Jak už jsem se zmiňovala v minulém příspěvku, Kavi se rozhodla, že už si dost dlouho hrála na normálního člověka a je načase si zase připomenout, že je ve skutečnosti vlastně cvok.
Tak jo, beze srandy - já si uvědomuju, že jaro je vždycky depresivní, ale tohle jaro je zatraceně hnusný v tom, že se vlastně táhne už asi dva měsíce a furt se nemůže rozhodnout, jestli teda bude nebo ne. No a já celou tu dobu trpím. Asi bylo snesitelnější, když jsem si to nejhorší odbyla během týdne a pak měla víceméně pokoj než tohle. Hrozný na tom vždycky je, že to přijde a mně nezbývá než zatnout zuby a čekat, až to přejde. A každý rok mám větší a větší strach, že tentokrát to třeba nepřejde, že tentokrát už to se mnou vážně zůstane a já se z toho nedostanu. A letošek se téhle pravděpodobnosti dost podobá. Těžko říct - třeba to zase pomine, jako vždycky předtím - to by bylo asi nejlepší. Nic tomu však nenasvědčuje. Lidi okolo mě mají nejspíš pocit, že o nic nejde - chodím do školy, funguju, sice o tom furt mluvím, ale většinou s úsměvem na tváři, jako kdybych to ani nemyslela vážně. Myslím. Smrtelně (jo, to byl blbej vtip, pardon). Vidíte, to je ono. To je novinka, naučila jsem se to teprve nedávno, tak to teď furt používám. Lidi se cítí líp, když i ošklivé věci říkáte s úsměvem, či si z nich děláte srandu, popř. používáte smajlíky - asi jim to dává pocit, že je všechno v pohodě. Tak na to pamatuju a snažím se je moc nezatěžovat. Ne vždycky to jde. Nejhorší jsou pondělky, to si ten falešný úsměv prostě neudržím, ale i na jiných hodinách jsem zdánlivě v pohodě, pak mám otevřít pusu a v tu chvíli chybí málo a rozbrečím se. A jakmile to jednou přijde, zbytek dne už jsem pořád na hraně. Je to jeden z důvodů, proč jsem se k tomuto kroku odhodlala, ale ten nejdůležitější je asi přeci jen to, že občas si fakt říkám, co by se stalo, kdybych zmizela. Občas si takhle před spaním představuju, co by asi lidi dělali, kdybych se to fakt rozhodla zabalit - jak a jestli by se to vůbec dozvěděli, jak by reagovali atd. Jako nebojím se, že bych si to tak za týden šla vyzkoušet, to zas ne, ale jednou, dříve či později, bych si mohla začít myslet, že to je vlastně normální a přijatelná myšlenka. A tehdy už bych se nemusela odhodlat a mohlo by být pozdě.
Možná si řeknete, že jen vyhledávám pozornost. Můj mozek mi to taky vnucuje - předhazujeme mi to společně se vzpomínkou na T'Sal, která se s kýmsi bavila, a řeč přišla na to, jak Amíci choděj na terapie, přičemž to vlastně vůbec nepotřebujou, protože by se se svými problémy měli vyrovnat jako všichni ostatní lidi. Asi i to je důvod, proč jsem nikdy moc nepřemýšlela o tom, že bych pomoc vyhledala - normální lidi ji přeci nepotřebujou. A já nechci lidi otravovat a okrádat je o čas, protože zrovna já si jejich pozornost rozhodně nezasloužím. Ale nakonec přeci jen převážila ta část, jenž je sebestředná mrcha s pudem sebezáchovy. Přestože mě v budoucnu nic nečeká, jsem příliš velkej srab než abych to skončila.
Takže i když si napůl vyčítám, že jsem šla se svými nepodstatnými problémy otravovat dalšího člověka, na druhou stranu asi i doufám, že třeba nemusím být takováhle, jaká jsem. Chytám se jak ten tonoucí stébla, že třeba je nějaká možnost, jak se změnit, že mi to třeba pomůže, a já už nebudu muset znova absolvovat Sylvin proslov o tom, jak se přeci už nějakej pátek známe a jak ji mrzí, že s ní přestávám mluvit (tehdy mě to rozbrečelo, když jsem si uvědomila, že jí tim nejspíš ubližuju).
Takže i přes tyhle rozporuplné pocity jsem dneska nakráčela do psychologické poradny. Jako první mě zaskočilo, že chtěl vědět, co studuju. Teda jako ne že by mě to zaskočilo, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že jestli si někde vedou statistiky nebo tak a objeví se tam můj obor a někdo z katedry to uvidí, tak jim bude jasné, že tam maj mezi studentama nějakýho cvoka, a pak jim dojde, že jsem to já...
Popojedem. Dotyčný pan doktor je velmi příjemný člověk, má uklidňující hlas a dobře se poslouchá. Mluvil teda především on, pokládal mi otázky, u kterých jsem si občas říkala, že s tématem přeci nijak nesouvisí (jako pitný režim. wtf? Ale tak jo, když po mně chce, abych víc pila, tak proč ne - prý je to zdravé), u dalších jsem zase byla překvapená, jak to perfektně odhadl (změny spánku a sny). Celou dobu jsem si tam krásně žmoulala rukáv, oči jsem nezvedla od stolu (občas jsem si prohlídla i podlahu :D), ale mluvila jsem. Asi nějaká část mého mozku považovala za důležité se alespoň pokusit spolupracovat (co kdyby to náhodou fungovalo? Moc jiných možností totiž nemám...). A prý se to dá překonat - tlumočník ze mě asi nebude, ale třeba bych mohla alespoň odbourat tu část, která vždycky ztuhne, když má mluvit, což následně vede k pocitu, že vlastně nic nedokážu, a je mi hůř. Takže od teď budu docházet každý týden a uvidíme.
Jestli mám dobrý pocit? Vlastně tak nějak ani ne - když jsem šla zpátky na kolej a kolem sebe viděla všechny ty normální lidi, říkala si, že jsem opravdu cvok a že do společnosti už nepatřím, že jsem navíc, zbytečná, divná. Taky si dělám starosti, jestli jsem třeba něco neřekla blbě nebo jestli jsem něco podstatného nezamlčela, co by mohlo vést ke špatnému pochopení problému a odlišné terapii, než kterou bych správně měla mít. No a pak si samozřejmě říkám, co když to nezabere. Přeci jen už mám za sebou psychiatra, který mi moc nepomohl, tak co když ani tohle nezabere? Nemám pro co žít. Ale umřít se mi taky nechce.
Wednesday, 17 April 2013
Tuesday, 16 April 2013
Zápisky mentálně labilního jedince
Definitivně nám přišlo jaro, což znamená jednu jedinou věc - další velmi dlouhý, velmi nudný a velmi depresivní příspěvek. A navíc bylo včera pondělí. Mohla jsem to tedy sepisovat včera (aspoň bych u sebe měla víno a ne jako teď, kdy trčim v knihovně a zapřísahám se, že už nikdy nebudu chlastat - alespoň během pracovního týdne ne). Ale včera jsem měla lepší zábavu - pokec s ex-manželem. Ale nebudeme předbíhat.
Už druhý týden si chodím na kaiwu jen posedět, protože prostě buďto nedám dohromady větu, nebo prostě nemám potřebu někomu něco sdělovat. Tak či tak mi to samozřejmě nastartuje den úplně špatně a já už se v tom plácám. Během následující volné hodiny se vždycky stačím přesvědčit, že se nic neděje, že zbytek dne zvládnu.
Pak přijde tlumočnický seminář, kam si chodím pobrečet. A přitom to většinou není tím, že bych nerozuměla - jen to prostě doputuje do mozku a tam už to taky zůstane. Asi se nechám vyhodit - i kdyby mi to W-sensei z nějakého záhadného důvodu chtěl dát, bylo by mi to vůči ostatním blbý. Holt si to příští rok zopakuju...
Něco podobného si pak říkám i o odborné praxi, ale tam mě děsí to, že už vedle sebe nebudu mít snaživou Moniku, která mě tam před těmi krvežíznivými céčkaři zachraňuje. Včera si to pro změnu zase odučila celé sama, zatímco já seděla na stole, houpala nohama a přemýšlela, jak vysoko vlastně jsme a jestli bych utrpěla alespoň nějaká vážnější zranění, kdybych se vrhla střemhlav z okna. Na tohle už asi příští rok nebudu mít nervy a upřímně pochybuju, že by mi to šlo nějak líp.
Když už jsem zmínila to opakování předmětů, tak si asi dám i kaiwu - měla by nám zůstat Nagata-sensei, takže ji svou přítomností budu týrat ještě příští rok, aby si mě náležitě užila.
Po takovémhle dni (který se z železnou pravidelností opakuje každý týden, protože členové naší katedry prostě nemarodí!) se mi nemůžete divit, že večer už nic neudělám a jen vždy sáhnu po flašce vína, prozíravě připravené vedle stolu.
Včera jsem si však přitom pití řekla Vem to čert a zrušila na fb skrytí chatu pro ex-manžela. Tuhle hru na schovávanou hrajem už od minulého roku - letos jsem to však porušila už podruhé.
První pokec po tak dlouhé době proběhl minulý víkend těsně před mými narozkami. A nebyl vůbec, ale vůbec fajn. Ex-manžel si totiž našel další chudinku v nesnázích, kterou se rozhodl zachraňovat. Podle článku na wiki má ta dívčina nějakou vážnou psychickou poruchu, něco jako bipolárnost, ale spojenou se sebepoškozováním. Z toho popisu to znělo, jako že jde o příliš velké sousto i pro ex-manžela, ale když se jí tak ochotně vrhá na pomoc, proč ne. Třeba jí to pomůže (anebo jí to ještě víc ublíží, těžko říct). Každopádně celý rozhovor se točil jenom kolem ní, přičemž se mi ex-manžel nezapomněl zmínit, že dotyčná se chová jako děvka a spí s každým klukem v okolí. Jo, a pak jen tak mimochodem dodal, že spolu strávili noc (ale prý si jen povídali). Prostě a jednoduše mi to úžasně zkazilo celý vikend (po kterém zase přišlo to hnusné pondělí).
Včerejší rozhovor už byl úplně jiný. Tématu té dívčiny jsme se dotkli jen na začátku (já prohlásila, že by měla uvažovat o ústavní péči, a on radši odběhl od tématu) a zbytek to byl takový ten běžný hovor absolutně o ničem a přitom tak zábavný, že to až hezký není. Po tom hnusném pondělku mi to zvedlo náladu - jako by se od toho podzimu, co jsme se potkali, vůbec nic nezměnilo. Asi si to někam zazálohuju (a pak si nad tím v budoucnu s flaškou vína zase pobrečím).
Sice mi to dodalo falešný pocit, že je vše v pořádku, ale ono není. A tak jsem se hrdinně rozhodla udělat to, co jsem chtěla udělat už před dvěma lety po státnicích - navštívit naší malou školní psychologickou poradnu. Začala jsem celkem dobře - nechala se spolužačkou zatáhnout na Vodární, kde sídlí katedra psychologie, a našla správné dveře. Až sem dobrý, ne? No a pak jsem před těma dveřma stála 15 minut, než jsem se odhodlala odchytit slečnu, která zrovna vycházela. Ta na mě koukala stylem Co já si s váma počnu a raději zavolala svého kolegu. Já jsem tam teda šla rozhodnutá, že jestli mám s někým mluvit, tak radši s nějakou ženou, protože přeci jen já a mluvení s mužskými - to je kapitola sama o sobě. No nic. Každopádně vypadal mile a třeba mi zítra, až tam nakráčím, ani neutrhne hlavu, že otravuju. Víte co, psychiatra už mám za sebou a co bych to byla ze správného mentálně labilního člověka, kdybych si nezašla i k psychologovi, že? Kavi prostě musí otravovat kdekoho, jinak to nejde. Jestli mě rovnou nezavřou do blázince, podělím se o zážitky. A teď hurá na klasickou japonštinu, která by pro mě za mě mohla shořet v pekle!
Už druhý týden si chodím na kaiwu jen posedět, protože prostě buďto nedám dohromady větu, nebo prostě nemám potřebu někomu něco sdělovat. Tak či tak mi to samozřejmě nastartuje den úplně špatně a já už se v tom plácám. Během následující volné hodiny se vždycky stačím přesvědčit, že se nic neděje, že zbytek dne zvládnu.
Pak přijde tlumočnický seminář, kam si chodím pobrečet. A přitom to většinou není tím, že bych nerozuměla - jen to prostě doputuje do mozku a tam už to taky zůstane. Asi se nechám vyhodit - i kdyby mi to W-sensei z nějakého záhadného důvodu chtěl dát, bylo by mi to vůči ostatním blbý. Holt si to příští rok zopakuju...
Něco podobného si pak říkám i o odborné praxi, ale tam mě děsí to, že už vedle sebe nebudu mít snaživou Moniku, která mě tam před těmi krvežíznivými céčkaři zachraňuje. Včera si to pro změnu zase odučila celé sama, zatímco já seděla na stole, houpala nohama a přemýšlela, jak vysoko vlastně jsme a jestli bych utrpěla alespoň nějaká vážnější zranění, kdybych se vrhla střemhlav z okna. Na tohle už asi příští rok nebudu mít nervy a upřímně pochybuju, že by mi to šlo nějak líp.
Když už jsem zmínila to opakování předmětů, tak si asi dám i kaiwu - měla by nám zůstat Nagata-sensei, takže ji svou přítomností budu týrat ještě příští rok, aby si mě náležitě užila.
Po takovémhle dni (který se z železnou pravidelností opakuje každý týden, protože členové naší katedry prostě nemarodí!) se mi nemůžete divit, že večer už nic neudělám a jen vždy sáhnu po flašce vína, prozíravě připravené vedle stolu.
Včera jsem si však přitom pití řekla Vem to čert a zrušila na fb skrytí chatu pro ex-manžela. Tuhle hru na schovávanou hrajem už od minulého roku - letos jsem to však porušila už podruhé.
První pokec po tak dlouhé době proběhl minulý víkend těsně před mými narozkami. A nebyl vůbec, ale vůbec fajn. Ex-manžel si totiž našel další chudinku v nesnázích, kterou se rozhodl zachraňovat. Podle článku na wiki má ta dívčina nějakou vážnou psychickou poruchu, něco jako bipolárnost, ale spojenou se sebepoškozováním. Z toho popisu to znělo, jako že jde o příliš velké sousto i pro ex-manžela, ale když se jí tak ochotně vrhá na pomoc, proč ne. Třeba jí to pomůže (anebo jí to ještě víc ublíží, těžko říct). Každopádně celý rozhovor se točil jenom kolem ní, přičemž se mi ex-manžel nezapomněl zmínit, že dotyčná se chová jako děvka a spí s každým klukem v okolí. Jo, a pak jen tak mimochodem dodal, že spolu strávili noc (ale prý si jen povídali). Prostě a jednoduše mi to úžasně zkazilo celý vikend (po kterém zase přišlo to hnusné pondělí).
Včerejší rozhovor už byl úplně jiný. Tématu té dívčiny jsme se dotkli jen na začátku (já prohlásila, že by měla uvažovat o ústavní péči, a on radši odběhl od tématu) a zbytek to byl takový ten běžný hovor absolutně o ničem a přitom tak zábavný, že to až hezký není. Po tom hnusném pondělku mi to zvedlo náladu - jako by se od toho podzimu, co jsme se potkali, vůbec nic nezměnilo. Asi si to někam zazálohuju (a pak si nad tím v budoucnu s flaškou vína zase pobrečím).
Sice mi to dodalo falešný pocit, že je vše v pořádku, ale ono není. A tak jsem se hrdinně rozhodla udělat to, co jsem chtěla udělat už před dvěma lety po státnicích - navštívit naší malou školní psychologickou poradnu. Začala jsem celkem dobře - nechala se spolužačkou zatáhnout na Vodární, kde sídlí katedra psychologie, a našla správné dveře. Až sem dobrý, ne? No a pak jsem před těma dveřma stála 15 minut, než jsem se odhodlala odchytit slečnu, která zrovna vycházela. Ta na mě koukala stylem Co já si s váma počnu a raději zavolala svého kolegu. Já jsem tam teda šla rozhodnutá, že jestli mám s někým mluvit, tak radši s nějakou ženou, protože přeci jen já a mluvení s mužskými - to je kapitola sama o sobě. No nic. Každopádně vypadal mile a třeba mi zítra, až tam nakráčím, ani neutrhne hlavu, že otravuju. Víte co, psychiatra už mám za sebou a co bych to byla ze správného mentálně labilního člověka, kdybych si nezašla i k psychologovi, že? Kavi prostě musí otravovat kdekoho, jinak to nejde. Jestli mě rovnou nezavřou do blázince, podělím se o zážitky. A teď hurá na klasickou japonštinu, která by pro mě za mě mohla shořet v pekle!
Saturday, 6 April 2013
Júsuke Kiši - Ao no Honó
Šuiči Kušimori je běžný student střední školy - má dobré známky, milující rodinu a kamarády. Jeho bezstarostný život je ale narušen, když se na zápraží objeví jeho bývalý otčím. Šuičiho matka se ho nedokáže zbavit a on sám nevypadá, že by se někam chystal. Proč taky - najednou má kde spát, má jídlo, alkohol a volný přístup k penězům své bývalé manželky. Jeho přítomnost a chování narušuje chod celé rodiny a Šuičimu dochází trpělivost. Konzultuje celou záležitost i s právníkem, který kdysi pomáhal jeho matce při rozvodu, ale odchází s nepořízenou. Nezbývá tedy než vzít záležitost do vlastních rukou...
Důvod, proč jsem si tuhle knížku koupila, je filmová adaptace. Viděla jsem ji už dvakrát a je naprosto skvělá. Ani nevíte, jak jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že autorem není nikdo jiný než Júsuke Kiši, autor Kagi ga kakatta heja. Jeho knihy jsou totiž skvěle propracované (teda alespoň ty, které jsem zatím četla - ale já ti věřím, Kiši-san!). Čeho jsem se ovšem bála, je skutečnost, že se knihy málokdy podobají filmovým adaptacím. Ne že by byly horší, to právě naopak, ale často se stává, že se mi líbí film, a jakmile si přečtu knihu, film ztratí své kouzlo. A to jsem nechtěla - Ao no Honó je přeci jen hodně dobrý film. Měla jsem však štěstí. Vlastně jsem byla až překvapená, jak skvělá to byla kniha a jak jí filmová adaptace byla věrná. Asi jsem už stačila zapomenout, jak úžasně Kiši píše, anebo jsem poslední dobou četla až příliš jednoduchých knih *coughHigašinocough*.
Každopádně jsem z Ao no Honó nadšená. Úplně jsem si zamilovala Šuičiho postavu - přestože je to teprv středoškolák, cítí odpovědnost za osud své rodiny a neváhá jednat, aby ochránil svou mladší sestru a matku. Přestože je zodpovědný za několik hrozných věcí, nezaslouží si konec, který ho čeká (ale to žádný hodný člověk). Je až smutné, že čtenář může jen sedět a sledovat, jak se Šuičiho život krok za krokem víc a víc kazí a nebýt schopen tomu jakkoliv zabránit. Víte, že konec je nevyhnutelný, ale přesto stále doufáte, že existuje nějaká naděje, i když třeba úplně mrňavá, že by to mohlo dopadnout dobře a že by se mohl vrátit k životu před tím vším. A pak, kousek před koncem se najednou ponurá atmosféra trošinku vyjasní a vy znovu uvěříte, že přeci jen existuje způsob, jak by se vše mohlo vrátit do pořádku. A v následující okamžik se celý Šuičiho život zhroutí jako domeček z karet. A ten chudák se radši rozhodne nepřidělávat své rodině a kamarádům problémy, než aby se staral o sebe a svou budoucnost. Nemohla jsem se od té knihy odtrhnout, a to i přes pasáže vysvětlující fyzikální jevy (fyzika v japonštině je fakt nářez - já tomu nerozumím ani v češtině!) či lékařské pojmy (ta pasáž vysvětlující rozdílné způsoby udušení byla svým způsobem fascinující). Víte, já miluju takovéhle depresivní příběhy. Jsou příšerně smutné a já při jejich čtení vyloženě trpím, ale jsou úžasné. Nejhorší je, že většinou stačí jedno odlišné rozhodnutí a vše mohlo dopadnout úplně jinak. Ale nedopadlo, já jsem v depresích a snažím se vybrečet si oči, ale tak je v pořádku. Znamená to totiž, že ta knížka je naprosto senzační a stojí za přečtení.
PS: Já vím, že jsem slibovala Nazotoki wa dinner no ato de, ale stačila jsem přečíst jen dvě kapitoly, než jsem to půjčila kamarádce, a nechci svůj příspěvek zakládat na tak krátké ukázce. Snad někdy v budoucnu. Příště buďto Sósekiho Kokoro, které jsem četla již potřetí, nebo Kirišima, bukacu jameruttejo od Rjó Asaie, kterým se prokousávám teď.
Důvod, proč jsem si tuhle knížku koupila, je filmová adaptace. Viděla jsem ji už dvakrát a je naprosto skvělá. Ani nevíte, jak jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že autorem není nikdo jiný než Júsuke Kiši, autor Kagi ga kakatta heja. Jeho knihy jsou totiž skvěle propracované (teda alespoň ty, které jsem zatím četla - ale já ti věřím, Kiši-san!). Čeho jsem se ovšem bála, je skutečnost, že se knihy málokdy podobají filmovým adaptacím. Ne že by byly horší, to právě naopak, ale často se stává, že se mi líbí film, a jakmile si přečtu knihu, film ztratí své kouzlo. A to jsem nechtěla - Ao no Honó je přeci jen hodně dobrý film. Měla jsem však štěstí. Vlastně jsem byla až překvapená, jak skvělá to byla kniha a jak jí filmová adaptace byla věrná. Asi jsem už stačila zapomenout, jak úžasně Kiši píše, anebo jsem poslední dobou četla až příliš jednoduchých knih *coughHigašinocough*.
Každopádně jsem z Ao no Honó nadšená. Úplně jsem si zamilovala Šuičiho postavu - přestože je to teprv středoškolák, cítí odpovědnost za osud své rodiny a neváhá jednat, aby ochránil svou mladší sestru a matku. Přestože je zodpovědný za několik hrozných věcí, nezaslouží si konec, který ho čeká (ale to žádný hodný člověk). Je až smutné, že čtenář může jen sedět a sledovat, jak se Šuičiho život krok za krokem víc a víc kazí a nebýt schopen tomu jakkoliv zabránit. Víte, že konec je nevyhnutelný, ale přesto stále doufáte, že existuje nějaká naděje, i když třeba úplně mrňavá, že by to mohlo dopadnout dobře a že by se mohl vrátit k životu před tím vším. A pak, kousek před koncem se najednou ponurá atmosféra trošinku vyjasní a vy znovu uvěříte, že přeci jen existuje způsob, jak by se vše mohlo vrátit do pořádku. A v následující okamžik se celý Šuičiho život zhroutí jako domeček z karet. A ten chudák se radši rozhodne nepřidělávat své rodině a kamarádům problémy, než aby se staral o sebe a svou budoucnost. Nemohla jsem se od té knihy odtrhnout, a to i přes pasáže vysvětlující fyzikální jevy (fyzika v japonštině je fakt nářez - já tomu nerozumím ani v češtině!) či lékařské pojmy (ta pasáž vysvětlující rozdílné způsoby udušení byla svým způsobem fascinující). Víte, já miluju takovéhle depresivní příběhy. Jsou příšerně smutné a já při jejich čtení vyloženě trpím, ale jsou úžasné. Nejhorší je, že většinou stačí jedno odlišné rozhodnutí a vše mohlo dopadnout úplně jinak. Ale nedopadlo, já jsem v depresích a snažím se vybrečet si oči, ale tak je v pořádku. Znamená to totiž, že ta knížka je naprosto senzační a stojí za přečtení.
PS: Já vím, že jsem slibovala Nazotoki wa dinner no ato de, ale stačila jsem přečíst jen dvě kapitoly, než jsem to půjčila kamarádce, a nechci svůj příspěvek zakládat na tak krátké ukázce. Snad někdy v budoucnu. Příště buďto Sósekiho Kokoro, které jsem četla již potřetí, nebo Kirišima, bukacu jameruttejo od Rjó Asaie, kterým se prokousávám teď.
Wednesday, 27 March 2013
Nomikai
Nejdřív zmíním, že tento příspěvek píšu spíš sama pro sebe než pro někoho jiného, a to z toho důvodu, že se bude v budoucnu hodit, až zase budu potřebovat povzbudit.
Včera nám skončil týden přednášek japonského profesora Minegawy a večer se konal rozlučkový nomikai. No a kavi měla zase jeden ze svých chytrých nápadů - jít tam. Abych byla upřímná, šla jsem tam asi jen proto, že to byla po dlouhém čase jediná příležitost vidět W-senseie v hospodě a protože jsem doufala, že budu mít příležitost pokecat s Nakayou-sensei.
Jak je u kavi zvykem, přišla pozdě a skončila tak na rohu stolu hned vedle Vero. Bylo to však poměrně blízko W-senseie, tak jsem tak trochu odposlouchávala. Jenže s přibývajícím alkoholem se zvedla hladina hluku a já slyšela prd, takže přišel čas na plán B. Po první sklence vína jsem sebrala dostatek odvahy a požádala asi 5 lidí, zda by se o jedno místo neposunuli, abych si sedla vedle spolužačky o kus dál, která se pořád dávala do řeči s naproti sedícím W-senseiem (ano, občas jsem děsně vypočítavá mrcha) XD
To samozřejmě vedlo k tomu, že jsem byla vtahována do rozhovoru, nakonec z W-senseiovy strany až natolik, že spolužačka neměla najednou co řešit a šla si odsednout někam jinam. Stydět bych se měla, že jsem jí ho takhle sebrala, ale nestydim - přeci jen tolik příležitostí jen tak pokecat s W-senseiem není a já bych byla blbá, kdybych si ji nechala proklouznout mezi prsty.
Ano, bez mučení přiznávám, že ho mám fakt ráda. Na rozdíl od ostatních totiž o mně nikdy nepochyboval (ani když jsem mu tenkrát odevzdala úplně prázdný test), vždycky byl děsně milej, chválil mě (!) a vůbec jsem tak trochu spešl případ (předpokládám, že kdyby mu někdo jiný na tlumočnickym semináři odmítal tlumočit, asi by hodně rychle letěl). Včerejšek v tomhle jeho přístupu nebyl výjimkou, takže jsem si vyslechla, jak jsem úžasná, jak všechno umím, jak mi jdou sakubuny a jestli nechci být spisovatelka nebo aspoň zkusit psát básně tanka XD Jen si na to vzpomenu a už se tlemím od ucha k uchu ^^
Uvědomuju si, že to není pravda, že jsem úplně blbá a ani zdaleka neumím tolik, kolik se všichni včetně mě samotné tváří, že umím, že strašně přehání a že je prostě jen příliš hodnej na to, aby mi do očí řekl, jak jsem úplně k ničemu, ale pro tentokrát si dovolím tuto racionalitu odsunout stranou a aspoň chvilku mít dobrou náladu. Stejně tak odsunuju stranou i myšlenku, že mi zbývá poslední rok studia (během něhož už W-senseie asi na nic mít nebudu) a pak že už jeho ani tuhle katedru asi nikdy neuvidím. Nejradši bych tu - ve společnosti takových úžasných lidí, kteří mě vždy podpoří - zůstala napořád.
Včera nám skončil týden přednášek japonského profesora Minegawy a večer se konal rozlučkový nomikai. No a kavi měla zase jeden ze svých chytrých nápadů - jít tam. Abych byla upřímná, šla jsem tam asi jen proto, že to byla po dlouhém čase jediná příležitost vidět W-senseie v hospodě a protože jsem doufala, že budu mít příležitost pokecat s Nakayou-sensei.
Jak je u kavi zvykem, přišla pozdě a skončila tak na rohu stolu hned vedle Vero. Bylo to však poměrně blízko W-senseie, tak jsem tak trochu odposlouchávala. Jenže s přibývajícím alkoholem se zvedla hladina hluku a já slyšela prd, takže přišel čas na plán B. Po první sklence vína jsem sebrala dostatek odvahy a požádala asi 5 lidí, zda by se o jedno místo neposunuli, abych si sedla vedle spolužačky o kus dál, která se pořád dávala do řeči s naproti sedícím W-senseiem (ano, občas jsem děsně vypočítavá mrcha) XD
To samozřejmě vedlo k tomu, že jsem byla vtahována do rozhovoru, nakonec z W-senseiovy strany až natolik, že spolužačka neměla najednou co řešit a šla si odsednout někam jinam. Stydět bych se měla, že jsem jí ho takhle sebrala, ale nestydim - přeci jen tolik příležitostí jen tak pokecat s W-senseiem není a já bych byla blbá, kdybych si ji nechala proklouznout mezi prsty.
Ano, bez mučení přiznávám, že ho mám fakt ráda. Na rozdíl od ostatních totiž o mně nikdy nepochyboval (ani když jsem mu tenkrát odevzdala úplně prázdný test), vždycky byl děsně milej, chválil mě (!) a vůbec jsem tak trochu spešl případ (předpokládám, že kdyby mu někdo jiný na tlumočnickym semináři odmítal tlumočit, asi by hodně rychle letěl). Včerejšek v tomhle jeho přístupu nebyl výjimkou, takže jsem si vyslechla, jak jsem úžasná, jak všechno umím, jak mi jdou sakubuny a jestli nechci být spisovatelka nebo aspoň zkusit psát básně tanka XD Jen si na to vzpomenu a už se tlemím od ucha k uchu ^^
Uvědomuju si, že to není pravda, že jsem úplně blbá a ani zdaleka neumím tolik, kolik se všichni včetně mě samotné tváří, že umím, že strašně přehání a že je prostě jen příliš hodnej na to, aby mi do očí řekl, jak jsem úplně k ničemu, ale pro tentokrát si dovolím tuto racionalitu odsunout stranou a aspoň chvilku mít dobrou náladu. Stejně tak odsunuju stranou i myšlenku, že mi zbývá poslední rok studia (během něhož už W-senseie asi na nic mít nebudu) a pak že už jeho ani tuhle katedru asi nikdy neuvidím. Nejradši bych tu - ve společnosti takových úžasných lidí, kteří mě vždy podpoří - zůstala napořád.
Monday, 25 March 2013
A leap in the dark
Když vám řeknu, že tu sedím s Cool Lemonem neschopná cokoliv dělat, i když mám mrtě práce, a v náhodných intervalech tu u toho brečím, tak vám asi dojde, co je dnes za den. Ano, správně, je pondělí.
Kaiwa odpadla, tlumočnický seminář nebyl, tak jsem si říkala, že dneska to půjde, že se hecnu, nastoupím před prváky a celou hodinu odučím. Haha. Jen se smějte, ale já tomu fakt věřila. Teda jen do té doby, než ta hodina opravdu začla.
Tehdy se na mě vyřítil nečekaný problém - studenti kašlou na jmenovky a já je podle jména prostě neznám (a Monika jo). Jo, já vim, je to pitomost, ale tak mě to vykolejilo, že jsem víceméně celou hodinu zase nechala na Monice a užírala se tím, že to prostě nedokážu.
Teď už je pozdě něco zkoušet, protože ty studenty prostě a jednoduše neznám. Nedokážu to. Nejde mi to. Neumím se chovat tak "učitelsky", neumím zacházet se slovy a ve snaze nedat najevo strach zase zním strašně povýšenecky nebo otráveně. Jakmile někdo udělá chybu, prosebně koukám na Moniku, aby je opravila a vysvětlila jim to. Bojím se jich. A semestr je téměř za námi. Zase jsem nic nedokázala, jsem k ničemu. Asi by bylo nejlepší, kdybych prostě zmizela, kdybych jednoduše přestala existovat. Nikdo by si toho ani nevšiml, stejně jsem všem jenom na obtíž. Na světě by třeba aspoň bylo o něco optimističtěji...
Kaiwa odpadla, tlumočnický seminář nebyl, tak jsem si říkala, že dneska to půjde, že se hecnu, nastoupím před prváky a celou hodinu odučím. Haha. Jen se smějte, ale já tomu fakt věřila. Teda jen do té doby, než ta hodina opravdu začla.
Tehdy se na mě vyřítil nečekaný problém - studenti kašlou na jmenovky a já je podle jména prostě neznám (a Monika jo). Jo, já vim, je to pitomost, ale tak mě to vykolejilo, že jsem víceméně celou hodinu zase nechala na Monice a užírala se tím, že to prostě nedokážu.
Teď už je pozdě něco zkoušet, protože ty studenty prostě a jednoduše neznám. Nedokážu to. Nejde mi to. Neumím se chovat tak "učitelsky", neumím zacházet se slovy a ve snaze nedat najevo strach zase zním strašně povýšenecky nebo otráveně. Jakmile někdo udělá chybu, prosebně koukám na Moniku, aby je opravila a vysvětlila jim to. Bojím se jich. A semestr je téměř za námi. Zase jsem nic nedokázala, jsem k ničemu. Asi by bylo nejlepší, kdybych prostě zmizela, kdybych jednoduše přestala existovat. Nikdo by si toho ani nevšiml, stejně jsem všem jenom na obtíž. Na světě by třeba aspoň bylo o něco optimističtěji...
Monday, 18 March 2013
Všechno nejlepší k desátému výročí
Zrovna o víkendu jsem si uvědomila, že letos mám desáté výročí - už je to deset let, co jsem si poprvé uvědomila, že jsem nešťastná, aniž bych věděla proč. Ne že by mi nešla škola, ne že bych neměla kamarády, ne že bych se měla nějak extra špatně... ale prostě to přišlo. Už si nevzpomínám, jestli to bylo zničehonic, nebo postupně, ale nevěděla jsem, co se sebou, co mám dělat, aby se to zlepšilo, co mám spravit. Něco bylo špatně. Upřímně, v té době bylo všechno špatně. Psala jsem si tehdy ještě deník a asi bych ho i našla, kdybych ho hledala, ale na jeden zápis si vzpomínám i teď. Doprovázela ho ilustrace kapajících slz tvořících kaluž. Uvažovala jsem tehdy o tom, jestli bych někomu chyběla, kdybych umřela. Bylo mi čtrnáct a přemýšlela jsem o sebevraždě.
Dostala jsem z toho přechodem na gympl - zpočátku to teda bylo všelijaké, ale dopadlo to dobře. Zjistila jsem, že to na všech školách není stejné, že člověk nemusí být terčem posměchu. To jsem do té doby netušila - s ničím jiným jsem se totiž do té doby nesetkala. Při zpětném pohledu musím uznat, že to, jaká jsem, má nejspíš na svědomí právě základka. Tam jsem se naučila, že než abych řekla blbost, radši budu mlčet. A postupně jsem přestala vnímat, co je blbost a co ne, tak jsem radši mlčela pořád. A to mi tak nějak zůstalo, jen se to zhoršovalo. Základka tedy nebyla zas taková procházka růžovým sadem - když pominem hnusný spolužačky a spolužáky, kteří neustále hráli hru, že jsem něčím nakažená, a kdybych s nima promluvila, nakazili by se taky (nedělám si srandu, fakt - tím se asi vysvětluje, proč nejsem schopná mluvit s klukama), tak doma jsme zrovna řešili, jestli nás vyhodí z bytu a skončíme na ulici, a v mezičase jsem stále poslouchala, že když se nebudu pořádně učit, bude ze mě uklízečka. Ale tak každý máme něco, že?
Kdybyste se mě zeptali, jestli bych něco změnila, odpověděla bych, že ne. Všechno, co jsem zažila, ze mě dělá toho, kdo jsem. A mě děsí, jaká bych byla, kdybych něco z toho nezažila. Byla bych jiný člověk? Byla bych tam, kde jsem teď? Byla bych šťastnější? Nechci to vědět. Jen by to pro mě bylo ještě těžší.
Nevzpomínám si, jestli mě tyhle stavy trápily každý rok, co jsem byla na střední, ale od čtvrťáku určitě. Před maturitou jsem se solidně skládala z toho, že budu muset mluvit před lidma. Na prvním zkušebním přezkoušení z češtiny jsem neřekla ani slovo a skončila v slzách. I to mi zůstalo dodnes. Když se to pak víceméně opakovalo asi měsíc, byla jsem otcem poslána k psychiatrovi. Diagnostikovali mi generalizovanou úzkostnou poruchu a vyfasovala jsem antidepresiva, po kterých jsem prospala celé dny. Nějak jsem se do té matury dala dohromady (těžko říct jestli pomocí léků nebo to prostě odeznělo) a pásla ji. Pro mou doktorku to byl signál, že už ji nadále nepotřebuju, tak jsem přestala ty prášky brát. A špatná období se opakovala, odcházela a zase přicházela. Nejhorší to vždy bylo na jaře. Tehdy si totiž uvědomím, že opravdu utekl další rok a já jsem pořád stejný loser jako loni. Když je fakt nejhůř, tak proležím třeba celý týden a nejsem schopná udělat ani dva kroky ke stolu, abych se napila. Nechci nikoho vidět, s nikým mluvit, ale na druhou stranu jsem strašně sama a mám pocit, že mě všichni nenávidí. Vše mě děsně unaví, nic se mi nechce - a to ani číst či koukat na filmy.
Teď momentálně jsem v té horší části - odtahuju se od kamarádů, odkládám práci, víkendy trávim v izolaci, večery probrečím a občas se složím na hodině (dnes to bylo tlumočení - asi 5 minut jsem na sebe byla hrdá, že jsem dokázala tlumočit, pak jsem se sekla a hodinu zakončila v slzách na záchodě. A jelikož jsem se nedokázala dát dohromady na další hodinu - učení céčkařů - poslala mě Nakaya domů. Přes slzy jsem neviděla na cestu, což byla v botaskách v tom sněhu docela sranda :-/ ).
Chtěla bych se změnit, chtěla bych být jako ostatní - být schopná něco udělat, být schopná mluvit s lidmi, být schopná vyjít ven bez empétrosky a nemuset se bát, že mi mozek bude předhazovat, jak se mi ostatní smějou. Nějak nevím, co sama se sebou, a říkám si, že by možná bylo nejlepší, kdybych se prostě už nemusela vzbudit. Už je to deset let, co sama se sebou bojuju, a nějak mě to zmáhá...
Dostala jsem z toho přechodem na gympl - zpočátku to teda bylo všelijaké, ale dopadlo to dobře. Zjistila jsem, že to na všech školách není stejné, že člověk nemusí být terčem posměchu. To jsem do té doby netušila - s ničím jiným jsem se totiž do té doby nesetkala. Při zpětném pohledu musím uznat, že to, jaká jsem, má nejspíš na svědomí právě základka. Tam jsem se naučila, že než abych řekla blbost, radši budu mlčet. A postupně jsem přestala vnímat, co je blbost a co ne, tak jsem radši mlčela pořád. A to mi tak nějak zůstalo, jen se to zhoršovalo. Základka tedy nebyla zas taková procházka růžovým sadem - když pominem hnusný spolužačky a spolužáky, kteří neustále hráli hru, že jsem něčím nakažená, a kdybych s nima promluvila, nakazili by se taky (nedělám si srandu, fakt - tím se asi vysvětluje, proč nejsem schopná mluvit s klukama), tak doma jsme zrovna řešili, jestli nás vyhodí z bytu a skončíme na ulici, a v mezičase jsem stále poslouchala, že když se nebudu pořádně učit, bude ze mě uklízečka. Ale tak každý máme něco, že?
Kdybyste se mě zeptali, jestli bych něco změnila, odpověděla bych, že ne. Všechno, co jsem zažila, ze mě dělá toho, kdo jsem. A mě děsí, jaká bych byla, kdybych něco z toho nezažila. Byla bych jiný člověk? Byla bych tam, kde jsem teď? Byla bych šťastnější? Nechci to vědět. Jen by to pro mě bylo ještě těžší.
Nevzpomínám si, jestli mě tyhle stavy trápily každý rok, co jsem byla na střední, ale od čtvrťáku určitě. Před maturitou jsem se solidně skládala z toho, že budu muset mluvit před lidma. Na prvním zkušebním přezkoušení z češtiny jsem neřekla ani slovo a skončila v slzách. I to mi zůstalo dodnes. Když se to pak víceméně opakovalo asi měsíc, byla jsem otcem poslána k psychiatrovi. Diagnostikovali mi generalizovanou úzkostnou poruchu a vyfasovala jsem antidepresiva, po kterých jsem prospala celé dny. Nějak jsem se do té matury dala dohromady (těžko říct jestli pomocí léků nebo to prostě odeznělo) a pásla ji. Pro mou doktorku to byl signál, že už ji nadále nepotřebuju, tak jsem přestala ty prášky brát. A špatná období se opakovala, odcházela a zase přicházela. Nejhorší to vždy bylo na jaře. Tehdy si totiž uvědomím, že opravdu utekl další rok a já jsem pořád stejný loser jako loni. Když je fakt nejhůř, tak proležím třeba celý týden a nejsem schopná udělat ani dva kroky ke stolu, abych se napila. Nechci nikoho vidět, s nikým mluvit, ale na druhou stranu jsem strašně sama a mám pocit, že mě všichni nenávidí. Vše mě děsně unaví, nic se mi nechce - a to ani číst či koukat na filmy.
Teď momentálně jsem v té horší části - odtahuju se od kamarádů, odkládám práci, víkendy trávim v izolaci, večery probrečím a občas se složím na hodině (dnes to bylo tlumočení - asi 5 minut jsem na sebe byla hrdá, že jsem dokázala tlumočit, pak jsem se sekla a hodinu zakončila v slzách na záchodě. A jelikož jsem se nedokázala dát dohromady na další hodinu - učení céčkařů - poslala mě Nakaya domů. Přes slzy jsem neviděla na cestu, což byla v botaskách v tom sněhu docela sranda :-/ ).
Chtěla bych se změnit, chtěla bych být jako ostatní - být schopná něco udělat, být schopná mluvit s lidmi, být schopná vyjít ven bez empétrosky a nemuset se bát, že mi mozek bude předhazovat, jak se mi ostatní smějou. Nějak nevím, co sama se sebou, a říkám si, že by možná bylo nejlepší, kdybych se prostě už nemusela vzbudit. Už je to deset let, co sama se sebou bojuju, a nějak mě to zmáhá...
Monday, 25 February 2013
Pondělky bych zrušila
Měli jste pocit, že jsem poslední dobou plná optimismu?
Jestli jo, tak je načase vás opět zklamat (na to je kavi dobrá, věřte mi).
Dneska mám fakt blbej den, tak proč si nevylít srdce na netu, kde je to každýmu šumafuk, protože tu fňuká kdekdo.
Jsem třiadvacetiletá dívčina, kterou si občas pletou s klukem (no idea why - a to i přes to, že mě už půl roku nikdo neviděl v kalhotech), málokdy jí podrží dveře a zaručeně nikdy jí nepožádají o radu v oblasti kosmetiky, hadrů, kluků či sofistikovanějších témat typu politika, ekonomie, sport. Jednoduše proto, že o tom vím velký kulový. Když jsem se naposledy rozhodla experimentovat s líčením, vypadala jsem jak klaun; nedokážu sladit barvy, ani kdyby na tom závisel můj život; o klucích vím jen to, že existují; ani netuším, která strana je momentálně ve vládě (jedno jestli české nebo japonské - u té japonské vím alespoň jméno premiéra, což se o té české říct nedá); ekonomie... asi je; sport - hm, už ani to krasobruslení a tenis, co jsem kdysi sledovala.
Jednoduše řečeno - nepatřím zrovna mezi lidi s širokým rozhledem. Což je celkem jedno - i kdybych o něčem něco věděla, s největší pravděpodobností se o tom s vámi bavit stejně nebudu. Nedokážu udržet ani rozhovor o počasí déle než dvě tři sekundy. Tedy za předpokladu, že se se mnou vůbec někdo bavit chce - většinou se držím stranou, hledím si svého a tvářím se u toho hrozně nepřístupně a ostatní maj nejspíš pocit, že jsem povýšenecká kráva. Taky málokdy odpovídám na zprávy okamžitě - většinou mi to zabere dost času vymyslet nějakou normálně znějící odpověď (tento interval se pohybuje od několika minut do několika měsíců - podle toho, jak moc mendokusai to zrovna je). Nikdy mě nežádejte o radu či názor - názory nemám, jen ráda papouškuju ostatní, a radit neumím - buď to chápete nebo máte smůlu, já vám to zaručeně nevysvětlím. Učitelka ze mě rozhodně nebude - to si momentálně ověřuju na odporné praxi. Dnes jsem měla jen za úkol zjistit, jestli se studenti naučili určení místa - jeden maník se do toho lehce zamotal, já byla s rozumem v koncích a dopadlo to tak, že to radši převzala spolužačka a já se šla skrčit pod stůl (nekecám, fakt). Já jsem prostě schopná se zašmodrchat do tak jednoduché věci, že už pak ani nevím, jak to vlastně má být správně.
Nenechte se ošálit tím, že jsem dosud pásla všechny zkoušky - chytrá rozhodně nejsem. Jsem jen schopná se vše našprtat nazpaměť - logické uvažování nevlastním. Proto je pro mě letos historický seminář příjemný asi jako osina v zadku - předpokládá totiž, že zúročíme získané znalosti a podíváme se na ně z jiného pohledu. Já žádné znalosti nemám, vše jsem hned po zkouškách pustila z hlavy, takže ani nemám co zúročovat, a jak ani neumím logicky uvažovat, tak na těch hodinách jen sedím a hezky se usmívám. Toť vše.
Někteří si kvůli množství přečtených knih v japině snad i pomysleli, že třeba umím japonsky. Nenechte se zmást - nezvládám ani základní konverzaci (dnes jsem promlčela další hodinu), bez počítače vám nenapíšu ani prdlajs, jelikož neznám znaky, a keigo si u mě ani neškrtlo. Jako ne že bych ty knihy fakt nečetla - to já jo (i když W-sensei se dnes tvářil nějak podezřívavě), ale ono to vůbec není tak složité, jak si všichni myslí, to zvládne snad i cvičená opice. Zato mluvit... ani nápad. A nedej bože, když po mně někdo bude chtít tlumočit (a to i do češtiny). Tady nastávají dva základní problémy. Za a) rozumím tomu, co bylo řečeno, ale za boha vám to nepřeložím, či za b) nerozumím, takže stejně nepřeložím. Jiná alternativa neexistuje. W-sensei mě chce tenhle semestr nechat tlumočit jakousi přednášku. Upřímně doufám, že všichni přítomní plynně ovládají japonštinu na úrovni alespoň N2, protože z mého "výkladu" si jistě nic neodnesou (jelikož pravděpodobně skončím tak u druhé věty, když to půjde dobře).
Což vede k další velké otázce - když tedy kavi nedokážeš učit a nezvládáš tlumočení, co hodláš dělat? Tady mám jen jednu odpověď: neptejte se a já vám nebudu lhát. Já to prostě nevím, ale jak tak koukám na své možnosti (tedy ty zbylé, kterých moc není - ale zase zahrnují takové skvosty typu uklízečka, skladník, poštovní doručovatelka...), tak to vidím tak, že jestli nějakou práci najdu, bude to mimo obor. Pokud možno ne s lidmi a s ne moc velkou odpovědností, jelikož poseru na co sáhnu. Se svou japinou se totiž můžu jít leda zahrabat. Aneb 6 let v prdeli (ale hlavně že si přečtu Higašina v originále, to je fakt důležitý -_-).
Vůbec tak mám pocit, že mě v budoucnu nic moc nečeká. Zaručeně to nevypadá, že bych kdy měla vztah, či dokonce rodinu. Je mi 23 a doteď jsem se s nikým ani nedržela za ruku. Jsem divná.
Aby toho nebylo málo, neodpovídám charakteristikám znamení zvěrokruhu ani krevního typu. Oba tvrdí naprosto to samé - společenská, optimistická, vůdčí typ. To je můj přesný opak, což znamená, že jsem se asi narodila úplně blbě. Přidejte k tomu mixu ještě hloupá a velmi ošklivá. Máte? Tak to jsem já.
Možná bych i měla šanci, kdybych měla nějaký životní cíl, něco, čeho bych chtěla dosáhnout. Minimálně bych měla nějakou motivaci. Ale já nemám naprosto nic, co bych chtěla vidět, zažít, nic, čeho bych chtěla docílit. Nic mě neláká, nic mě nezajímá. Nemám nic, o čem bych se dokázala bavit, nic, o čem bych něco věděla nebo o čem bych chtěla vědět víc. Na otázku Jak se vidíš za 3/5/10 let? vám odpovím jen mlčením.
Už vám to dostatečně zvedlo náladu, že existuje někdo horší než vy?
Jestli jo, tak je načase vás opět zklamat (na to je kavi dobrá, věřte mi).
Dneska mám fakt blbej den, tak proč si nevylít srdce na netu, kde je to každýmu šumafuk, protože tu fňuká kdekdo.
Jsem třiadvacetiletá dívčina, kterou si občas pletou s klukem (no idea why - a to i přes to, že mě už půl roku nikdo neviděl v kalhotech), málokdy jí podrží dveře a zaručeně nikdy jí nepožádají o radu v oblasti kosmetiky, hadrů, kluků či sofistikovanějších témat typu politika, ekonomie, sport. Jednoduše proto, že o tom vím velký kulový. Když jsem se naposledy rozhodla experimentovat s líčením, vypadala jsem jak klaun; nedokážu sladit barvy, ani kdyby na tom závisel můj život; o klucích vím jen to, že existují; ani netuším, která strana je momentálně ve vládě (jedno jestli české nebo japonské - u té japonské vím alespoň jméno premiéra, což se o té české říct nedá); ekonomie... asi je; sport - hm, už ani to krasobruslení a tenis, co jsem kdysi sledovala.
Jednoduše řečeno - nepatřím zrovna mezi lidi s širokým rozhledem. Což je celkem jedno - i kdybych o něčem něco věděla, s největší pravděpodobností se o tom s vámi bavit stejně nebudu. Nedokážu udržet ani rozhovor o počasí déle než dvě tři sekundy. Tedy za předpokladu, že se se mnou vůbec někdo bavit chce - většinou se držím stranou, hledím si svého a tvářím se u toho hrozně nepřístupně a ostatní maj nejspíš pocit, že jsem povýšenecká kráva. Taky málokdy odpovídám na zprávy okamžitě - většinou mi to zabere dost času vymyslet nějakou normálně znějící odpověď (tento interval se pohybuje od několika minut do několika měsíců - podle toho, jak moc mendokusai to zrovna je). Nikdy mě nežádejte o radu či názor - názory nemám, jen ráda papouškuju ostatní, a radit neumím - buď to chápete nebo máte smůlu, já vám to zaručeně nevysvětlím. Učitelka ze mě rozhodně nebude - to si momentálně ověřuju na odporné praxi. Dnes jsem měla jen za úkol zjistit, jestli se studenti naučili určení místa - jeden maník se do toho lehce zamotal, já byla s rozumem v koncích a dopadlo to tak, že to radši převzala spolužačka a já se šla skrčit pod stůl (nekecám, fakt). Já jsem prostě schopná se zašmodrchat do tak jednoduché věci, že už pak ani nevím, jak to vlastně má být správně.
Nenechte se ošálit tím, že jsem dosud pásla všechny zkoušky - chytrá rozhodně nejsem. Jsem jen schopná se vše našprtat nazpaměť - logické uvažování nevlastním. Proto je pro mě letos historický seminář příjemný asi jako osina v zadku - předpokládá totiž, že zúročíme získané znalosti a podíváme se na ně z jiného pohledu. Já žádné znalosti nemám, vše jsem hned po zkouškách pustila z hlavy, takže ani nemám co zúročovat, a jak ani neumím logicky uvažovat, tak na těch hodinách jen sedím a hezky se usmívám. Toť vše.
Někteří si kvůli množství přečtených knih v japině snad i pomysleli, že třeba umím japonsky. Nenechte se zmást - nezvládám ani základní konverzaci (dnes jsem promlčela další hodinu), bez počítače vám nenapíšu ani prdlajs, jelikož neznám znaky, a keigo si u mě ani neškrtlo. Jako ne že bych ty knihy fakt nečetla - to já jo (i když W-sensei se dnes tvářil nějak podezřívavě), ale ono to vůbec není tak složité, jak si všichni myslí, to zvládne snad i cvičená opice. Zato mluvit... ani nápad. A nedej bože, když po mně někdo bude chtít tlumočit (a to i do češtiny). Tady nastávají dva základní problémy. Za a) rozumím tomu, co bylo řečeno, ale za boha vám to nepřeložím, či za b) nerozumím, takže stejně nepřeložím. Jiná alternativa neexistuje. W-sensei mě chce tenhle semestr nechat tlumočit jakousi přednášku. Upřímně doufám, že všichni přítomní plynně ovládají japonštinu na úrovni alespoň N2, protože z mého "výkladu" si jistě nic neodnesou (jelikož pravděpodobně skončím tak u druhé věty, když to půjde dobře).
Což vede k další velké otázce - když tedy kavi nedokážeš učit a nezvládáš tlumočení, co hodláš dělat? Tady mám jen jednu odpověď: neptejte se a já vám nebudu lhát. Já to prostě nevím, ale jak tak koukám na své možnosti (tedy ty zbylé, kterých moc není - ale zase zahrnují takové skvosty typu uklízečka, skladník, poštovní doručovatelka...), tak to vidím tak, že jestli nějakou práci najdu, bude to mimo obor. Pokud možno ne s lidmi a s ne moc velkou odpovědností, jelikož poseru na co sáhnu. Se svou japinou se totiž můžu jít leda zahrabat. Aneb 6 let v prdeli (ale hlavně že si přečtu Higašina v originále, to je fakt důležitý -_-).
Vůbec tak mám pocit, že mě v budoucnu nic moc nečeká. Zaručeně to nevypadá, že bych kdy měla vztah, či dokonce rodinu. Je mi 23 a doteď jsem se s nikým ani nedržela za ruku. Jsem divná.
Aby toho nebylo málo, neodpovídám charakteristikám znamení zvěrokruhu ani krevního typu. Oba tvrdí naprosto to samé - společenská, optimistická, vůdčí typ. To je můj přesný opak, což znamená, že jsem se asi narodila úplně blbě. Přidejte k tomu mixu ještě hloupá a velmi ošklivá. Máte? Tak to jsem já.
Možná bych i měla šanci, kdybych měla nějaký životní cíl, něco, čeho bych chtěla dosáhnout. Minimálně bych měla nějakou motivaci. Ale já nemám naprosto nic, co bych chtěla vidět, zažít, nic, čeho bych chtěla docílit. Nic mě neláká, nic mě nezajímá. Nemám nic, o čem bych se dokázala bavit, nic, o čem bych něco věděla nebo o čem bych chtěla vědět víc. Na otázku Jak se vidíš za 3/5/10 let? vám odpovím jen mlčením.
Už vám to dostatečně zvedlo náladu, že existuje někdo horší než vy?
Saturday, 23 February 2013
Keigo Higašino - Rjúsei no Kizuna
I přes zákaz rodičů se tři sourozenci vydají v noci ven, aby viděli padající hvězdy. Štěstí jim však nepřeje - prší, a i když pak déšť ustane, je stále zataženo a roj meteoritů není vidět. Zklamaní a utahaní se vracejí domů a je jim jasné, že dostanou od rodičů vyhubováno. Jenže mezitím, co jsou pryč, někdo jejich rodiče zavraždí. Moc vodítek není a portrét pachatele tak, jak ho viděl Taisuke (prostřední ze sourozenců), taky nijak nepomůže.
První větší stopa se objeví až po čtrnácti letech, a to úplnou náhodou. Sourozenci rozjedou poněkud netradiční business - obohacují se pomocí podvodů. Nejstarší Kóiči vždy vymyslí plán, v kterém nejmladší Šizuna sbalí bohaté muže a pod různými záminkami je obere o peníze. Jukinari Togami, syn majitele řetězce restaurací, měl být jen dalším cílem. Jenže jen do chvíle, kdy Šizuna zjistí, že jídlo v této restauraci chutná úplně stejně jako jídlo z restaurace jejích zavražděných rodičů. Tehdy se plán změní ze snahy získat peníze na snahu o dopadení vraha. I přes to se ale stane ještě jedna nepředpokládaná věc - Šizuna se do Jukinariho zamiluje...
Je asi jasné, proč jsem si tuhle knížku koupila, že? Na Rjúsei no Kizuna jsem (asi jako většina) narazila nejdřív v seriálové podobě a tehdy se mi to kdoví proč líbilo. Teď po přečtení knihy se divím, co se mi na tom vlastně tak líbilo - ano, je tam Nino a Nišikido a Erika Toda, ale to je asi tak všechno. Co si budem povídat, kniha je prostě mnohem lepší.
Začátek vás zaujme a ve chvíli, kdy to vypadá na dlouhé nudné vyšetřování, se přesunem o 14 let dopředu přímo doprostřed jednoho z podvodů. Příběh logicky postupuje a postupně se odkrývá pravda, což udržuje pozornost čtenáře. Příběh se točí okolo Šizuny, což je pro mě, jako čtenářku, lákavé. Zajímavá však byla i postava Kóičiho, který vlastně byl mozek veškerých operací, ale nic moc o něm vlastně nevíme. Celkově by to asi chtělo napsat víc o minulosti postav, o tom, jak vyrůstali v děcáku, co dělali pak a podobně, ale zase chápu, že to s příběhem nijak nesouvisí, tak proč se obtěžovat (ta kniha už je dost tlustá i takhle). Vytkla bych tomu i skutečnost, že objevení pachatele přijde jak z čistého nebe a celý konec je takový uspěchaný (a naivní). Nicméně to vůbec není špatná kniha a celkově je na ní víc dobrých věcí, než těch špatných.
Tímto se musím omluvit spisovateli, o kterém jsem tady prohlásila samé nehezké věci. Přeci jen nebyl dobrý nápad seznámit se s jeho dílem prostřednictvím Platina Data (které někdo dobrovolně amatérsky překládá do angliny a já se ptám Proč? Z jakého důvodu takové sebemučení?). Rjúsei no Kizuna mi ukázalo, že Higašino může být i dobrým spisovatelem, a pokud má víc takových knih, pak chápu, že je v Japonsku tak oblíbený.
Tak tolik k dalšímu dílu z naší oblíbené série Knížky, co si asi nikdy nepřečtete a příště, abych prolomila tu linii děl, v kterých si zahrál Nino, si místo Ao no Honoo, co tu mám nachystáno, dáme Nazotoki wa dinner no ato de (kde hrál pro změnu zase Sho-chan). Vůbec není poznat, jakou skupinu mám ráda, že ne? :D
První větší stopa se objeví až po čtrnácti letech, a to úplnou náhodou. Sourozenci rozjedou poněkud netradiční business - obohacují se pomocí podvodů. Nejstarší Kóiči vždy vymyslí plán, v kterém nejmladší Šizuna sbalí bohaté muže a pod různými záminkami je obere o peníze. Jukinari Togami, syn majitele řetězce restaurací, měl být jen dalším cílem. Jenže jen do chvíle, kdy Šizuna zjistí, že jídlo v této restauraci chutná úplně stejně jako jídlo z restaurace jejích zavražděných rodičů. Tehdy se plán změní ze snahy získat peníze na snahu o dopadení vraha. I přes to se ale stane ještě jedna nepředpokládaná věc - Šizuna se do Jukinariho zamiluje...
Je asi jasné, proč jsem si tuhle knížku koupila, že? Na Rjúsei no Kizuna jsem (asi jako většina) narazila nejdřív v seriálové podobě a tehdy se mi to kdoví proč líbilo. Teď po přečtení knihy se divím, co se mi na tom vlastně tak líbilo - ano, je tam Nino a Nišikido a Erika Toda, ale to je asi tak všechno. Co si budem povídat, kniha je prostě mnohem lepší.
Začátek vás zaujme a ve chvíli, kdy to vypadá na dlouhé nudné vyšetřování, se přesunem o 14 let dopředu přímo doprostřed jednoho z podvodů. Příběh logicky postupuje a postupně se odkrývá pravda, což udržuje pozornost čtenáře. Příběh se točí okolo Šizuny, což je pro mě, jako čtenářku, lákavé. Zajímavá však byla i postava Kóičiho, který vlastně byl mozek veškerých operací, ale nic moc o něm vlastně nevíme. Celkově by to asi chtělo napsat víc o minulosti postav, o tom, jak vyrůstali v děcáku, co dělali pak a podobně, ale zase chápu, že to s příběhem nijak nesouvisí, tak proč se obtěžovat (ta kniha už je dost tlustá i takhle). Vytkla bych tomu i skutečnost, že objevení pachatele přijde jak z čistého nebe a celý konec je takový uspěchaný (a naivní). Nicméně to vůbec není špatná kniha a celkově je na ní víc dobrých věcí, než těch špatných.
Tímto se musím omluvit spisovateli, o kterém jsem tady prohlásila samé nehezké věci. Přeci jen nebyl dobrý nápad seznámit se s jeho dílem prostřednictvím Platina Data (které někdo dobrovolně amatérsky překládá do angliny a já se ptám Proč? Z jakého důvodu takové sebemučení?). Rjúsei no Kizuna mi ukázalo, že Higašino může být i dobrým spisovatelem, a pokud má víc takových knih, pak chápu, že je v Japonsku tak oblíbený.
Tak tolik k dalšímu dílu z naší oblíbené série Knížky, co si asi nikdy nepřečtete a příště, abych prolomila tu linii děl, v kterých si zahrál Nino, si místo Ao no Honoo, co tu mám nachystáno, dáme Nazotoki wa dinner no ato de (kde hrál pro změnu zase Sho-chan). Vůbec není poznat, jakou skupinu mám ráda, že ne? :D
Friday, 15 February 2013
Nový semestr, (stará) nová Kavi
Mohla jsem s dalším příspěvkem počkat a elegantně se tak vyhnout tématu Valentýna, ale je pátek, já mám prd na práci a pár novinek, co bych vám, mým věrným i náhodným čtenářům (v hlavě mi automaticky naskočilo icumo osewa ni natte orimasu, kore kara mo dózo jorošiku onegai šimasu. Toho si nevšímejte, to je deformace), chtěla sdělit.
Tak si nejdřív odbydu toho Valentýna, ať to mám z krku. Letos byl ve znamení školy - chytla jsem ten den jak Sylvu, tak Nakayu a W-senseie (aneb miluj svou katedru <3) - a večer jsem strávila ve společnosti mého milovaného - noťasu XD Koupila jsem si flašku vína, nějaký sýr a čokoládu a roztočili jsme to spolu zkouknutím několika filmů, co mi už nějakou dobu ležely na disku. A když večer pokročil a hladina alkoholu v krvi se zvedla, dostali jsme se i k fanfikcím >:D
Tak a teď k těm novinkám. Začnu školou (jak jinak). Nový semestr znamená nový rozvrh a s ním spojené problémy. Cíl je jasný - za dva roky získat 120 kreditů, ale získat takové množství na jednooboru, kde je průměrný předmět za 3 kredity a ještě jich je málo, není žádná sranda. V minulém semestru jsem zvládla nahrabat 34 kreditů, a to jsem měla štěstí, že jsem ulovila céčkový předmět na anglistice. Tenhle semestr jsem kvůli tomu, že magistři si zapisují předměty až po všech ostatních, nezískala céčko žádné - anglistika je totálně zabraná. Zato mám štěstí, že v rámci inovace oboru jsme jako katedra získali prachy na otevření nových béčkových předmětů. Takže mám zapsaných 49 kreditů (v jednu chvíli to bylo i 52), což je až příliš, jenže nevím, co si odepsat. Je totiž dost možné, že když si ty předměty nedám teď, už nebudou. A já ty kredity potřebuju, protože za chvilku vyčerpám veškerou nabídku naší malé katedry a budu v řiti.
Takže jsem si zapsala takové skvosty jako Firemní a technická japina, Japina pro cestovní ruch, Commercial Correspondence, Odborná praxe či Kaligrafie. A navíc ještě knihovní praxi pro W-senseie (protože se mi prostě líbí pro něj pracovat) a stínový předmět Příprava na testy jap. institucí. Ano, zní to vznešeně, ale o žádnou přípravu nejde - v praxi to znamená, že si to zapíšete a pokud pásnete testy JLPT (Japanese Language Proficiency Test) na úrovni 1 či 2, máte kredity v kapse. A co z toho vyplývá, milí zlatí? Ano, že kavi pásla N2! O chlup (17 bodů, abych byla přesná), ale přece, hohoho \(^_^)/
A teď asi ta největší novinka: kavi byla aktivní a velmi odvážná a po pár mejlech v keigu má plán na léto. Na konci června balím kufry a na 2 měsíce odlétám dobrovolničit do Japonska! Budu vypomáhat v jakémsi hotýlku/restauraci za byt a stravu na jihu poloostrova Izu. Musím tedy zvládnout všechny zkoušky a eseje dřív, protože konec zkouškového už nestihnu a vracím se až na začátku září, takže ani opravné termíny nedávám. A pokud vše dobře půjde, budu mít ten poslední týden vyhrazený na návštěvu Utsunomiye a Tokia, tak doufám, že budu mít příležitost se sejít s kamarády. Na jednu stranu se strašně těším, na druhou se bojím, ale to bych nebyla já, abych se nebála. Rozhodla jsem se ale, že nebudu jen nečinně sedět doma na zadku, ale že něco podniknu a nenechám se odradit - nebudu se zabývat problémy, které vlastně ani nemusí vzniknout. Dokážu to!
Ii dešó? Gambaru jo! ^__^
Tak si nejdřív odbydu toho Valentýna, ať to mám z krku. Letos byl ve znamení školy - chytla jsem ten den jak Sylvu, tak Nakayu a W-senseie (aneb miluj svou katedru <3) - a večer jsem strávila ve společnosti mého milovaného - noťasu XD Koupila jsem si flašku vína, nějaký sýr a čokoládu a roztočili jsme to spolu zkouknutím několika filmů, co mi už nějakou dobu ležely na disku. A když večer pokročil a hladina alkoholu v krvi se zvedla, dostali jsme se i k fanfikcím >:D
Tak a teď k těm novinkám. Začnu školou (jak jinak). Nový semestr znamená nový rozvrh a s ním spojené problémy. Cíl je jasný - za dva roky získat 120 kreditů, ale získat takové množství na jednooboru, kde je průměrný předmět za 3 kredity a ještě jich je málo, není žádná sranda. V minulém semestru jsem zvládla nahrabat 34 kreditů, a to jsem měla štěstí, že jsem ulovila céčkový předmět na anglistice. Tenhle semestr jsem kvůli tomu, že magistři si zapisují předměty až po všech ostatních, nezískala céčko žádné - anglistika je totálně zabraná. Zato mám štěstí, že v rámci inovace oboru jsme jako katedra získali prachy na otevření nových béčkových předmětů. Takže mám zapsaných 49 kreditů (v jednu chvíli to bylo i 52), což je až příliš, jenže nevím, co si odepsat. Je totiž dost možné, že když si ty předměty nedám teď, už nebudou. A já ty kredity potřebuju, protože za chvilku vyčerpám veškerou nabídku naší malé katedry a budu v řiti.
Takže jsem si zapsala takové skvosty jako Firemní a technická japina, Japina pro cestovní ruch, Commercial Correspondence, Odborná praxe či Kaligrafie. A navíc ještě knihovní praxi pro W-senseie (protože se mi prostě líbí pro něj pracovat) a stínový předmět Příprava na testy jap. institucí. Ano, zní to vznešeně, ale o žádnou přípravu nejde - v praxi to znamená, že si to zapíšete a pokud pásnete testy JLPT (Japanese Language Proficiency Test) na úrovni 1 či 2, máte kredity v kapse. A co z toho vyplývá, milí zlatí? Ano, že kavi pásla N2! O chlup (17 bodů, abych byla přesná), ale přece, hohoho \(^_^)/
A teď asi ta největší novinka: kavi byla aktivní a velmi odvážná a po pár mejlech v keigu má plán na léto. Na konci června balím kufry a na 2 měsíce odlétám dobrovolničit do Japonska! Budu vypomáhat v jakémsi hotýlku/restauraci za byt a stravu na jihu poloostrova Izu. Musím tedy zvládnout všechny zkoušky a eseje dřív, protože konec zkouškového už nestihnu a vracím se až na začátku září, takže ani opravné termíny nedávám. A pokud vše dobře půjde, budu mít ten poslední týden vyhrazený na návštěvu Utsunomiye a Tokia, tak doufám, že budu mít příležitost se sejít s kamarády. Na jednu stranu se strašně těším, na druhou se bojím, ale to bych nebyla já, abych se nebála. Rozhodla jsem se ale, že nebudu jen nečinně sedět doma na zadku, ale že něco podniknu a nenechám se odradit - nebudu se zabývat problémy, které vlastně ani nemusí vzniknout. Dokážu to!
Ii dešó? Gambaru jo! ^__^
Monday, 11 February 2013
Nový semestr, konec flákání
A máme tady 11. únor - začátek nového semestru a taky výročí založení japonského státu. Ale to první je důležitější (alespoň pro mě).
Tenhle semestr jsem se nestačila divit - jen jedna jediná zkouška (JCčka, na první pokus), jedna esej (naprostej blábol, po kterym se stydim ještě kdy ukázat před profesorkou) a jedna seminárka (odevzdaná minulej čtvrtek, kdy už fakt hořela deadline). Jinými slovy téměř dva měsíce prázdnin, když počítám i ten volný týden před Vánocema. Věřím, že většina z vás mě právě proklíná - nedivím se. Co jsem slyšela od studentů s kombinací japina - anglina, jsou zavaleni prací, neznají slovo prázdniny a někteří se rozhodli, že jim to za ten stres nestojí a končí. Jsem ráda, že jsem se nenechala zviklat a sekla s tím včas.
Takže budu hnusná a řeknu vám, jak jsem se flákala, čučela na filmy (rozhodla jsem se znovu zkouknout Doktora House - už jsem u 6. série), četla (*le gasp*), spala a flákala se.
Když už jsem nakousla ty knihy... (ano, následuje nudná pasáž o další knize, kterou jste asi nečetli)
Dnes si dáme něco nejaponského - během čtení Ryuusei no Kizuna jsem si řekla, že to bude trvat ještě dlouho, tak jsem se pustila do The Best of Me od Nicholase Sparkse. Klidně se smějte, ale já mám tohohle autora fakt ráda. Kdysi kdysi jsem úplnou náhodou četla Reader's Digest, kde byl i román Nezapomenutelná cesta o dvou mladých zamilovaných lidech a jedné hnusné nemoci. Obrečela jsem to. A od té doby jsem od tohoto autora přečetla všechno, co se mi dostalo pod ruku (a že toho bylo dost). Ano, je to červená knihovna, ale přesto se mi to líbí a každý občas potřebuje svou dávku romantiky. The Best of Me je sice jedna z těch méně rabu rabu, ale i tak jsem to zhltla docela rychle. Na jednu stranu mi to připadalo až nereálně romantické (ach, neviděli jsme se bůhví kolik let, ale pořád tě miluju - ach, já tebe taky a opustím kvůli tobě manžela a děti), na druhou stranu tam byla i velká dávka reality (člověk, co se nedokáže vymanit ze špatného rodinného zázemí). Upřímně to asi není jeho nejlepší dílo, ale každá kniha nemůže být ta nejlepší).
Tak jsme si odbyli knihovní chvilku a pokračujem tématem Tvoření rozvrhu aneb Padá stag, něco si přej. Tentokrát mě stag naštval - nejenže někdo považoval za dobrý nápad nechat studenty magisterského studia vybírat předměty až jako poslední (za všema bakalářema!), ale zavedli i kvóty pro céčkaře. Takže z toho minima předmětů, kde zbylo místo po náletu kreditůchtivých bakalářů, mi ještě valná většina hlásila, že na předmět se nelze zapsat, protože místa pro céčkaře jsou už vyčerpaná. Jinými slovy - nemám jediné céčko. Tak mi nezbylo nic jiného než se nacpat do co největšího počtu béček. Což u oborů jako je japonština je za a) hnusné vůči ostatním a za b) problematické kvůli krytí se s jinými (často áčkovými) předměty. Ale čert vem ostatní - momentálně mám zapsáno 49 kreditů (což je až příliš), ale jsem hrdá na to, že jsem ukořistila poslední místo na kaligrafii a taky na odborné praxi, což je vyučování japonštiny pro céčkaře - nejaponštináře.
Podle stagu tam má být 30 studentů, ale fakticky přišlo "jen" 23 - do učebny pro 15 lidí. Asi jsme trhli rekord. Já když je viděla, tak jsem měla chuť utéct. Naštěstí tam mám spolužačku Moniku a Nakayu jako dohled, které mě snad zachrání, pokud se mě ta banda pokusí ukamenovat. Budeme s nima probírat katakanu a rozdíl mezi iru a aru, ale zatím to ani nevypadá, že by nějak zvlášť uměli hiraganu a ani nevypadají, že je to nějak extra baví (tak proč tam sakra lezou? ta japonština jim sama do hlavy nevleze. W-senseie na ně!). No, držte mi palce, abysme to všichni ve zdraví (především tom duševním) přežili (nebo alespoň já...a ta budoucí doktorka, její odvaha se mi líbí. A možná ta jedna čínštinářka, je pěkná).
Měla jsem v plánu ještě pokračovat, ale vstávala jsem v 5 ráno, takže vám dnes popřeju dobrou noc/ráno/odpoledne a jdu si lehnout - zítra mám klasickou japinu *kyselý škleb*
Tenhle semestr jsem se nestačila divit - jen jedna jediná zkouška (JCčka, na první pokus), jedna esej (naprostej blábol, po kterym se stydim ještě kdy ukázat před profesorkou) a jedna seminárka (odevzdaná minulej čtvrtek, kdy už fakt hořela deadline). Jinými slovy téměř dva měsíce prázdnin, když počítám i ten volný týden před Vánocema. Věřím, že většina z vás mě právě proklíná - nedivím se. Co jsem slyšela od studentů s kombinací japina - anglina, jsou zavaleni prací, neznají slovo prázdniny a někteří se rozhodli, že jim to za ten stres nestojí a končí. Jsem ráda, že jsem se nenechala zviklat a sekla s tím včas.
Takže budu hnusná a řeknu vám, jak jsem se flákala, čučela na filmy (rozhodla jsem se znovu zkouknout Doktora House - už jsem u 6. série), četla (*le gasp*), spala a flákala se.
Když už jsem nakousla ty knihy... (ano, následuje nudná pasáž o další knize, kterou jste asi nečetli)
Dnes si dáme něco nejaponského - během čtení Ryuusei no Kizuna jsem si řekla, že to bude trvat ještě dlouho, tak jsem se pustila do The Best of Me od Nicholase Sparkse. Klidně se smějte, ale já mám tohohle autora fakt ráda. Kdysi kdysi jsem úplnou náhodou četla Reader's Digest, kde byl i román Nezapomenutelná cesta o dvou mladých zamilovaných lidech a jedné hnusné nemoci. Obrečela jsem to. A od té doby jsem od tohoto autora přečetla všechno, co se mi dostalo pod ruku (a že toho bylo dost). Ano, je to červená knihovna, ale přesto se mi to líbí a každý občas potřebuje svou dávku romantiky. The Best of Me je sice jedna z těch méně rabu rabu, ale i tak jsem to zhltla docela rychle. Na jednu stranu mi to připadalo až nereálně romantické (ach, neviděli jsme se bůhví kolik let, ale pořád tě miluju - ach, já tebe taky a opustím kvůli tobě manžela a děti), na druhou stranu tam byla i velká dávka reality (člověk, co se nedokáže vymanit ze špatného rodinného zázemí). Upřímně to asi není jeho nejlepší dílo, ale každá kniha nemůže být ta nejlepší).
Tak jsme si odbyli knihovní chvilku a pokračujem tématem Tvoření rozvrhu aneb Padá stag, něco si přej. Tentokrát mě stag naštval - nejenže někdo považoval za dobrý nápad nechat studenty magisterského studia vybírat předměty až jako poslední (za všema bakalářema!), ale zavedli i kvóty pro céčkaře. Takže z toho minima předmětů, kde zbylo místo po náletu kreditůchtivých bakalářů, mi ještě valná většina hlásila, že na předmět se nelze zapsat, protože místa pro céčkaře jsou už vyčerpaná. Jinými slovy - nemám jediné céčko. Tak mi nezbylo nic jiného než se nacpat do co největšího počtu béček. Což u oborů jako je japonština je za a) hnusné vůči ostatním a za b) problematické kvůli krytí se s jinými (často áčkovými) předměty. Ale čert vem ostatní - momentálně mám zapsáno 49 kreditů (což je až příliš), ale jsem hrdá na to, že jsem ukořistila poslední místo na kaligrafii a taky na odborné praxi, což je vyučování japonštiny pro céčkaře - nejaponštináře.
Podle stagu tam má být 30 studentů, ale fakticky přišlo "jen" 23 - do učebny pro 15 lidí. Asi jsme trhli rekord. Já když je viděla, tak jsem měla chuť utéct. Naštěstí tam mám spolužačku Moniku a Nakayu jako dohled, které mě snad zachrání, pokud se mě ta banda pokusí ukamenovat. Budeme s nima probírat katakanu a rozdíl mezi iru a aru, ale zatím to ani nevypadá, že by nějak zvlášť uměli hiraganu a ani nevypadají, že je to nějak extra baví (tak proč tam sakra lezou? ta japonština jim sama do hlavy nevleze. W-senseie na ně!). No, držte mi palce, abysme to všichni ve zdraví (především tom duševním) přežili (nebo alespoň já...a ta budoucí doktorka, její odvaha se mi líbí. A možná ta jedna čínštinářka, je pěkná).
Měla jsem v plánu ještě pokračovat, ale vstávala jsem v 5 ráno, takže vám dnes popřeju dobrou noc/ráno/odpoledne a jdu si lehnout - zítra mám klasickou japinu *kyselý škleb*
Subscribe to:
Posts (Atom)