To zatracený jaro už je tu zas

Tak nám přišlo jaro, sníh roztál, řeky se rozvodnily, rozpršelo se a nálada šla rapidně dolu, neboť nastalo období depkaření. Depkaří všichni - šprti, flákači i pohodáři. Že vy nedepkaříte? Tak to jste asi už mrtví...
To by snad ani nebylo jaro, abych nedepkařila - už několik let se při prvních známkách jara ozve zapomenutá část mého já, která je po většinu roku hezky na uzdě. A začne zas tu svoji litanii: Stejně jsi k ničemu. Bez tebe by všem bylo líp. Ani kamarádky se s tebou nechtěj bavit, vidíš? Radši někam zalez a dej všem pokoj...
Chvilku se pokouším bránit (Nemáš pravdu, já nejsem k ničemu, jsem dobrá v tom co dělám a baví mě to, vůbec nikomu nevadím), ale většinou to nemá cenu. Dřív nebo později - spíš dřív než-li později - to vzdám a nechám ten přesvědčivej hlas v hlavě, aby mi šeptal co se mu zachce. Začnu si říkat, že to všechno je nejspíš pravda, že nic nedokážu, že jsem na obtíž a bylo by líp, kdybych zmizela. Nálada jde k bodu mrazu, chuť něco dělat taktéž, a tak se není čemu divit, že školní výsledky jdou rapidně dolů, což se stává dalším argumentem: Ani to učení ti nejde, jseš prostě blbá, tak toho nech a neotravuj ty, kteří se snaží něco naučit...

Nemám náladu odepisovat na mejly,
nemám náladu se učit ty zatracený znaky,
nemám náladu lámat si jazyk u slov typu hatarakarenakatta,
nemám náladu na fonetiku,
nemám náladu číst doujinshi ani fanfiction
a už vůbec nemám náladu psát na blog o tom, jak nemám náladu.

Šla bych si lehnout, kdybych pak ovšem nemusela dvě hodiny koukat do stropu a snažit se odehnat všechny ty depresivní myšlenky jak si za pár měsíců budu muset jít hledat práci, jak zklamu mámu, jak zklamu sebe a jak všem potvrdím, že jsem k ničemu. Chce se mi prostě vypnout mozek a čekat až to přejde. Jestli to přejde... 

Znovu v plné polní

Uf, první týden letního semestru za mnou. A po celou dobu sněžilo...
Marně vzpomínám, jestli jsem byla takhle unavená i po prvním týdnu předchozího semestru - asi ne. No každopádně teď jsem na odpis. Takže až se proti vám pošine zombie s hnědou čepicí s třásničkama, tak to jsem prosím já (nezabíjejte mě, děkuji).
Jako obvykle, týden začal v pondělí (dejte vědět, jestli to někde jinde bylo jinak, ráda se přiučím) dvouhodinovkou úvodu do lingvistiky, což je hnusně těžkej předmět, kde při zápočtovým testu zbyde něco přes půlku lidí na opravný termín (a z toho dost i na ten druhý). Jelikož ještě teď zápasim s úvodem do jazyka, nevidím to růžově. Co se dá dělat, někdo to schytat musí. Ne, nestěžuju si, jen je mi líto, že tak přijdu o Úvod do hospodářského zeměpisu a dějin Japonska, který je ve stejnou dobu. Kdyby alespoň existovaly skripta...
A hned potom mám dvouhodinovku japiny. A už zase jedeme rychlostí lekce na týden. Ono se to nezdá jako moc, ale dvě strány gramatiky zaberou dost času než si to člověk zažije.
Po těchhle dvou hodinách jsem vyřízená.
A to je teprv pondělí.
Úterý začíná taky moc hezky - konverzace *kyselý škleb*, pak Morfologie, jejíž náplň je mi stále častečnou záhadou, ale zadaný úkol jsem pochytila: vybrat si 50 stránek anglický knihy napsaný po roce 1900, naučit se je přečíst, přeložit a vůbec dokonale znát... Mám v plánu při nejbližší příležitosti čapnout Kinga, na kterýho se mi doma práší, ale ten dokáže být dost těžkej, když chce. Hm, to bude zase zábavnej příští víkend... No a nakonce béčkové How to Read, kde se kupodivu čtou povídky, mluví se o nich atd.
Středa je dost divnej den. Ráno od 8 mám Fonologii a Fonetiku, která se zatím tedy kvůli nedostatku vybavení nekonala a byla jen úvodní hodina, kde jsme si vyslechli ódu na učebnici a šli pryč XD To se mi taky kryje, tentokrát se Znakovými cvičeními. Naštěstí jsme dostali povoleno nechodit na ně, za předpokladu, že v konečném testu budeme mít okolo 90% (číslo se průběžně mění podle nálady Hiroty-sensei). Tak tomu říkám utopie...
Potom následují British Studies a pak dlouho, dlóóóuho nic. A v 16:45 zase cvika s naším milým W-senseiem :3
Ve čtvrtek zas ta morfologie *otrávený výraz* a cvika potřetí ^_^
Pátek ve znamení PC3 - Anglická gramatika. To ještě úplně nevím, jak bude probíhat, nicméně jsem dneska s překvapením zjistila, že se ode mě příští pátek očekává, že budu mluvit. Anglicky. Nahlas.... Už jsem se zmiňovala o šílenosti takového nápadu?
Shrnuto, podtrženo, tak moc toho zase není, ale jsem k smrti vyčerpaná. Asi to má co dělat s tím, že se u mně projevila jakási podivná nespavost - v noci nemůžu usnout, i když doslova padám a oči mě šíleně pálí a ráno se budím v 7 sama od sebe, i když budík mám až na 8:15... Dneska se toho zkusím zbavit - ještě tu mám od jara nějaký prášky na spaní, snad zaberou, protože takhle to dál nejde.
Jo, a abych doplnila informace: Úvod do jazyka a literky od japiny jsem dala za 1, ale zkoušku z Úvodu do jazyka od Černého jsem nedala a půjdu v březnu znova... prostě ústní zkoušení a já jsme odvěcí nepřátelé a asi to tak už zůstane...

Úspěšně válčím

Válka č. 1 - Stag
Ti šťastnější z vás ho neznají - vy děkujte všem bohům, že jste byli ušetřeni. Vy ostatní - upřímnou soustrast.
Minulý čtvrtek se totiž konal předzápis na předměty a já si znovu uvědomila, jak tenhle portál nenávidím.
V 7:59 všechno v pohodě.
V 8:00 Stag padnul.
Jenže já byla připravená a měla otevřené staré rozhraní, které je mnohem, MNOHEM rychlejší, takže jsem si stačila ukořistit Béčkový předmět od angliny, který jsem chtěla *je na sebe pyšná* Bohužel jsem takové štěstí neměla u Céčkového předmětu od japiny, který se vůbec neotevřel... A teď jsem v 8:25 byla postavena před ten neřešitelný problém najít narychlo Céčkový předmět za minimálně dva kredity aby se mi nekryl s ničím jiným, byl vcelku jednoduchý a nekončil zkouškou.
Věřte mi, že jsem vyzkoušela všechno včetně První pomoci, Geologie Olomoucka v terénu, Základy Astronomie, Ochrana ovzduší, Sebepoznávání a cesta k duševnímu zdraví a dokonce něco s názvem "Poezie v meandrech doby a v zajetí tvaru" XD
Všechno marné, přeci jen jsem skončila s Úvodem do lingvistiky, kterého se bojim, kvůli dnešku už tuplem... Ale pro jistotu jsem si zapsala i Praktická cvičení z tvarosloví a Syntax od katedry bohemistiky (ona i ta morfologie vypadala zajímavě, ale je tam zapsaná jen jedna holka z magisterskýho, což mě trochu odrazuje).
Takže další boj s tímhle prokletým Stagem mám za sebou a patřím k těm šťastnějším (zaplať pánbůh za to).


Válka č. 2 - Úvod do jazyka
Tuhle bitvu jsem ale prohrála na plné čáře.
Učila jsem se. Vážně (už jste mě někdy viděli se neučit?). Celý týden. Jenže šlo o ústní zkoušení a tady je veškerá příprava marná.
Prostě jsem neřekla ani ťuk.
Zase.
Nechápu, proč se mi to stává, ale u každého zkoušení najednou okno velikosti výkladní skříně. To prostě nejde "něco vymyslet", jak mi vždycky radili. Takže po minutě mi bylo jasný, že tohle je ztráta času. Vyučující to musel vidět taky, ale snažil se, za což jsem mu zpětně vděčná, ale v tu chvíli se mi chtělo zaječet, ať už mi dá pokoj, že nic nevím.
Nedokážete si představit, jak příšerně se za sebe stydím.
Nejhorší na tom ale je, že on mi tu trojku fakt dal. Nevim, jestli mě měl plný zuby a radši se mě zbavil, aby mě příští pondělí už nemusel vidět, nebo mu to bylo jedno (i když on to není ten typ, aby mu bylo jedno, že tu studují naprostí pitomci). Bohužel je to to nejhorší možné řešení - i když bych si mohla říct "kašlu na to, mám to za sebou", trápí mě, že tím, že mě všichni raději nechaj prolízt, se nikdy nic nenaučim - možná by mě to přimělo něco se sebou udělat...anebo by mě to jen vystresovalo a já už bych neudělala lautr nic. Netuším...
Ale je mi mizerně a nebýt japiny, asi bych ztratila motivaci v tom pokračovat. Jenže japina mě baví a nehodlám se jí dobrovolně vzdát, ani kvůli Watanabeho motivačním proslovům, a už tuplem ne kvůli zatracenýmu zkoušení z ájiny.
Jenže představa, že se ještě někdy ukážu před Jonášem, mě vyloženě děsí. A to ho mám v letňáku na Fonetiku/fonologii a Úvod do lingvistiky, kvůli kterýmu jsem uzavřela dohodu s T-Sal, že za mě bude chodit na Úvod do hospodářského zeměpisu...
Naučte mě někdo mluvit u zkoušení, prosím...

Jak to se mnou momentálně vypadá

Dneska to vezmu metodou žaves, jelikož za a) nemám čas a za b) ještě mi zbývají dva díly Zettai Kareshi :-P
1. Zpětně všem přeji vše nej do nového roku a ať se Vám vše daří.

2. Zkouškový už je někde v polovině (nebo spíš lehce za půlkou), takže se můžu pochlubit úspěšným zvládnutím znaků, konverzace (!) (ale ta byla snadná, dokonce i pro mě), úvodu do literatury od ájiny, překladatelskýho semináře (!!) a - fanfáry prosím - JAPINY! (z tý jsem šťastná jak blecha a kudy chodim se uculuju jak magor)

3. Z toho všeho mám ale jen dva zápočty zapsaný v indexu, a to překladatelský seminář (Hýsek to dal Nině a mně napoprvé!!) a japonský jazykový cvičení (s Ninou jsme si řekly, když už, tak už a šly jsme; bohužel jsem musela jít první, takže moje vysvětlení, proč tam vlastně jsme, jsem sotva slyšela já, natož pak W-sensei - jsem byla nervóznější než u Hýska a klepaly se mi nohy, i když už jsem ten test měla dávno napsanej a zápočet tudíž jistej - ale teď už konečně vím, jakýma znakama se vlastně píše :-)

4. Byla jsem svědkem T-Salina prvního pokusu o vaření! A - světe div se - bylo to dobrý! XD (abyste rozuměli - menzu jsem viděla akorát zvenku a jsem schopná jíst jedno jídlo, který si navíc ještě přivezu z domova, celý dva týdny a T-sal si ze mě pořád dělá srandu, že jím zelený chleby...ale když oni jsou docela i jedlý...XD) Jinými slovy - snim všechno, co mi kdo dá - a T-Sal byla tak laskavá a vařila pro mě! No není ona úžasná? *padá na kolena a líbá jí ruce* XD (btw, T-Sal, to jablko z ledničky jsem vyhodila! XD)

5. Konečně jsem si vyzkoušela DDRko. ...a je to tak návykový, jak všichni říkají XD
Tak, a na víc si momentálně nevzpomenu. Až bude zas čas a hlavně bude co psát, zase se ozvu. Tak se zatím všichni mějte a držte mi palce, ať dám příští pondělí Jonáše :-)

Horská dráha hadr

Tak jo, uznávám, jsem divná.
V úterý se tady hroutim, jak nic nemá cenu, a přijde pátek a já jsem vysmátá, jak kdybych vyhrála ve sportce.
Včera jsme totiž psali test z Úvodu do jazyka, v pořadí již druhý za tento semestr. Učila jsem se celej tejden a vyplatilo se! Mám zápočet! Teď už mě z toho čeká jen zkouška - teda, to "jen" je trochu zavádějící. Ta zkouška na tom bude to nejhorší, protože kdo mě zná, ví, že nejsem zrovna ukecanej člověk. A navíc jsem se zapsala k Jonášovi. Ti, kteří ho neznají, nejspíš nepochopí. TSal o něm prohlásila, že je to chodící oxymóron, a já plně souhlasim. Je to totiž jeden z mých nejoblíbenějších vyučujících, ale zároveň bych ho občas (čti: v průběhu každé hodiny, kterou s nim mám) nechala zmizet (nejlépe beze stopy a na hodně dlouho). I přesto jsem se k němu zapsala, i když má jen dva termíny, zatímco jeho kolegyně jich má o hódně víc. Bude to docela drsný, ale přeci jen raději jeho, ke kterému jsem chodila na ty hodiny, než tu jeho kolegyni, kterou jsem jen tak zahlídla koutem oka na včerejším testu.
Taky mám zápočet s Praktických cvičení 1 a 2, ale ty jsem dostala rovnou, žádný testy (zaplať pánbůh).
Dnes jsme taky na semináři dostávaly zpět naše překlady. Teda, čekala jsem hodně věcí, ale to, co přišlo, rozhodně ne. Bob je totiž takovej ten typ člověka, co se dokáže hodně rychle naštvat, a tak jsem čekala, že vzduchem budou lítat zmačkané stránky, popřípadě jen jejich útržky. Ale překvapil mě; zvesela přišel, postupně procházel jednotlivé práce, něco se konzultovalo. Neječel, nevztekal se, byl naprosto klidnej. Můj překlad si nechal samozřejmě až nakonec (zbavim se někdy tohohle prazvláštního obyčeje být vždycky poslední?). Dokonce to ani nebylo tak strašné, jak jsem si myslela, že to bude. Uff (spadl jí obří balvan ze srdce). Přes Vánoce se bude předělávat a v lednu budem chodit zkoušet své štěstí - máme tři pokusy, tak doufám, že aspoň na ten třetí to dám.
Jo, a na japině jsme psali test. Napsala jsem jich blbě už docela dost, ale tentokrát jsem tomu nasadila korunu, když jsem si někde spletla hiraganový "ru" s tím katakanovým. Nj, jsem blbá, já vim. Ale hold prostě nedokážu pochopit, proč vždycky dělám takový pitomý chyby - já vim, že nemůžu bejt dokonalá - ani nechci - ale snad bych už po víc jak dvou měsících měla být schopná psát správně, ne? Tak snad příště - příště je totiž zápočtovej test - tam to zvorám a pápá vejško.
...má schopnost začít optimisticky a končit pesimisticky mě nepřestává fascinovat XD

Na Olomouc padla mlha

Tenhle příspěvek bych si asi měla nechat na později, až se uklidním a řeknu si, že to bude dobrý, ale momentálně se prostě nedokážu učit (a nebrečet u toho), ze čtení bych asi nic neměla a chci mít pocit, že alespoň něco dělám. A co že mě to tak rozhodilo?
Krátké vysvětlení: vánoční večírek KASu. Dlouhé vysvětlení: nic konkrétního, tenhle problém se táhne už ...(rychle počítá)...(dobře, zas tak rychle ne)...něco přes dva měsíce a ještě dál do minulosti. A je to vina mě samotné. Určitě víte, že my jsme vlastně dvě - hodná a zlá osobnost. No a ta hodná je skromná a uťáplá, což je sice fajn, ale jakmile se objeví sebemenší problém, má tendenci si říct, že je to celé k ničemu a že nemá cenu bojovat. A ta zlá je...zlá a té hodné dává pro za pravdu, a když ta hodná je na dně, ta zlá si do ní ještě kopne. V současné chvíli ta hodná sice ještě na dně není, ale kvapem se blíží, a ta zlá jí v tom nijak nezabraňuje.
Jinými slovy mám pocit, že mi tu nic nejde, že jsem tu k ničemu a že kdybych vypadla, všem bych tím jen prospěla. Nemá to cenu, od začátku bylo jasný, že na to nemám, ale já byla tak blbá a zaslepená, že jsem to neviděla. Chce se mi brečet nad tím, jak jsem na nic. Sice už tenhle zlom hrozil před dvěma týdny (to jsem na japině celej tejden neřekla ani slovo; zoufalej nebyl jen W-sensei, ale i já, jenže na mě to nebylo vidět), ale až vánoční večírek byl tím pravým bodem, kdy se to ve mně zlomilo.
Jak asi víte, nejsem ten typ, co by chodil někam pařit. Prostě to ke mně nepatří. Nedokážu se bavit, když je kolem spousta lidí. Ale dneska byl vánoční večírek Kasu, tak jsem si řekla, že bych tam zašla (nevím, co mě to napadlo a co jsem si od toho slibovala). Když jsme tedy s TSal dorazily (o 20 minut později - zatímco TSal "běžela" s plícemi někde kilometr za sebou, já si vesele tancovala na opuštěné ulici), uvítal mě můj domácí úkol z japiny, kterej mi W-sensei předal hned u vchodu (a kterej jsem měla zase blbě). Nedá se říct, že by tam bylo vyloženě přecpáno, ale těch lidí vážně nebylo málo. I díky tomu jsem si našla vzdálenější lavici, kde jsem s kofolou proseděla většinu z těch tří hodin. TSal se mezitim přilepila k DDRku, tak snad se bavila aspoň ona.
Jak jsem tam tak seděla a koukala kolem, přišlo mi to najednou děsně líto. Nevím přesně, jestli to bylo vědomí, že nikdy nebudu jako ti lidi okolo, nebo to, že nejsem tak chytrá jako ti okolo a tudíž je tohle moje poslední vánoční párty coby studenta. Ale rozhodně to se mnou dost otřáslo a po tolika týdnech, kdy jsem nedokázala brečet, teď nevím, jak přestat...
Tak vás prosím, nemluvte na mě, asi bych vám stejně neodpověděla. Potřebuju chvilku jen pro sebe, abych se dala dohromady, a bude to zas relativně dobrý. Jen mi dejte chvilku...

Jak jsem (skoro ne)cestovala

Ještě jsem neumrzla (ale jestli bude dál takováhle zima a to topení tady se nade mnou nesmiluje, tak mě to možná brzo čeká). Každopádně jsem tady s novinkami:
Začneme úterým (protože pondělí bylo nudný, nezajímavý a prázdninový). Tohle úterý asi tak do půl sedmé ráno bylo mým cílem stihnout Úvod do literatury, kterej je od 10:30. Zdálo se to docela i realný. Ale jen do té doby, než jsem právě v těch půl sedmý dorazila na Hlavák. Stačil jedinej pohled na tu obrovskou tabuli odjezdů, aby mi bylo jasný, že Úvod nestíhám. Zpoždění: 30 minut. Říkala jsem si: dobrý, nic se neděje, půjdu až na konverzaci (začíná ve 12:15). Náhodou jsem se docela i bavila. Lehce po sedmý jsem setřásla mamku, sedla si na tašku a vytáhla skripta, abych jen tak nemarnila čas. Jenže když se přiblížila půl osmá, můj vláček nabral dalších 30 minut. To ale není nic proti tomu, že dva vlaky, který měli jet do Olomouce před ním tu pořád ještě stály!! Zpoždění: 120 minut. To už jsem svůj optimismus začala ztrácet. A minuty naskakovaly... Když vlak, kterej měl jet v 6 hodin (můj jezdí až v 7), hlásal 180 minut, začínala jsem se bát, jestli vůbec ten den ještě odjedu. Zvláště když se u hromady vlaků objevilo roztomilé hlášení "Vlak nejede" ("to je snad jasný, když tu sedim, ne?" mrmlala jsem). Nakonec tenhle vláček, kterym jsme ale nejela, odjel okolo 9 hodiny. A já seděla a remcala dál. Navíc se do mně dala zima a já začala drkotat zubama a vysloveně jsem na tu tabuli smutně koukala a prosila ji, aby ten můj vláček už zatraceně jel. No a tabule na mě vysloveně kašlala a přidávala minuty, mrcha jedna. Promrzlá na kost, nevyspalá a hladová (snídala jsem v pět ráno, to víte, že jsem měla hlad) jsem se nakonec v půl desáté dočkala a nastoupila. Trvalo to ještě půl hoďky, ale nakonec jsme přeci jen vyjeli směr Olomouc. Přijela jsem okolo 13 hodiny a byla ráda, že jsem stihla alespoň druhou půlku Úvodu do jazyka a literky od japiny. (Jsem docela zvědavá, jak se budu dostávat domů, až budou šílený závěje a tak).
Další události už nejsou tak zajímavé: odpadly British Studies (no páni, to je novinka XD); dostali jsme týden, abychom sesmolili pětistránkovou esej, přičemž jsem nakonec přeci jen našla téma: podřízenost Sněhurky vůči mužským postavám (já vim, zní to hrozně; a co to teprv psát!!); na japině jsem zase perlila, protože jsem prostě byla blbá a dostatečně se neučila, nemluvě o tom, že jsme zase psali test (dokonce ten samej co minule) a já tamzase mám chyby (ale ne ty samý, tentokrát nový). Taky jsem nepochopila W-senseiůvšokovanej výraz, když jsem horkotěžko dala dohromady svý datum narození - se na mě podíval, jako bych mu řekla, že jsem se narodila v 17.století, tak jsem to radši honem přepočítala, jestli jsem se fakt narodila v 89, a když mi vyšlo furt to samý číslo, tak jsem to potvrdila, načež on chvilku vypadal, že praští hlavou o stůl...
No a dneska jsem měla v plánu psát esej, ale bohužel se mi podařilo narazit na Taiwanskej televizní seriál (když v Japonsku to je dorama, jak je to na Taiwanu? - nj, hold takovýhle věci neznám, no) Hana Kimi a to mě totálně dostalo, takže na to furt čučim, a když jsem zjistila, že dva hlavní představitelé jsou ze skupiny Fahrenheit, tak jsem samozřejměmusela jít něco o nich zjistit a najít pár obrázků a tak, takže jsem s esejí začala až teď. Compíku se to ale asi nelíbí, tak mi tu vesele přepisuje to, co napíšu. Například viděl slovo 'thorn', tak mi ho honem přepsal na 'porn' XD No, je vidět, čím ho zásobuju, že má takovýhle znalosti XD
btw. Dneska jsem se vzbudila a všude bylo bílo! Juchů, první sníh (a já tu mám akorát pantofle a botasky) :-)

 

Všimněte si na tom druhym obrázku, že ani počítat neuměj (110 minut - to určitě) 

To je radosti (na starém bělidle)

Ano! Bůh existuje (i kdyby to měl být jen Tsalin Gackt)!
Prošla jsem testem z úvodu do jazyka!
Jestli si vzpomínáte na minulý příspěvek, tak tam jsem se už zmiňovala, že tenhle předmět je horor. Na tom se samozřejmě nic nemění - stále se mi zvedají vlasy hrůzou, kdykoliv na to pomyslím. Ale teď mám od tohohle Úvodu alespoň na chvilku pokoj. Ve čtvrtek jsme totiž psali test z té hrůzy (fonetika, fonologie, morfologie). Už jsem byla smířená s tím, že to hold zkusim příště (neboli další čtvrtek), přesto jsem se do té velké učebny nějak dohrabala - to byl chvílemi problém, jelikož nohy mi v průběhu desetiminutové cesty začaly nějak záhadně selhávat a já se tam táhla aspoň 20 minut... Ale došla jsem, napsala jsem i to, co nevim, a zase šla. A dneska jsem zahlídla, že už jsou výsledky, tak jsem hledala konec tabulky a představte si to nadšení, když jsem zjistila, že moje jméno není červeně! Já málem skákala radostí do stropu!
Fajn, alespoň nějaká dobrá zpráva. V pondělí totiž (jdeme do školy, žádný flákání) máme W-senseie. ...Ne! Tím rozhodně nechci říct, že by se změnil můj vztah k Jazykovým cvičením - pořád jsou mým nejoblíbenějším předmětem; já jen, že jsme ve čtvrtek psali takovej minitestík. Připravovala jsem se na něj celej předchozí tejden, ale pak jsme začali čtvrtou lekci, tak jsem se na to vybodla a učila se nové věci na úkor těch starých. Takže když přišel test, měla jsem v hlavě naprosté vakuum. Ano, horko těžko jsem dala dohromady nějakou mou představu hiragany (což je po měsíci psaní jen v katakaně docela zázrak), ale gramaticky jsem do těch pěti vět nasekala tolik chyb, že W-sensei snad při tom opravování opravdu vyskočí z okna a stane se tak zakládajícím členem našeho Japa-hřbitovu... (v případě následného policejního vyšetřování popírám jakoukoliv vinu a pokud už mi nějaká dokázána bude, trvám na tom, že jde o úmrtí z nedbalosti, nikoliv napadení s úmyslem zabití) :-)

Novinky z Holomóca

Ne, nebojte, nejsem mrtvá. Jen jsem teď měla nějaký problémy s netem.
Jak možná tušíte, jsem už třetím týdnem v Olomouci, kde bydlím na koleji. A ta není zrovna příznivcem internetu-chtivých studentů. Ono to taky bylo způsobeno tím, že jsem měnila pokoj, a každý člověk se smí připojit k netu jen na svém vlastním pokoji. Takže jsem každou chvilku lítala s notebookem do knihovny, což nebyla žádná sranda, jelikož je za a) těžkej jako prase a za b) jsem měla otřesný puchejře na patách a na kolej jsem se proto vždycky už jen plazila. Ale v pondělí mi došla trpělivost, takže jsem se vydala za tím maníkem, který je znám pod jménem Správce kolejnetu. A internet fachal. Do úterka. Pak začal padat a dneska mi teprve došlo, že za to může moje BitCometa, která ho shazuje. Takže žádný torrenty; co se dá dělat.
S těma kolejema je stejně sranda. Máme systém buňek, na každym pokoji tři lidi. Pro těchto šest lidí je koupelna, kam se po ránu dostat je obrovským problémem, a rychlovarná konvice, která se nezastaví, a tak se rozhodla, že ve svých útrobách nechá plavat záhadné bílé částečky, které na nás potom vykukují z čaje. Spím nahoře na palandě, jejíž jedinou předností je vršek vedle stojící skříně, který využívám jako noční stolek. Vedem tady taky nemilosrdné boje: o zásuvku, o připojení k netu, o to, kdo vynese koš. Ale nestěžuju si; Lucka - moje spolubydlící je skvělá holka, vždycky poradí, naslouchá a prostě je fajn. Anetu - mou druhou spolubydlící vidím minimálně, částečně proto, že jí ještě nezačaly přednášky, ale když už tu je, je tu takový divný napětí mezi náma. Docela mi to vadí, takže když můžu, radši vypadnu.
Lidi vlastně byli důvodem, proč jsem se bála jít do Olomouce - že tu nikoho nebudu znát. Neznala jsem, to je fakt. Ale teď už začínám poznávat spolužáky, dokonce i jménem, což je fajn :-) Jen jedna osoba je nerada, když slyší své jméno (že, Tsal? ;-)
Ale všechno se netočí jen kolem netu a spolutrpitelů. Hlavní jsou přeci jen vyučované předměty, u kterých bych se ráda na chvilku zastavila. Moje studijní kombinace je Japonská a Anglická filologie, a když se mě někdo zeptá, jednoduše odpovím, že japina je fajn, anglina nikoli. Ale tak jednoduchý to samozřejmě není.
Jako první mám v pondělí Jazyková cvičení, ale ty si pro jistotu nechám až na konec, a začnu s Úvodem do studia jazyka. Dvouhodinovka, přednáška + cvičení (aspoň to tak prezentují), kde jsem se po první hodině nedozvěděla už nic nového, kromě faktu, že někdo z profesorova okolí má korelu, která říká "do prdele práce". I přesto jde o nezáživnou hodinu, kde mám pocit, že přednášející umírá, popřípadě umřel, když se odmlčí na příliš dlouho.
Pak následuje Úvod do literatury, jenž je mnohem lepší. Pravda, první hodina mě vyděsila, jelikož téma "Rozdíl mezi story a plot" mi moc nedalo, a ještě k tomu přednášející citoval bůhví koho tak rychle, že mi zapsané věty končily v polovině. Vyřešení problému mi tak bohužel uteklo. Ale jinak se tam člověk i zasměje, což je fajn. V úterý pak mám seminářovou verzi stejného předmětu, ale to je naprostá ztráta času. Vyučující jen přečte to, co máme na papíře a hotovo.
Konverzace. V japonštině. Ti, kdo mě znají, tuší, že se takovýchto předmětů děsim nejvíc. Ale zatim moc nekomunikujeme, tak je to fajn. Postupem času možná nebude.
A další Úvod do jazyka a literatury, tentokrát zajišťovaný japonskou filologií. Zatím teda spíš ten jazyk. Obsahově se to kreje s pondělním úvodem do studia jazyka, ale vyučující je mnohem, mnohem milejší osoba.
Ve středu od 8 Znaková cvičení. Zatím tedy jen katakana, ale příští týden prý už i hiragana. Může se to zdát jako pakárna, ale Hirota-sensei je nekompromisní, když tvrdí, že píšeme ošklivě. A tak musíme trénovat a trénovat a trénovat...
Pak tu máme jednu záhadu s názvem British Studies. Za ty tři týdny byla jediná hodina a to jen taková informační, takže vůbec netuším, jaké to bude.
A teď jeden strašák: Úvod do jazyka, seminář. Horor, vážně. Vyučující je skvělej člověk, má svůj předmět rád, chce, abychom to uměli. Problém je však v tom předmětu jako takovém. Vlastně jde o něco jako úvod do fonetiky a fonologie, a já to prostě nechápu. Nepobrala jsem ani, jakej je mezi těma dvěma vlastně rozdíl. Texty ve skriptech musím číst aspoň pětkrát, abych si něco zapamatovala, a pak přijdu na hodinu a ono se stejně mluví úplně o něčem jiném, než tam bylo napsáno. Nějak to jde mimo mě...
Další strašák: PC4 aneb akademické psaní, seminář. Napadlo vás někdy, že sněhurka je o neposkvrněném početí a jsou zde známky sadomasochismu? Ne? Mě taky ne. Proto prostě nevím, co o tom mám psát a tudíž mi to nejde. I když je vyučující tak trochu střelená (v dobrém slova smyslu), tenhle předmět nebude patřit k mým oblíbeným.
A teď se musím pochlubit: Překladatelský seminář! Dostat se tam je prý nad lidské síly, ale jsem tam. Profesor je ...hm.."nekonvenční". Zatím jsme dostaly (ano, samé holky) za úkol přeložit kapitolu nějaké knížky o čínských přistěhovalcích v Americe. Zjistila jsem jedno - bez internetu se člověk opravdu neobejde. A taky to, že i když si člověk myslí, že to má relativně správně, po hodině zjišťuje, že má po celém papíře opravy :-D
A teď ta Jazyková cvičení - japonština; rozsah: tři dvouhodinovky týdně. Nevím, jak ostatní, ale pro mě je tohle můj nejoblíbenější předmět. Musím se na něj teda docela i učit, trénovat katakanu, slovíčka a fráze, ale dělám to ráda, protože tohle je sakra japonština! Žádnej nudnej děják nebo nepochopitelná chemie - japonština, jazyk, kterej jsem se už pár let chtěla učit. Co si budem namlouvat - nijak zvlášť dobře mi to sice nejde, ale nevadí. Zařekla jsem se, že když se sem dostanu, udělám cokoliv, abych tu i zůstala. A hodlám to dodržet, i když W-sensei tvrdí, že je nás moc, a říká to tím tónem, kterým nám chce sdělit, že někteří, pokud ne hodně z nás, vyletí.
Nezbývá než si popřát hodně štěstí a vrhnout se na gramatiku třetí lekce. Ale až dopřeložim Amy Tan na zítřejší překladatelství.

Řekněte sýr

Všichni to známe, někteří  z nás z toho mají noční můry a někteří to milují. Zpočátku to vypadá jednoduše: stačí se hezky zatvářit a je to, ale když je po všem, leckdy nám z výsledku naskakuje husí kůže.
Ano, mluvím o focení. To je snad ta nejhorší činnost hned po pronášení proslovů na veřejnosti. Celou základku a gympl jsem se vždy snažila při školním focení nasadit, když už ne hezký, tak alespoň inteligentní výraz. Bez úspěchu (kromě fotky ze druháku-nebo to byl třeťák?). Mně je prostě souzeno vypadat jako totální vypatlanec na každý mý fotce.
Ale dnešek byl vrchol. Slyšeli jste o tom, že na fotkách na doklady nesmí být vidět zuby? Já až dodnes ne. Co je kruci tohle za nařízení?! Víte, jak je krucinál problematický nacvičit alespoň trošinku pěknej úsměv a pak přijít na to, že to bylo k ničemu? Nechápejte to špatně, já si nestěžuju na to, že se nemůžu usmívat (já to ani neumim). Já jsem nakrknutá, protože tady taky existují lidé, kteří prostě fyzicky nedokáží schovat zuby - mají předkus. Příkladem budiž má maličkost. Buďte tak laskaví a řekněte mi, jak mám zatraceně schovat zuby, když mám předkus?? Co kdyby někdo měl odstálý uši a oni mu řekli, ať si je připlácne k hlavě? Copak je tohle vůbec možný?!
Takhle mě nikdo nenaštval už od základky - vyšla jsem odtamtud se slzama ponížení a odmítám si tam zejtra dojít pro ty zatracený fotky!