Den, kdy jsem se podrobila

Nejhorší na pomalém vstupování do pasti je to, že než se tam dostanete, nevšimnete si, kam to vlastně směřujete. Teprve až když se za vámi zaklapnou dvířka, zjistíte, že jste se dostali někam, kam vůbec nechcete. A zpátky už to nejde.
Já jsem si velice šikovně odstřihla všechny únikové cesty a než jsem se nadála, všichni se mi ztratili v dáli a já tu zůstala zavřená. A teď za mnou sklapnou další mříže a já se ještě víc vzdálím nejen ostatním, ale především tomu, co jsem vlastně chtěla dělat. Co že to vlastně bylo, co jsem to tak moc chtěla dělat, že jsem studovala, co jsem studovala? Teď už je to asi jedno - stejně se k tomu nedostanu.

Moje druhé šúšoku kacudó skončilo ještě dřív, než vlastně začalo. Vedoucí mě uháněla minimálně třikrát týdně s dotazem, jak to bude dál, až jsem podlehla. Ještě se nedohodly podrobnosti, ale více méně jsem kývla, že zůstanu. Skvělé, můžu si hrát na poskoka o pár měsíců déle, vždyť to je přeci to, kvůli čemu jsem šest let studovala vysokou školu - abych skenovala, kopírovala a vařila kafe.
Jenže to je asi tak vše, co zvládnu. Závidím úspěšnějším spolužačkám, ale uvědomuju si, že to, co ony, bych nikdy nezvládla. Neprobojuju se ani ve frontě na autobus - jak se mám asi probojovat na trhu práce? Není, co bych dokázala a zároveň mě to bavilo. Nezbývá než nechat si zábavu na doma (= zírat na japonskou TV, číst si japonské autory a vůbec se zabývat Japonskem - btw lituju, že jsem se nemohla jet podívat na japanologickou konferenci v Brně, ale ta cesta je přeci jen drahá, a navíc to začínalo v pátek -_-) a v práci se věnovat jiným, reálnějším věcem. Nemůžu si dovolit nemít práci - kdo by platil účty? Můžu být jen ráda, že se mě někoho zželelo a že mě zaměstnal.
Uvědomuju si to, realisticky chápu, že prostě žádná jiná alternativa tu pro mě není, ale to neznamená, že mě to nemrzí - čím více úspěchů ostatních vidím, tím hůř se cítím (a nijak tomu nepomáhá ani jistý Polák, který se ozve po dvou letech a kterému jsem potupně přiznala, že se japonštině po všech těch letech studia vlastně vůbec nevěnuju...).

Mimochodem, dnešek byl obzvláště zlý, jelikož kvůli zachování legálních office na noťasu jsem musela komusi mně neznámému umožnit vzdálený přístup k mému počítači. Upřímně jsem se na to nemohla dívat a kdybych si v hlavě do zblbnutí neopakovala, až jsem v klidu a dýchám, asi by mě skolil záchvat paniky. Můj noťas je můj poklad, moje všechno a nikdo na něj nesmí ani šáhnout, natož se v něm hrabat. Je mi jasné, že jeho úmyslem nebylo mi prohrabat všechny soubory, ale stejně jsem se po skončení cítila (pro nedostatek lepších slov) violated. Jako by mě někdo napadl a nutil k nevýslovným věcem. Už dlouho jsem neměla tak strašnou chuť se napít něčeho ostřejšího. (Náhodou byste někdo nevěděl, jestli se u nás dá sehnat pivo Asahi za nějaké relativně přístupné ceny, že ne?)

V takových chvílích jsem za svůj obor ráda - nic mi tak nezvedne náladu, jako pořady Araši či Kisumai či něco jiného japonského. Co já bych si bez té japiny počala?

A každý pracovní den začínám a končím čtením v autobuse, čímž se krásně odreaguju. Tím víc, jedná-li se o japonskou knihu.
Haruki Murakami je jeden z těch spisovatelů, kteří u mně dobře začli, ale špatně skončili. Kdysi dávno na střední jsem se dostala k Norskému dřevu, které mi záhadným děním osudu padlo do noty a stalo se tak jedním z mnoha důvodů, proč jsem se nakonec rozhodla studovat japonštinu. Jenže čím víc věcí jsem od něj četla, tím horší image si u mě vytvářel, až jsem po přečtení knížky Po otřesech neměla ani chuť mu dávat další šance. Uzounká knížka Spánek se však vyplatila - i když, jak se to vezme.
Doslova na pár stránkách se rozvíjí příběh mladé ženy, která zničehonic přestane spát, čas využívá na čtení knih a pomalu si začíná uvědomovat, jak se její život po svatbě změnil. Teprve tato její nespavost jí pomyslně otevírá oči a ona se tak po dlouhé době opět cítí naživu.
Celé je to vyprávěno z perspektivy protagonistky (plusové body!) a nabízí nám tak její pěkně zachycené psychologické vykreslení (další plusové body). Je až s politováním, že konec je tak násilně neukončený (mínusové body - hodně mínusových bodů). Pointa tak vyznívá do ztracena a člověk si říká, jestli to má vůbec zapotřebí...

U Murakamiho č.2 (tedy Rjúa) to zapotřebí rozhodně nemám - po Piercingu jsem sáhla z povinnosti jakožto (bývalé?) japanoložky, ale udělala bych líp kdybych si tu ruku usekla. Postavy čotto, příběh čotto, vyvrcholení příběhu taky čotto a konec, tak ten byl úplně mega divný a vlastně nijaký. Sdělil někdo současným japonským autorům, že závěr je také ještě součástí knihy? Měl by...

Tentokrát mě nepotěšila ani filmová produkce. Šingeki no kjodžin live action je něco, na co jsem byla na jednu stranu docela zvědavá, ale čeho jsem se na druhou stranu docela bála. Přeci jen manga byla hit, anime taky, takže se dalo předpokládat, že filmová verze bude co nevidět. A víte co? Stálo to za starou belu, přesně jak jsem se obávala. Jako titáni fajn, proč ne, ale kdo proboha schválil ty unneccessary romantické scény a tu podivnou odbočku v příběhu Mikasy?? Mikasa (a Armin, na toho nezapomínat!) je moje nejoblíbenější postava a oni asdfjlk (nebudeme spoilerovat, ale prostě wtf). Každopádně už po 30 minutách jsem toho měla dost a dokoukala jsem to s největším sebezapřením a spoustou rozhořčených výkřiků směrem k monitoru. A přitom to obsazení vypadalo skvěle - Miura Haruma, Mizuhara Kiko, Hongó Kanata, Išihara Satomi (ta mi na roli Handži neseděla a jako jediná mě příjemně překvapila). Jenže kde je blbá a naprosto emocionálně chudá storyline, tam ani známá jména nepomůžou. Upřímně, v tomhle filmu byste našli víc brambor než smyslu a krom zklamání to ve mně žádný pocit nezanechalo. Možná jen lehké znechucení z množství tělesných tekutin... Věřím, že by z toho šlo vykřesat mnohem víc! Trošku emocí! (čímž nemyslím ten pokus o sexuální scény -_-) Trošku citu! Trošku lidskosti místo bezduchého vraždění!

víkendová chvilka pohody

Šicí SOS a pár úvodních keců k tomu

(kvalita mých nadpisů je čím dál tím lepší, není-liž pravda? XD)

Kisumai vyrážejí na turné, Tama si zahrál v nejnovějším vydání Hontó ni atta kowai hanaši (ten kluk se lepší - není divu, že zanedlouho bude v kinech film s ním v hlavní roli a na podzim pak dorama), Araši vydali nový singl, za měsíc a něco vyjde nové album a pak další koncertní šňůra (ježišmarjá, kluci, zpomalte, ještě jsem neviděla dva poslední koncerty - o těch starých ani nemluvě). Jako fanynka jsem teď tak docela zaneprázdněná (protože "busy" nebo "bizy" jsou hrozná slova a já je prostě používat nebudu) a tiše si tu fangirlim v koutku (protože jsem od přírody sociálně nepoužitelná a nedej bože, abych se připojila k nějaké skupině fanoušků a fangirlila s někým - ne že by to v případě Araši vůbec šlo - eseje o tom, proč zrovna Araši jim psát fakt nehodlám).

Občas si tak představuju, jaké by to bylo, kdybych měla nějakou kamarádku, s kterou bychom si společně pronajaly byt a čas od času otevřely flašku alkoholu nebo se ve tři ráno rozhodly, že je ideální čas dát si zmrzlinu a juknout na Doktora nebo něco podobně divného. A pak si vzpomenu, že za prvé si se svým platem těžko pronajmu byt, že se vlastně bojím bydlet s někým známým, protože ponorka, že bych stejně většinu času byla zalezlá ve svém pokoji, protože mám prostě ráda samotu a soukromí, a že ve tři ráno už mám hlubokou půlnoc, protože jsem stará a ráno vstávám do práce. Pokud nám barák nespadne na hlavu a pokud budu mít na nájem, tak tu budu bydlet nejspíš i za dvacet let a mou jedinou spolubydlící bude tak maximálně nějaký kaktus, který přežije mou "péči" (během týdne jsem odrovnala pažitku - jsem skvělá -_-).

Pomalu se mi blíží druhé šúšoku kacudó, takže tak přemýšlím, co že bych to vlastně chtěla dělat - někdy si říkám, že práce v knihkupectví by byla fajn (a pak si vzpomenu, že se v knihách zas až tak nevyznám), nebo někde na recepci (lidi a telefony - špatná kombinace) nebo něco s japonštinou (ha ha, tak to určitě) nebo něco psát a dělat korektury (ha ha, tak tenhle byl dobrej -_-). A vždycky skončím tam, kde jsem začla - že jsem měla studovat účetnictví. Člověk si vždycky říká, kolik má možností a co všechno by mohl dělat - a nakonec zjišťuje, že vlastně moc na výběr nemá a že jakmile se vydá jednou cestou, všechny ostatní se mu uzavřou a málokdy se objeví příležitost je opět otevřít a vstoupit na ně.

Ale nechme depresivních témat - tenhle víkend už jsem měla alkoholu dost.

Vlastně bych se ráda zeptala, jestli se mezi vámi nenachází někdo, kdo má víc zkušeností se šitím než já. Mám totiž problém, který nevím, jak vyřešit. Ráda bych si ušila další šaty, tentokrát by spodek tvořila kolová sukně a vršek by byl s tzv. výstřihem do srdíčka a širšími ramínky. Něco takovéhleho:

Ovšem nemám na to žádný střih, takže si ho budu muset nakreslit sama. Hledala jsem tedy, jak se to má utvořit a našla jsem tři možnosti:

Tolik vyplivla burdastyle.com

Víc se mi líbí ten první, ale zase je to takové rozkouskované. K tomu třetím by šly přišít ramínka a docílilo by se toho samého, ale zase - dost rozkouskované. Moje otázka tedy zní, jestli jde ten předek nějakým způsobem udělat z jednoho, max. ze dvou dílů, a pokud ano, jak? Jak docílím, abych měla opravdu takové ostré linie a hezké V a ne takové obliny jako na druhém modelu? A jak ten výstřih začistím, protože něco mi říká, že v těch ostrých úhlech budu jen těžko obracet podsádku. Šikmý proužek? Netuším a internet mi v tomto případě moc nepomohl, takže se obracím na vás, milé čtenářky či milí čtenáři. Já jsem levá a v životě jsem se nezúčastnila žádného kurzu šití, moje mamka šicí stroj viděla jen z dálky a v mých chytrých knihách mi to autoři zatajili...a tím můj výčet možných zdrojů osvícení skončil. Pokud jste informovanější a povolanější, poraďte mi prosím. Odměnou vám bohužel bude jen moje neskonalá vděčnost (a pocit, že jste chytřejší a lepší než tahle blbka) :)

Mimochodem, kdyby někdo měl tip na nějakou nenáročnou a levnou rostlinu, co zůstane zelená déle než týden, sem s tím. Máme doma dvě a půl kytky a mně už to leze krkem. Mám pocit, že už jsem se jednou v dávné minulosti ptala, ale samozřejmě jsem to zase zapomněla a hledat se mi to nechce.

Předem všem děkuji za případnou pomoc a přeji hezký vstup do nového školního roku (míň omladiny poflakující se v ulicích - ou jé) :D

Srpnový mix

Člověk by rád psal o něčem zajímavém, ale protože většinu týdne tvoří práce, tak není moc o čem - můžu si leda tak postěžovat, že už je večer docela chladno, takže si na noc musím brát teplé ponožky :D.
I dnes si tedy postěžuju na práci, ale tentokrát se pokusím to nechat na konec a věnovat se nejdřív jiným věcem.

Začněme třeba jídlem. Jakožto chudý šakaidžin si musím obědy vařit den předem doma a v práci si je (když mám štěstí, chuť a dostatečně nízkou teplotu okolí) ohřívat. Jsem jediná, kdo to tak od nás dělá - ostatní si buďto žijí na vysoké noze a chodí do blízkých restaurací, nebo si jdou koupit nějakou bagetu či instantní nudle. Moje hladové období skončilo spolu s vejškou a teď už nejsem ochotná přežívat o rohlíku s máslem. Odpusť mi, můj drahý Sóseki, nepůjdu v tvých šlépějích a nepřivodím si žaludeční vředy. Takže si vařím. Jsem úžasná kuchařka - tuhle jsem zkoušela hajaši raisu a vznikla z toho rajská XD Na druhou stranu - už zvládnu rajskou (pokud to nebylo začátečnické štěstí) :D. Nechtějte po mně mábó dófu - to byl přímo epic fail X_x A naučte mě někdo dýňový salát - a když už jsme u toho, sežeňte mi někdo dýni... Upřímně řečeno - nemít rýžovar, už jsem dávno umřela hlady. Jsem docela ráda, že jsem nečekala na první výplatu a koupila si ho, když jsem měla šanci. Chudák se v podstatě nezastaví a furt vesele bafá, zatímco já vymýšlím, co k té rýži. Moje běžné výtvory bych vám přiblížila tím, že v práci měli dlouho pocit, že jsem vegetarián, takže tak.

Krom vaření se ve volných chvílích stále ještě pokouším šít - momentálně dodělávám třetí šaty.
Tentokrát jsem splácala dohromady tři střihy a vytvořila z nich nový originál. Sukně je stejná jako ta první - z osmi dílů s velkými důmyslně udělanými kapsami; vršek je jednoduchý, ze tří dílů, s kulatým výstřihem a s poměrně úzkými ramínky plus jsem k tomu našila tzv. "motýlí" rukávy, což jsou vlastně dost volné rukávy přišité jen z vrchní strany, zatímco spodní strana je volná. Sice mi ještě zbývá pár úprav, ale už teď můžu prohlásit, že to zatím byly moje nejrychleji udělané šaty ever. Skrytý zip stále ještě nedostává svému jménu, takže budu muset trochu víc ganbarovat, ale s výstřihem jsem spokojená. Už aby bylo zase hezky a já si je mohla vzít <3

Ráda bych napsala, že se věnuju překladu, ale ono 10 hodin zírat do kompu na texty a pak přijít domů a zase zírat na texty je i na mě trochu moc. Nepomohl tomu ani mejl z Nového Orientu, že mi tu první kapitolu asi fakt otisknou. Škoda, překládání mě baví, ale to psaní a korektury taky a oboje zmíněné teď vlastně dělám, tak aspoň tak. Zbylou energii raději věnuji čtení, to je přeci jen jednodušší duševní činnost.
Momentálně se moje matka veze na vlně honby za pokladem - chodí probírat kartonovou krabici, která si sedí před naší místní knihovnou a kam lidé odkládají nepotřebné čtivo. Přitáhla domů už takových knih, že je nemáme kam dávat. Najdou se mezi nimi jména jako Salinger, Melville či Conan Doyle, ale i úplně neznámí autoři. Ještě chvíli a už se mezi všemi těmi knihami ani nenajdem. Na druhou stranu jsem ovšem ráda, že mamka zase začala číst - a jde jí to mnohem rychleji než mně.

Já osobně jsem rozečetla sérii The Manzai od Acuko Asano. Protagonista Ajumu nastoupí na novou nižší střední, kde se setkává s nejrůznějšími spolužáky, mezi nimiž vyvstává hlavně Takaši Akimoto, vysoký a svalnatý fotbalista. Ten takhle jednou zatáhne Ajumua na střechu a bez obalu mu oznámí, že "to" s ním chce dělat. To "to" se po krátkém (ale zábavném) nedorozumění ukáže jako zábavné scénky, tzv. "manzai" a z nějakého nevysvětlitelného důvodu se Akimoto chce spřáhnout právě s Ajumem.
Převážně jde o komedii, ale sem tam se tam přimíchá nějaká ta dramatická scéna, zmínky o šikaně a hledání sebe sama, a dokonce už padlo i pár kapek krve (dobře, trošku víc než pár kapek). Momentálně jsem u třetího dílu a čte se to skoro samo. Není to sice ani zdaleka tak dobré jako No. 6 (ti dva spolu nejspíš zase neskončí, zatraceně!), ale na odpočinkovou četbu pro mládež to stačí.

Krom toho jsem přelouskala i Real World od Kirino Nacuo, kde se čtyři středoškolačky připletou do cesty mladíkovi, který zavraždil svou matku a je na útěku před policií. Nejdřív jim přijde zajímavé či snad dokonce zábavné být v kontaktu s někým, kdo někoho odkrouhl, ale postupně se do toho zaplétají víc a víc, až nakonec zjišťují, že není úniku (a celé to jde hezky rychle do kelu).
Tuhle spisovatelku sleduji už od OUT, které jsem kdysi dávno objevila v anglině v knihkupectví a které mě nadchlo. Od té doby se ovšem už neblýskla a já její knihy čtu spíš ze setrvačnosti (a proto, že jsem jich hromadu nakoupila a teď je mi líto to nečíst). Grotesque (česky Zrůda) stála celkem za starou belu a ani Real World mě nedokázal vtáhnout do děje, přestože obsahuje takové množství ženských postav, které je normálně celkem neobvyklé. Stejně jako u Zrůdy to prostě čtete, přičemž si chtě nechtě udržujete odstup od postav, se kterými nedokážete soucítit, i od příběhu samotného. Více méně je vám to všechno tak nějak jedno - což je škoda. Námět to byl dobrý, ale provedení takové nemastné neslané.

Mnohem víc jsem ocenila Uncommon Reader od Alana Bennetta. Začátek tohohle díla jsme kdysi překládali na semináři na anglistice a už tehdy se mi to zalíbilo, ale celou knihu jsem objevila teprve teď. Jde o útlou knížečku, která rozebírá, co by se stalo, kdyby si britská královna oblíbila četbu knih. Příběh je vtipný, rychle a jednoduše se čte a končí velice svérázně - můžu jen doporučit :)

Tak a teď k těm ne tak zábavným věcem - zajímalo by mě, kdy jsem tak zestárla, že hlavním tématem mých hovorů je práce, případně kdo má (už druhé) dítě, a na nic jiného se víceméně nechytám. Tuhle jsem chtěla být společenská, ale nějak to nešlo - nebylo co říct. Pak jsem chtěla být zase společenská, ale ani tentokrát jsem se vlastně nijak zvlášť nerozpovídala - a když, tak jsem se nevzdálila od tématu práce. Kdy se ze mě stal takhle nudný patron? Nebo jsem taková byla vždycky, jen jsem si to neuvědomovala? Závidím holkám, co jdou takhle někam posedět a vesele se baví - jak to dělají? Ale víte co - pořád jsem na tom ještě dobře, taky bych mohla poslouchat řeči o přítelích a drahých a podobné věci. Naštěstí si většinou umím vybrat ty pravé lidi, kteří tohle neřeší (a pokud někdo náhodou jo, tak je to děsně awkward).
Prosím, vyvarujte se tohoto tématu (a jestliže to není nezbytně nutné, netahejte svou drahou polovičku s sebou), děkuji.

Když už jsem nakousla to zaměstnání - stále mám práce nad hlavu a neustále přibývá stejně jako oblasti, za které jsem zodpovědná. Momentálně jsem nucena převzít zodpovědnost i za mého spolupracovníka, se kterým jsme nastoupili ve stejnou dobu; říkejme mu třeba B jako "Bože, to je lenoch líná". B si chodí na desátou, když pracujeme od půl deváté, má rád točení se na židli, chatování s přáteli na fejsu a sledování videí na youtube, ale nedej bože, když po něm chcete nějakou práci. A té já po něm chci bohužel víc a víc, protože to sama prostě nezvládám. Jakmile mi někdo řekne: "Zadejte to B," v duchu si to rovnou překládám jako: "Udělejte." Za prvé není v práci, takže mu to nemůžete zadat, za druhé mu nevytvořili vlastní emailovou adresu (protože šetříme), takže mu to nemůžete napsat, a za třetí není na skypu nebo mě ignoruje, takže mu to nemůžete dát vědět (a nakonec zjistíte, že má vyšší plat než vy). Velmi motivující, jen co je pravda -_-

Stále tedy sbírám přesčasy, jak kdyby to byli pokémoni - gotta catch 'em all, že ano. Někdo by měl ovšem rozrůstajícímu se vedení vysvětlit, že udělat tolik věcí, kolik mi jich zadávají, prostě není v lidských silách. A když už budete u toho, tak jim prosím vysvětlete, že je fajn, že už máme čtyři vedoucí na dva (jeden a půl?) zaměstnance (a jednoho brigádníka), ale bylo by lepší, kdyby byl někdo, kdo by tu práci taky dělal a ne jen zadával.

Nechápejte to tak, že bych si stěžovala na obsah práce - když vynechám občasné falšování čehokoliv, tak v podstatě pořád jen píšu, hledám zdroje a dělám korektury a to mě strašně baví, ale když vám dají 100 stránek na korekturu a dalších 160 na formátování + u toho máte stíhat starat se o zasedačku, kopírovat, kontrolovat emaily, stránky a postovat inzeráty, tak máte akorát tak chuť otevřít to okno, co máte za sebou, a prohodit jím buďto sebe, nebo počítač, to je vcelku fuk (ale preferuji sebe, Tama si to nezaslouží). A nejlepší je, když vám vedoucí na konec mejlu napíše: "Tak šup." To se pak nesmí divit, že jsem pak celý den nabroušená a na otázku, jestli už to mám, odpovídám úsečně (ještě může být ráda, že jsem jí neposlala tam, kam slunce nesvítí).

Už pomalu začnu hledat něco dalšího, protože tady mi končí smlouva a nějak nemám chuť si ji prodlužovat (a vedení určitě nemá chuť mě platit ze svého). Za měsíc končí moje spolutrpitelka ze spřátelené firmy (kde je mimochodem jediným zaměstnancem) a pak už budu jen ve společnosti B a našeho milého brigádníka "Je-mi-asi-padesát-ale-chci-si-s-tebou-tykat,"(ne, vážně, tuhle mi nabídl tykání a ještě si za tím stál s tím, že nechápe, proč si lidi vykají, takže jsem ho s díky odmítla, což byla velmi awkward chvilka). Ráda bych se posunula někam dál - nevím kam a co bych vlastně chtěla dělat, ale bylo by fajn, kdybych si u toho mohla zase jednou procvičit angličtinu (nebo japinu! *-*). Nedá se vyloženě říct, že bych japinu postrádala, protože na japonskou televizi koukám prakticky denně (ranní zprávy na Fuji TV a jejich fascinující horoskopy ftw), čtu knihy a tak, ale přesto mi chybí. Naprosto jsem přišla o schopnost psát znaky ručně - leda tak na počítači (o mluvení pomlčme - tuhle schopnost jsem ani nikdy neměla). A pokud se mi poslední dobou zdají sny o tom, jak jsem v Japonsku, nazývám je nočními můrami, protože je mi po nich akorát smutno, když si uvědomím, že tahle část mého života se už nevrátí. Se svým měsíčním platem bych si nemohla dovolit ani letenku... Ne, tohle téma rozpitvávat nebudem, jinak z toho zas budu nešťastná...

Mimochodem, naše firma/y se budou stěhovat - sbohem Nový Smíchove *utírá slzu*. Budeme mít vlastní kancelář! (prý...) Nábytek měl sehnat B, takže předpokládám, že si budeme hrát na Japonce a sedět na zemi. Čert vem židle, ale jestli tam nebude konvice, tak budu stávkovat - bez kafe nepracuju!

Červencové prázdniny... じゃないすよね。仕事、仕事!

V práci máme zas napilno, všechno musí být hotovo co nejdřív a nic se nestíhá. S koncem měsíce nám navíc odešli hned tři zaměstnanci (z těch zhruba šesti a půl co naše dvě spřátelené firmy mají), takže paráda. Ti tři navíc byli ti klíčoví, na které jsem informačně spoléhala, takže když teď něco nebudu vědět, tak holt smůla.
Kdyby vás zajímalo, co poslední dobou dělám, tak to řekněme tak, že kdybyste chtěli vědět, co je potřeba k vytvoření soukromé školy, nebojte se zeptat - už mám zkušenosti s vytvářením řádů, pokynů rektora, záměru školy a dalších písemností. Teď momentálně dělám na anotacích předmětů, což je taky sranda, když o oborech nevím ani ň. Znovu chci poděkovat vysoké škole, že mě naučila psaní blábolu na libovolné téma.
Zároveň jsem si uvědomila, že nejspíš není potřeba dělat přesčas nebo dokonce v noci - stejně mi to nikdo nezaplatí a dřív z práce mě taky nepustí. Takže když mi kolega nabídl, že mě z horoucích pekel, kam momentálně jezdím pracovat, odveze autem někam k metru, brala jsem to. Jinak tam totiž vždycky zůstávám až tak do sedmi, jelikož mi za prvé jezdí jen jeden autobus za hodinu a za druhé nerada nechávám práci rozdělanou. Ale proč bych se furt snažila, když ostatní na to kašlou a nic z toho nemám krom práce navíc, protože jsem se zapsala jako ta svědomitá a spolehlivá. Už takhle mám volného času málo, tak proč se o něj ještě připravovat.

Abych furt neseděla v práci nebo doma, rozhodla jsem se po dlouhé době vylézt ven. Znovu jsem ovšem přecenila své sociální schopnosti a proseděla většinu večera bez jediného slova, protože k probíraným tématům jsem jaksi neměla co dodat. Naštěstí už se tím zas tolik nestresuju - zaspím to a jako by se nestalo. Otázkou zůstává, jestli to ostatní berou jako běžnou věc a neřeší to. Kdo ví... občas se někdo dlouho neozve a to si pak říkám, že to přeci jen byla poslední kapka...
No a týden nato jsem byla v čajovně, jen ve dvou, a naprostá pohoda.

Po velice dlouhé době jsem se dohrabala ke sledování anime. Může za to třetí řada Džundžó Romantiky (zastánci anglické transkripce trpte! XD) a druhá řada Durarara. Zatímco první zmíněné je úžasně přeslazené a já se o poledních pauzách rozplývám, druhé je takové ještě víc čotto než první řada, na kterou nedám dopustit. No uvidíme, kam to dotáhnou...
Taky jsem se vrátila ke čtení nějakých těch yaoi mang, když už jsem je objevila. A taktéž jsem zjistila, že nějaký nadšenec přeložil komplet celé No. 6! Můj hrdina! *-* Já teda celou sérii četla v originále, ale tu navazující knihu nemám, takže mi to udělalo neskutečnou radost.
A kdo za tenhle návrat ke kořenům může? Ti pitomci, co mi soustavně mažou druhou řadu Dollhouse a já jsem líná ji furt hledat. A taky to, že tahle sezóna jdramat stojí za starou belu.

Umřela mi mptroska, takže mám novou a sarkasticky jí nazývám Kazehaja, protože při zapnutí nabíhá rychlostí mrtvýho šneka v koloně. Ale hraje dobře a má dispej - víc ke štěstí nepotřebuju. Na mptrosku teda ještě mám, ale pomalinku nám odchází sporák a to už je horší, na to už budu muset při svém platu trochu šetřit.

Místo vaření se tak teď věnuju spíš šití - a tradá, mám druhé šaty. Opět mi tvorba trvala celou věčnost a horní a spodní část jsem sešívala třikrát, než jsem s tím byla spokojená. Ale naučila jsem se tu vytvořit a přišít podsádku výstřihu a skrytý zip. Kapsu to teda tentokrát nemá, avšak v případě nouze se dá schovat do jednoho ze záhybů.

Teď si musím ušít kapsy k saku (protože tam mám akorát falešné a leze mi to krkem) a pak snad začnu nějaké další šaty, když už máme takhle teplé léto. Látku mám, střihy taky, teď už jen najít čas...

Týdenní time-out

Kvůli neaktivitě ve firmě jsme téměř všichni dostali nařízenou týdenní dovolenou (samozřejmě se to ve čtvrtek neobešlo bez dotazu, jestli tu dovolenou opravdu potřebuju, že je práce, která se musí udělat -_-). To je snad to jediné, co mě minulý týden drželo při smyslech, protože se všichni najednou rozhodli, že všechno musí být hotovo stylem "včera bylo pozdě". Zároveň se mi ovšem sešly návštěvy doktorů, takže to znamenalo, že aby se všechno stihlo, musela jsem pracovat i po nocích. Pátek pak byl vrchol - v práci jsem strávila 11 hodin a končila zhruba ve čtvrt na devět večer.

Ještě než se dostanu k hlavnímu tématu, dovolte mi si postěžovat, že si v práci připadám skoro jak ve vězení. Nejen že nás vedoucí kontroluje telefonem a po skypu, že vyplňujeme týdenní plán, čím se budeme zabývat (a pak stejně děláme něco jiného, protože to někdo udělat musí), ale momentálně máme i spešl aplikaci (takové lepší píchačky), kde musíme zaznamenávat začátek a konec všech aktivit. Děsně fajn věcička, když děláte víc činností najednou (což samozřejmě zaznamenat nejde), kde mi pravidelně vychází, že jsem odpracovala jen zhruba polovinu pracovní doby, přestože jsem se od rána do večera nezastavila -_-;;

Mimochodem se po mně chtějí věci, které jsou jak neetické, tak nejspíš i protizákonné, a mým největším strachem momentálně je, že stejně jako jsem si zvykla na tuhle ne úplně morální práci, tak si zvyknu i na takovéto neetické jednání a budu ho nakonec považovat za zcela normální a přijatelné. Prosím, nenechte mě dojít tak daleko. Nenechte mě stát se někým, kým být nechci.

A teď zpět k tématu: normální člověk by sebou po takovém týdnu prásknul do postele a víkend prospal. Já ne - já vstávala v 5 ráno, abych si dobalila věci, protože jsem o dvě hodiny později odjížděla na svou první dovolenou. První zastávkou se staly Pardubice, kde bydlí moje spolužačka z japiny Monča. Pracovitější, cílevědomitější a akademičtější osobu byste asi hned tak nenašli - na bakaláři měla k japině bohemistiku, což je jedna z nejvražednějších kombinací vůbec, a přesto od státnic odcházela s červeným diplomem, podílela se na projektu české transkripce japonštiny (od které já zbaběle utekla) a její lingvistické znalosti jí můžeme všichni jen závidět. Bohužel ji však potkalo neštěstí v podobě spisovatelského bloku při psaní diplomky, to přerostlo v depresi, nervovému zhroucení a momentálně je na antidepresivech, nekomunikuje s okolím a všichni známí se o ni bojí. Někdy na podzim jsem jí psala mejl, ale ani na ten neodpověděla, tak jsem se docela bála, že ani tentokrát se mi ji nepodaří kontaktovat. Mejl ani tentokrát nezafungoval, tak jsem zkusila smsku a byla jsem připravená zkusit ji kontaktovat ji i přes jejího přítele (to jsem nakonec naštěstí nemusela). Domluvily jsme se a v sobotu okolo 9 se i sešly. Oproti očekávání však vypadala dobře, pořád je stejně ukecaná (myšleno jako kompliment), pořád má spoustu plánů. Upřímně jí to závidím - obzvlášť to, že vyučuje japinu. Člověk by nepoznal, že je něco špatně. Jen ta komunikace s okolím, čtení mejlů a ta zatracená diplomka. Jsem strašně ráda, že jsem ji někam vytáhla a že jsme zase po dlouhé době mohly pokecat. Snad se mi ji časem povede i přesvědčit, aby se znovu podívala na svou diplomku a dokončila to studium, když už jí chybí jen takový malý kousek.

O dvě hoďky později už jsem frčela dál, takže z Pardubic toho moc nemám. Mým novým cílem bylo Brno, kde jsem se vnutila k další bývalé spolužačce - Triq (taky vždycky řešíte, jak pojmenovat někoho, o kom píšete - jestli jménem nebo přezdívkou, kterou používá na netu?). Ta mě ze všeho nejdřív vzala na suši (které bylo fakticky moc dobré!) a pak k sobě domů, kde jsem konečně poznala její tři kočky, o kterých pravidelně básní (nebo si na ně stěžuje - jedno z toho) XD

Brno

Strašně se mi u ní líbilo - na to, že jde o starý barák, to má moc pěkně zařízené a já doufám, že jednou se mi něco podobného podaří vytvořit i u nás doma (těžko - nejsou ani finance, ani čas a vlastně ani chuť). Jo a chtěla bych kočku. A kytky. A někoho, s kým bych mohla hrát společenské hry.
Ale zpátky k Brnu - ačkoliv už jsem párkrát v našem druhém největším městě byla, nikdy jsem ještě nezašla na Špilberk. To jsme tedy napravily a pak trochu prošly i centrum města, než jsme zapadly do španělské vinárny Don Pintxos, kde mají nejen velmi dobré víno, ale i šunku. Ňam!
Překvapilo mě, kolik toho Triq o Brně ví a jaká je skvělá průvodkyně - já o Praze nevím ani ťuk a nikdy nevím, kam s kým zajít, protože tu prostě nic neznám.
Druhý den jsme to s akčností nepřeháněli a radši si všichni zahráli pár společenských her, než jsem se zase odporoučela na vlak.
Tentokrát jsem mířila do Olmu, kde jsem byla dohodnutá s Hankou. S tou jsme vyrazily na kafe, než se sbalila a na den zmizela domů, přičemž mi zanechala klíče a já měla celý byt jen pro sebe. Konečně jsem měla šanci se vyspat - a já si místo toho radši četla mangu (Kimi ni todoke).
Druhý den mě čekalo setkání se spolubydlícími, s kterými jsme vyrazily do bývalé Betánie na oběd. Následovala prohlídka zrekonstruované katedry - málem jsem ji nepoznala! Pracovny za sedmero skladišti jsou sice pořád za sedmero skladišti, ale aspoň vypadají jako pracovny a ne podkroví opuštěného domu. Jen ta podlaha šíleně skřípe, takže i když jsme se snažily být velice tiše (jelikož W-sensei byl zrovna nablízku), nešlo to. Pravda - mnohem víc nás prozradilo náhlé vyzvánění mobilu Regí, ale i tak.
Měla jsem štěstí a narazila na N-sensei, s kterou jsme trochu pokecaly, ale zrovna neměla moc náladu, tak jsme hovor točily spíš okolo jdramat a tak. Bohužel M-sensei měla zrovna dovolenou, tak snad příště.

Olm z vyhlídkové věže

Regí, společenský to tvor, přitáhla do Olmu jakousi Japonku, kterou sehnala kdesi v hlubinách internetu. Po dlouhé době jsem tak trošinku oprášila Japonštinu a s politováním zjistila, že jsem na tom opravdu tak špatně, jak jsem si myslela. Nantonaku jsem se domluvila, ale nezbývalo mi než se za sebe stydět. A času na litování, že jsem se víc neučila, jsem měla opravdu dost - prohlížely jsme knihovnu, zašly jsme do kavárny, prošly centrum, vylezly na vyhlídku kostela, prošmejdily všechny kostely v okolí a zašly i do parku. Večer jsem pak přibrala Hanku, která se zase vrátila z domova, a vyrazily jsme do Svatováclavského pivovaru na večeři (konečně alkohol!).
Zážitků za jeden den tedy opravdu dost, ale highlight dne bylo bezkonkurenčně setkání s W-senseiem. Vlastně to byl první člověk, kterého jsem ten den potkala, a to úplnou náhodou, když jsem jen tak na blint procházela městem. To si takhle jdu a najednou ho před sebou vidím. Velmi nenápadně jsem ho sledovala skrz přerostlou ofinu (a napůl se modlila, ať jde dál), když se rozhlédl, ušel ještě pár kroků a pak se překvapeně ohlédl ještě jednou. Nedalo se nic dělat, musela jsem přiznat barvu a vydat se k němu. A samozřejmě že na mě spustil japonsky, jak jinak. A já, která jsem skoro rok nepoužila japonštinu, jsem se horko těžko pokoušela vzpomenout si aspoň na nejzákladnější slovíčka - a mrvila to, jak jinak ¬_¬ Být nějaká zeď blíž, šla bych si o ni omlátit hlavu. Ale na druhou stranu mě tohle setkání strašně potěšilo a zlepšilo mi celý den.
Ještě druhý den jsme se s Hankou přifařily k Regí a Japonce a vyrazily na Svatý Kopeček a pak taky do čajovny Kratochvíle, než jsme se nakonec všechny rozprchly různými směry.

Málokdy mě mrzí, že nemůžu využívat japonštinu, víc, než mě mrzelo během tohohle výletu. Nejen že jsem se vrátila do města plného vzpomínek z mého pětiletého studia, ale právě zde jsem opět měla možnost plácnout sem tam něco japonsky a cítit se zase jako mezi svými. A napůl mě to potěšilo, ale napůl mě to i rozesmutnělo, protože si člověk vždycky uvědomí, co už nemá a kam už se nemůže vrátit. Zvlášť když vím, kam se z téhle dovolené vracím, do jakého života a do jaké práce. Už teď - zhruba po týdnu - se mi to celé zdá jako sen, když si to teď vybavuju. Opravdu se to vlastně stalo? Opravdu jsem tam byla? Nemůžu tomu uvěřit - zvlášť když teď mám zase práce až nad hlavu a málem se mi z toho chce brečet.

Opravdu tam ještě pojedu, když vím, že tam pro mě už není místo? Nebylo by lepší nechat Olomouc Olomoucí a nevracet se, abych si zachovala jen ty hezké vzpomínky a neničila je?



PS.: A než na to zapomenu: obrovský dík všem, kdo se na tomhle nezapomenutelném týdnu podíleli!! ^^

Jak si Kavi šaty ušila

Jako studentka jsem si hledání práce představovala velice akčně - samé psaní životopisů, motivačních dopisů, pohovory... Netrvalo však dlouho a zjistila jsem, že ve skutečnosti je to děsná nuda. Vytvoříte si jeden životopis (protože do něj krom vzdělání prostě není co dát) jeden průvodní dopis, který pak lehce obměňujete, rozesíláte na všechny strany a čekáte, kdy se někdo uráčí ozvat. Většinou na vás kašlou. Takže máte spoustu volného času na přemýšlení o tom, jak jste úplně k ničemu a nikdo vás nepotřebuje.

Já jsem někdy v průběhu měla plné zuby seriálů a knih a všeho a tak jsem nadhodila, že by bylo fajn naučit se šít na stroji. I dostala jsem před Vánocemi šicí stroj se slovy: "Uč se." Tak jsem se začla učit. Nejdřív zjistit, co že je to vrchní a spodní nit, jak se navíjí a jak to vůbec celé funguje, pak šílená dřina snažit se šít rovně a nakonec přišít k sobě dvě věci, aby držely a nepáraly se. Začínala jsem polštářema, pokračovala kuchyňskými zástěrami a pak jsem si jednoho krásného dne řekla, že bych si teda mohla ušít i něco na sebe - šaty! Mezitím jsem tedy ještě stihla přijít k práci, takže mi rapidně ubyl čas, ale nápad už tu byl a chuť taky.

Na internetu jsem si našla, kde prodávají látky (Látky Mráz! - takový výběr! *-* a ty vzory! <3) a vyrazila nakupovat. Tak nějak jsem neměla moc představu, kolik je takové látky potřeba, tak jsem si nechala poradit prodávající a odnášela si pár krásných látek, aniž bych pořádně měla představu, co že to z nich vlastně ušiju. Ale mamka mi vtloukala do hlavy, že je lepší mít látku koupenou a až pak se rozmýšlet, než přemítat a pak zjišťovat, že látka už není.

šablony

Šicí stroj bych měla, látku bych měla, ale stále ještě mi chyběl střih. Tak jsem zapátrala na internetu, protože tam je snad všechno. A našla. Na blogu jedné dívčiny jsem objevila střih na šaty á la 50. léta. Střih se mi zalíbil, tak jsem si ho stáhla. Když jsem si ho pak šla vytisknout, chudák holka od obsluhy na mě koukala jak na idiota, co že si to tisknu. Jen pro představu - bylo toho 52 stránek čar a teček. Pak jsem si šla ty čáry vybarvovat, což navodilo atmosféru předškolních dětí s omalovánkami. Pak jsem si zase skládala z vytištěných stránek puzzle a slepovala je dohromady. A pak jsem si zase stříhala... No prostě odpočinkový víkend :D

moje pracovní prostředí

Nakonec jsem tedy tu šablonu získala, ale abych to neměla tak jednoduché, bylo potřeba ji upravit. Takže jsem propočítávala, kreslila, přepočítávala, znovu kreslila, rozčilovala se a překreslovala. Nakonec mi nezbylo než si vrchní i spodní díl sešít cvičně, abych viděla, jak to bude vypadat. A začalo kolečko zkoušení a upravování a dalšího zkoušení a dalšího upravování. Teprve když jsem se ujistila, že z těch kousků jde opravdu složit něco nositelného, tak jsem to překreslila na samotnou látku. 

Sešít sukni byla celkem sranda - až na dvě věci. Ta první byla kapsa. Jednu jsem zvládla docela obstojně, ale druhá se mi nějak posunula, až vykukoval vnitřek, tak jsem to musela přešít. Na podruhé se už ale povedlo. Druhým problémem pak bylo, že jsem omylem rozstřihla jiný díl, než jsem měla. Takže vypárat, připravit si nový díl a znovu sešít k sobě. Oproti vršku to ale byla procházka růžovým sadem.

Vršek byl prostě horor. Díly mi nešly k sobě, netrefovala jsem mít švy v rovině a buď to někde odstávalo, nebo mi to zase bylo příliš těsné. No hrůza. Když už jsem si říkala, že vršek už budu mít hotov, tak jsem zjistila, že mi vzadu nevychází látka tak, abych k ní ještě mohla přišít zip. Takže zase vypárat a přišít nový díl. Pak mi zase odstávaly ramena, takže opět vypárat a sešít znova. O problémech s přišíváním podšívky ani nemluvě. A někdo mě naučte slepý steh - ten můj je křivej a vidí snad líp než já :D

Abych to zkrátila - zabralo mi to něco přes měsíc, několikrát jsem málem ztratila nervy a ten vršek už nikdy dělat nebudu!

Ale je to - i zip jsem přišila, délku jsem upravila a mám šaty. Do dokonalosti mají sakra daleko, ale drží pohromadě a já je prostě miluju! <3

světle žlutá podšívka

povšimněte si kapsy

いらない必要のない人はいない

Uběhl měsíc, ale nic moc se nezměnilo.

Stále pracuju tam, kde pracuju. Stále si připadám naprosto mimo, většinu času nevím, co mám vlastně dělat, takže se tvářím, jako že něco dělám, a přitom čtu fanfikce/překládám Sósekiho/cosi sleduju. Občas sepíšu nějaký ten blábol, aby se neřeklo. Někdo v podniku utrousil, že mi jde psaní, takže cokoliv se má napsat, hodí mně. Já sice o tématu většinou nevím ani prd, ale díky vynikající šestileté přípravě na VŠ jsem schopná splácat blábol na libovolné téma (bonusové body za výrazy "kterýž", "pakliže", "jakožto" apod.). Nejlepší bylo, když mi tuhle napsali email, že mám něco napsat pro nějakou kampaň, ale já naprosto netušila, co a o čem to mám vlastně psát. Nevím to dodnes, ale píšu, píšu.

Přišla nám kontrola z pracáku pozeptat se, jak se nám daří. Instrukce zněly jasně: usmívat se. Tak jsem se usmívala a s tím samým úsměvem jí vyprávěla, co že to vlastně ve skutečnosti dělám. Paní pracovnice se rozhodně neusmívala. Spíš se tvářila hodně zaskočeně. Těžko říct, jestli z toho bude průser - to se teprv uvidí.

Co se týče průserů, tak jsem si svůj první větší už odbyla. V pátek těsně před koncem pracovní doby mi bylo nakázáno otestovat testovací aplikaci. Já, která jsem to v životě neviděla. Ok, proč ne. Tak jsem testovala, zatímco zbytek osazenstva šel vesele domů, a krom dvou téměř identických otázek jsem na nic nepřišla, jelikož jsem netušila, co že to vlastně testuju. No a v pondělí byl ostrý test a ukázalo se, že aplikace nefunguje. Takže průser. Teprve po pár dnech mi někdo byl schopen vysvětlit, jak a co že se to vlastně testuje. Tak dík -_-;

Dostala jsem první výplatu (ale výplatní pásku jsem si musela doslova vydupat - kolegyně tu svou prý ještě nikdy neviděly), kterou jsem využila tím nejlepším způsobem, který znám - šla jsem si koupit knížky :) Jelikož jsem se v poslední době dala na šití, přičemž jsem v téhle oblasti naprostý amatér, tak jsem si řekla, že by bylo fajn mít doma nějakou publikaci, v níž bych mohla hledat rady. Internet se sice fajn, ale přeci jen je občas lepší sáhnout po tištěném materiálu. Pořídila jsem dvě knížky, díky kterým snad i cosi ušiju tak, aby to drželo pohromadě. (Tedy ne že by ty šaty, co teď šiju, nedržely pohromadě, ale tak mohlo to být lepší. Už se blížím ke konci, takže brzy už vás snad čeká report a obrázky.)
Mimochodem, docela mě překvapilo, že jsem viděla přeloženou Fangirl od Rainbow Rowell - až jsem skoro měla chuť si ji koupit.

Co se týče čtení, tak to teď provozuju celkem dost (to víte, dlouhé hodiny strávené naháněním lidí). Přečetla jsem celou trilogii Hunger Games (takže nad nadpisem "Víme, co se stane v posledním filmu ze série" se můžu už jenom ušklíbnout). Konečně jsem taky přelouskala Janu Eyrovou a uznávám, že Brönteovy psaly daleko líp než Austenová, jejíž veledílo Pýcha a předsudek mě vůbec nevzalo. Velkou novinkou je pak to, že jsem si po letech konečně zřídila kartičku do knihovny. Hip hip hurá! Na doporučení T'Sal, se kterou jsem se mimochodem nedávno sešla, jsem si pak společně se štosem časopisů Burda (ano, šití mě vážně vzalo) odnášela z knihovny i Zpěv drozda od Waltera Tevise. Já sice na sci-fi moc nejsem, ale T'Sal o tom moc hezky vyprávěla, takže jsem si asi poprvé v životě z takovýchto doporučení i něco málo zapamatovala. Víc než na techniku se totiž autor zaměřuje na lidský aspekt v budoucnosti, ukazuje nám, jak lidstvo zdegradovalo v pouhá zdrogovaná individua, ale zároveň naznačuje, že je přeci jen ještě nějaká malá naděje na záchranu (a Kavi se to líbilo, tak to zaslouží zvýraznění, aby vás to praštilo do očí a abyste měli chuť si to taky přečíst).
A když jsme u toho čtení, zjistila jsem, že jedna moje kolegyně čte! Knihy! *-* Sice ten sešítek měl asi jen 20 stránek a byla to ta nejjednodušší představitelná anglina, ale stejně! Občas si člověk musí vystačit s malými radostmi.

Z filmového průmyslu jsem toho poslední dobou moc nestíhala, jelikož jarní sezóna japonských seriálů je v plném proudu a já navíc ještě dokoukávám věci z minulé sezóny. Nakonec z celé té hromady jdoram stojí za to akorát tak Aibovo Jókoso wagaja e(protože Aiba, duh), I'm home s Kimurou Takujou (protože Kimura občas nasadí i nějaký ten výraz v obličeji ~(^o^~) a pravděpodobně i Algernon ni hanataba o s Jamapim, které si ovšem shromažďuju, než to celé zkouknu. A samozřejmě moje guilty pleasure - druhá řada Nekozamurai (protože drsný samuraj a kočička, co víc byste chtěli??). Co jsem ale viděla a co se mi dost líbilo, to je Kingsman: Tajná služba. Nejdřív jsem si říkala, že to bude něco jako Bond (= nuda), ale nebyla. Ani náhodou. Colin Firth v padnoucím obleku. Colin Firth v padnoucím obleku v akčních scénách. Já to snad zkouknu znova, jak to bylo dobrý (teda až na tu jednu událost zhruba uprostřed, která mě fakt šokovala a já tomu až do konce nechtěla uvěřit).

Poněkud větší radost sklidilo oznámení dovolených. Termín se sice už třikrát přesunul, ale tentokrát snad už vydrží. Pokud ano, tak se zhruba okolo 29.6. budu nacházet v Olomouci, takže pokud tohle čte někdo zainteresovaný a měl by chuť mě potkat (a vyslechnout si moje depresivní výlevy na téma shitty job), tak se neváhejte ozvat a zařídíme to. Momentálně mám na seznamu tři lidi s tím, že se ještě pokusím ukecat některou z bývalých vyučujících.

Jako úplně nejnovější novinku vám ještě oznámím, že klimatizace je sviňa a já umírám na kašlíček. A teď už půjdu s Debikuro-kun no koi to mahó a hrncem čaje umřít. Howgh!

PS. Jako bonus pro vás mám Busaiku pokoušející se o We will rock you a We are the champions od Queenů XDD (ano, to jsou moji oblíbenci a ano, to jsou Johnny's)

...a z bláta do louže

Člověk si vždycky říká, že hůř už nebude, a vždycky jako na potvoru je.

Po napsání minulého příspěvku jsem se statečně rozhodla vytrvat minimálně do výplaty. Přeci jen mi vynaložené náklady přišly trošku vysoké na to, abych z toho nic neměla (od kdy je lítačka tak drahá? O_o).
Strávila jsem tedy tři týdny tím, že jsem jako stalker postávala každý den od rána do odpoledne na stejném místě a naháněla lidi převážně četla. Po prvních dnech mi bylo celkem jasné, že se ze mě komunikativní obchodník nejspíš nestane. Na oslovování lidí prostě nemám dostatečnou odvahu a denně jich zvládnu tak 10, než mi dojde odhodlání. Je tedy v podstatě zázrak, že se mi podařilo jednoho chudáka ukecat (wow, prémie -_-). Pochválila jsem se a zbytek týdne strávila čtením Hunger Games.
Nadřízeným poměrně rychle došlo, že firmě asi moc přínosem nebudu, a začali mě posílat na nejrůznější místa od čerta k ďáblu. Prodejní talent se ovšem nedostavil, takže nakonec bylo rozhodnuto, že si s naháněním lidí dáme pauzu.

Konečně jsem se tak po třech týdnech podívala do kanclu. Jelikož jsem však už zaměstnancem přes tři týdny, nikdo se mě neobtěžoval provést, takže mi trvalo zhruba týden zjistit, kde jsou záchody nebo třeba kuchyňka. A stále nemám přístup do žádných systémů, takže v podstatě nemůžu nic moc dělat. To vede k tomu, že například jeden den sedím zcela zbytečně v kanclu celých 8 hodin a musím předstírat, že něco dělám (protože, jak mi bylo řečeno, "žádná minuta nesmí přijít nazmar") a druhý den dostanu tolik práce, že jedu přesčas až do 8 do večera místo dané pracovní doby do 17:00. Ona vůbec pracovní doba je spíš 24/7 než od půl deváté do pěti. Nadřízená má ve zvyku probírat věci zásadně až po pracovní době, už jsem pro ni musela něco dělat i v neděli (a podle všeho to nejspíš nebude výjimka). Navíc vytvářím materiál k něčemu, o čem jako lingvista vůbec nic nevím. Nejsem si proto jistá, jestli má moje úsilí vůbec nějaký smysl. Vzhledem k tomu, kolik mě nechávají dělat zbytečné práce, tak jsou mé obavy asi oprávněné. Vysokou informovanost zaměstnanců ilustruje následující příklad: jeden den mi napíšou, že mám dělat bod 4 podle zaslané šablony. Když už jsem za polovinou, tak mi řeknou, že bod 4 asi dělá někdo jiný, tak mám dělat bod 5 a podle úplně jiné šablony. Tak se dělám s bodem 5, jen aby mi někdo jiný řekl, že bod 4 nikdo nedělá a že mnou použitá šablona není správná. To mám vždycky chuť dělat opakovaný headdesk.

Mimochodem, když jsme nastupovali, byli jsme tázáni, co opravdu nechcem dělat, že to dělat nebudem. Moje odpověď zněla "telefonování". Pokaždé když zazvoní telefon, vyděsím se, srdce se mi rozbuší strachem a v duchu ho přemlouvám, aby toho nechal. Když mám někam volat, musím si v hlavě několikrát zopakovat přesnou frázi, kterou použiju, a duševně se na to připravuju od několika minut do několika hodin. Tak teď v pátek mi bylo řečeno, že mi milosrdně dají služební telefon a budu obvolávat potenciální klienty, abych jim tak mohla vnutit náš skvělý výrobek. Takže jsem z naháněče lidí povýšila (nebo ponížila - jak se to vezme) na zaměstnance call centra. Awesome ¬_¬ A to ze mě chtěli udělat i kontaktní osobu pro styk s médii - ze mě! Ha ha ha -_-

Kdybych měla nějakou naději, že seženu jinou práci, hned bych zmizla, ale řekněme si upřímně, že když jsem nic nesehnala během toho půl roku na pracáku, tak nic neseženu ani teď. Nic neumím, praxi nemám a jsem k ničemu. Takového zaměstnance nikde chtít nebudou. Děsím se toho, že tu budu muset zůstat, dokud mě nevyhodí (což při mé komunikativnosti asi nebude trvat zas až tak dlouho - tedy pokud vyloženě neprahnou po příspěvcích z pracáku, které za mě dostávají).

...ještě čtyři pracovní dny do konce měsíce a osm do výplaty. Ganbarimašó!

Ale abych nebyla pořád jen negativní - v tom zbylém volném čase, který jsem schopná si uhájit, se věnuju šití (zrovna dneska jsem došila už druhou kuchyňskou zástěru), takže jsem se rozhodla jako svůj další projekt vytvořit letní šaty obal na knihy - letní šaty přijdou na řadu až pak. Ale abych byla připravená, vyrazila jsem dneska koupit si nějakou hezkou látku na ty šaty popř. na sukni a narazila na hotový zlatý důl.

Kdo by čekal, že najdu takovéhle vyloženě japonsky vypadající vzory! *-* Ti motýlci jsou úplně kjáá! Akorát se teda bojím, že to zkazím a všechna ta látka přijde na zmar. A taky jsem se ještě úplně nerozhodla, jaký střih bych chtěla... jn, švadlena ze mě asi hned tak nebude.

A ještě jedna věc - když jsem se vracela domů, narazila jsem na nějaké trhy a při bližším pohledu zjistila, že je tam i skupina Japonek, které nabízejí kde co - včetně knih! Oči mi zasvítily a hned jsem se vrhla zkouknout, co že to tam mají za veledíla. Většina mi nic neřekla, ale nakonec jsem si přeci vybrala - 2x Mijuki Mijabe a jednu Kaneharu. Každá za 5 Kč - neberte to!

Asi se mi karma rozhodla vynahradit ten mizerný včerejšek :)

Z deště pod okap...

Naivně jsem si myslela, že horší než na pracáku to být nemůže. Jak se ukázalo, může.

Zpočátku si připomeňme pár faktů:
- jsem držitelem titulu Mgr., sice v oboru pro běžné použití zcela k ničemu, ale přesto ho mám
- umím anglicky, japonsky, počítače mi problém nedělají
- jsem totálně bez praxe, když nepočítáte dobrovolničení po hotýlcích
- jsem stydlivý málomluvný introvert, co by nejraději někde v klidu dělal zadanou práci, pokud možno bez velkého množství lidí

Máte? Fajn, přistoupíme tedy k hlavnímu příběhu.

Bylo nebylo, Kavi dostala mejlem nabídku od pracáku zúčastnit se pohovoru na pozici Administrativní pracovník. Požadavky celkem nulové - komunikační dovednosti, pečlivost, MS Office, pasivní anglina. Náplň práce zněla: administrativní podpora nadřízeného zaměstnance (lektora), příprava podkladů, oběh dokumentů, tvorba reportů, případně prezentací, příprava podkladů pro jednání vedení, komunikace s účastníky rekvalifikačních kurzů, komunikace s obchodními partnery (tohle všechno si zapamatujte, to bude důležité).

Kavi si řekla: ,,Stejně mě nevezmou, budu to brát jako cvičný pohovor," a šla do toho. Po pohovoru měla pocit, že takhle teda ne, takhle zmrvit to dokáže opravdu jen ona. A o pár hodin později zazvonil mobil a Kavi měla práci. Sice ji v té době zvali ještě na jeden pohovor, kde by dokonce i využila japonštinu, ale tohle bylo přeci jen jistější, a navíc to bylo přes pracák, takže se nic nemůže pokazit, že ano.

Chyba lávky.

První den jsme zjistili, že jsme nově přijatí tři - dvě dívky (obě vysokoškolačky), jeden kluk.(středoškolák, co příští rok chce na VŠ). Naklusali jsme do hezkých kanceláří, které mají jenom jednu chybu - nepatří našemu zaměstnavateli, ten si v nich jen pronajímá jeden stůl (!), jelikož vlastní kanceláře nemá. Ok, řekli jsme si, to je sice trošku divný, ale budiž. Rozkaz zněl zatím pracovat z domova, proti čemuž jsem nic nenamítala. Takhle jsme zabili tři dny vytvářením bůhvíjakého seznamu. A pak přišlo osudné úterý po Velikonocích.

Dostali jsme příkazem naklusat na oficiální adresu firmy, což je dům majitelů těsně u hranic se středočeským krajem (jezdí tam jeden autobus za hodinu, úžasný). My naklusali včas, nadřízení ne  (nakonec měli hodinu zpoždění). A z brainstormingové schůzky se najednou vyklubalo miniškolení. Na co, ptáte se. Nu, na to, jak nejlépe nahánět chudáky bezbranné lidi a vnucovat jim náš úžasný produkt.

Kavi se lekla, ale protože to mělo být jen první týden, řekla si, že to překousne. Dívčina č. 2 už tak ochotná nebyla a rovnou ten den dala výpověď. Kavi se statečně držela do konce týdne, přičemž každý večer po příchodu domů nechtěla nikoho vidět, neměla na nic náladu a jen si pobrečela nad tím neštěstím, že je nucena do něčeho takového. Tohle rozhodně nebyla ta vysněná práce kdesi v klidu a bez lidí. Pravda, chvilku už přeci jen za ten týden v kanclu strávila, ale v podstatě to k ničemu moc nebylo, protože Kavi nemá nikam přístup, že ano. Akorát tak přepsala pár papírů a sepsala jeden blábol na blog. Ale jestli má následovat ta kancelářská práce, tak to za to snad i stojí.

Jenže pátek přinesl špatné zprávy: nahánění lidí rozhodně nekončí - naopak dostaneme i další úžasný produkt, který máme všem vnucovat.

Kavi tak přišla domů, lehla si do postele a probrečela tři hodiny, protože je v pasti. Buďto s tím může seknout a jít zpátky na pracák, kde ji nic dobrého nečeká, anebo se pokusí vydržet alespoň měsíc do výplaty, což se jeví jako nadlidský úkol a Kavi má radši chuť skočit pod metro, než tohle dělat.

A taky otázka, co by na to řekl pracák, kdybych s tim sekla...
Poraďte Kavi, co má dělat; nechce vypadat, že je vybíravá, ale tohle je prostě přeci jen moc...

Březnové kydy

Přiblížil se nám konec března, což znamená - tradá - půl roku na pracáku! Wow, to mi to jde. Kdysi na střední, když jsme brali literaturu, jsem se dozvěděla, že nějaký z ruských realistů přišel na nový druh postav - typ zbytečného člověka, jehož jsem zářným příkladem, když si odmyslíte ty aristokratické kořeny. Očividně mě nikde k ničemu nepotřebují. Nepotřebují mě v kanclech jako asistentku, nepotřebují mě v překladatelské firmě, nepotřebují mě na třídění pošty, nepotřebují mě ani jako prodavačku. Za půl roku mám za sebou už desítky odeslaných životopisů, desítky odmítnutí, nepočítaně "bez odpovědi", čtyři pohovory (jeden horší než druhý, žádný delší než 10 minut) a dvoje testy. A stále nic. Těžko říct, co je příčinou - jestli můj ubohý životopis, mdlý průvodní dopis, mizerný ústní projev nebo prostě jen to, že jsem totálně k ničemu.

Na začátku tohohle týdne jsem byla na dalším takovém pohovoru a jaké bylo moje překvapení, když se druhý den dokonce i ozvali. Jenže místo avizované běžné kancelářské práce minimálně na rok, o které byla řeč jak v inzerátu, tak na pohovoru, mi nabídli externí spolupráci na jeden měsíc, která by souvisela s prokousáváním se odbornými farmaceutickými texty v japonštině (což nedávám ani náhodou). Upřímně, i přes to jsem to zvažovala, ale jelikož běžně žádné zakázky s Japonci nemají a prodloužení je tudíž krajně nepravděpodobné, nevzala jsem to. Těžko říct, jestli by mi to, co bych si vydělala, vůbec stálo za odhlášení se z pracáku, a kdybych se naopak neodhlásila a přišlo se na to, měla bych nejspíš průser. Takže jsme opět na bodě nula.
Začínám si říkat, že by možná bylo lepší pokusit se zatajovat titul - třeba jsou na tom lidi s "pouhou" maturitou líp (i když tomu moc nevěřím). Musí přeci existovat nějaká práce, kterou bych zvládla (a která by nebyla za pokladnou v kauflandu).

Když pomineme tohle depresivní téma, tak jsem poslední dobou o něco společenštější než na konci minulého roku - jinými slovy se mi už několikrát povedlo vylézt z bytu ven a zajít do čajovny. Konkrétně tedy jen třikrát (což je zhruba třikrát víc než loni na podzim). Po dlouhé době jsem tak zase viděla Warrion, jež se po dlouhé době opět ukázala v Praze (a kterou bych určitě viděla častěji, kdybych byla součástí té party, která se schází na Halloween, Silvestr a v létě - ale já né, já musím být těžký asociál, jak jinak -_-). Potkala jsem se i s T-Sal, která si cestování do ciziny vynahrazuje trajdáním po Česku a která pravděpodobně zná Prahu, a potažmo i ČR, líp než já. No a do třetice mě do čajovny dotáhla jedna dívčina, která měla zájem učit se japonsky. Ověřila jsem si tak, že fakt neumím učit, nejde mi vysvětlování, jsem chaotická a asi i příliš náročná. Dobře já, jen tak dál ¬_¬ Škoda, že mě to docela i baví...

No, takže i nadále se věnuju sledování seriálů (konečně nám končí zimní sezóna, takže můžu vše zkouknout hezky na jeden zátah. Zatím mám za sebou Gakkó no kaidan, což bylo neuvěřitelně uřvané dorama, ale Kamiki Rjúnosuke to naštěstí udržel na sledovatelné úrovni. Mimochodem jsem poprvé zhlídla Zámek v oblacích v původním znění a úplně mě odrovnalo, že Howla namluvil Kimura Takuja a rovněž výše zmíněný Kamiki Rjúnosuke tam měl roli. Vyloženě fascinující (asi jako to, že Nino z Araši teď taky namlouvá nějakou animovanou postavu v live-action verzi Ansacu kjóšicu, což pak musím taky zkouknout, až se to ke mně dohrabe). Teď mám v plánu Zeni no sensó, kde hraje Tama z Kisumai. Doufám, že to bude stát za to - i když to zatím vypadá na nějakou napodobeninu Hanzawy Naokiho. No uvidíme... A pak samozřejmě Ouroboros (Oguri Šun a Ikuta Tóma - to si přeci nenechám ujít!) a Second Love s Kamem. A když zbyde čas, zajímá mě i Mondai no aru restoran, ale na to nijak nespěchám. To se radši podívám na něco z jarní sezóny - protože Aiba a jeho Jókoso wagaja e nemůžu nechat jen tak, že ano.
Nedávno jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, kdy jsem naposled viděla něco západního, tak jsem zapátrala a zjistila, že mi přibyly díly u věcí, co mám rozkoukané. Dorazila jsem proto White Collar, což byl dobrý nápad. Nové díly Suits mě ovšem nějak neoslovily a zůstaly tak u ledu (časem... možná...). Stále čekám na Hannibala, GoT, Orange is the new black a další, ale Teen Wolf jsem si škrtla - bez Dereka na to odmítám koukat. Už poslední sezóna stála za starou belu (a to tam Derek byl!), tak se asi spokojím s tím, že znovu zkouknu sezónu 3b a budu spokojená.

Taky máte pocit, že v podstatě furt jen čučím na seriály? Omyl! Stíhám i číst! XD Za leden jsem byla nějak moc nadšená, že už zase můžu číst, takže jsem sfoukla 9 knih. Doporučila bych zejména trilogii Legend od Marie Lu, která sice na první pohled může vypadat jako další obyčejná dystopická YA, ale vtáhne vás do děje takovou rychlostí, že se ani nenadějete a už budete dočítat třetí díl. Velice dobře napsané, úspěšně střídá POV protagonisty a antagonisty (ať už se tím označí kterýkoliv z hlavní dvojice) a ukazuje nám, že tráva někde jinde není o nic zelenější než ta naše.
Z dalších bych zmínila The Troop od Nicka Cuttera, která nedávno vyšla i v češtině pod názvem Oddíl. Když Stephen King zmíní, že to četl a líbilo se mu to, tak se neptáte a čtete, čehož jsem se držela a dostalo se mi velice dobrého hororu. Jen tak dál.
Z únorového čtení pak musím zmínit Fangirl od Rainbow Rowell, která zaujme hlavně ty, které se stejně jako protagonistka dají označit za fangirls (čtení/psaní slash fanfikcí je v tomto případě obrovské plus). Já osobně si to velice užila a těším se na volné pokračování, které by se mělo zaměřit přímo na v díle často zmiňovanou a citovanou fanfikci.
Nesmím zapomenout ani na The Night Circus od Erin Morgenstern, což je úžasně krásně napsaná magická historická romance. Já osobně tedy nemusím ani magii, ani historii, ale tohle by byla škoda vzdát už předem - tak skvělé to je! Jen se musíte přenést přes nechronologické pořadí kapitol, což hlavně ze začátku trochu kazí celkový zážitek, ale rozhodně se nenechte odradit a pokračujte ve čtení - knížka se vám odmění :)
A na konec zmíním, že Zlodějka knih stojí za všechnu tu pozornost, která je tomuto dílu věnována, a vřele ji doporučuju.

Mezi to vkládám čtení fanfikcí se sofistikovanými názvy typu "One Ass to Rule them All" a "Yokoo and the Tale of Cursed Laundry", téměř každodenní vaření a občas i pečení, šití povlaků na polštáře (to už bych pomalu zvládla i na kšeft) a když přijde nálada, tak i překlad. Psychicky jsem na tom líp než na konci minulého roku, ale pořád to není ono a asi ani nikdy nebude. Držím se.