkyně bude chtít), to netuším. A po tom konci nekonci jsem to odhodila stranou a zařekla se, že s Murakamiho knihami už nechci mít nic společného (zase...).

ドライカレー aneb 'suché
karé' podle Wataru Jokóa

Nadchl mě realistický příběh ze života Billie od Anny Gavaldy. To jsem měla na Goodreads označeno jako Chci si přečíst, ale netuším, jak jsem se k tomu dostala. Asi nějaké zatmění mozku v dávné minulosti. I půjčila jsem si to tedy z knihovny (knihovna je hrozná věc btw. Přijdete tam a všude hromady knih a vy si to všechno chcete přečíst, ale víte, že to za měsíc nemůžete stihnout, zvláště když vybíráte ty nejtlustší bichle, takže si s těžkým srdcem vyberete jen jednu dvě věci a v duchu se omlouváte všem knihám, co máte v domácí knihovně, že se k nim zase na nějakou dobu nedostanete, a když to konečně dočtete a jdete to vrátit do knihovny, tak zase vidíte tu hromadu knih a je to tu nanovo...) a jala se číst. A zaujalo mě to a hltala jednu stránku za druhou a najednou byl konec. Celé je to monolog protagonistky z ne zrovna nejlepších kruhů, která se díky spolužákovi nedala svést na zcestí, což by v jejím případě nevyžadovalo vůbec žádnou práci. Nejvíc jsem ocenila to, že ačkoliv by z toho šla velice snadno udělat love story, autorka se nenechala zviklat a místo toho nám naservírovala úžasný příklad přátelství a platonického vztahu. To si zaslouží potlesk! A ještě jeden potlesk za překlad - originál jsem sice nečetla, ale česká verze fakticky krásně plynula a zvolený jazyk se do příběhu skvěle hodil.

Dál mě překvapila novela The Fifth Child od Doris Lessingové. Autorka vykreslila takovou nádhernou, i když trochu naivní idylu (vážně - kdo normální by si v dnešní přál šest a více dětí?) - krásný velký dům na venkově poblíž Londýna, mladí manželé, děti a široké příbuzenstvo užívající si příjemných chvil. Realita ovšem stále číhá zpovzdálí - finanční problémy, nedostatek času a možností věnovat se všem tak, jak by bylo potřeba. A pak se objeví páté dítě, Ben, a idyla je minulostí. Musím říct, že chvilkami bylo až děsivé, jak málo stačí k tomu, aby se člověku obrátil život naruby, a jaké dopady může mít morálně správné rozhodnutí. Po přečtení jsem se utvrdila v tom, že fakt nechci mít děti.

Podzim na sídlišti

Jako poslední bych doporučila Carry On od Rainbow Rowellové. Možná už jste měli čest s Fangirl od stejné autorky, které bylo přeloženo i do češtiny (aspoň myslím, jsem líná to ověřovat). Pokud ano a pokud vás zaujal příběh Simona a Baze, na který protagonistka Fangirl sepisovala svou fanfikci, pak je tato kniha určena právě vám. Nejedná se však ani o "originál" z pera Gemmy T. Leslie, ani o zmiňovanou fanfikci Carry On, Simon (škoda, včera jsem si ty útržky z Fangirl pročítala znova a bylo by to fakt dobré počtení...kdyby bylo...). Autorka sama se o tom vyjádřila jako o její vlastní verzi příběhu Simona a Baze (která se však podle všeho víc blíží verzi Cath než originálu) a je to prostě fikce založená na fikční fanfikci na fikční fikci podle skutečné fikce. Tak nějak.
Začátek se sice trochu táhne (protože tam není Baz a se samotným Simonem není žádná sranda), ale pak se to rozjede (protože se objeví Baz), příběh hezky odsýpá, jen pak občas začnete mít pocit, že to odsýpá až příliš rychle. Abych to vyjádřila pěkně sofistikovaně: všechno se děje hrozně moc.

období jablek je tu

Řekněme si upřímně, že podobnost s Harry Potterem tam je, což přispívá k pocitu, že postavy a prostředí vlastně znáte (i když o nich nevíte ani fň), takže nakonec máte pocit, že čtete AU fanfikci a ne samostatně stojící originální příběh. A vadí to někomu? Ne, mně rozhodně ne, a to nejsem fanynka Drarry (nope, no way). Ano, pochopili jste správně - autorka se nevzdala myšlenky dát hlavní postavy dohromady (medetaši medetaši!), takže vás kromě kouzel a čar čeká i fluff (ale taky zbytečné tajnosti a náhlá rozhodnutí se vším se svěřovat, postavy se spoustou potenciálu, který nikdy nevyužijí, zbytečná smrt a nepochopitelné jednání. Toho posledního bude opravdu dost...*mává směrem k Simonovi*). I když kniha má přes 500 stran, budete odcházet s pocitem, že to bylo příliš krátké a že by to chtělo trochu natáhnout (což by šlo, kdybychom zkrátili ten začátek bez Baze, že ano). Jestli to zní, jako že kniha má víc negativ než pozitiv, tak se nenechte mýlit - knihu jsem sfoukla jedním dechem a jsem spokojená. A teď už jen jít hledat nějaké fanfikce :)

Z dalších zpráv: Po měsících vyčkávání se mi konečně podařilo propíchnout tzv. vlčí zrno, což je bratranec ječného zrna, akorát je, mrcha, odolnější a déle trvající. Ten šmejd už měl velikost hrášku, takže jsem měla celé víčko rudé a permanentně jsem vypadala, že brečím. Teď už je to zase jen malá kulička, ale něco mi říká, že za pár měsíců budu muset šáhnout po jehle znovu. Připojí se tak k dalším tikajícím bombám typu váček nad zubem, který se nepravidelně vrací už čtvrtým rokem, a cestující bradavice na chodidle, která vždy na nějaký čas zmizí a pak se zase objeví úplně na jiném místě.

Začala jsem pracovat na kostkované skládané sukni. Při mém zápalu do práce bych ji mohla mít hotovou asi tak za pět let. Ať dělám co dělám, prostě mi to nikdy nevychází a pořád je úzká/široká. A ty zatracený sklady jsou nestejnoměrné a křivé (a to to teprv nastehovávám). Asi by mi to šlo líp, kdybych na to měla víc času, a měla bych na to víc času, kdybych furt nevařila/nepekla.

Tak a to je pro dnešek vše - dokoukám ranní zprávy na Fudži TV a jdu spát - zítra zas musím jít mrznout do kanclu a nejsem na to duševně připravená.

同じ空の下で

Malé radosti

Abyste si nemysleli, že si umím jen stěžovat, rozhodla jsem se tento příspěvek věnovat věcem, které mi dělají radost. Možná to tak z mých běžných keců nevypadá, ale zas tak špatně se nemám. Zásluhu na tom má především fakt, že za celý týden jsem tak unavená a mám v hlavě tolik nedořešených věcí, že prostě nemám čas přemýšlet o čemkoliv jiném (a dělám blbosti jako že zapomínám pin, zakusuju se do syrové dýně, protože si myslím, že je to meloun, sypu cukr do koše a papírový obal házím do kafe atd.).

Takže co že mi to během těchto podzimních dnů dělá radost?

1. Podzim je sezóna dýní - a já nemůžu žádnou sehnat (kdyby se někdo divil, že přeci dýně vidí na každém kroku, tak já hledám kaboču - prý je to dýně Hokkaidó zelená). Ne, to opravdu není to, co mi dělá radost. Ve své snaze nějakou zelenou dobrotu ulovit jsem prošla různé farmářské trhy, zajela do Sapy, a dokonce i do malešické tržnice. Cestou jsem chvílemi měla pocit, že už snad ani nejsem v Praze. Nicméně právě tam se mi podařilo sehnat relativně levné sake, půllitr mirinu (u kterého jsem musela oprášit svoje téměř neexistující znalosti korejského písma) a ovoce s názvem čerimoja, které jsem dosud viděla jen na obrázcích (zas tak úžasné nebylo, ale to je vedlejší). Vždycky když uvidím nějaké přísady používané v japonské kuchyni nebo rovnou nějaké japonské jídlo, hrozně mě to potěší! (tím víc, když jsou cenově dostupné) ♥ Když už jsme u těch japonských věcí - kdybyste náhodou věděli, kde sehnat japonské pivo Asahi (nebo jakékoliv jiné), dejte vědět (samozřejmě krom obchodů typu Japashop), budu vám neskonale vděčná :)
   
2. Když už jsme u těch japonských věcí (podruhé) a alkoholu, sehnala jsem levné umešu! ♥♥ A Cinzano! Ano, začla jsem pít Cinzano. Ano, za svou zásobu alkoholu se fakt nemusím stydět. Ne, nejsem alkoholik (zatím).
   

3. Když už jsme u těch japonských věcí (potřetí), po několika měsících jsem se zase dohrabala na bleší trh a s úspěchem ukořistila pár knih. Nejprve jsem viděla Zápisky z volných chvil, ale u těch byla cena vyšší, než jakou jsem za to ochotna zaplatit, takže nic. Včera se mi však poštěstilo s japonskýma knížkama. Jak říká moje mamka, každá pes jiná ves, ale já nejsem zas až tak vybíravá. Odnesla jsem si proto jakousi vtipnou knížku Můj manžel je FBI, pak cosi o vraždách/sebevraždách (že by detektivka?), strašidelné příběhy a vyprávění o maníkovi, co se rozhodl zaplavat si v indické řece Ganze. Opět děkuji stánku s milými Japonkami, na nichž jsem si mohla procvičit moji pomalu mizející japonštinu.
   
4. Když už jsme u těch japonských věcí (počtvrté), díky T-Sal jsem si vzpomněla, že jsem svého času poslouchala Buck Tick. Dokonce jsem se byla podívat i na jejich koncertě, takže bych třeba mohla dohnat zmeškanou diskografii a zjistit, s čím novým přišli. Stáhla jsem tedy alba Jume miru učú, Aruiwa anarchy a singly Love Parade-steppers  parade a Keidžidžó rjúsei a zjistila, že to vůbec není špatné. Nejposlouchanějšími skladbami se staly Dada disco, Melancholia, Keidžidžó rjúsei a koncertní podoba Mudai, protože to je prostě psycho a velice ráda bych to pustila někomu, kdo o japonské hudbě nemá ani ponětí, a se sadistickým uspokojením sledovala reakce :D Navíc je velmi vtipné pustit si svou sbírku hudby na random a pak vedle veselých písniček od Araši a Kisumai slyšet tohle XD
   

5. Když odhlédneme od japonských věcí (no konečně), tak mamka šla jednoho dne sbírat oříšky a vrátila se s ježkem. Podle nejrůznějších tabulek je moc malý na to, aby přežil zimní hibernaci, takže ho máme doma. Já vím o ježcích prd, mamka taky, takže spoléháme na nejrůznější stránky o ježcích. Všude píšou, jak mu máme dávat rýži a těstoviny a jablka - a on nic z toho nežere. Dává přednost kočičímu žrádlu, mrcha jedna vybíravá. Teď sledujeme, jestli přibírá na váze, a kdyby to vypadalo nadějně, půjde hezky zpátky do přírody.
   
   
   
6. Sem tam se mi podaří dostat se do komunikativní nálady (málokdy, opravdu jen málokdy) a to mám pak chuť si s někým pokecat nebo psát. Problémem je, že planety musejí být v určitém vzájemném postavení a ještě musí být určitý počet skvrn na slunci, abych někomu sama od sebe napsala. Takže pokaždé ocením, když se mi někdo trefí do nálady a napíše zrovna v téhle fázi. Tentokrát se mi ozvali hned tři lidi - a to po roce, dvou letech a třech letech bez kontaktu. Wau, prostě wau. Všem moc děkuji, co já bych si bez Vás všech počala (i když u jedné osoby mám pocit, že toho budu dřív nebo později litovat *mává směr Polsko*). A dostala jsem pohled z Anglie! *-* Ještě jednou děkuji! :-*
   
7. Příspěvek by nebyl kompletní, kdybych nezahrnula i práci, že? Takže tentokrát zapomeneme na neplacené přesčasy, to že mě tahají do práce v horečkách, když můžu stejně tak dobře pracovat doma z postele, a to, že veškerou práci házejí na mě a ještě mám vymýšlet nějaké nedůležité úkoly pro kolegu, kterému nechtějí nic svěřit. Co mě tedy na práci baví a co se mi líbí? Minimálně jedna kolegyně je strašně fajn (technicky mám akorát jednu kolegyni, ale tenhle detail pomineme). Pracoviště se po přestěhování ocitlo blíže k mému domovu, takže mi to do kanclu trvá jen asi půl hoďky oproti předcházející hodině. Pokud pomineme základní administrativní úkoly (typu kopírování, skenování, vaření kafe pro vedoucí...), tak mám velice zajímavou práci. Kolikrát v životě se mi podaří stát u zrodu VŠ, že ano? Vymýšlet anotace předmětů, sestavovat školní řády, dlouhodobé záměry - nic takového jsem nikdy nedělala a už nejspíš nikdy nebudu (musíme pominout fakt, že jsem zjistila, že potenciální vyučující požadovali za vytvoření žádosti 100 táců, a já to dělám za běžný plat a zároveň s veškerou běžnou administrativou). Teď mám mimo jiné vymyslet redakční plán pro budoucí časopis! Musíme si však přiznat, že vše se týká oborů, o kterých nevím ani zbla, ale to je detail. A telefonovat musím jen minimálně! *-* Jaká krása!
   
   A tímto se s vámi pro tentokrát rozloučím a budu si užívat prodlouženého víkendu - třikrát hurá za státní svátky ^^