Jak si Kavi šaty ušila

Jako studentka jsem si hledání práce představovala velice akčně - samé psaní životopisů, motivačních dopisů, pohovory... Netrvalo však dlouho a zjistila jsem, že ve skutečnosti je to děsná nuda. Vytvoříte si jeden životopis (protože do něj krom vzdělání prostě není co dát) jeden průvodní dopis, který pak lehce obměňujete, rozesíláte na všechny strany a čekáte, kdy se někdo uráčí ozvat. Většinou na vás kašlou. Takže máte spoustu volného času na přemýšlení o tom, jak jste úplně k ničemu a nikdo vás nepotřebuje.

Já jsem někdy v průběhu měla plné zuby seriálů a knih a všeho a tak jsem nadhodila, že by bylo fajn naučit se šít na stroji. I dostala jsem před Vánocemi šicí stroj se slovy: "Uč se." Tak jsem se začla učit. Nejdřív zjistit, co že je to vrchní a spodní nit, jak se navíjí a jak to vůbec celé funguje, pak šílená dřina snažit se šít rovně a nakonec přišít k sobě dvě věci, aby držely a nepáraly se. Začínala jsem polštářema, pokračovala kuchyňskými zástěrami a pak jsem si jednoho krásného dne řekla, že bych si teda mohla ušít i něco na sebe - šaty! Mezitím jsem tedy ještě stihla přijít k práci, takže mi rapidně ubyl čas, ale nápad už tu byl a chuť taky.

Na internetu jsem si našla, kde prodávají látky (Látky Mráz! - takový výběr! *-* a ty vzory! <3) a vyrazila nakupovat. Tak nějak jsem neměla moc představu, kolik je takové látky potřeba, tak jsem si nechala poradit prodávající a odnášela si pár krásných látek, aniž bych pořádně měla představu, co že to z nich vlastně ušiju. Ale mamka mi vtloukala do hlavy, že je lepší mít látku koupenou a až pak se rozmýšlet, než přemítat a pak zjišťovat, že látka už není.

šablony

Šicí stroj bych měla, látku bych měla, ale stále ještě mi chyběl střih. Tak jsem zapátrala na internetu, protože tam je snad všechno. A našla. Na blogu jedné dívčiny jsem objevila střih na šaty á la 50. léta. Střih se mi zalíbil, tak jsem si ho stáhla. Když jsem si ho pak šla vytisknout, chudák holka od obsluhy na mě koukala jak na idiota, co že si to tisknu. Jen pro představu - bylo toho 52 stránek čar a teček. Pak jsem si šla ty čáry vybarvovat, což navodilo atmosféru předškolních dětí s omalovánkami. Pak jsem si zase skládala z vytištěných stránek puzzle a slepovala je dohromady. A pak jsem si zase stříhala... No prostě odpočinkový víkend :D

moje pracovní prostředí

Nakonec jsem tedy tu šablonu získala, ale abych to neměla tak jednoduché, bylo potřeba ji upravit. Takže jsem propočítávala, kreslila, přepočítávala, znovu kreslila, rozčilovala se a překreslovala. Nakonec mi nezbylo než si vrchní i spodní díl sešít cvičně, abych viděla, jak to bude vypadat. A začalo kolečko zkoušení a upravování a dalšího zkoušení a dalšího upravování. Teprve když jsem se ujistila, že z těch kousků jde opravdu složit něco nositelného, tak jsem to překreslila na samotnou látku. 

Sešít sukni byla celkem sranda - až na dvě věci. Ta první byla kapsa. Jednu jsem zvládla docela obstojně, ale druhá se mi nějak posunula, až vykukoval vnitřek, tak jsem to musela přešít. Na podruhé se už ale povedlo. Druhým problémem pak bylo, že jsem omylem rozstřihla jiný díl, než jsem měla. Takže vypárat, připravit si nový díl a znovu sešít k sobě. Oproti vršku to ale byla procházka růžovým sadem.

Vršek byl prostě horor. Díly mi nešly k sobě, netrefovala jsem mít švy v rovině a buď to někde odstávalo, nebo mi to zase bylo příliš těsné. No hrůza. Když už jsem si říkala, že vršek už budu mít hotov, tak jsem zjistila, že mi vzadu nevychází látka tak, abych k ní ještě mohla přišít zip. Takže zase vypárat a přišít nový díl. Pak mi zase odstávaly ramena, takže opět vypárat a sešít znova. O problémech s přišíváním podšívky ani nemluvě. A někdo mě naučte slepý steh - ten můj je křivej a vidí snad líp než já :D

Abych to zkrátila - zabralo mi to něco přes měsíc, několikrát jsem málem ztratila nervy a ten vršek už nikdy dělat nebudu!

Ale je to - i zip jsem přišila, délku jsem upravila a mám šaty. Do dokonalosti mají sakra daleko, ale drží pohromadě a já je prostě miluju! <3

světle žlutá podšívka

povšimněte si kapsy

いらない必要のない人はいない

Uběhl měsíc, ale nic moc se nezměnilo.

Stále pracuju tam, kde pracuju. Stále si připadám naprosto mimo, většinu času nevím, co mám vlastně dělat, takže se tvářím, jako že něco dělám, a přitom čtu fanfikce/překládám Sósekiho/cosi sleduju. Občas sepíšu nějaký ten blábol, aby se neřeklo. Někdo v podniku utrousil, že mi jde psaní, takže cokoliv se má napsat, hodí mně. Já sice o tématu většinou nevím ani prd, ale díky vynikající šestileté přípravě na VŠ jsem schopná splácat blábol na libovolné téma (bonusové body za výrazy "kterýž", "pakliže", "jakožto" apod.). Nejlepší bylo, když mi tuhle napsali email, že mám něco napsat pro nějakou kampaň, ale já naprosto netušila, co a o čem to mám vlastně psát. Nevím to dodnes, ale píšu, píšu.

Přišla nám kontrola z pracáku pozeptat se, jak se nám daří. Instrukce zněly jasně: usmívat se. Tak jsem se usmívala a s tím samým úsměvem jí vyprávěla, co že to vlastně ve skutečnosti dělám. Paní pracovnice se rozhodně neusmívala. Spíš se tvářila hodně zaskočeně. Těžko říct, jestli z toho bude průser - to se teprv uvidí.

Co se týče průserů, tak jsem si svůj první větší už odbyla. V pátek těsně před koncem pracovní doby mi bylo nakázáno otestovat testovací aplikaci. Já, která jsem to v životě neviděla. Ok, proč ne. Tak jsem testovala, zatímco zbytek osazenstva šel vesele domů, a krom dvou téměř identických otázek jsem na nic nepřišla, jelikož jsem netušila, co že to vlastně testuju. No a v pondělí byl ostrý test a ukázalo se, že aplikace nefunguje. Takže průser. Teprve po pár dnech mi někdo byl schopen vysvětlit, jak a co že se to vlastně testuje. Tak dík -_-;

Dostala jsem první výplatu (ale výplatní pásku jsem si musela doslova vydupat - kolegyně tu svou prý ještě nikdy neviděly), kterou jsem využila tím nejlepším způsobem, který znám - šla jsem si koupit knížky :) Jelikož jsem se v poslední době dala na šití, přičemž jsem v téhle oblasti naprostý amatér, tak jsem si řekla, že by bylo fajn mít doma nějakou publikaci, v níž bych mohla hledat rady. Internet se sice fajn, ale přeci jen je občas lepší sáhnout po tištěném materiálu. Pořídila jsem dvě knížky, díky kterým snad i cosi ušiju tak, aby to drželo pohromadě. (Tedy ne že by ty šaty, co teď šiju, nedržely pohromadě, ale tak mohlo to být lepší. Už se blížím ke konci, takže brzy už vás snad čeká report a obrázky.)
Mimochodem, docela mě překvapilo, že jsem viděla přeloženou Fangirl od Rainbow Rowell - až jsem skoro měla chuť si ji koupit.

Co se týče čtení, tak to teď provozuju celkem dost (to víte, dlouhé hodiny strávené naháněním lidí). Přečetla jsem celou trilogii Hunger Games (takže nad nadpisem "Víme, co se stane v posledním filmu ze série" se můžu už jenom ušklíbnout). Konečně jsem taky přelouskala Janu Eyrovou a uznávám, že Brönteovy psaly daleko líp než Austenová, jejíž veledílo Pýcha a předsudek mě vůbec nevzalo. Velkou novinkou je pak to, že jsem si po letech konečně zřídila kartičku do knihovny. Hip hip hurá! Na doporučení T'Sal, se kterou jsem se mimochodem nedávno sešla, jsem si pak společně se štosem časopisů Burda (ano, šití mě vážně vzalo) odnášela z knihovny i Zpěv drozda od Waltera Tevise. Já sice na sci-fi moc nejsem, ale T'Sal o tom moc hezky vyprávěla, takže jsem si asi poprvé v životě z takovýchto doporučení i něco málo zapamatovala. Víc než na techniku se totiž autor zaměřuje na lidský aspekt v budoucnosti, ukazuje nám, jak lidstvo zdegradovalo v pouhá zdrogovaná individua, ale zároveň naznačuje, že je přeci jen ještě nějaká malá naděje na záchranu (a Kavi se to líbilo, tak to zaslouží zvýraznění, aby vás to praštilo do očí a abyste měli chuť si to taky přečíst).
A když jsme u toho čtení, zjistila jsem, že jedna moje kolegyně čte! Knihy! *-* Sice ten sešítek měl asi jen 20 stránek a byla to ta nejjednodušší představitelná anglina, ale stejně! Občas si člověk musí vystačit s malými radostmi.

Z filmového průmyslu jsem toho poslední dobou moc nestíhala, jelikož jarní sezóna japonských seriálů je v plném proudu a já navíc ještě dokoukávám věci z minulé sezóny. Nakonec z celé té hromady jdoram stojí za to akorát tak Aibovo Jókoso wagaja e(protože Aiba, duh), I'm home s Kimurou Takujou (protože Kimura občas nasadí i nějaký ten výraz v obličeji ~(^o^~) a pravděpodobně i Algernon ni hanataba o s Jamapim, které si ovšem shromažďuju, než to celé zkouknu. A samozřejmě moje guilty pleasure - druhá řada Nekozamurai (protože drsný samuraj a kočička, co víc byste chtěli??). Co jsem ale viděla a co se mi dost líbilo, to je Kingsman: Tajná služba. Nejdřív jsem si říkala, že to bude něco jako Bond (= nuda), ale nebyla. Ani náhodou. Colin Firth v padnoucím obleku. Colin Firth v padnoucím obleku v akčních scénách. Já to snad zkouknu znova, jak to bylo dobrý (teda až na tu jednu událost zhruba uprostřed, která mě fakt šokovala a já tomu až do konce nechtěla uvěřit).

Poněkud větší radost sklidilo oznámení dovolených. Termín se sice už třikrát přesunul, ale tentokrát snad už vydrží. Pokud ano, tak se zhruba okolo 29.6. budu nacházet v Olomouci, takže pokud tohle čte někdo zainteresovaný a měl by chuť mě potkat (a vyslechnout si moje depresivní výlevy na téma shitty job), tak se neváhejte ozvat a zařídíme to. Momentálně mám na seznamu tři lidi s tím, že se ještě pokusím ukecat některou z bývalých vyučujících.

Jako úplně nejnovější novinku vám ještě oznámím, že klimatizace je sviňa a já umírám na kašlíček. A teď už půjdu s Debikuro-kun no koi to mahó a hrncem čaje umřít. Howgh!

PS. Jako bonus pro vás mám Busaiku pokoušející se o We will rock you a We are the champions od Queenů XDD (ano, to jsou moji oblíbenci a ano, to jsou Johnny's)

...a z bláta do louže

Člověk si vždycky říká, že hůř už nebude, a vždycky jako na potvoru je.

Po napsání minulého příspěvku jsem se statečně rozhodla vytrvat minimálně do výplaty. Přeci jen mi vynaložené náklady přišly trošku vysoké na to, abych z toho nic neměla (od kdy je lítačka tak drahá? O_o).
Strávila jsem tedy tři týdny tím, že jsem jako stalker postávala každý den od rána do odpoledne na stejném místě a naháněla lidi převážně četla. Po prvních dnech mi bylo celkem jasné, že se ze mě komunikativní obchodník nejspíš nestane. Na oslovování lidí prostě nemám dostatečnou odvahu a denně jich zvládnu tak 10, než mi dojde odhodlání. Je tedy v podstatě zázrak, že se mi podařilo jednoho chudáka ukecat (wow, prémie -_-). Pochválila jsem se a zbytek týdne strávila čtením Hunger Games.
Nadřízeným poměrně rychle došlo, že firmě asi moc přínosem nebudu, a začali mě posílat na nejrůznější místa od čerta k ďáblu. Prodejní talent se ovšem nedostavil, takže nakonec bylo rozhodnuto, že si s naháněním lidí dáme pauzu.

Konečně jsem se tak po třech týdnech podívala do kanclu. Jelikož jsem však už zaměstnancem přes tři týdny, nikdo se mě neobtěžoval provést, takže mi trvalo zhruba týden zjistit, kde jsou záchody nebo třeba kuchyňka. A stále nemám přístup do žádných systémů, takže v podstatě nemůžu nic moc dělat. To vede k tomu, že například jeden den sedím zcela zbytečně v kanclu celých 8 hodin a musím předstírat, že něco dělám (protože, jak mi bylo řečeno, "žádná minuta nesmí přijít nazmar") a druhý den dostanu tolik práce, že jedu přesčas až do 8 do večera místo dané pracovní doby do 17:00. Ona vůbec pracovní doba je spíš 24/7 než od půl deváté do pěti. Nadřízená má ve zvyku probírat věci zásadně až po pracovní době, už jsem pro ni musela něco dělat i v neděli (a podle všeho to nejspíš nebude výjimka). Navíc vytvářím materiál k něčemu, o čem jako lingvista vůbec nic nevím. Nejsem si proto jistá, jestli má moje úsilí vůbec nějaký smysl. Vzhledem k tomu, kolik mě nechávají dělat zbytečné práce, tak jsou mé obavy asi oprávněné. Vysokou informovanost zaměstnanců ilustruje následující příklad: jeden den mi napíšou, že mám dělat bod 4 podle zaslané šablony. Když už jsem za polovinou, tak mi řeknou, že bod 4 asi dělá někdo jiný, tak mám dělat bod 5 a podle úplně jiné šablony. Tak se dělám s bodem 5, jen aby mi někdo jiný řekl, že bod 4 nikdo nedělá a že mnou použitá šablona není správná. To mám vždycky chuť dělat opakovaný headdesk.

Mimochodem, když jsme nastupovali, byli jsme tázáni, co opravdu nechcem dělat, že to dělat nebudem. Moje odpověď zněla "telefonování". Pokaždé když zazvoní telefon, vyděsím se, srdce se mi rozbuší strachem a v duchu ho přemlouvám, aby toho nechal. Když mám někam volat, musím si v hlavě několikrát zopakovat přesnou frázi, kterou použiju, a duševně se na to připravuju od několika minut do několika hodin. Tak teď v pátek mi bylo řečeno, že mi milosrdně dají služební telefon a budu obvolávat potenciální klienty, abych jim tak mohla vnutit náš skvělý výrobek. Takže jsem z naháněče lidí povýšila (nebo ponížila - jak se to vezme) na zaměstnance call centra. Awesome ¬_¬ A to ze mě chtěli udělat i kontaktní osobu pro styk s médii - ze mě! Ha ha ha -_-

Kdybych měla nějakou naději, že seženu jinou práci, hned bych zmizla, ale řekněme si upřímně, že když jsem nic nesehnala během toho půl roku na pracáku, tak nic neseženu ani teď. Nic neumím, praxi nemám a jsem k ničemu. Takového zaměstnance nikde chtít nebudou. Děsím se toho, že tu budu muset zůstat, dokud mě nevyhodí (což při mé komunikativnosti asi nebude trvat zas až tak dlouho - tedy pokud vyloženě neprahnou po příspěvcích z pracáku, které za mě dostávají).

...ještě čtyři pracovní dny do konce měsíce a osm do výplaty. Ganbarimašó!

Ale abych nebyla pořád jen negativní - v tom zbylém volném čase, který jsem schopná si uhájit, se věnuju šití (zrovna dneska jsem došila už druhou kuchyňskou zástěru), takže jsem se rozhodla jako svůj další projekt vytvořit letní šaty obal na knihy - letní šaty přijdou na řadu až pak. Ale abych byla připravená, vyrazila jsem dneska koupit si nějakou hezkou látku na ty šaty popř. na sukni a narazila na hotový zlatý důl.

Kdo by čekal, že najdu takovéhle vyloženě japonsky vypadající vzory! *-* Ti motýlci jsou úplně kjáá! Akorát se teda bojím, že to zkazím a všechna ta látka přijde na zmar. A taky jsem se ještě úplně nerozhodla, jaký střih bych chtěla... jn, švadlena ze mě asi hned tak nebude.

A ještě jedna věc - když jsem se vracela domů, narazila jsem na nějaké trhy a při bližším pohledu zjistila, že je tam i skupina Japonek, které nabízejí kde co - včetně knih! Oči mi zasvítily a hned jsem se vrhla zkouknout, co že to tam mají za veledíla. Většina mi nic neřekla, ale nakonec jsem si přeci vybrala - 2x Mijuki Mijabe a jednu Kaneharu. Každá za 5 Kč - neberte to!

Asi se mi karma rozhodla vynahradit ten mizerný včerejšek :)

Z deště pod okap...

Naivně jsem si myslela, že horší než na pracáku to být nemůže. Jak se ukázalo, může.

Zpočátku si připomeňme pár faktů:
- jsem držitelem titulu Mgr., sice v oboru pro běžné použití zcela k ničemu, ale přesto ho mám
- umím anglicky, japonsky, počítače mi problém nedělají
- jsem totálně bez praxe, když nepočítáte dobrovolničení po hotýlcích
- jsem stydlivý málomluvný introvert, co by nejraději někde v klidu dělal zadanou práci, pokud možno bez velkého množství lidí

Máte? Fajn, přistoupíme tedy k hlavnímu příběhu.

Bylo nebylo, Kavi dostala mejlem nabídku od pracáku zúčastnit se pohovoru na pozici Administrativní pracovník. Požadavky celkem nulové - komunikační dovednosti, pečlivost, MS Office, pasivní anglina. Náplň práce zněla: administrativní podpora nadřízeného zaměstnance (lektora), příprava podkladů, oběh dokumentů, tvorba reportů, případně prezentací, příprava podkladů pro jednání vedení, komunikace s účastníky rekvalifikačních kurzů, komunikace s obchodními partnery (tohle všechno si zapamatujte, to bude důležité).

Kavi si řekla: ,,Stejně mě nevezmou, budu to brát jako cvičný pohovor," a šla do toho. Po pohovoru měla pocit, že takhle teda ne, takhle zmrvit to dokáže opravdu jen ona. A o pár hodin později zazvonil mobil a Kavi měla práci. Sice ji v té době zvali ještě na jeden pohovor, kde by dokonce i využila japonštinu, ale tohle bylo přeci jen jistější, a navíc to bylo přes pracák, takže se nic nemůže pokazit, že ano.

Chyba lávky.

První den jsme zjistili, že jsme nově přijatí tři - dvě dívky (obě vysokoškolačky), jeden kluk.(středoškolák, co příští rok chce na VŠ). Naklusali jsme do hezkých kanceláří, které mají jenom jednu chybu - nepatří našemu zaměstnavateli, ten si v nich jen pronajímá jeden stůl (!), jelikož vlastní kanceláře nemá. Ok, řekli jsme si, to je sice trošku divný, ale budiž. Rozkaz zněl zatím pracovat z domova, proti čemuž jsem nic nenamítala. Takhle jsme zabili tři dny vytvářením bůhvíjakého seznamu. A pak přišlo osudné úterý po Velikonocích.

Dostali jsme příkazem naklusat na oficiální adresu firmy, což je dům majitelů těsně u hranic se středočeským krajem (jezdí tam jeden autobus za hodinu, úžasný). My naklusali včas, nadřízení ne  (nakonec měli hodinu zpoždění). A z brainstormingové schůzky se najednou vyklubalo miniškolení. Na co, ptáte se. Nu, na to, jak nejlépe nahánět chudáky bezbranné lidi a vnucovat jim náš úžasný produkt.

Kavi se lekla, ale protože to mělo být jen první týden, řekla si, že to překousne. Dívčina č. 2 už tak ochotná nebyla a rovnou ten den dala výpověď. Kavi se statečně držela do konce týdne, přičemž každý večer po příchodu domů nechtěla nikoho vidět, neměla na nic náladu a jen si pobrečela nad tím neštěstím, že je nucena do něčeho takového. Tohle rozhodně nebyla ta vysněná práce kdesi v klidu a bez lidí. Pravda, chvilku už přeci jen za ten týden v kanclu strávila, ale v podstatě to k ničemu moc nebylo, protože Kavi nemá nikam přístup, že ano. Akorát tak přepsala pár papírů a sepsala jeden blábol na blog. Ale jestli má následovat ta kancelářská práce, tak to za to snad i stojí.

Jenže pátek přinesl špatné zprávy: nahánění lidí rozhodně nekončí - naopak dostaneme i další úžasný produkt, který máme všem vnucovat.

Kavi tak přišla domů, lehla si do postele a probrečela tři hodiny, protože je v pasti. Buďto s tím může seknout a jít zpátky na pracák, kde ji nic dobrého nečeká, anebo se pokusí vydržet alespoň měsíc do výplaty, což se jeví jako nadlidský úkol a Kavi má radši chuť skočit pod metro, než tohle dělat.

A taky otázka, co by na to řekl pracák, kdybych s tim sekla...
Poraďte Kavi, co má dělat; nechce vypadat, že je vybíravá, ale tohle je prostě přeci jen moc...

Březnové kydy

Přiblížil se nám konec března, což znamená - tradá - půl roku na pracáku! Wow, to mi to jde. Kdysi na střední, když jsme brali literaturu, jsem se dozvěděla, že nějaký z ruských realistů přišel na nový druh postav - typ zbytečného člověka, jehož jsem zářným příkladem, když si odmyslíte ty aristokratické kořeny. Očividně mě nikde k ničemu nepotřebují. Nepotřebují mě v kanclech jako asistentku, nepotřebují mě v překladatelské firmě, nepotřebují mě na třídění pošty, nepotřebují mě ani jako prodavačku. Za půl roku mám za sebou už desítky odeslaných životopisů, desítky odmítnutí, nepočítaně "bez odpovědi", čtyři pohovory (jeden horší než druhý, žádný delší než 10 minut) a dvoje testy. A stále nic. Těžko říct, co je příčinou - jestli můj ubohý životopis, mdlý průvodní dopis, mizerný ústní projev nebo prostě jen to, že jsem totálně k ničemu.

Na začátku tohohle týdne jsem byla na dalším takovém pohovoru a jaké bylo moje překvapení, když se druhý den dokonce i ozvali. Jenže místo avizované běžné kancelářské práce minimálně na rok, o které byla řeč jak v inzerátu, tak na pohovoru, mi nabídli externí spolupráci na jeden měsíc, která by souvisela s prokousáváním se odbornými farmaceutickými texty v japonštině (což nedávám ani náhodou). Upřímně, i přes to jsem to zvažovala, ale jelikož běžně žádné zakázky s Japonci nemají a prodloužení je tudíž krajně nepravděpodobné, nevzala jsem to. Těžko říct, jestli by mi to, co bych si vydělala, vůbec stálo za odhlášení se z pracáku, a kdybych se naopak neodhlásila a přišlo se na to, měla bych nejspíš průser. Takže jsme opět na bodě nula.
Začínám si říkat, že by možná bylo lepší pokusit se zatajovat titul - třeba jsou na tom lidi s "pouhou" maturitou líp (i když tomu moc nevěřím). Musí přeci existovat nějaká práce, kterou bych zvládla (a která by nebyla za pokladnou v kauflandu).

Když pomineme tohle depresivní téma, tak jsem poslední dobou o něco společenštější než na konci minulého roku - jinými slovy se mi už několikrát povedlo vylézt z bytu ven a zajít do čajovny. Konkrétně tedy jen třikrát (což je zhruba třikrát víc než loni na podzim). Po dlouhé době jsem tak zase viděla Warrion, jež se po dlouhé době opět ukázala v Praze (a kterou bych určitě viděla častěji, kdybych byla součástí té party, která se schází na Halloween, Silvestr a v létě - ale já né, já musím být těžký asociál, jak jinak -_-). Potkala jsem se i s T-Sal, která si cestování do ciziny vynahrazuje trajdáním po Česku a která pravděpodobně zná Prahu, a potažmo i ČR, líp než já. No a do třetice mě do čajovny dotáhla jedna dívčina, která měla zájem učit se japonsky. Ověřila jsem si tak, že fakt neumím učit, nejde mi vysvětlování, jsem chaotická a asi i příliš náročná. Dobře já, jen tak dál ¬_¬ Škoda, že mě to docela i baví...

No, takže i nadále se věnuju sledování seriálů (konečně nám končí zimní sezóna, takže můžu vše zkouknout hezky na jeden zátah. Zatím mám za sebou Gakkó no kaidan, což bylo neuvěřitelně uřvané dorama, ale Kamiki Rjúnosuke to naštěstí udržel na sledovatelné úrovni. Mimochodem jsem poprvé zhlídla Zámek v oblacích v původním znění a úplně mě odrovnalo, že Howla namluvil Kimura Takuja a rovněž výše zmíněný Kamiki Rjúnosuke tam měl roli. Vyloženě fascinující (asi jako to, že Nino z Araši teď taky namlouvá nějakou animovanou postavu v live-action verzi Ansacu kjóšicu, což pak musím taky zkouknout, až se to ke mně dohrabe). Teď mám v plánu Zeni no sensó, kde hraje Tama z Kisumai. Doufám, že to bude stát za to - i když to zatím vypadá na nějakou napodobeninu Hanzawy Naokiho. No uvidíme... A pak samozřejmě Ouroboros (Oguri Šun a Ikuta Tóma - to si přeci nenechám ujít!) a Second Love s Kamem. A když zbyde čas, zajímá mě i Mondai no aru restoran, ale na to nijak nespěchám. To se radši podívám na něco z jarní sezóny - protože Aiba a jeho Jókoso wagaja e nemůžu nechat jen tak, že ano.
Nedávno jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, kdy jsem naposled viděla něco západního, tak jsem zapátrala a zjistila, že mi přibyly díly u věcí, co mám rozkoukané. Dorazila jsem proto White Collar, což byl dobrý nápad. Nové díly Suits mě ovšem nějak neoslovily a zůstaly tak u ledu (časem... možná...). Stále čekám na Hannibala, GoT, Orange is the new black a další, ale Teen Wolf jsem si škrtla - bez Dereka na to odmítám koukat. Už poslední sezóna stála za starou belu (a to tam Derek byl!), tak se asi spokojím s tím, že znovu zkouknu sezónu 3b a budu spokojená.

Taky máte pocit, že v podstatě furt jen čučím na seriály? Omyl! Stíhám i číst! XD Za leden jsem byla nějak moc nadšená, že už zase můžu číst, takže jsem sfoukla 9 knih. Doporučila bych zejména trilogii Legend od Marie Lu, která sice na první pohled může vypadat jako další obyčejná dystopická YA, ale vtáhne vás do děje takovou rychlostí, že se ani nenadějete a už budete dočítat třetí díl. Velice dobře napsané, úspěšně střídá POV protagonisty a antagonisty (ať už se tím označí kterýkoliv z hlavní dvojice) a ukazuje nám, že tráva někde jinde není o nic zelenější než ta naše.
Z dalších bych zmínila The Troop od Nicka Cuttera, která nedávno vyšla i v češtině pod názvem Oddíl. Když Stephen King zmíní, že to četl a líbilo se mu to, tak se neptáte a čtete, čehož jsem se držela a dostalo se mi velice dobrého hororu. Jen tak dál.
Z únorového čtení pak musím zmínit Fangirl od Rainbow Rowell, která zaujme hlavně ty, které se stejně jako protagonistka dají označit za fangirls (čtení/psaní slash fanfikcí je v tomto případě obrovské plus). Já osobně si to velice užila a těším se na volné pokračování, které by se mělo zaměřit přímo na v díle často zmiňovanou a citovanou fanfikci.
Nesmím zapomenout ani na The Night Circus od Erin Morgenstern, což je úžasně krásně napsaná magická historická romance. Já osobně tedy nemusím ani magii, ani historii, ale tohle by byla škoda vzdát už předem - tak skvělé to je! Jen se musíte přenést přes nechronologické pořadí kapitol, což hlavně ze začátku trochu kazí celkový zážitek, ale rozhodně se nenechte odradit a pokračujte ve čtení - knížka se vám odmění :)
A na konec zmíním, že Zlodějka knih stojí za všechnu tu pozornost, která je tomuto dílu věnována, a vřele ji doporučuju.

Mezi to vkládám čtení fanfikcí se sofistikovanými názvy typu "One Ass to Rule them All" a "Yokoo and the Tale of Cursed Laundry", téměř každodenní vaření a občas i pečení, šití povlaků na polštáře (to už bych pomalu zvládla i na kšeft) a když přijde nálada, tak i překlad. Psychicky jsem na tom líp než na konci minulého roku, ale pořád to není ono a asi ani nikdy nebude. Držím se.

Zpátky do minulosti

aneb nemáme nic lepšího na práci než se hrabat ve věcech již dávno minulých.

Čas od času se odněkud vynoří otázka typu: "Kdyby jste se mohli vrátit do minulosti a něco změnit, co by to bylo?" Sem tam přemýšlím o odpovědi, ale dosud jsem nenašla jeden konkrétní bod, který by mohl vést k nějaké významnější změně. Jsou lidé, co prohlašují, že by se ve škole více učili, že by se pokusili změnit své dosavadní vztahy, že by změnili nějaké významné rozhodnutí, že by víc cestovali.
K první skupině zaručeně nepatřím. Nemám pocit, že bych školu - ať už základku, střední či vysokou flákala. I kdybych místo čtení a podobných volnočasových aktivit posedávala nad učebnicema, těžko říct, jestli by mi to bylo co k čemu, protože jsem vším prolezla tak či tak.
O vztazích škoda mluvit. Jediné významné rozhodnutí, které jsem kdy musela učinit, se týkalo výběru studijního oboru. A i když by to mohl být právě tento bod, jenž bych mohla změnit, řekněme si upřímně, že bych si pravděpodobně i napodruhé vybrala japinu, protože těch šest let, co jsem ji studovala, jsem se cítila opravdu naživu, tak, jak už se možná nikdy cítit nebudu. S tím souvisí i cestování, na které si - alespoň v posledních letech - rozhodně nemůžu stěžovat.

Co tedy změnit, aby můj život nedopadl tak, jak dopadl tentokrát? Abych nebyla holkou s víceméně záviděníhodným životem navenek (až na tu nezaměstnanost, ta není fajn) a naprostou temnotou a beznadějí uvnitř? Změnit základku, abych se vyhla tehdejším spolužákům, "díky" nimž jsem se stala tak uzavřenou a bojácnou, jak jsem teď? Nejspíš ne, protože jinak bych taky mohla být sebestřednou mrchou tak, jak mi moje astrologické znamení a krevní skupina předurčují a k čemuž jsem měla nakročeno. Taková být nechci. Tak co jsem to tedy kde udělala špatně, že je výsledek takovýhle? Proč je mi najednou pětadvacet a já stále nevím, jak být dospělá?
Pokud je člověk introvert, tak se stále ještě může ubezpečovat, že to není to samé co plachost. Plachost pak není to samé co mizerné komunikační schopnosti. Mizerné komunikační schopnosti nejsou to samé co nízké sebevědomí. Nízké sebevědomí není to samé co negativismus. Čím se má ubezpečovat člověk, co posbíral tyhle vlastnosti jako pokémony - všechny? Co jsem měla na svém životě změnit, abych se naučila lépe předstírat, že ničím z toho netrpím? A proč mi někdo neřekl už dříve, že pravdomluvnost se v dnešním světě nenosí?

Neumím předstírat, že jsem někdo jiný. Když mám špatný den, okamžitě to na mně poznáte. Stejně tak, když mám dobrou náladu. Když jsem mezi neznámými lidmi, stáhnu se do sebe rychleji než ústřice, a když se po mně chce mluvit, mám chuť se rozbrečet. Jak říká moje mamka - je do mě vidět jak do hubený kozy. Což mě vede k přemítání, co na mě lidi vidí, že i přes to všechno se najdou tací, kteří ještě nevzali nohy na ramena. Ať je to cokoliv, děkuju.

Mrzí mě, že jsem dosud neodhalila, co jsem to kde v minulosti pokonila, takže i kdybych měla šanci se vrátit a napravit to, nevěděla bych kde začít. Jistě, můžu si například říct, že když vím, že nejsem typ na párty, tak bych na všechny ty oslavy a bůhví co, kde jsem jen kazila náladu sobě i druhým, nechodila. Ale kdo ví, jestli by to v konečném důsledku nějak zvlášť pomohlo a jestli by si jen lidi neříkali, jakej jsem děsnej asociál a že je vlastně vůbec nechci vidět, když ani na jejich oslavu nepřijdu. Z mého pohledu tak nějak není cesty ven a připadám si jak při hraní solitaire, kde se snažím každou hru hrát tak dlouho, dokud nenajdu to správné řešení, což občas zabere desítky pokusů, než to nakonec stejně vzdám.

Takže, abych se po všech těch průtazích a wakewakannai odbočkách už konečně dostala k jádru tohohle článku: tentokrát bych se chtěla omluvit všem, které jsem svým chováním kdy zklamala, naštvala či jim způsobila jakékoliv jiné potíže.
Konkrétně se omlouvám, že mi vždycky trvá věky jim odepsat, že o sobě třeba měsíce nedám vědět a pak očekávám, že o mou maličkost ještě budou stát.
Omlouvám se, že téměř nikdy nikam nechodím, zvlášť když jde o setkání ve třech či více osobách, hlavně tedy oslavy.
Omlouvám se, že když už se přemůžu a někam jdu, tak jen dělám ostudu, nemluvím, stáhnu se do koutku a dělám, že tam nejsem.
Omlouvám se, že si v takových chvílích nedokážu pomoct a prostě chci pryč - není to nic osobního.
Omlouvám se, že to nedokážu líp zamaskovat.
Omlouvám se, že nevím, jak se chovat jako návštěva a vždycky jen trapně postávám někde v koutku.
Omlouvám se, že se občas v takových situacích víc věnuju vaší kočce než vám.
Omlouvám se, že nedokážu zapadnout.
Omlouvám se, že jsem vždycky tak negativní a že vám svou přítomností kazím náladu.
Omlouvám se, že poslední dobou nemáme společná témata k hovoru.
Omlouvám se, jestli to občas vypadá, jako kdybych s vámi nechtěla být - chci, ale nevím jak a bojím se, že čím déle mě máte na očích, tím dříve si uvědomíte, že o mě vlastně vůbec nestojíte, že máte spoustu mnohem lepších, chytřejších, zábavnějších a nápomocnějších přátel.
Omlouvám se, že vám v podstatě nemám co nabídnout.
Omlouvám se, že se vám za tohle za všechno neumím omluvit do očí a místo toho to plácnu sem a doufám, že si to ta která konkrétní osoba přečte.

Věřím, že pokud se známe z reálného života (i někteří další), tak jste se v tomhle poznali - ano, je to stopro určeno vám.
Podnětem k napsání bylo mé několikadenní bloumání nad tím, proč jsem se tehdy před víc jak rokem nedokázala přemoct a aspoň předstírat, že jsem ráda, že jsem se na jedné narozeninové oslavě opět sešla s několika známými (a spoustou cizích lidí). Na jednu stranu mě trápí, že kvůli mé neschopnosti fungovat jako normální člověk se s tehdejší oslavenkyní v podstatě nebavíme, na druhou stranu si říkám, že si to za své ohavné chování zasloužím (a přestože bych si za následující myšlenku měla podle jedné nejmenované osoby sednout před zrcadlo a vrazit si facku, tak si nemůžu odpustit dojem, že je třeba té dotyčné beze mě líp, protože takového asociálního mrzouta ve svém životě nepotřebuje).
Druhým podnětem pak bylo moje hloubání nad předloňskou halloweenskou oslavou (rok 2013 nejspíš v tomto ohledu stál dost za prd - anebo si to jen blbě pamatuju *krčí rameny*), kde jsem taktéž nebyla zrovna nejpříjemnějším hostem, a nad tím, co jsem měla udělat jinak, abych dosáhla lepšího výsledku. Dosud jsem nepřišla na lepší řešení než tam prostě nejít, což dosud "úspěšně" praktikuju. Naštěstí v tomto případě se mnou zúčastnění ještě mluví.

Všem z výše uvedených situací se tedy ještě jednou omlouvám. Těm, kteří na mě zanevřeli (a tohle si tím pádem nejspíš nepřečtou), přeji najít si lepší kamarády, než jsem já kdy byla. Těm, kteří se stále ještě z nějakého záhadného důvodu drží poblíž, přeju pevné nervy a doufám, že se zase brzy potkáme, napíšeme si nebo tak něco.

Mada ikiteru kedo...

Předně asi to nejdůležitější: stále ještě jsem naživu. Vím, že to tak nevypadá, jelikož jsem se více méně ze všech sociálních sítí stáhla do ústraní; na fejsu jsem nebyla věky, twitter navštěvuju jen v rámci částečně povinného dokazování, že jsem se zatím ještě neodkrouhla, aby si holky nedělaly starosti, a blog... ležel (a když tohle píšu, tak stále ještě leží) ladem.

Není co napsat. Nic se neděje. Život se zastavil. Tedy alespoň pro mě. Ostatní žijí dál své životy a já si připadám jako jedinec uprostřed davu, který nehybně stojí na místě a jen sleduje okolo proudící lidi bez možnosti zúčastnit se dění. Nejsem součástí společnosti, pouze jejím pozorovatelem. Jsem ode všech odříznutá ve svém vlastním světě, kde jsou všechny dny stejné a kde poznám, co je zrovna za den, jen podle toho, jaký pořad či seriál se ten den vysílá.

Přestože můžu poskytnout události pouze ze subjektivního hlediska, nejsem na tom momentálně zrovna nejlíp. Když pominu to, že nechci absolutně nikoho vidět a s nikým nechci mluvit, nemůžu psát, protože prostě není co napsat a není ani potřeba cokoliv komukoliv sdělovat, tak se taky vůbec na nic nedokážu soustředit. To platí i pro takové základní věci jako čtení (přes dva měsíce jsem nemohla číst ani fanfikce, teď už zas jakž takž zvládnu i anglicky psané knihy, i když některé pasáže musím číst na několikrát. Japonské texty jsou bez šance...) či sledování filmů (příliš dlouhé a náročné na pozornost - preferuju seriály a to jen, když u toho dělám něco stranou - většinou pařím spider solitaire, protože to je tak nejsofistikovanější činnost, co zvládnu).

Každá hovadina mě rozbrečí - rozbití skleničky, pád vánočního stromku, příprava polevy na cukroví. Mám problémy se spaním - některý týden nemůžu usnout do pěti do rána, jindy prospím půl dne, zdá se mi hromada snů, které si většinou nepamatuju, ale po probuzení jsem tak unavená, že bych si mohla jít zas lehnout. Nasadila jsem meduňkový čaj, ale bez úspěchu. Stejně tak jsem nasadila třezalkový čaj, ale ani tak se necítím o moc líp než předtím. Pro prášky na spaní ale nejdu - měla bych totiž nutkání dát si je všechny najednou.

Stále jsem bez práce a momentálně mám pocit, že bych už nezvládla ani kancelářskou krysu, o náročnějších pozicích nemluvě. Přestala jsem do životopisu psát telefonní číslo, protože bych to stejně nezvedla.

Cítím se v pasti bez jakékoliv možnosti na zlepšení. Nevidím žádný důvod, proč dál trpět. Na druhou stranu nechci mamce zlomit srdce - už takhle ji trápím až až. Je mi líto, že jsem takhle neschopná a ještě k tomu na hlavu. A tak se plácám ve vzduchoprázdnu, někdy je mi tak bídně, že ani nezapínám počítač, jindy je mi líp, že si až říkám, že mi vlastně celou dobu nic není a že jsem jen líný simulant.
Téměř nikdy mě neopouští takový ten pocit, co je předzvěstí, že se má stát něco velice špatného. Vlastně ani nepochybuju o tom, že se něco přihodí, spíš jen čekám, co to bude tentokrát. A neustále mám pocit naprostého zmaru, protože absolutně nic nemá cenu.
Tolik k mému duševnímu stavu.


Z dalších zpráv:
Vařím. Jelikož mamka je stále v práci, stala jsem se hlavní kuchařkou. V praxi to znamená, že více méně furt jíme rýži. Zlatý rýžovar - co já bych si bez něj počala? Taky jsem se naučila jíst brokolici a lilek. Můžou za to recepty z japonských stránek cookpad.com. Klidně tak připravím takoraisu či šógajaki, ale taková svíčková je pro mě španělská vesnice.

vlastnoručně vyrobený jehelníček

Učím se šít na šicím stroji. Zatím mám za sebou kuchyňskou zástěru, která drží pohromadě spíš silou vůle než dobrými stehy, polštář ve tvaru sovy a prodloužení sukně pomocí krajky. Další je v plánu povlak na polštář a letní sukně. Ovšem moje technika je metoda pokus-omyl, tak si nejsem jistá, co z toho vznikne...

Letos jsem po šesti letech opět pekla cukroví, tentokrát kompletně celé sama. Oproti předchozím rokům tak máme i nějaké ty nové druhy - oříškové obloučky, pařížské rohlíčky, které mi ovšem dosud odmítají změknout, a vosí hnízda, které jsem nazdobila do podoby tučňáků. Jsou strašlivě kjůt, ale varuju vás - nedělejte to, pokud nemáte nervy z oceli a spooooustu volného času - je to šílená piplačka.

velitel tučňáčí armády

Letos jsem se nevyhla velkému úklidu - vyhodily jsme s mamkou snad půlku bytu a stejně je tu pořád takových krámů, až to bolí. Ale alespoň jsem konečně získala skříň, takže si mám kam dát ty svoje hadry. Zbavila jsem se i svého prvního noťasu, kterému už potřetí odešel disk. Do věčných lovišť si s sebou odnesl i kompletní sbírku písniček pro ddrko, takže teď mám jen základní sadu, kterou jsem vylovila z hlubin netu. Zato jsem dostala nový noťas - opět hpéčko. Mám sice pocit, že Tama není tak skvělý jako můj dosavadní komp, ale aspoň se nepřehřívá každých pět minut a funguje mu mezerník. Krkem mi leze windows 8 - ty dlaždice jsou na zabití, nic není kompatibilní, hry jsem si musela přenést ze sedmiček a vraždila bych za nabídku Start. Navíc nechápu, proč je tak nezbytně nutné pořídit si účet u microsoftu - já se tomu vyhýbám jak čert kříži, což ale v praxi znamená, že na jakoukoliv akci si musím přitáhnout vlastní aplikace - vlastní kalendář, vlastní hry, vlastní přehrávač... a už jsem se zmínila, jak děsně mi lezou na nervy dlaždice? fuck you too, windows 8.


Ve své snaze udržet naživu alespoň kytku jsem si pořídila vánoční kaktus a fialku. Kaktus se má k světu, ale za živýho boha nekvete; fialka pomalu, ale jistě umírá. Asi jsem ji přelila... Taktéž jsem se hecla a pořídila jsem si tzv. řasovou kouli známou taky pod svým japonským názvem marimo. Ta je naštěstí velice nenáročná - sedí si ve skleněné dóze a bublá si, a když si občas vzpomenu, tak jí vyměním vodu. To je nejspíš vrchol mých pěstitelských/chovatelských schopností.

Vánoce tak nějak přišly a zas tak nějak odešly. Dostala jsem tři nové knihy - dva Kingy, jednoho Sparkse. I to byl podnět k tomu, abych přeorganizovala knihovny - přeci jen těch knih od Kinga už mám tolik, že se mi nikam nevlezou, a ještě pořád mi jich asi dvacet chybí. Mamčiny detektivky jsem tedy vypakovala do obýváku, a mám tak zas o něco víc místa na svou rostoucí sbírku.
I letos jsem musela jet ke zbytku rodiny, kde jsem více méně celou dobu procházela výslechem: jaktože ještě nemám práci, hledám ji vůbec, neví někdo z mých známých o něčem, nenabírají na poště atd. atd. A když je tohle téma omrzelo, tak jsem zas poslouchala, že už mám fakt načase si najít manžela a usadit se, že jsem dětinská, tvrdohlavá, mám se víc socializovat (což se hned pokusili uvést do praxe tím způsobem, že mě předhodili vnučce nějaké dědovy známé a jejímu přítelovi, kteří mě měli odvézt zpět do Prahy. Ovšem nečekali, že jsem víc jak schopná celou dobu mlčet a prohodit akorát Dobrý den, Díky za odvoz a Nashle) a jako perličku nakonec že tam mám jezdit častějc. Jo, jasně, určitě budu -_-
Silvestr jsem tradičně strávila sledováním Kóhaku uta gassen a následnou Countdown TV aneb Araši a Kisumai jsou to jediné, co udrží mou pozornost a na co se občas i těším.

Loni touhle dobou jsem sepisovala seznam přání do budoucna, z nichž se něco splnilo: sepsání magisterky (nějak...) odstátnicování (horkotěžko), koupě rýžovaru (ovšem ne z výplaty), návštěva Japonska; jiné se zatím nepodařilo: kartička do knihovny (stále v nedohlednu), práce (...), naučit se odpovídat na zprávy přátel rychleji (teď už pro jistotu neodpovídám vůbec). Letos se k sepsání podobného seznamu nemám. Stejně by na něm figurovaly položky typu Chci vidět ten film, co v něj hraje Aiba nebo přečíst třetí díl série Captive Prince, který by letos snad už mohl vyjít. Tolik k mým fascinujícím prioritám. To, co bych si přála nejvíc (duševní zdraví a stabilitu plus nějaké to sebevědomí navíc), se totiž nikdy nesplní.

Zatím ještě aktivně nevyhledávám způsob, jak se sprovodit ze světa - kdyby mě však srazilo auto nebo skolila nějaká nemoc, vůbec bych si nestěžovala.

Záhada Cígového náměstí

Po dlouhé době se mi zachtělo překládat a zrovna jsem narazila na jednu krátkou povídku, která byla vtipná, dobře napsaná a snadno přeložitelná. Tak jsem se hecla a přeložila ji. V originále se jmenuje Ippuku hiroba no nazo (一服ひろばの謎) a autorem je Júsuke Kiši, jeden z mých oblíbených autorů (wiki). Tahle povídka velice volně navazuje na sérii Garasu no hamá, Kicunebi no ie a Kagi no kakatta heja, kde je hlavní postavou bezpečnostní expert Kei Enomoto. Ten se v téhle povídce ovšem neobjevuje a nahrazují ho vedlejší postavy Džunko Aotová a Gó Serizawa. A víc už prozrazovat nebudu.

Jen možná ještě to, že originál je k nalezení tady a že samozřejmě nemám absolutně žádná autorská či jiná práva a tohle je pouze fanouškovský překlad (tak mě prosím nikdo nežalujte - já nic, já jen trénuju japinu).

Přeji příjemné počtení a kdyby mi tam někdo našel nějakou chybu (faktickou či jinou), neváhejte se ozvat a já se to pokusím opravit.

Jak se Kavi málem stala levnou pracovní silou

Všichni víme, že Kavi neumí říct ne, a tady v Čechách bohužel neplatí japonská technika mlžení, kterou velice ráda používám. A tak se stalo, že moje "možná" a "bylo by to fajn, ale" se nesetkalo s pochopením a já byla vtažena do víru událostí, které zapříčinily asi nejhorší hádku s mamkou za poslední léta.

Otci se nelíbilo, že jsem ještě nenašla práci, tak se rozhodl zařídit mi brigádu. Samozřejmě u nějakého známého, protože má známejch, že neví, co s nima. Zrovna tento známý má nějakou firmu, kam jsem měla nastoupit na nějakou běžnou manuální práci. Dostala jsem na něj telefonní kontakt a v tuhle chvíli už se nedalo nikam uhnout a cesta, která se přede mnou otevřela, neměla odboček. Už jsem prostě musela zavolat, protože otec už se za mě přimluvil, a to se nedá ignorovat. Jako při každém telefonování jsem se klepala strachy a celou dobu se modlila, aby to nikdo nezvedl. Připravené fráze jsem v mžiku zapomněla, takže první dojem jistě nic moc. Ale budiž, měla jsem přijít druhý den na devátou.

Firma sídlí kdesi na konci světa, kam mi cesta z domu trvá 2 hodiny (na konečnou autobusu, na konečnou metra, na konečnou druhého autobusu a 20 minut pěšky). Není tam absolutně nic a v okolí se pasou koně. Úspěšně jsem se ztratila a dorazila pozdě. Tak mě teda uvítal v kanceláři, tvářil se "velice nadšeně", a když slyšel, že jsem studovala filologii, podíval se na mě jako na největší odpad lidstva. Takový tedy můj první dojem.

Ale což, je to jen brigáda, to se zvládne. Dostala jsem instrukce, co mám dělat a za kým jít, přičemž většina mých budoucích kolegů včetně nadřízeného byla z Ukrajiny. Všem bylo jedno, že si můžu vydělat jen pár tisíc kvůli omezení z pracáku - pracovní doba od 8 do 15 nebo dokud se to neudělá, každý den. Ani při nejlepší vůli bych se do těch čtyřech tisíc nejspíš nevešla. Anebo vešla - protože zbytek by si nechali. Kdo ví. Teď už to nezjistím.

Mamka mi totiž po příchodu z práce dala ultimátum, že jestliže tam půjdu pracovat, tak se můžu rovnou odstěhovat k otci. Bylo půl dvanácté večer, já měla druhý den vstávat v pět. Následovala hádka až do půl třetí do rána. Nebylo to vůbec pěkné, a to se přitom nepovažuju za hádavý typ. Ušetřím vás detailů - na brigádu jsem ráno nešla. A teď jsem stála před úkolem, jak to vysvětlit nejen ex-budoucímu zaměstnavateli, ale i otci. Nakonec jsem do firmy poslala smsku, protože na telefonování jsem si s nervama v háji fakt netroufla a email nemaj. Otec to ještě neví, ale rozhodně mě seřve, protože mi ještě říkal, že toho jeho známého nemám zklamat.

Asi těch dramat v životě nemám dost a televizní nestačí. Teď se stane přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout - všichni se pohádají, všichni se navzájem seřvou a všichni budou ti poražení. Z tohohle boje žádný vítěz nevzešel. Já osobně bych tam pracovat šla - ne že bych chtěla, to ne, ale když už jsem byla v takhle postupující fázi, nedalo se říct ne. Vlastně jsem zpětnou analýzou nenašla jediný bod, kdy by ještě šlo říct ne, a to ani na tom úplném začátku, protože nevím jak vy, ale já otci nemůžu říct ne, na to se ho příliš bojím. A to s ním ani nežiju.

Jak to, že pokaždé, když se snažím všem vyhovět i na úkor sebe sama, tak to vždycky schytám?

Bezcílné bloumání

Kavi má moc času o všem přemýšlet, což nikdy není dobré znamení. Sice jsem se po hlavě vrhla na sledování čehokoliv, kde jsou Kisumai (Kis-My-Ft2, můj nový objev aneb když vás jednou Johnny's pohltí, už vás nikdy nepustí a vy se můžete rozloučit se životem), ale ani to nestačí, abych úplně vypla. Navíc mám nějak štěstí na dorama, kde protagonisté bezúspěšně hledají práci. Na náladě to teda nepřidá.

Hledání práce se totiž nikam neposouvá. Od pondělka jsem registrovaná na pracáku (v pátek, kdy je otevřeno jen pro nové uchazeče, mě vykopli, že je moc lidí a málo úřednic a že mám teda přijít v pondělí), první schůzku mám na konci října. Lidí je tam fakt jak much, převážně mladí a těsně před důchodem; vyplatí se vzít si knížku - strávila jsem tam dvě hodiny.
Asi bych si neměla stěžovat - práci hledám teprve měsíc a už mám za sebou jeden pohovor - to je docela dobrá bilance, když se to vezme v celkovém měřítku (jedna kamarádka čeká na pohovor už dva měsíce, jiná se dočkala za půl roku). Ono se fakt blbě hledá, když nevíte, co vlastně hledáte (a ještě hůř se píšou motivační dopisy, když nejste ani trochu motivovaní). A pokud nejste dobří na mluvení, pohovory taky nejsou zrovna procházka růžovým sadem. Tedy alespoň můj první nebyl - v mejlu tvrdili, že to zabere hodinu, takže jsem lehce vyšilovala, co jim tam mám tak dlouho vyprávět a že by možná nebylo od věci naučit se pohádku o Momotaróovi, abych tam zabila čas. Prošla jsem si otázky typu silné stránky, slabé stránky, proč se ucházím o tohle místo atd., protože všechny stránky tvrdily, že na to přijde řeč.

Nepřišla. Místo původní hodiny jsem tam strávila všeho všudy deset minut, z čehož pět mluvily ony. Místo výše uvedených otázek se zajímaly, proč jsem vystudovala to, co jsem vystudovala, proč si nehledám práci v oboru a proč nemám praxi. Těžko říct, co touhle šarádou sledovaly - třeba se chtěly na vlastní oči podívat na toho ubožáka, co si místo "perspektivní" ekonomky vybral něco, co ho bavilo (ale já si za svou japonštinou stojím - k ničemu mi to není, ale jsem ráda, že jsem ji studovala, že ji umím na takové úrovni, že japonské knihy či televize pro mě není problém, a že jsem během studia měla možnost seznámit se s tolika skvělými lidmi). Kvůli těm pár minutám a falešným úsměvům jsem se tam snad ani nemusela trmácet - že mě nechtějí mi bylo jasné i tak. Upřímně - komu budu co k čemu, když vlastně nic neumím, praxi mám nulovou a jazyky jsou mi nanic, když nejsem zrovna upovídaný typ? Všude chtějí sebevědomé, ambiciózní a komunikativní lidi, co maj nejlépe pár let praxi v oboru a dva jazyky.

Co já si se sebou počnu? Nemluvě o tom, že jsem člověk, co si všechny, byť sebemenší chyby a neúspěchy strašně vyčítá. Tohle je vlastně asi největší neúspěch, co jsem kdy zažila. Školama jsem tak nějak procházela, ale jak si najít práci, netuším. Vím, že v tom zdaleka nejsem sama, ale strašně se děsím toho, že všichni se někde upíchnou a já zůstanu pozadu. Takového vzdělání a úplně k ničemu. Očekává se ode mě, že budu mít dobrou práci a příznivý plat, ale nevím, jestli to dokážu. Jak mám úplně cizí lidi přesvědčit, že jsem vážně schopná se to všechno naučit, že jsem loajální a po měsíci jim neuteču jinam a že klidně budu v práci i přespávat, abych všechno vyřídila včas? Kde mám najít práci, kde by mi dali šanci (a nebyla to pokladní v supermarketu), kde by se nepodívali na můj zoufale prázdnej životopis a rovnou mě neodepsali jako nemehlo? Jak dlouho se taková práce hledá?

A jak mám přežít ten vtíravý pocit, že jsem k ničemu, že ani blbou práci si neumím najít, že nejsem vůbec potřeba, že mě nebude škoda, když zmizím?