年末年始, část 2. - Koncert

Čtvrteční dopoledne jsem trávila sama na Asakuse, jelikož manžel přitáhl domů až v 6 ráno a odmítal vstávat před 13 hodinou. Znovu a tentokrát pomaleji a důkladněji jsem si prošla zdejší tržiště, koupila si přívěšek na mobil a mamce maneki neko. Došla jsem až k chrámu Sensódži (vsuvka: mám problém poznat, co je chrám a co svatyně. Myslela jsem, že když to má bránu torii, je to svatyně, ale ouha, brány torii jsou občas i v chrámech) a zatímco jsem se snažila nenechat se převálcovat davem lidí, pořizovala jsem fotky (vzhledem k celkovému počtu fotek mám pocit, že jsem nic jiného než focení nedělala :D). Taky jsem si řekla, že když už tam teda jsem, mohla bych napodobit ostatní a jít si něco přát. Nevzpomínám si, kdy a kde to bylo, ale jednou jsem slyšela, že když si jde člověk něco přát, nejideálnější je hodit do tzv. saisenbako (dřevěná truhla na milodary s mřížkou na vrchní straně, abyste si to nemohli rozmyslet a vzít si peníze zpátky) vhodit pětijen. Tak jsem vylovila příslušnou minci a šla si něco přát (nehodlám psát co, protože by se to nesplnilo, ale Vám, věrným čtenářům, je to nejspíš jasné ;)

Sensódži

Zabrousila jsem i do okolních uliček se spoustou malinkatých obchůdků a restaurací a cestou se i stavila v jednom mini-obchoďáku, kde jsem manželovi schrastila ručník, protože on přijel bez něj a byl příliš línej, než aby si ho sehnal sám *protáčí oči v sloup*
Asi ve dvě jsem se vrátila na pokoj, vzbudila manžela a dala si oběd, zatímco on se pomalinku rozkoukával - a tím myslím OPRAVDU pomalinku; trvalo mu víc jak půl hodiny, než vůbec slezl z postele, a další čtvrt hodinu, než se odhodlal jít objevovat tajemství koupelny. Když si vzpomenu, že právě ten den jsme původně chtěli jet do Kamakury, musím se smát - nezvládli bysme to ani omylem. Místo toho jsme se vydali zpět na Omotesando, abychom zkoukli Haradžuku ve dne (manžel totiž chtěl vidět lolity). Oproti předchozímu dni bylo v ulicích daleko víc lidí, což ale nebylo nic proti té malé nenápadné Takešita dóri, která doslova praskala ve švech.

Prý "zadní ulička" - pche! Takhle nacpáno není ani na Václaváku

Nesnáším místa s vysokou koncentrací lidí, ale manžel tam prostě chtěl, tak jsme se zařadili do proudu a nechali se unášet davem. Rozdělení bylo nevyhnutelné - zatímco já skončila u stánku s palačinkami v kornoutu, na kterých jsme si předchozí večer pochutnávali, manžela to odvleklo až kamsi na konec uličky, takže mi volal a já ho poslala zase zpátky, že si ho v davu odchytnu. Při čekání poblíž obchůdku s lolita módou Body Line jsem si ale říkala, že to možná nezvládnu - těch lidí bylo příliš moc a ani jeho světlá barva vlasů by mi moc nepomohla. Naštěstí jsem ho zahlédla, tak jsem se prodrala davem na druhou stranu, odchytla ho a prodrala se zase zpět (ta ulička má na šířku asi tři kroky, ale byl to fakt téměř neřešitelný problém, dostat se z jedné strany na druhou). Vystáli jsme si kilometrovou frontu na palačinky (no dobře, tak tak dlouhou zase ne, ale rozhodně byla pořádná) a já si velmi neprozíravě dala jahodovou se zmrzlinou. V prosinci, když jsem na sobě měla sukni - opravdu výborný nápad.
Cestou zpět k parku Jojogi jsme i pár lolit zahlédli (tedy hlavně já - manžel má pocit, že lolity nosí jen přeslazenou růžovou, takže jsem mu vždycky musela dát vědět, když se nějaká, která v žádném případě neodpovídala manželově představě, mihla kolem). Přešli jsme ulici k nádraží Haradžuku a vydali se do parku za ním, kde se nachází svatyně Meidži. Původně jsem si říkala, jestli má cenu tam chodit, protože jsme se tam stejně chystali jít na Silvestra, ale zpětně jsem ráda, že jsem tam byla i předtím a viděla svatyni v "normálním" stavu. Měli jsme vlastně obrovské štěstí, protože bylo lehce před čtvrtou odpolední a ve čtyři se zavírá. Rychle jsme vpluli dovnitř k nelibosti místního strážce, který už pomalu dával zábrany na svá místa. Cestu k samotné svatyni jsme vzali metodou žaves a ještě cestou slyšeli hlášení, že se park uzavírá.

vstup do svatyně Meidži

Tady jsem si taky koupila svoje první omikudži. Stojí to většinou 100 jenů a jde o malý kousek papíru s nějakou věštbou, doporučením či jiným moudrem. Obsah může být jednak dobrý, ale i špatný; ta dobrá omikudži si necháte, ta špatná přivážete na vyhrazená místa či stromky. Já chytla špatné - něco o tom, že svět se hýbe kupředu a mě nechává za sebou. Jenže když jsem to chtěla někam uvázat, všimla jsem si, že není kam. Bylo mi řečeno, že v zájmu zachování čistoty přírody si svoji věštbu musím odnést s sebou. Cestou zpátky jsme si udělali neplánovanou okružní jízdu po místním (leso)parku. Po úzké silničce jsme šli jen sami dva, nikde nikdo a začínalo se stmívat. Po asi čtvrt hodině jsme se začali bát, že nás tam zavřou, protože cesta nám trvala až příliš dlouho a absolutně jsme netušili, kde to vlastně jsme. Naštěstí jsme se nakonec našli a s ještě poměrně velkým množstvím návštěvníků jsme prošli brankou ven.

prodej omikudži (a omamori a dalších)

Po Omotesando jsme se vydali zpět k metru, kde jsme se rozdělili. Manžel mířil na Šindžuku, já k parku Kitanomaru. Vystoupila jsem kdesi poblíž císařských zahrad a rozhodla se zbytek cesty dojít pěšky. Venku tma, já sama v sukni, úzká cesta podél vodního příkopu s občasnými běžci... no paráda. A ještě jsem si celou cestu říkala, jestli jdu vůbec na tu správnou stranu...

Omotesandó s novoroční výzdobou

Ovšem já, velká průvodkyně po Tokiu, se přeci neztrácím - jakmile jsem došla poblíž Kitanomaru, už jsem viděla ty davy fanynek a fanoušků - ano, v parku Kitanomaru se totiž nachází hala Budókan, kde se ten večer měl odehrát koncert Buck-Tick. Na tváři se mi rozlezl nadšený úsměv a strašně jsem se těšila. Přeci jen B-T nevidíte každý den, a navíc tohle byl můj teprve třetí koncert v životě. Přišla jsem před šestou, takže jsem si mohla prohlédnout nejen stánky s různými předměty s logem B-T, ale hlavně lidi kolem. Strašně mě překvapilo, jak různorodé fanoušky tahle skupina má - byly tam žáci základní školy, ale i babičky v kimonech, cizinky a cizinci z různých států, holky oblečené normálně, gotičky, takové ty přeslazené lolity (manžel by předl blahem), jedna postarší Japonka v jakýchsi obrovských barokních šatech a s blonďatými lokýnkami, kluci ve fracích, kluci připomínající fanoušky heavy metalu... prostě na co si vzpomenete. A hlavně těch lidí bylo strašně moc! Později jsem zjistila, že hala má kapacitu 14 tisíc lidí - a byla plná. Dokonce jsem cestou do haly viděla dost lidí s cedulemi, že by rádi od někoho koupili lístek - smůla, pochybuju, že by se takového pokladu někdo vzdal.

průčelí a víceméně jediná fotka - pak mi sebrali foťák :(

(škoda, dokážete si představit ty fotky s mým úžasným zoomem 14?)

Přiblížila se šestá, tak jsem si našla tu správnou frontu a zařadila se. Kdybych nebyla nadšená, že mě po x-letech čeká koncert, připadala bych si kvůli všem těm zábranám skoro jak ovce na porážce. Ale Japonci byli spořádaní - když začali pouštět dovnitř, nikdo se nestrkal, nikdo mi nedupl na nohu ani do mě nevrazil loktem, jak jsem zvyklá z domova. Po kontrole lístků mi zabavili foťák, takže bylo po srandě. Vlezla jsem dovnitř a marně si lámala hlavu, kam mám jít. S tím souvisí i můj problém s neznalostí japonských koncertů - nevím jak vy, ale já když jdu na koncert, tak si radši seženu lístek na stání a jdu se probojovávat k pódiu. Tady to tak ale nefunguje - tady jsou všude místa k sezení, i před pódiem. Že jste viděli záznamy z koncertů a lidi před pódiem stojí? No ano, stojí, ale hezky na svých místech a mají možnost si sednout (kterou ovšem nijak zvlášť nevyužívají). Místa na stání samozřejmě existují taky - jenže jak jsem na vlastní kůži zjistila, jsou v úplně poslední řadě nahoře, za všema ostatníma. Měla jsem však neuvěřitelné štěstí a chytla to nejlepší místo z těch nejhorších - hned u uličky. Při čekání na začátek jsem si ještě stihla pokecat s vedle stojící (v tu chvíli však na zemi sedící) holčinou. Zjistila jsem, že je z Polska (ti Poláci jsou rozlezlí úplně všude >.<), ze stejného města v kterém studuje manžel, že na rok studuje v Tokiu a že při nakupování lístků udělala stejnou chybu jako já. Narozdíl ode mě ale byla o něco menší, a kdyby zůstala na svém místě, pravděpodobně by neviděla ani ťuk. Vyřešily jsme to ale chytře - obě jsme si stouply do uličky (k nelibosti kluka z druhé strany uličky) a viděly jsme perfektně ^_^

Budókan zevnitř - během koncertu byl totálně narvaný

(foceno mobilem za halasného vyřvávání, že máme vypnout mobily)

B-T začli asi s pětiminutovým zpožděním, ale jakmile po intru začli, všichni si okamžitě stoupli, ruce nahoru (přičemž poslední řada s výjimkou mě a dívčiny neviděla ani prd) a halou se rozezněly první tóny. Atsushimu to v těch černých kalhotách a delší jakoby krajkové košili strašně seklo a ani s mejkapem to tentokrát nepřehnal *kavi přede blahem*, Hisashi tam v té modré zářil na celou halu a předváděl "úžasné" "taneční" kreace XD, Hide zářil jen díky sytě červené kytaře, s kterou se pravidelně procházel na vzdálené konce pódia. Došlo i na nějaký ten fanservis (s Yutou, který se jinak stále držel vzadu) a jinak spousta velmi "zajímavých" pohybů našeho milého Atchana >:D
Nakonec B-T překonali mé očekávání a vydrželi na pódiu dvě a půl hodiny, po dlouhém skandování se po skončení i třikrát vrátili pro přídavek a zahráli dalších 5 písniček - já znala tak zhruba polovinu, většinou ty novější jako Alice in Wonder Underground, Dokudanjo no Beauty, Umbrella, ale i Angelic Conversation, Love letter či Jupiter. Atmosféra byla naprosto skvělá a vůbec se mi nechtělo jít domů - na můj vkus to uteklo až moc rychle. Naštěstí na konci mi B-T dali naději, že tohle nebyl poslední jejich koncert, co uvidím - podle závěrečného sestřihu nás čeká 25. výročí, krom kompilace největších hitů i nové album a s tím samozřejmě i další koncerty! Zařekla jsem se, že jestli to bude jen trochu možné, půjdu zas.
Pak už se ale světla opravdu rozsvítila a lidi se začali pakovat. V tom davu jsem bohužel ztratila svůj lístek, což mě dosud mrzí, zato jsem si venku stačila koupit B-T tričko :)

Cestu do metra řídili policisté, protože pod takovým návalem by ta jediná stanice metra asi zkolabovala - já si  naštěstí na metro chvilku počkala, protože mi volal manžel, že na Šindžuku už skončil a že jede domů. Celou cestu metrem jsem se zase usmívala jak magor a ještě po návratu jsem stále byla ve velmi dobré náladě, kterou ani manželův nezájem nezkazil. Nakonec jsme si ještě docela dlouho povídali už při zhasnutém světle a já měla pocit, že to byl jeden z nejlepších dní tady vůbec.

Fotky jsou - jak už jsem minule říkala - tady: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Tokyo%2C_Kamakura%2C_Enoshima_28.12.11_-_2.1.12/

Temná strana Ucunomije

Jako další příspěvek jsem chtěla pokračovat s Tokiem, ale události posledních dní si prostě nemůžu nechat pro sebe, protože bych jinak začla házet věcma na dveře.
Minule jsem se rozepsala, jak jsem na manžela naštvaná. Vydrželo mi to celé tři dny, což je rekord. Většinou s ním stačí chvilku být a vztek mě přejde. Tentokrát však nastala opačná situace - čím víc jsem ho viděla, tím naštvanější jsem byla. Kvůli tomu jsem se vykašlala na nedělní párty, která byla v plánu - jednoduše jsem neměla náladu tam jít. Včera okolo poledne se manžel stavil, ale já byla furt ještě naštvaná, takže jsem mu jen pootevřela a odsekávala mu ve snaze ukončit hovor co nejrychleji. A světe div se, on poznal, že jsem naštvaná (což by poznal každý, ale že to pronikne i do té jeho duté hlavy, to mě překvapilo). Jen nevěděl proč a já byla příliš nakrknutá, abych mu to vysvětlovala lopatismem, takže jsem mu jen odsekla, ať si dá tu námahu a přemýšlí o tom a přibouchla jsem mu dveře před nosem.
Jenže už nejsme na základce a není mi patnáct - přeci jen bylo načase začít se chovat jako dospělá osoba. Večer jsem se tak sebrala a šla to urovnat. Manžel na můj odpolední výstup nic neřekl a bavili jsme se, jako by se nic nestalo. V tu chvíli mi to připadalo jako nejlepší řešení (jenže jak se později ukázalo, do ideálního stavu to mělo sakra daleko).
Vyprávěl mi o tom klubu, kde byl, co tam viděl a zažil, ale jen velmi obecně, bez podrobností. A nebyly to ani trochu hezké věci - v podstatě mi vyložil, jak vypadá temná strana Ucunomije, jak je zdejší společnost zvrácená a její praktiky jsou přinejmenším nechutné. Asi nejlíp to ilustruje příklad, že když tam byl Taku s tou svou Číňankou Tókecu, lidi se ho ptali, jestli by se s ní mohli vyspat... Takovouhle Ucunomiji jsem ještě neviděla a upřímně doufám, že ani neuvidím. A to byl taky hlavní manželův argument, proč mě nikam nevzal - prý nechce, abych tohle viděla, že by mě to akorát znechutilo. Musela jsem mu dát za pravdu - s takovouhle společností nechci mít nic společného. Rozhodně ne po tom, co jsem viděla, co to udělalo s manželem - ten večer byl nejpesimističtější, jakého jsem ho kdy viděla, až jsem o něj trochu začala mít strach a prosila ho, ať už tam víckrát nechodí.
Stejně tam půjde - chce si totiž hrát na detektiva a zjistit, co se tu všechno děje. Zmínil se třeba o spojení mezi velice bohatými lidmi, kteří chodí do toho klubu, s tzv. Cat café skrz majitelku - ve volném čase pornoherečku. Neptejte se, nic bližšího nevím (a ani nechci).
Co mi však už neměl říkat bylo to, že tenhle klub je prý nic proti tomu, co se stalo potom. A co víc, on je do toho nějak zapletený. Víc mi odmítl říct a já musela krotit svou představivost, ale přestat na to myslet jsem nemohla. Napadla mě spousta věcí, co mohl udělat, ale nakonec jsem vyházela všechny fakt hrozné věci, protože mi bylo jasný, že manžel rád přehání. Ustálila jsem to na představě, že si pravděpodobně něco začal s nějakou vdanou holkou - protože tohle je pro něj něco nemyslitelného. Bála jsem se zeptat, ale jsem od přírody zvědavý tvor - ne, prý s ní nespal. Oddechla jsem si. A ještě víc jsem si oddechla, když jsem slyšela, že tyhle lidi si vždycky jen vezmou číslo a už se neozvou. Tím líp pro mě.
Dneska jsem mluvila s Mirou, který s manželem na tyhle místa chodí, a poprosila ho, aby na něj dával pozor, protože co si budem povídat, manžel je blb a občas vůbec nepřemýšlí a jedná impulzivně. A všechno bylo fajn. S manželem jsme probděli noc nad úkolama, dali si spolu oběd a večer prokecali na chodbě.
A pak se to zase všechno zvrtlo - manželovi zazvonil telefon. Poslední dobou je tohle fakt špatné znamení. Byla to ta vdaná holka, se kterou se zapletl, že prý se chce sejít. Manžel tuhle novinku hned volal Mirovi, aby to s ním prodiskutoval. A já vím, že kdybych věřila v Boha, shořím za to v pekle, ale seděla jsem na posteli s uchem přitisknutým na zdi, abych slyšela, co se děje. A ten blb se s ní fakt jde sejít. Teď, v půlnoci, v Mordoru (docela nebezpečné centrum města), po tom, jak mi včera vyprávěl, že kdyby to pokračovalo a někdo se to dozvěděl, minimálně by ho za to pořádně zmlátili.
...
Má cenu to komentovat? Co k tomu dodat? Jsem naštvaná a nejradši bych ho kopla sama, kdyby tu byl. Bojím se o něj, protože tohle nemusí skončit dobře. A především jsem zklamaná - manžel celý večer nadával na to, jak je tu společnost zkažená, a teď jde a udělá takovou hovadinu.

A teď mi řekněte, co jsem komu udělala, že mám za manžela takovýho idiota?

年末年始 aneb jak Kavi slavila zimní prázdniny, část 1. - výlet po Tokiu

Na rozdíl od českých zemí, v Japonsku je 26. prosince běžný den, takže i já jsem se musela vydat do školy - a to dokonce o dvě hoďky dřív, protože jsem měla náhradní hodinu a později i test (který jsem jaksepatří zmrvila přímo na jedničku). Na přípravě na ikkjú testy (slibuju, že ten článek o mých hodinách sepíšu - až bude čas) jsme dělali zase poslech a já už podruhé pásla (náhoda...). Ještě v úterý jedna hodina a konečně vytoužené volno. Jenže ten den jsem taky zaznamenala první příznaky nachlazení. Snažila jsem se tak vyléčit dostatečně na to, abych druhý den ráno mohla s manželem vyrazit na naši vytouženou cestu do Tokia.
Ráno jsem vstávala už v 6, abych si stihla umýt hlavu, dobalit a napsat email jedné vyučující a říkala jsem si, že to je v pohodě, protože stejně vyrazíme pozdě, jelikož manžel chtěl vzbudit až v 7. Jenže tentokrát mě překvapil - já si ještě vesele smolila mejl, když zaklepal, že už jdeme. A v tu chvíli se yahoo rozhodlo nefungovat, tak jsem manžela musela poslat napřed a mejl psát znovu. Při všem tom shonu jsem doma zapomněla oběd a kafe. Navíc se mi na nádraží jelo dost blbě, protože nachlazení neustoupilo, a já se nemohla zbavit horečky. Stihli jsme to ale v pohodě, ve vlaku byli první, a pak už jsme ozářeni sluncem a zabraní do četby ujížděli směr Tokio.

Poslední půl hodinu jsme prospali, protože jsme byli unavení a ve vlaku se krásně topilo. V Uenu jsme byli ještě celí zpitomělí, tak jsme z nedostatku lepších nápadů zapadli do parku, prochodili ho skrz naskrz, a pak se vydali do Jodobaši kamera na Akihabaře. Manžel si chtěl koupit nový denshi jisho, tak zpovídal jednoho zaměstnance, co který model dokáže, a já zatím okukovala flashky. Nakonec se pro jeden rozhodl, ale koupit ho chtěl až jindy. Vydali jsme se zpět na hlavní ulici Akihabary, cestou  prozkoumali Book Off (to jednou bude moje smrt) a pokračovali směr císařský palác (nebo jsme se tak alespoň domnívali). Nicméně se stala jedna velmi neblahá věc - poprvé jsem si v Tokiu spletla cestu a šla přesně na opačnou stranu. Vynadala jsem manželovi, že mi přináší smůlu, a otočila nás zpět na správnou trasu (tehdy jsem to ještě nevěděla, ale stala jsem se hlavním průvodcem po Tokiu, protože díky předešlé návštěvě ho mám docela prochozené, v mapě se orientuju rychlostí blesku, docela si pamatuju rozmístění všech důležitých bodů, čtvrtí, obchodů a stanic metra a pomalu si vytvářím podvědomí o linkách metra a vlakové lince Jamanote. Takže když se kamkoliv šlo, vedla jsem manžela já a pokaždé jsme to našli :)

vstup do císařských zahrad

Po dalších pár neznámých ulicích jsme se nakonec k tomu parku dohrabali, jen abychom zjistili, že je právě od toho dne pro veřejnost uzavřen. Tak jsme se prošli okolo, udělali pár fotek a zamířili do centra, abychom našli metro vedoucí na Asakusu, kde se nacházel náš hostel. Hezky jsme se svezli až na konečnou a vydali se ho hledat. Ani jsme se nemuseli moc snažit - cestou jsme potkali hned několik lidí, kteří tam mířili též. Vystáli jsme si frontu na recepci (tedy já si ji vystála - manžel si chudinka musel sednout), dostali pokoj (zaplať pánbůh, už jsem se bála, protože s tou rezervací byly fakt jenom problémy), vyfasovali klíče a povlečení a šli se ubytovat. Hostel to byl přibližně stejně velký jako ten předchozí, ale pokoje byly menší a celkově tu bylo víc lidí. A to by nebyl manžel, aby si nestěžoval - tentokrát na povlékání postele a jestli to prý nechci udělat já. Nechci.

Asakusa

Když bylo hotovo, vydali jsme se zpět na Asakusu, manžel se šel najíst, já se vydala hledat slavnou Kaminari mon. Samozřejmě to bylo tam, kde manžel řekl, že to určitě nebude (další důvod, proč jsem se radši stala průvodcem já - svěřit to jemu, skončíme na Hokkaidu...). Díky množství lidí to bylo takřka nepřehlédnutelné, tak jsem to vyblejskla, prošla si dlouhou řadu stánků vedoucí až ke svatyni Sensódži a zase rychle zpátky, protože jsme s manželem měli namířeno na Ginzu, Roppongi a Šibuju. Ani do jedné z těchto čtvrtí jsem během svého předchozího putování nedostala, takže jsem byla docela zvědavá.

Kaminari mon

Vím, že to bude znít děsně nevděčně, ale Tokio vlastně není vůbec nic spešl - prvních pár dní jste nadchnutí, všechno je zajímavé a vy nevíte, kam koukat dřív, ale čím víc času tam trávíte, tím víc máte pocit, že už jste tuhle ulici někde viděli, že už jste tam byli, všechny baráky vypadají stejně a pocit nadšení už se nedostaví. Prostě další normální město - pravda, trochu větší, ale pořád jen město.

Ginza

Stejně to dopadlo i s Ginzou - prostě jen další ulice se spoustou drahých obchodů. Hezká na focení v noci, ale příliš drahá na nakupování a nudná jen na okukování. Odtamtud jsme si to namířili do Roppongi - pěšky, protože jsem na to zvyklá a je to mnohem zajímavější, než se vozit podzemkou. Cestou se mi konečně povedlo vidět Tokyo Tower, která byla strašně krásně nasvícená, a ani manželovo krafání, že je to jen hromada kovu, mi tenhle zážitek nijak nezkazilo. A nakonec si ji fotil taky, a dokonce jsem zaslechla i něco o tom, že v noci je i docela pěkná :)

A tady ji máte - krasavici :)

Cesta z Ginzy na Roppongi nám nakonec trvala něco přes hodinu a půl, ale díkybohu jsme se neztratili a vlastně to byla docela zábava. Na Roppongi ovšem také nebylo něco extra zajímavého - spousta zábavních podniků, spousty světel, jeden zverimex s děsně kjůt štěňaty a spousta lidí. Tak jsme to tam trochu obešli, manžel se mezitím s mobilem u ucha domlouval s Mirou ohledně nějakého koncertu a já tehdy ještě věřila, že se ten týden dokonce i podívám do nějakého japonského klubu.

Což samozřejmě nevyšlo - sorry za vsuvku: celou dobu, co tu jsem, říkám manželovi a vlastně komukoliv, kdo je ochoten poslouchat, že bych někam šla si zatancovat. Každý normální člověk by pochopil, že po někom požaduju, aby když se na nějaké takové místo bude chystat, mi dal vědět, že bych šla taky. Jenže manžel je prostě zabedněnej idiot, takže něco podobného mu říkat je jako házet hrách na stěnu. Samozřejmě ten večer šel do klubu a myslíte, že mě vzal s sebou? Ani omylem. A tenhle pátek to samý - prostě jde a ani ho nenapadne, že bych třeba šla taky. A nemyslete si, že mu svou touhu jít tancovat naznačuju nějak nedostatečně - vyzkoušela jsem "víš, že bych šla někam tancovat?" "taky bych někam šla" a "další nudný večer - škoda, že není kam jít." Nezabralo ani jedno - vždycky jen kývne a změní téma hovoru. Dnes to ale dotáhl na úplně nový level - když mi vyprávěl, že byl včera pít, zeptala jsem se ho, jestli si uvědomuje, že bych taky ráda někam šla. A jeho odpověď "ono je lepší, že jsi nešla - stejně by se ti to nelíbilo." Wtf? O_o No dobře, naštvala jsem se, ale zkousla jsem to. A to jsem byla naštvaná už předtím, protože jsem se 3 hodiny vařila s obědem, o který jsem měla v plánu se rozdělit s manželem - a on mi odmítl otevřít dveře! I tohle jsem přežila. Co mě však vytočilo úplně k nepříčetnosti bylo to, že když se konečně uráčil večer vyjít, zeptala jsem se ho, jestli si se mnou dá ten pitomej oden, a on že jo, tak jsem to hodila na vařič ohřát. A v tu chvíli mu zazvonil telefon, jeho reakce na volajícího byla: "what? WHAT? you wanna kiss me? what?" Ve mně začala vřít krev, načež on se sebral, zapad do pokoje (asi abych náhodou neslyšela něco, co mi není určeno) a za chvíli vyšel už s bundou, šálou a čepicí, řekl mi, že jde na další párty a zmizel. Kdyby s těma pitomejma dveřma šlo prásknout, udělám to. Takhle jsem jen nadávala, mlátila polštářem a mrskla botama na dveře, jelikož jsem měla potřebu s něčím praštit. Tohle byl můj tweet bezprostředně poté:

Uznávám, že jsem to asi trošku přehnala, ale čekala jsem na něj celý den, dala si práci s obědem (protože mi věčně předhazoval, jak je švorc a nemá co jíst), ještě mu ho spešl ohřála a jemu je všechno totálně ukradený. Takže ho dnes už nechci vidět (což se taky nestane, protože někde venku paří a zas se vrátí až ráno) a na zítřek je sice naplánovaná párty (a když se ho Ósan ptala, jestli jde, nejdřív se zeptal mě, a teprve když jsem potvrdila svou účast, tak souhlasil) ale nevím nevím... (no jak se znám, tak mu odpustím - holka holka, proč máš tak měkký srdce?)

Ok, zpět k Tokiu. Z Roppongi jsme se metrem dostali na Haradžuku, kde manžel viděl první lolitu v životě, prošli jsme si nenápadnou uličku Takešita dóri (ze které se později vyklubala přímo hlavní dopravní tepna), dali si skvělou obdobu palačinek (kam jsme se v následujících dnech pravidelně vraceli pro další dobrůtky) a vydali se pěšky na Šibuju.

noční Šibuja

Ta mě pořádně vyděsila množstvím lidí i přes pokročilou noční hodinu. Kdybych se při své první návštěvě Tokia dostala až sem, viděla bych úplně jiné Tokio, než jaké jsem viděla posledně - žádné tmavé a mrtvé ulice, ale ten pravý noční život. Všude okolo nádraží byly spousty obchodů, spousty světel, spousty lidí. Manžel mě požádal, ať mu pomůžu najít jeden klub, kam se chtěl podívat (a já s batohem jako kráva měla zase smůlu). Bohužel jsem netušila, že mě kvůli tomu protáhne čtvrtí lovehotelů. Manžel vše vesele fotil a prozkoumával, já vždy nervózně postávala opodál a je mi naprosto jasné, co si kolemjdoucí asi mysleli... Navíc mě začali děsit chlápci, postávající uprostřed silnice, kteří asi měli lákat zákazníky, protože nešlo o běžné vyhublé Japonce, ale vyloženě vazby, které docela i naháněly strach. Odmítala jsem se vrátit na nádraží sama, jelikož jsem si vzpomněla na slova naší vyučující, že konec roku tu může být nebezpečný a že holky by radši v noci neměly nikde chodit samy. A co myslíte? No jasně, že jsem se vracela sama - on by chudák nenašel cestu zpátky, kdyby šel se mnou *facepalm*
Tak jsem si alespoň vyfotila sochu psa Hačikó, který mi tehdy přišel jako strážce téhle úděsné čtvrti plné lovehotelů, opilých a divných lidí. Šibuja je holt zábavní čtvrtí, ale mně nějak do oka nepadla (určitě hlavně kvůli množství lidí - tehdy jsem si asi poprvé pořádně uvědomila, že jsem v Tokiu) a přísahala jsem si, že už se tam nevrátím. Kdybych jen tušila...

fotky zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Tokyo%2C_Kamakura%2C_Enoshima_28.12.11_-_2.1.12/

Trapný citový výlev jedné duševně nevyrovnané studentky

Měla bych si smolit příspěvek na blog o cestě do Tokia, popř. odpovědět na bago mejlů, co se mi nahromadily. Místo toho sleduju seriál, čtu si fanfiction a teď se chystám na velmi trapný výlev připomínající kravské slintání (zdravím Sylvu a děkuji za její úžasné hodiny japonské literatury :D), za který bych se nejradši kopla a možná to v budoucnu i udělám, až si to zpětně budu číst.
Samozřejmě se to týká manžela, takže mi držte palce, aby se náhodou nestalo, že by se velice nudil a chtěl mě projet googlem...

O tom, že mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že bych se o někoho zajímala, jsem se už zmiňovala. A taky že mě nynější vývoj nějak ani nepřekvapuje. Co mě však překvapuje je to, jak moc jsem si na jeho přítomnost zvykla. Tím víc, že jsme teď spolu v Tokiu trávili tolik času, měli společný pokoj a spali na sousedních postelích. Myšlenka sdílení pokoje s klukem mě vždycky děsila, teď jsem si to ale užívala a začínám litovat, že nemůžeme bydlet spolu i tady na kolejích. Mohli jsme se totiž bavit těsně před usnutím, každý zachumlaný pod dekou a s displeji mobilů jako jediným zdrojem světla. Tyhle pro něj celkem nepodstatné okamžiky se pro mě staly jedním z nejlepších zážitků celé cesty. A taky možnost ráno ho osobně budit a sledovat, jak mu trvá celou věčnost, než si uvědomí, kde je a co se děje, s rozespalým výrazem a vlasama totálně rozcuchanýma :D

A ještě jedna věc, které si poslední dobou všímám - vždycky je to on, kdo se odděluje ode mě, nikdy já od něj, protože i když to zkusím, trvá na tom, abych ještě nechodila, abych s ním ještě zůstala. Co tím sleduje? Ví vůbec, co mi takovým chováním dělá? Stále prohlašuje, že si chce vzít Asiatku, chytrou holku s odlišným oborem než má on. A pak přijde, usměje se na mě, vypráví mi, co celý den dělal, škádlí mě a nechce mě nechat jít a já vždycky znova uvěřím, že třeba i mám nějakou šanci, jen aby mi příště zas připomněl, že nemám.

Ale už je pozdě - nedokážu si představit, co bez něj budu dělat. Já vim, že je to dost narychlo a že znim jak z přitroublý červený knihovny, ale jakmile ho jeden den nevidím, nudím se, nic mě nebaví a stále jen sleduju fejsbuk, jestli tam je, případně mám nastražené uši, abych ho slyšela, až se bude vracet. Asi už jsem ztracený případ. A když jsem na tom takhle po pouhých 3 měsících, co budu dělat za dalších 8 měsíců? Jedno vím jistě - probrečím týdny a při nejbližších prázdninách se - škola neškola - vydám do Polska, i kdybych měla měsíc hladovět, abych na to našetřila. Nechci o něj přijít, na to ho mám příliš ráda. I když je to blb (jak prohlašuji nejen já, ale i většina mého okolí). Je sice blb, ale dala bych všechno za to, aby to byl můj blb.

Jenže nikdy nebude. Co si budem povídat, nejsem ani hezká, ani chytrá, ani zajímavá. Nemám co nabídnout, nezasloužím si ho. Jsou to sice hezké měsíce, co spolu trávíme, ale v září to končí, stejně jako celé tyhle prázdniny - já se vrátím zpět do Olmu, zpět k zaběhnutému řádu, zpět k životu bez něj, ale tentokrát s vědomím, že existuje něco lepšího, co jsem až donedávna měla a o co jsem nenávratně přišla a už to nikdy mít nebudu.



btw věděli jste, že je podle čínského horoskopu ovce? A netvrďte mi, že tohle není osud XD

Best Christmas. Ever! *-*

Po napsání minulého příspěvku jsem usnula dřív, než se manžel vrátil. Podle fotek uploadnutých na fejsbuk přišel někdy ve 4 ráno a očividně ho ta párty dost zmohla, protože další den vstával až ve 2 odpoledne. Nehodlám se patlat v tom, proč tam bylo tolik polonahých Japonek, striptýz a proč má jedna dívčina ruku okolo jeho pasu - nechci to vědět. Důležité je, že se mi v pořádku vrátil a že jsme tudíž mohli strávit štědrý den spolu.

Ráno jsem ještě musela do krámu pro ryby, abych měla večer co smažit - zaplať pánbůh, že filety z lososa jsou tu tak levný, musela jsem jich koupit 5, jeden jsem už měla v lednici. Pak následoval pokec s mamkou přes Skype a celou dobu mi tu do omrzení vyhrávaly koledy a další vánoční písně. Někdy ve tři se dostavil manžel, očividně jen chvilku po probuzení, ještě si protíral oči a zíval, ale už mi nadšeně oznamoval, jak se ta párty vydařila atd atd. Pak se zase odpotácel zpátky, aby našel nějaké oblečení, které by mu nesmrdělo kouřem. Někdy ve čtyři jsem vyndala ryby z lednice, aby mi rozmrzly a chtěla začít obalovat, ale Ósan si vzpomněla, že si zrovna chce udělat večeři, takže jsem musela počkat, až to dodělá. Zatímco jsem se patlala s obalováním, manžel (už hezky vyfiknutej v saku; aby se neřeklo, vyfikla jsem se taky - sukně a košile, rovnou bych v tom mohla ke státnicím :D) si vzpomněl, že chtěl něco koupit, a odjel. Vrátil se asi v době, kdy jsem byla uprostřed smažení, a nestačila jsem zírat, co to všechno přitáhl. Koupil i to slíbené víno a k tomu "vánoční" sushi, nudle, karaage (smažené kuřecí kousky), mandarinky v jogurtu či japonskou obdobu koblih. Jelikož jsem si stále myslela, že Vánoce budem trávit jen ve dvou, přišlo mi to divný, ale jak jsem zjistila, manžel měl jiné plány.

Vánoční hody ^^

Pochodoval tady po kolejích a hledal kohokoliv, kdo by byl ochoten se připojit. Samozřejmě zašel i za Džo Džo, ta však vyslyšela mé modlitby a nebyla doma. Nakonec splašil Kó Hei Bon-sama (která se vytasila s "vánoční" pizzou a hroznovým vínem) a přidala se i Ósan a po úvodním čtení z bible, které jsem neocenila ani já, ani Číňanky, se objevil i Mirek, který nám přišel otevřít víno (Nina šla kolem, ale přidat se nechtěla...).

Manželovo čtení z japonské bible. 

Nejdřív jsem z takového počtu lidí nebyla zrovna odvázaná, ale jak se ukázalo, byla to sranda a nelituju toho. Ještě jsem si gratulovala, že jsem toho salátu udělala tolik a že jsem koupila tolik ryb. Bohužel příborů bylo málo, takže nakonec musel Mirek jíst hůlkama, což musela být docela zabíračka. Musím se pochválit, že jsem nikoho svým výtvorem neotrávila, mně to fakticky chutnalo (a ta vůně *-*) a i manžel chválil (a ani jsem neslyšela, že "maminka dělá lepší" jak jsem se bála XD).

Jako doma :)

Pak jsme z toho udělali švédský stůl, ať si každý vezme, co chce, a každý samozřejmě ochutnal od všeho trošku - pizza ušla, ze sushi jsem nebyla zrovna nadšená, ale hrozny a mandarinky v jogurtu byly naprosto skvělý!

Párty v plném proudu. Já seděla po manželově pravici.

Děsně kjůt Kó Hei Bon-sama (ne, vážně jí není 14)

Probíralo se kde co, později nám manžel i zazpíval a během toho všeho se pilo víno - Ósan to přepískla a bylo na ní vidět, že má dost. A samozřejmě došlo i na dárky. Co si budem povídat, měla jsem za to, že budu jediná, kdo někomu něco dá. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych něco dostala a už vůbec ne od manžela. Ale jak tenhle rok stále znovu a znovu dokazuje, zázraky se dějí; poté, co jsem před manžela položila ty dva dárky, manžel očividně znejistěl, jako by nevěděl, jestli to myslím vážně nebo ne. Ale rozbalil je, shledal, že si z něj fakt nedělám srandu, a pak se zvedl s tím, že pro mě taky něco má, jen mi to chtěl věnovat až v kostele. A já zůstala zaraženě sedět a věřím, že kdyby po mně v tu chvíli někdo něco chtěl, nemohla bych ani vnímat, natož mluvit.
Než jsem stačila dát dohromady jedinou kloudnou myšlenku, byl zpátky s malým stříbrným pytlíčkem, uvnitř něhož jsem objevila jantarovou brož. Běžně takovéhle věci nenosím, ale tuhle brož jsem si ten večer připla na kabát a tam zůstane do té doby, než budu kvůli příliš teplému počasí nucena ho odložit. Doufám, že jsem se svým širokým úsměvem nevypadala jako totální pablb, ale prostě jsem si nemohla pomoct.

Okolo deváté jsme to museli zabalit, protože nás ještě čekala návštěva kostela, takže jsem zbytky zase odnosili zpátky do kuchyňky či pokojů, Číňanky poklidily a my dva si vzali kabáty a vyrazili do té zimy. Po všem tom jídle bylo náhle docela náročné šlapat rychleji než šnečím tempem, ale jestli jsme to chtěli stihnout, museli jsme zabrat. Samozřejmě nás hned kousek od kolejí málem srazilo auto z vedlejší silnice, kterému se očividně nechtělo brzdit - jednou mě tu fakt něco zabije. Řítili jsme se nočním městem, občas jsme přejížděli přechod už na červenou, a i když jsem měla strach, že to nenajdu, orientační nesmysl si taky užíval svátky, takže jsem to našla hned.

První, co mě překvapilo, byla barevná vánoční světýlka rozvěšená na stromech okolo sochy panny Marie - nepamatuju si, že bych v Čechách kdy viděla barevný světýlka na pozemku kostela. Další šok byl po vstupu dovnitř - takových lidí jsem fakt nečekala ani náhodou. A ne cizinci - Japonci to byli. Vyfasovali jsme svíčky a našli si místo k sezení, což byl trochu oříšek - nakonec jsme se dostali vedle jednoho manželského páru, kde manželka byla očividná pravidelná návštěvnice a manžel se jen táhnul jako doprovod. Niko byl zaujatý veškerým děním, pilně pročítal program mše a já zatím kulila oči, že zdejší kostel příliš nepřipomínal ty naše - zdi byly napodobeninou kamenů, stropy normální bílé, zdobení minimální. I oltář byl dost nepodobný těm našim. A to nebylo všechno - ministranti nebyli kluci, ale dvě holky! Niko jen zůstal zaraženě koukat a asi třikrát mi zopakoval, že to by se v Polsku stát nemohlo.

vnitřek kostela
(manželova fotka - bohužel jsem ji musela ukradnout, protože já foťák neměla)

Pak začla mše, mluvčí se ze začátku střídali a já mohla s potěšením zjistit, že tomu rozumím, protože se mluvilo velmi jednoduchou japonštinou. Místní kněz byl původem Francouz, což jsem poznala na jeho japonštině i angličtině - oba jazyky bylo těžké dešifrovat. Taky se hodně zpívalo, což byla docela výzva - slova jsme sice měli napsaná, ale neznala jsem melodii, často to bylo mimo mé hlasové možnosti a občas jsem se zasekla, protože jsem nedokázala přečíst daný znak. Paráda. A taky jsme furt vstávali a zase si sedali, přáli hezké vánoce lidem okolo a modlili se. Tedy, já ne, já tam jen stála a pokradmu sledovala manžela (přiznávám, měla jsem toho vína asi taky víc, než bylo záhodno). Když se dávali hostie, zůstali jsme na místě jako jedni z mála - já nejsem věřící a manžel tvrdil, že bez předchozí zpovědi tam nesmí. I co se týče milodarů, byli jsme za barbary - já neměla peněženku a manžel na to zapomněl. Ale přečkali jsme tu hodinu a půl ve zdraví, žádný blesk mě nesežehl a ještě jsem si před odchodem mohli zajít na kafe a zákusky. Tomu říkám servis.

Přiblížila se půlnoc, ale zpátky se nám ještě nechtělo, tak jsme jen tak nazdařbůh projížděli městem, využívali prázdných chodníků, aby jsme jeli vedle sebe, a dál si povídali. Podle manžela bylo venku ten večer docela živo - občas jsme totiž i potkali nějaké lidi, což prý není zvykem. Nakonec mě protáhl Mordorem, což je zdejší vykřičená čtvrť, kam bych se po setmění sama neodvážila, a jelo se zpátky (fascinuje mě, jak při zpáteční cestě vždycky projíždíme školníma pozemkama). Tady jsme zastihli pár lidí v danwašicu, kteří sledovali film, ale nepřipojili jsme se - místo toho jsme zalezli k němu do pokoje a pokračovali v probírání všeho možného. Tyhle rozhovory, které jsou vlastně celé o ničem, mi jednou budou neskutečně chybět. Ale v tu chvíli jsem byla pravděpodobně nejšťastnější člověk na Zemi - a riskla jsem to a využila jsem tuhle příležitost, abych ho při loučení objala a poděkovala mu za tak pěkné Vánoce. Uznávám, že to bylo lehce awkward but I regret nothing! ^_^

A jestli jsem si myslela, že šťastnější už nebudu, netušila jsem, že přijde dnešek a první skutečný sníh na cestě do školy. Teď jsem ta nejšťastnější osoba, protože jsem prožila ty nejkrásnější Vánoce s tou nejlepší osobou a ještě dostala sníh jako opožděný vánoční dárek. Čert vem, že Hanka trávila Vánoce s Japonkami - já bych manžela nevyměnila ani za desítky přátelských Japonek. Vždycky jsem si myslela, že už mě nic lepšího nikdy nečeká, ale tenhle rok opakovaně zjišťuju, že vždycky může být ještě o něco líp. Tenhle rok byl opravdu nejlepší rok, jaký jsem si kdy mohla přát, a obávám se, že ho už nic nemůže překonat. Ale náležitě jsem si ho užila a doufám, že na něj budu ještě dlouho vzpomínat. Kéž by příští rok byl alespoň z poloviny tak awesome jako tenhle (kavi se nebude zmiňovat, že podle vlastních zkušeností po každém dobrém zážitku následuje nějaký stejně špatný - po tomhle roce by totiž ten příští musel být vyloženě peklo X_x)

A protože tohle je poslední příspěvek v tomhle roce, neboť pozítří odjíždím na týden do Tokia, přeju Vám všem krásný zbytek svátků, skvělý Silvestr a ještě lepší Nový rok. よいお年を。

Šťastné a veselé after all

Přeci jen existuje ještě jedno téma krom manžela, o kterém můžu vesele psát, kdykoliv si vzpomenete - moje epic faily. Tenhle týden se odehrál další takový a nemít tu manžela, utápim se v depresích. On jediný mě tu drží nad vodou a věří ve mě (což mě dost překvapuje - sám je ve složité situaci, tak bych se vůbec nedivila, kdyby byl pesimista - jenže většinu času není; jen jedno odpoledne se mi podařilo ho trošku zviklat, tak jsme si spolu zaemařili, ale trochu mě to vyděsilo a doufám, že už se to nebude opakovat, protože on je tady moje naděje a když o ní přijdu...).

Šlo o to, že cílem našeho pobytu tady je zkoumat nějaké téma, napsat o tom práci a obhájit ji - jako bakalářka akorát v japině. První je samozřejmě téma - já se zuby nehty držím svého milovaného Sósekiho, a jestli to znamená, že si od něj budu muset přelouskat něco v japině, udělám to. Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy jsme si měli najít svého vyučujícího, který by nám dělal vedoucího. V Olmu jsem to řešila jednoduše - kašlu na téma, hlavně když budu mít Sylvu. Tady jsem ovšem zvolila opačný postup - kašlu na učitela, hlavně když bude Sóseki. Jenže tenhle systém bohužel nějak nezafungoval. Téma totiž mám, ale nikoho, kdo by se mě ujmul. Navíc tenhle semestr nemám žádnou výuku literatury, takže ty učitele ani neznám. Tak jsem udělala jedinou možnou věc - vykašlala se na to.

Jenže se přiblížilo další ze spešl setkání nás nikkenseiů, takže mi nezbylo, než se vážně zamyslet a začít něco dělat, abych jim pak mohla povykládat o svém progresu. Prošla jsem si znovu sylabus, vyhledala si hodiny, které mají něco společného s literkou a vypsala vyučující. Objevila se mezi nimi i Macui-sensei, která nám občas zajede do Olmu udělat seminář o haiku (já ji loni naštěstí misla, zaplať pánbůh za to). Říkala jsem si - jezdí do Olmu, já jsem z Olmu, to půjde. Napsala jsem ji mejl a v jednu ráno se dočkala i odpovědi - prý "A to si troufáte na Sósekiho v japonštině? Tak přijďte zítra do japonské místnosti." Netroufala jsem si, ale nedalo se nic dělat. Ještě připsala, že je alergická na vůně, takže žádný lak na vlasy, mejkap, parfém. Úžasný. Nicméně jsem se v úterý sebrala a šla hledat tu japonskou místnost. Nebylo těžké ji najít - těžké bylo zjistit, jak tam vlastně vlízt. Přišlo mi totiž blbý ťukat na papírové dveře...
Lámala jsem si hlavu, ale nevěděla jsem, co dělat. Tak jsem stepovala okolo a doufala, že třeba vyjde ven.
Hodinu a půl.
Když už jsem vážně začínala být zoufalá, vyšla odtamtud nějaká studentka. Svou neskutečně pitomou japonštinou jsem se jí zeptala, jestli je tam Macui-sensei a ona mi ji zavolala - co já bych si bez ní počala, vůbec netuším.

Macui-sensei se na mě netvářila nijak nadšeně. A ještě míň, když zjistila, že moje japonština je v katastrofálním stavu. Takže mě posadila na zem ke stolku a řekla mi, ať jí sepíšu, o čem že to vlastně chci psát. Bezva - neměla jsem ani tucha. Říkala jsem si, že to vzdám a odejdu, ale vnitřní hlas mi poradil, ať to aspoň zkusím. Tak jsem to tedy zkusila - sepsala jsem jí pár vět o tom, že chci zkoumat téma vinny v Sósekiho Deseti snech. Zabralo mi to půlhodiny. Další hodinu a půl jsem čekala, až Macui-sensei dokončí doučování nějaké holčiny. A protože jsem tu noc příliš nespala, začaly se mi zavírat oči a chvílema jsem tam usínala. Nakonec jsem se však dočkala pozornosti - příliš štěstí mi to ale nepřineslo. Nejdřív mě uzemnila slovy "To je všechno?" a pak pořád chtěla vědět, co to budu psát za práci, jak je dlouhá a co by vlastně měla dělat ona. A já to se svou japinou prostě nedala dohromady a cítila jsem se bezmocně, že tuhle jazykovou bariéru prostě nepřekonám. Po asi půlhodinovém trápení mě uhlazeně a velice zdvořile poslala do háje, ať si najdu někoho jiného. Napůl zklamaně napůl s ulehčením jsem odtamtud vypadla rychlostí blesku a cestu zpátky jen stěží zadržovala slzy. Doma jsem si pak šla co nejdřív lehnout, abych to celé zaspala a nemusela si to v hlavě donekonečna opakovat. Naštěstí mi pak manžel spravil náladu, takže jsem ten den končila s úsměvem a ne emařící v rohu. Ten večer asi v jedenáct v noci jsme jeli na projížďku po okolí - původní plán byl jít nakoupit do jednoho blízkého obchodu, ten ale mezitím zavřel, tak jsme tu jezdili jen tak nazdařbůh a doufali, že se ještě někdy najdem. Nakonec jsme skončili úplně jinde, než jsme doufali, ale obchod jsme našli a manžel tam dokonce potkal jednu známou, která - jako mnoho jiných - měla obligátní dotaz, jestli jsem jeho přítelkyně. Niko to vždycky popře, já se nevyjadřuji a jen v duchu děkuju další osobě, která není tak slepá jako manžel :D (Trávíme spolu totiž tolik času a chováme se tak, že by mě upřímně překvapilo, kdyby si někdo NEmyslel, že jsme spolu) ^_^

Ve středu jsem napsala jiné vyučující, odpovědi jsem se však do čtvrteční spešl hodiny nedočkala (ta přišla až dneska - zase zamítavá.). V poledne mě manžel vzal na oběd (a seděli jsme hezky venku, izolovaně od ostatních^^) a večer jsem pak věnovala učení a manžela už vůbec neviděla. Čtvrtek mi začal vesele - zaspala jsem hodinu. Celé ráno jsem byla na manžela naštvaná, že mě nevzbudil, a až potom jsem se od něj dozvěděla, že se jeho alergie zhoršila a že bude muset k doktorovi. Tehdy jsem zapomněla na své rozčilení a naopak se o něj začla bát. Nijak mi nepomáhalo ani to, že jsem nezávisle na sobě potkala 2 Číňanky, které se mě vyptávaly na manželovo zdraví. Nakonec jsem zjistila, že ho místní doktor poslal ke specialistům a že se manžel asi hned tak nedoplatí. Nejdřív říkal, že se na to vykašle, že na to momentálně nemá, ale já ho přesvědčila, ať to v pondělí přeci jen zkusí, že mu klidně půjčím.

Na spešl hodinu jsme dorazili pozdě, ale naštěstí se nic nestalo - a tentokrát jsem dokonce i trošku mluvila, i když jsem občas zůstala nepochopena (manžel byl jediný, kdo mi rozuměl - nechápu, jak to dělá, ale občas bych ho za to objala). Když jsem jim řekla, že jsem byla odmítnuta, nechtěli tomu věřit. Vypadá to, že se to ještě nikdy nestalo - nj, kavi musí být vždycky něčím spešl :D Byla mi doporučena další vyučující - jestli mě i ona odmítne, nevím, co budu dělat.

hádejte, co bude kavi vařit ^^

Večer jsme zakončili v Bell Mall, kde jsem manželovi pomáhala při výběru trenýrek (z původních 7 dvoje ztratil - neptejte se jak ani kde, nemám tucha, jsem si pouze jistá, že já je zaručeně nemám) - tak dlouho jsme si dělali srandu z jedněch s pejskama, až si je fakt koupil :P
Já potřebovala balící papír, což se ukázalo jako výzva, a víno, manžel zase sháněl leštidlo na boty a něco k jídlu, ale stačili jsme okouknout i filmy a nová céda (kde jsem mimochodem zjistila, že nové cédo Perfume stojí 2 a půl tácu - ještě že ho tehdá, když jsem sháněla dárky, neměli).
Večeři jsme si dali zase spolu a pak se rozešli každý zkouknout svůj vlastní film - já si pustila Lásku nebeskou a Kate a Leopold, manžel jakýsi starý japonský film o incestu (neptejte se...). V noci jsem se pak dočkala i dalšího mejlu od Sylvy *-*

Co by to bylo za Vánoce bez vína a sýru

(i když to bylo pekelně drahý X_x)

Dnešek jsem věnovala čtení, spánku a večer pak přípravě bramborového salátu (který mi pochválila Kó Hei Bon-sama, Ósan i manžel - stejně kecaj, byl to můj první pokus a vím, že to není úplně ono). Když už jsme u toho - chybí mi české okurky a brambory - zdejší okurky jsou divný a brambory se mi odmítají správně uvařit a místo toho se rovnou rozvaří, ať dělám co dělám. A nemají tu naší hořčici. A gothaj... -_- Každopádně za manželových častých návštěv v kuchyňce se mi povedlo salát dodělat a nyní odpočívá v ledničce. Pak ještě nějakou rychlou večeři a další filmový večer - Čtyři svatby a jeden pohřeb a Propadlí lásce s Matthewem Broderickem. Manžel dnes jel někam do klubu, tak doufám, že se mu nic nestane a že se v pořádku vrátí (jsou 2 ráno a stále nic - ne že bych na něj čekala nebo tak něco)

můj výtvor, na který jsem docela i pyšná :)

Teď si tu vesele pouštím koledy, dozdobila jsem stromek, zabalila dárky a už se docela i dostávám do té vánoční nálady. A ani vědomí, že až se příští rok vrátím do Olmu, nečeká mě tam moc kamarádek, je mi momentálně egál (člověk se pouze zmíní, že by rád viděl sníh a závistivá spolužačka hned odsekává něco v tom smyslu, že bych toho chtěla nějak moc - fuck off, když tu byla Diana, tak jsi ani necekla, proti Hance nebo Nině, co tu jsou teďka taky nic nemáš, tak nevim, co jsem ti udělala. A když jsi tak chytrá, mělas jít na mombušó sama, já ti v tom zaručeně nebránila). No, každopádně jsem momentálně šťastná, těším se na to, že strávim zítřek s manželem a doufám, že se to zítra nijak nezvorá.

Držte mi palce a i vy si užijte Vánoce jak nejlépe to jen půjde.

Šťastné a Veselé!

Vánoce Vánoce přicházejí

Je mi jasné, že víc než o celém Japonsku píšu převážně o manželovi, ale nemůžu nic dělat - Japonsko je stereotypní a nudné, zato s manželem se furt něco děje a nikdy nevíte, na čem vlastně jste. Proto i dnešní článek bude jen a jen o něm. (Až já si to budu za rok zpětně pročítat, budu si už určitě lízt na nervy, ale momentálně mě to nijak netankuje)

Blíží se nám Vánoce, přestože to tak venku nevypadá. Sice už se nám ochladilo a bez rukavic, kabátu a šály nevytáhnu paty, ale stromečky před oknama mi stále růžově kvetou a ptáci mi tu vesele cvrlikají, jako by bylo jaro. Po sněhu ani památky a atmosféru Vánoc připomíná tak maximálně ověnčený mini-stromeček na botníku.
Ani ve škole našemu svátečnímu duchu nepřejí - první test píšu v pondělí 26. (to abych si ty Vánoce jó užila -_-).

Jenže já se nevzdávám - na miskách tu mám z domova došlé cukroví, ve středu jdu koupit suroviny na bramborový salát a smaženou rybu, pořídila jsem si svíčku, na stolku mám napůl ozdobený stromeček (work in progress, nějak nemám čas a hlavně náladu na vytváření ozdobiček) a v šuplíku schované dva dárky. Letos prostě budu mít Vánoce, i kdybych se měla na hlavu postavit!

Ono to však tak jednoduché nebude - začneme těmi snadnými věcmi: bramborový salát. Už kolikrát jsem při jeho přípravě asistovala mamce, ale tohle bude poprvé, co ho budu vyrábět sama. Ingredience mám sepsané, ale je mi jasné, že sehnat je tady může být kapku obtížné, nemluvě o tom, že drahé. Třeba okurky jsem tu zahlédla jen velmi letmo, hrášek jakbysmet a hořčici ještě vůbec. Ale mám ještě 4 dny - to se zvládne. Mnohem víc mě děsí představa, že se budu dělat s tím salátem, a manžel mi pak řekne, že ten od jeho maminky chutná líp - to ho asi majznu vařečkou. Nejsem žádná kuchařka a tenhle týden jsem nějaká levá (už se mi podařilo odříznout si kousek prstu a říznout se do ohybu ukazováčku - tímhle tempem budu do konce týdne bez prstů), avšak budu gambarimasovat, co to jen půjde, ale stejně se toho bojím. Rozumná část mi říká, abych ho když tak poslala do háje, že je to idiot, ale ta druhá stojí o uznání (kterého se mi beztak nedostane).

Další nedílnou součástí jsou dárky. Vsadím se s váma o co chcete, že mi ten ňouma nic nedá. Vůbec mě to nepřekvapí, asi trochu zklame. Ale já jsem na zklamání zvyklá a jak se píše v jedné úžasné fanfiction: I won't ask for things I can't get.
Přesto, že on si na mě ani nevzpomene, já pro něj dárek mám. Bylo to poprvé, co jsem sháněla dárek pro kluka a samozřejmě mi to absolutně nešlo. Na dárky jsem úplný tele a nikdy nevím, co komu koupit, takže se držím standardu a kupuju chlast, matce barvu na vlasy a tužku na oči. Manželovi však kosmetiku vnucovat nebudu, chlast je tu příliš drahej a žádnýho totálně spešl koníčka nemá. Co s tím? Napadlo mě zeptat se okolí, a když pominu mrtvé duše, které svou troškou do mlýna neměly čas přispět, sešlo se mi pár dobrých nápadů - křížek na krk byl prvním. Zpočátku jsem si říkala, že to nebude ono, ale jak jsem o tom přemýšlela, zamlouvalo se mi to čím dál tím víc. Přestože manžel žádné šperky nenosí, říkala jsem si, že to zkusím. Nakonec však rozhodl obchoďák - nic, co by se mi zamlouvalo, neměli. Nicméně jsem si to poznamenala - ještě bude mít narozeniny :)
Další návrh byl už zmiňovaný chlast (zamítnuto) a pak jeden velmi zajímavý - nové cédo Perfume. Tady jsem se zarazila, hlavou mi proběhlo, jak se těšil na jejich koncert a nakonec z toho sešlo, a že by se mu to mohlo zamlouvat. Tady jsem ovšem zase váhala kvůli ceně a skutečnosti, že žijeme v době internetu, kde se dá stáhnout takřka všechno. Nicméně jsem se rozhodla, že to risknu - a opět zakročil obchoďák :D
Možná to byl osud, ale nakonec jsem skončila přesně tam, kde jsem začala - v knihkupectví. Co jiného můžete dát knihomolovi k Vánocům než knihu? Tady to ale byla vyloženě sázka do loterie - manžel se stále chlubí, jak má obrovskou knihovnu a kolik toho četl, takže jsem trnula (a pořád trnu) hrůzou, že tu Tanizakiho Svastiku už má. A jako mini-dárek k tomu jsem sehnala i pěkný balíček s čokoládou (díky Warrion, čokoláda je prostě čokoláda^^).
Trvalo mi to dvě hodiny, po nichž jsem se vracela naprosto unavená, ale v dobré náladě. Tu mi však téměř okamžitě přišel zkazit manžel - mezi řečí se zmínil, že jde zkouknout film podle jedné Tanizakiho knihy. Hádejte které.  Jasně, přesně té, kterou jsem mu koupila. Takže jsem si další dvě hodiny okusovala nehty napětím, aby nepřišel s tím, že se mu to vůbec nelíbilo. Naštěstí to nehodnotil jako shit, nýbrž weird, but good, což je dobré znamení :)
Tímto uzavírám kapitolu Dárek a děkuji všem za tipy a morální podporu během mého běsnění :D

Další, o čem se chci zmínit, je náboženská stránka Vánoc. Já jsem vychovávaná jako ateistka, věřím na osud a můj bůh je Midorikawa Hikaru-sama. On je křesťan - sice nijak zapálený, nicméně věřící. A jako správný křesťan má potřebu zachraňovat ty nebohé nekřesťanské duše a přivést je na správnou cestu.
A tady dochází ke střetu - já si stojím za svým ateismem, on si stojí za křesťanstvím a ani jeden z nás nechce ustoupit. Zpočátku jsem to téměř nevnímala, ale postupně se toto téma dostávalo do našich rozhovorů stále častěji a nyní se už nachází v každé diskuzi. Už na to začínám být alergická - to je furt Osud je blbost, Svět musel někdo stvořit, Život po smrti existuje bla bla bla. Já ho o opaku očividně nepřesvědčim a on ať si zkusí přesvědčovat mě, že mám chodit do kostela. Dneska přišel s tím, že bych měla začít chodit ke zpovědi, na což jsem mu s úsměvem sdělila, že se dostatečně vykecávám na netu a nepotřebuju lízt do kostela. On tu však chce začít pravidelně chodit ke zpovědi a já začínám mít stejný pocit jako on - tahle nebohá duše by potřebovala zachránit.
Nicméně jsem souhlasila, že s ním v sobotu půjdu na půlnoční. V posledních letech jsem si to chtěla zkusit, ale s mamkou očividně nikam nepůjdem, takže si to odbudu tady. Navíc mše v japonštině - to musí být zážitek. Jen doufám, že to nebude moc dlouhý, protože se jinak ukoušu nudou, a manžel by mě asi zabil, kdybych si vzala empétrosku nebo knihu. Taky doufám, že mě nebude nutit přijmout hostii, protože to bychom se asi pohádali. Mimochodem, v minulym balíčku z domova dostal od matky zásobu hostií a má je tam vystavené na ledničce (a na nich položenou naši společnou purikuru ^^).

Co mě však děsí nejvíc je to, že já se tady snažím udělat si běžné Vánoce - stromek, cukroví, salát a ryba, dárky a on se tváří, jako že ho to nezajímá, hlavně když večer půjde do kostela. A i kdyby nic jiného, tak tohle bolí. Asi to bude odlišnou kulturou, ale z mého pohledu je prostě sobec. ...to jsem možná přehnala - přeci jen nevím, jak ta sobota bude probíhat, třeba to bude v pohodě. Ale jeho reakce na to, že mu hodlám uvařit štědrovečerní večeři byla: "Ty chceš vařit štědrovečerní večeři? Proč, prosim tě? O_o" Jako netvrdím, že jsem kdovíjaká kuchařka, ale trocha vděku, že na něj myslím a že mu chci udělat radost, by ho nezabila.

Když ještě přidám dovětek, že po hodině přišel zas a měl potřebu řešit Džo Džo a to, že se mu vyhýbá a že ji chce vidět, určitě si říkáte, proč toho blba nevyhodim a nežiju si spokojeně bez něj.

Inu, on má i světlé chvilky - pravda, není jich moc, ale maj na mě největší dopad. Myslim, že to byla sobota - řešili jsme japonštinu a naši závěrečnou práci, já si čím dál tím víc připadala jako debil a nakonec jsem se pohádali o mé (ne)schopnosti mluvit. Byla jsem fakt naštvaná a pokusila jsem se ho vyhodit, ale on zůstal stát u dveří a začal povídat - a mlel a mlel tím svým uklidňujícím hlasem, přesvědčoval mě, že to bude v pohodě, že na to mám, že si jen musím víc věřit atd. Postupně jsem se uklidnila a když po hodině odcházel, už jsem měla na tváři úsměv a vrhla se na učení s novou energií. Netuším, jak se mu to povedlo, ale uvěřila jsem každému jeho slovu a svět už najednou nebyl tak šedivý jako předtím. Sice se nezdá, ale má stejnou schopnost jako Sylva - přesvědčit zarytého pesimistu, že život je krásný :) A i když ho za jiné věci nemám ráda, za tohle jsem mu neuvěřitelně vděčná a jen lituju toho, že jsem musela čekat tak strašně dlouho, než jsem ho potkala. Znát ho před pár lety, možná je ze mě úplně jiný člověk (a možná taky ne). Každopádně jsem se s jeho pomocí trochu rozmluvila anglicky a teď se mě snaží dokopat i k té japonštině - dneska mě poslal najít Macui-sensei, která by se měla stát mou vedoucí závěrečné práce - ne že by šel se mnou, poslal mě tam samotnou, aby si zajistil, že to bude jen na mě, abych to vyřídila (bohužel Macui-sensei tam nebyla, tak jsem jí musela sesmolit mejl). Ale úmysl se počítá.

Netuším, proč se okolo něj točí tolik holek (ale jako fakt houfy - třeba dneska jsme odcházeli z hodiny a u schodů se na něj náhle nabalily 3 Japonky celé šťastné, že ho vidí - wtf? O_o), ale vím, proč jsem poblíž já, a taky vím, že i přes všechny jeho špatné stránky (a mou neuvěřitelnou žárlivost - kde se to ve mně sakra bere?) poblíž taky zůstanu, co nejdéle to půjde.

Tenhle týden: kino!

Pátky jsem vždycky měla ráda, ale upřímně - tenhle bych okamžitě zrušila, kdyby to šlo...
Ale všechno hezky popořádku - v pondělí měl mít manžel přednášku na střední škole, což znamenalo, že nepůjde na vyučování, což mi ale v tu chvíli až tak nevadilo - ráno totiž přiběhl, jestli umím vázat kravatu (což neumím - manuál už mám staženej, začnu trénovat XD), a zbytek té hodiny se táhl ve znamení velmi domácké atmosféry - jestli jsme v tu chvíli nepřipomínali manžele, tak už nikdy XD

nervózní Niko-sensei vraždící pohledem

S úsměvem jsem ho vyprovodila až k hlavním dveřím, kde ho Džo Džo okázale ignorovala (kdybych tvrdila, že mě to nepotěšilo, lhala bych).
Čekala mě však škola, tak jsem ještě rychle dosmolila úkol a jela. Jenže hodina nám odpadla, tak jsem si s Ninou sedla v jídelně a četly jsme si. Další hodinu jsem měla přípravu na ikkjú testy, kde normálně sedím s Ósan a manželem, ale ani jeden tentokrát kvůli té přednášce nebyl. Nicméně jsem neměla čas připadat si opuštěně - čekal mě další test (který jsem zase nepásla - tentokrát jen o 11 bodů, ale to je náhoda).
Ještě rychle na nákup a hurá zpátky domů - čekala jsem, že manžela potkám prakticky okamžitě, ale nestalo se tak. Jak jsem za chvíli zjistila, vykecával se o patro výš s Mirou, tak jsem tam za ním přišla a osvobodila nebohého sempaie ze spárů manžela (jakmile jednou začne mluvit, je téměř nemožné se ho zbavit). Vyslechla jsem si, jak měl potíže s technikou, jak mu to nešlo a hlavně jak dostal jako na potvoru třídu plnou kluků a ani jedinou holku, což bylo vlastně to, kvůli čemu tam šel (děkuji komukoliv, kdo se na tom podílel :D).
Večer jsem smolila jednu pitomou esej na hodinu kulturálních studií a jeden příběh na kaiwu a Niko mě otravoval tím, že mi furt posílal nějaká videa. Zvlášť jedno se fakt uchytilo (nelekejte se, jde o přesouvání velice důležité utsunomijské sochy gyozy XD):

Úterý jsme spolu měli jednu hodinu a pak šli na oběd, já těžce nevyspalá, jelikož jsem šla spát až v 6 ráno. Večer jsem se bohužel nemohla moc vykecávat, protože jsem musela dosmolit tu esej (a další video, tentokrát vinou T'Sal - tady už se tuplem nelekejte XD):

Jak vidíte, esej byla psána za opravdu velmi seriózních akademických podmínek, takže podle toho taky vypadá. Dotvořila jsem ten paskvil ve 4 ráno, celá spokojená zalehla - a ráno po příchodu do školy zjistila, že mi ona hodina odpadla...-_- Nicméně nálada se mi rychle zlepšila, když jsem se vrátila na intrák a stavil se manžel (btw nemůžu se rozhodnout, jestli bych radši, kdyby si už přede mnou tu košili nevyhrnoval, nebo jestli mu mám dát do prádla svědící prášek, aby se musel drbat častěji XD). Ten den jsme spolu a ještě s Miki měli naplánováno kino - Japonci se totiž rozhodli natočit Gendžiho.

Nejdřív jsem chtěla, aby se Miki s manželem potkala, ale nakonec jsem usoudila, že chci Miki přeci jen pouze pro sebe (a ano, částečně je důvodem i to, že manžel je prostě na japinu a další jazyky machr a já vedle něj vypadám jako slintající idiot s IQ houpacího koně -_-;). Koupili jsme si lístky (byl nějaký spešl den, tak nás každého vyšel lístek jen na tisícovku), a protože ještě zbýval čas, trochu se konverzovalo. Tedy - oni dva si povídali a já tam seděla a snažila se chápat obsah diskuze. Později jsem se od Miki dozvěděla, že manželova japina je sice dobrá, ale že takhle by to normální Japonec nikdy neřekl.
V kině jsem seděla uprostřed, takže jsme si s manželem mohli šeptem sdělovat dojmy. Film sám byl dost strašný, já tomu nerozuměla ani slovo, ale naštěstí jsem kdysi dávno četla knihu, takže jsem alespoň věděla, o co jde. Manžel byl příšerně otrávený, a kdybych nebyla celá nedočkavá konce, měla bych z toho škodolibou radost. Ty náznaky radosti mě však rychle přešly, když se někdy v druhé půlce odehrávala fakt romantická scéna, já naměkko a manžel se ke mně naklonil a zašeptal mi, že mu to připomíná sebe a Džo Džo -_-
Po 2 a půl hodinách utrpení jsme byli milosrdně propuštěni a něco mi říká, že by to lidem měli pouštět za trest. Dokázali tam totiž zkombinovat uměle vypadající císařský dvůr s téměř hollywoodskými efekty, protagonista zvládal jen jeden výraz a celé to bylo dost čotto. A to jsem tomu ani nerozuměla - třeba by to bylo ještě horší, kdybych znala dialogy X_x

Pak Miki navrhla, že bychom mohli zajít na purikuru. Chudák manžel netušil, do čeho leze, takže ochotně šel - což mi konečně umožnilo vyměnit fotky v peněžence :-P
Nicméně se později zmínil, že to bylo poprvé a naposledy, protože ho to totálně znechutilo. Tak jako jo, je to lehce čotto a vždycky se cítím dost trapně, ale jakmile je po všem, tak je to v pohodě a ty fotky ani nevypadají špatně.

Tímhle riskuju vlastní život - jestli to někdy najde, je po mně XD

Pak jsme to radši rozpustili, Miki se vydala na opačnou stranu a my šli zpátky ke kolům. Cestou se však rozpoutala vášnivá diskuze o Gendžim a jeho "svádění" žen - co si budem povídat, nazvala bych to spíš rejpnutím než sváděním. Manžel se mnou nesouhlasil, že prý ty ženy stejně byly svolné a bránily se jen naoko a že když bylo po všem, tak se jim to líbilo. Dost jsme se rafli a já byla označena za feministku - budiž, pokud to, že si myslím, že muž nemá právo ženu k čemukoliv nutit, ze mně dělá feministku, budu hrdou feministkou >.< (mimochodem, s přihlédnutím k tomu, že je křesťan, mě tohle dost překvapilo O_o)

Čtvrtek se vezl na vlně blbé nálady z předchozího dne, s manželem jsem neměla jedinou společnou hodinu a když jsem přišla na intrák a už to vypadalo nadějně, že se rozběhne nějaký hovor, objevila se Kó Hei Bon-sama, která připravovala párty, a manžel na mě zapomněl a šel se vykecávat s dalšíma organizátorama. Kdyby to bylo jen trochu možné, naštvaně bych za sebou práskla dveřmi - bohužel moje dveře mi práskání neumožňují, což je tu asi největší nedostatek.
Když jsem se jakž takž uklidnila, objevil se zas a měl chuť bavit se o Džo Džo - jak ho ignoruje, jak už ji dlouho neviděl a snad nechce spáchat sebevraždu (upřímně o tom pochybuju) a mně zatím docházela trpělivost, tak jsem odsekla, že nevim, nejsem její kamarádka a ani nechci být, což ovšem podnítilo jen další otázky, tak jsem se naprdla a více méně ho z pokoje vyhodila. Totálně mi to zkazilo náladu a nijak mi nepomohlo, ani když jsme se asi po dvou hodinách potkali u kuchyňky, Niko se ptal, jestli jdu na párty, já mu řekla, že tam je na mě moc lidí, tak tam nechci jít sama, což on totálně nepochopil a mumlal si něco o tom, že jsem přeci posledně říkala, že chci jít, tak proč sakra nejdu a tak. Mimochodem se mi snaží celý týden namluvit, že rozdělení na extroverty a introverty je hovadina a že bavit se s lidma je přeci úplně normální a snadná věc a nechápe moje problémy s komunikováním -_-
Prostě se to nakupilo, já byla naštvaná, tak jsem si otevřela pivo a celý večer jsem nebyla schopná cokoliv dělat - jen jsem se stočila do klubíčka a pustila si linkiny, kteří jsou moje poslední naděje (takže když se zmíním, že poslouchám linkiny, znamená to, že jsem na tom fakticky hodně blbě, případně jsem sakra hodně naštvaná).

Dnes ráno jsem se nedokázala vzbudit včas, zmeškala jsem hodinu a vstávala jsem až někdy ve 12. Jenže i když jsem se probudila, jela jsem na autopilota - uvařit jídlo, zaplatit účty a rychle zpátky do pokoje. Někde mezitím jsem potkala Nika, ale jediné, co jsem mu byla schopná říct, bylo, že jsem zaspala a zameškala hodinu. Nic víc jsem nedala dohromady, mozek mi nepracoval. Od dvou odpoledne, kdy jsem se vrátila, jsem až do 7 ležela na posteli a poslouchala linkiny - toť vše. Žádné čtení, žádné filmy, žádné učení, žádné přemýšlení - nic. Mozek vypnutý. Probrala mě až zpráva od Miki, že zítra nemá čas, jelikož má brigádu. Pak jsem byla schopná vstát, po celym dnu se poprvé napít a jít si připravit večeři. Tu chvíli si vybral manžel k otravování, ale já ho bez milosti vyhodila, protože jsem se potřebovala dát kompletně dohromady, než mu budu čelit.

Někdy v 10 večer jsem se cítila dostatečně sebevědomě, abych se zvedla a šla mu zaklepat na dveře - no a zůstala jsem tam až do půlnoci. Probrali jsme školu, (ne)znalosti japonských studentů, literaturu, jeho nový účes (v kterém mi připomíná mafiána, ale všem okolo se to děsně líbí) a samozřejmě i Džo Džo (proč mu pořád radím, co by bylo dobré udělat pro záchranu vztahu? Můj masochismus nezná  mezí...).

Zítra mu jdu koupit dárek, ale pořád netuším, co by bylo nejlepší. Kdyby vás ještě něco napadlo, dejte vědět.
Na závěr ještě jedno vánoční video: http://thenizu.tumblr.com/post/14166174991 XD

Sobota s manželem

Můžu to opakovat do nekonečna a stejně tomu lidi nevěří - já jsem naprosto strašná osoba a sama od sebe bych se držela dál, kdyby to šlo. Přestože Ósan tvrdí, jak jsem děsně jasaší, a manžel by mě rád po smrti poslal do nebe, nevěřte jim ani slovo. Dneska má totiž Niko fakt hrozný den a já místo abych se cítila hrozně, jsem naopak spokojená, že můj den je skvělý.
Vše začalo samozřejmě ráno, kdy se mi povedla moc hezká věc - vzbudila jsem se, otráveně koukla na budík, jestli už fakt musím vstávat, a viděla, že mám ještě hodinu, tak jsem zajásala a spokojeně znovu usnula. Manžel chtěl vzbudit v 10, což se mi sice moc nezamlouvalo, ale budiž - jeho rozhodnutí. Že však dnes je první den, kdy můžem koupit lístky na koncert Perfume, to věděl (sama jsem mu to xkrát připomínala, protože on nebyl schopen si to vyhledat). Když se do třičtvrtě na 11 neobtěžoval přijít, šla jsem za ním sama s dotazem, kdy hodlá jet pro ty lístky. Řekl, že do 7 minut, což v překladu znamenalo "dej mi čtvrt hodiny a možná budu i oblečenej."
Nakonec jsme se tedy vypravili, jenže manžel prohlásil, že nejdřív musí zaplatit účty, potom pojedeme do obchoďáku a až pak Lawson, kde prodávají lístky. A kdo jsem já, abych odporovala (navíc co si budem povídat, já ty dívčiny z Perfume vlastně ani neznám. Poslouchám od nich jednu písničku a to je tak vše). Účty byly dost hnusné - 8 tisíc za telefon je opravdu hodně a to ještě platil pojištění a vodu. To mu náladu nezlepšilo, zato já se stále usmívala - to víte, bylo hezky, slunečno, sobota a já trávila den s manželem :)
Dál následovala cesta do Fukudayi, která je za nádražím, v části, kde jsme předtím ještě nebyli. Na jedněch semaforech se mě Niko z ničeho nic zeptal, jestli si tuhle křižovatku pamatuju, což mi na tváři vykouzlilo další úsměv - na téhle křižovatce jsme se druhý den našeho pobytu tady setkali asi 3x (osud, já vám to říkala XD).
Ukázalo se, že můj orientační smysl se trochu zlepšuje, protože jsme dokonce jeli i správně (tentokrát...) a zmíněný obchoďák fakt našli. Uvnitř to ale vypadalo tak přepychově, že i kdybychom místo dvou tisíc měli dvacet, tak by nám to nestačilo ani na blbou ponožku. Vidina trička, sukně či náušnic padla a já se rezignovaně odebrala do 3. patra - papírnictví, kde manžel sháněl sešit. Jeho pátrání po sešitu je dosud bezúspěšné - sešit musí být A4, tlustý, čtverečkovaný, v pevné vazbě, která by se mu líbila, což je něco, co podle mě vůbec neexistuje. Tenhle je moc tenký, tenhle je v kroužkové vazbě, tenhle má linky, tenhle se mu nelíbí... *oči v sloup* Když sakra potřebuješ tak nutně sešit, kup si nějaký, co mají, nebo si ho nech poslat z Polska a přestaň dělat takový povyk kvůli pitomýmu sešitu! (ne, nejsem naštvaná, jen mě vytáčí to jeho neustálé stěžování si na úplné zbytečnosti a jeho slovní zásoba sestávající z hodnocení: "This is shit.")
Nakonec si teda něco koupil, ale stejně vykládal cosi o vazačství a spravení jeho dosavadního sešitu. Díky tomu jsem však zjistila, že když koupíme něco za míň než tisíc, dostaneme zbylé prachy nazpátek. Takže jsem neváhala a nejkratší trasou zamířila do...

Knihkupectví, jak jinak. Už jsem vycvičená v hledání Sósekiho, takže mi to zabralo jen asi minutu, než jsem ho objevila. Stále tu hledám Omoidasu koto nado, ale nemám štěstí. Tak jsem si místo toho pořídila Rondon Tó/ Maboroši no tate ( Londonský Tower / Štít iluzí). Pak mě napadlo, že když už budou ty Vánoce, tak bych si mohla koupit ještě něco. Tak se stalo, že jsem manžela, který se táhl za mnou a výjimečně nic nekupoval, zatáhla do manga sekce (manžel mangu nesnáší), a aby si to jó užil, protáhla jsem ho BL sekcí XD Žádanou knihu jsem však nemohla najít a ani nic, co bych si koupila místo toho, tak jsem to po chvilce chtěla vzdát. Jenže manžel mě nenechal a donutil mě se jít zeptat, za což jsem mu hrozně vděčná, neboť mě nejen přinutil použít japinu, ale já dokonce i získala první z hexalogie No. 6 *-*
Pak ještě rychle nakoupit něco k jídlu (pouze pro něj, já dnes měla v plánu vařit oden) a mohli jsme jít. Niko se u pokladen zmínil, že se pohádal s Džo Džo. Důvodem prý bylo to, že Džo Džo si špatně vyložila manželovo chování a teď ho obviňuje, že jí tahal za nos. Ona si ho totiž asi vážně chce vzít a mít s ním děti, ale on chce ještě pár let studovat, vydělávat se mu nechce, věkový rozdíl je pro něj příliš velký (prý si vezme někoho mladšího než je on sám) a navíc odmítá žít v Číně. Řeknu vám, že to je úžasné téma hovoru a ještě lepší je, když se mám pokoušet mu radit, co by měl udělat a jak si Džo Džo udobřit. Jenže to bych nebyla já, kdybych se mu nepokusila pomoct (T_T).
Cestou zpátky jsme hledali Lawsona, ale nikde se žádný nevyskytl, tak se manžel šel nakonec zeptat do Family Martu, jestli tam prodávají lístky. Tou dobou bylo něco po 2 odpolední. Přístroj se našel, teď v něm ještě objevit ty lístky. Nakonec jsme i to zvládli, jenže se ukázalo, že den blbec pro manžela ještě nekončí. Lístky byly vyprodané. Kompletně, na oba koncerty. Tedy, ne že by mě nenapadlo, že to takhle dopadne, ale i tak to byl trochu šok. Přiznávám se, že jsem na ten koncert ani tak moc nechtěla, to manžel byl celej nadšenej a těšil se na to jak na Vánoce. A v tuhle chvíli byl fakt nasranej. Ne naštvanej, vyloženě nasranej a já se strašně bála, že z toho obviní mě. Zpětně mi to přijde iracionální, ale v tu chvíli jsem tam prostě jen stála se skloněnou hlavou a čekala, až na mě začne řvát, že je to moje chyba.
Samozřejmě to neudělal, na to je příliš milej (aneb kavi ví, koho si vybrat :) Místo toho zvednul telefon, zavolal jedné Japonce, co umí perfektně polsky, a zjišťoval, co se dá dělat. Při čekání na další telefonát jsme se přesunuli do blízkého parku okolo ucunomijského hradu, kde si manžel snědl svůj oběd (vida že se ty dřevěný hůlky k něčemu hodily) a probírali jsme pro změnu zase náboženství (frekvence těchto rozhovorů pro mě začíná být trošinku nepříjemná - sama se považuju za ateistu věřícího na osud a reinkarnaci (v minulém životě jsem zaručeně byla Japonka) a nemám ráda, když mi někdo vnucuje křesťanství a koncepci nebe a pekla.
Jak jsme si tak spokojeně mrzli na sluníčku (já jen ve svetru), manžel vedle mě, byla jsem spokojená. Přestože byl určitě naštvanej kvůli lístkům, usmíval se na mě a vůbec nebyl mrzutý, jak bych od něj čekala. Navíc se mě snažil přesvědčit, že jsem dobrý člověk a že se dostanu do nebe, což jsem odmítla. Nejsem dobrá ani náhodou - jsem líná, závistivá, nepřející a žárlivá (jen ukázka, celý výčet by trval příliš dlouho). Nakonec jsme se dozvěděli, že 19. ledna bude poslední příležitost - v aukci. Jinými slovy, jsme nahraní (ale kavi našla, že další koncert bude v únoru v Niigatě, tak to zkusí zítra navrhnout manželovi - snad ji neukamenuje).
Na zpáteční cestě jsme se ještě stavěli v čistírně - manželovi se povedlo ukápnout si na kalhoty vteřinové lepidlo, tak se šel zeptat, co se s tím dá dělat. Podle netu pomůže ředidlo, které ale rozežere barvu; podle paní z čistírny si má koupit nové kalhoty. To manželovi náladu věru nezlepšilo, a po návratu se vrhnul na svůj úkol z korejských číslovek a to byla poslední kapka, protože číslovky manžel z duše nenávidí. Já si zatím vařila cosi, co mělo být oden. Těžko říct, jestli se to povedlo, ale manžel toho snědl dost na to, abych si byla jistá, že to bylo poživatelný :D (a to tvrdil, že si nedá XD a ano, uvědomuju si, že za to Hokkaidó jsem vyhrožovala, že mu nic nedám, ale za to, že mi dnes dělal společnost, si to zasloužil)
Pak jsem mu zkontrolovala ty jeho pokusy o číslovky a opravila pár chyb (co na to říct - jsem prostě machr na korejské číslovky XD). Večer jsme se rozdělili, já šla sledovat dorama do danwašicu, on šel vynést smetí a zase jsme se potkali, až když jsem mu klepala na dveře, aby se šel podívat na měsíc. Nejdřív na mě koukal jako tele na nový vrata, ale když jsem si horkotěžko vybavila, že zatmění je anglicky eclipse, měli jste vidět ty mety - dokonce jsem ho viděla běžet! XD

Já jen popadla kartu a foťák a běžela taky - jen v mikině. Stáli jsme tam před kolejema jako dva magoři a já fotila měsíc. Niko pak volal Taku(ovi), ať se přijde honem podívat. Přišel, ani si nevzal ponožky, a za chvíli už volal té své Číňance, aby taky přišla, takže se za chvíli zjevila v růžovém županu a společně jsme zírali na měsíc (a náhodní kolemjdoucí a někteří obyvatelé kolejí divně zírali na nás - zvlášť když jsme tam s Taku(ovou) pantoflí hráli fotbal a on tam skákal po jedné noze sem a tam XD).
Málem jsem tam zmrzla, prsty jsem totálně necítila, ale podívaná to byla hezká a stála za to. I manžel podotkl, že je to romantické. Takže už jsem s ním absolvovala vycházku k moři a zatmění měsíce - dobře ty! XD
Přestože Niko by tenhle den asi nejradši zrušil, já jsem si ho skvěle užila :)

btw závěrečná otázka: kdybyste měli koupit dárek dvacetiletému ňoumovi odvedle, který má tolik knih, až to ani není hezký, poslouchá odlišnou hudbu a příliš toho o něm nevíte, co byste mu koupili? Chci manželovi něco malého dát, ale nemám tucha co. Pomozte!