Waterboys

Upozorňuju, že následující věta může přinést šokující informaci!
Včera jsem vylezla z bytu. XD
Ne, vážně. A dokonce ne jen pro mlíko. Včera jsme si totiž se Šári daly zas jedno anime-odpoledne, čímž se počet námi nezkouknutých dílů Higurashi no naku koro ni zmenšil na tři (ty přijdou na řadu zítra).
Krom toho jsme večer vyrazily i do města, přesněji do Hellichovky na film Waterboys. Už podle názvu nám bylo jasné, že tam bude hodně vody a kluci. A kupodivu jsme se ani nemýlily ^^
Příběh byl vpodstatě jednoduchý: na chlapeckou střední školu přijde nová a hlavně pěkná mladá učitelka, která má v plánu zřídit plavecké družstvo. Samozřejmě se hned přihlásí hromada kluků, ale když se dozvědí, že jde o synchronizované plavání, což je typicky dívčí disciplína, zmizí jak pára nad hrncem. Zůstane jen pět odvážlivců, jenže ti jsou zanedlouho necháni napospas, jelikož učitelka zjistí, že je v osmém měsíci těhotenství. Kluci si nejdřív řeknou, že se na to vykašlou, ale pak se přeci jen vzchopí a začnou se snažit.

Perfektní komedie na léto, škoda jen, že to počasí venku, se nás snaží přesvědčit, že už je podzim.

Další novinky

nálada:  co poslouchám: Nerima Daikon Brothers - Berima

Tak dnešním dnem mám všechny zkoušky pro tenhle měsíc odbytý. Včera jsem se ještě lopotila se zeměpisem a věcmi jako jak vysoká je produkce mléka v Rakousku nebo jestli Sierra Leone bylo britskou kolonií a dnes už se na to můžu vykašlat. Včerejšek byl vůbec zvláštní den. Hned po zkouškách jsem měla spicha se Šári a společně jsme se šly juknout, jestli náš gympl ještě stojí. Stojí...(*smíšené pocity*)
No a pak mě pro změnu vytáhla ven matka, která si ze záhadných důvodů vzala dovolenou. Tak jsem využila toho, že jsem měla doprovod a vyzvedla si certifikát, že jsem udělala FCE testy (jak se mi to povedlo, tak to teda stále ještě zůstává záhadou, kterou by nevyřešil ani Mulder se Scullyovou). Bohužel, jako "odměnu" za tenhle papír mě matka dotáhla do kadeřnictví. Říkám bohužel, protože posledních pár měsíců jsem si nechávala narůst delší vlasy (poprvý ve svym životě!). Uznávám, že mé pohnutky byly poněkud trhlý (důvod "chci mít vlasy jako Edward Elric" u mojí matky nezpůsobil zrovna záchvat euforie). Ale i tak jsem byla ráda, že moje vlasy začínaj připomínat hóóódně ostříhanýho Kandu z D.Gray-mana. No, a teď se můžu pochlubit snad jen účesem ve stylu Dr. Spencera Reida z Myšlenek zločince *headdesk*  Proč já?!
 Ještě že jsem pak šla na poštu pro dopis z Olomouce - alespoň ten mi zvedl náladu. Dostala jsem se! Nechápu, jak se mi to povedlo, ale to je šumafuk - hlavně, že tam jsem! (poznámka: musim to oslavit  - čti: musim se zežrat jako prase, ale asi s tim počkám na víkend, jelikož zítra mě ještě čeká sraz s kámoškou Naty) Teď ještě postarat se o všechny možný i nemožný formuláře, vyřídit si bankovní účet, zjistit, jestli můžu studovat na dvou fakultách zároveň (jelikož kromě japonský a anglický filologie jsem se dostala přes průměr i na informatiku a ráda bych to zkusila všechno nějak poskládat dohromady)... šmarjá, já chtěla jen mít trošku klidu a ne tohle všechno vyřizovat!
Ještě bych dodala, že do Brna jsem se nedostala. Angličtinu, který jsem se bála, jelikož mi přišla šíleně těžká, jsem dala vcelku dobře, ale z kapacitních důvodů jsem 15. pod čarou díky TSP. *kyselej xicht*  Studijní předpoklady už nechci nikdy ani vidět!!
Jak jste na tom vy? Docela by mě zajímalo, jestli se s někym z vás v Olomouci uvidim...

edit (24.6.): Tak jsem se dostala i na geografii do Prahy. Skvělý *ironicky*, tak co teď? Kam mám sakra jít??
edit (24.8. - tý jo, po dvou měsících, to jsem zas aktuální jak moje učebnice na základce): Do Brna se moc lidem nechce - přišel mi dopis, že se uvolnilo místo a že se mám 9.9. dostavit na zápis. smůla, trochu pozdě, už mám jiné plány...

Už nejsem studentka

nálada:  jde to  co poslouchám: X-japan - Crucify my love
Konečně zas chvilka volnýho času! A samozřejmě pár novinek...
Minulej tejden proběhly na našem gymplu maturity. Já jsem nastoupila hned v pondělí odpoledne, za což jsem hrozně moc vděčná, jelikož bych nejspíš nervově nevydržela čekat třeba až do čtvrtka. Hned na semaforech jsem uviděla čísi zrzavou kštici - Šári přišla jakožto morální podpora :-) Rozhodně mi to pomohlo, protože jsem se pak cítila klidnější.
Prvním předmětem byla matika, který jsem se zas tak moc nebála, i když jsem se na ní koukla teprv den předtim někdy k večeru. Chytla jsem paraboly a hyperboly, ne zrovna moje nejoblíbenější téma, ale šlo to. Zato angličtina byla fakt horor. Téma Sports & games bylo jedno z nejhorších možných, tedy alespoň pro mne jakožto neuvěřitelného leňocha (to ň není překlep, to je schválně^^). Ono se není co divit, téměř každé téma bylo strašné, zvláště pro někoho, kdo se naučil jen šest otázek z 28...*hihi*  Měla jsem pocit, že jsem neřekla téměř ani ň a že si tu otázku celou odříkala profesorka, a celou dobu jsem se pak bála, že jsem to neudělala a že si to v září zopakuju. Čeština byla vcelku dobrá - nové směry po roce 45 (zaplať pánbůh, že jsem nedostala tu poezii po roce 45, to by bylo v háji) a zemák taky ušel (J, JV a JZ Asie). No a po stresující půl hodině nám oznámili výsledky: 2,3,2,2. Skvělý! Prolezla jsem! (a taky to samou radostí obrečela).
Pak v pátek jsme měli předávání vysvědčení na Bertramce. To jsem taky obrečela (buď začínám být hysterická nebo je to tím, že jsem samovolně přestala brát prášky, nevím). Večer byla after party, kde jsem ale nemohla být - už ve 4 jsem s mamkou odjížděla do Olomouce. Tady se v sobotu konaly zkoušky, kde jsem se potkala s T'sal (konečně někdo, koho znám, sláva). Jinak Olomouc je děsná díra - tedy alespoň pro pražandu jako jsem já; zjištění, že pracovní doba v sobotu je od 8 do 12 a neděle zavřeno, bylo naprosto šokující. Ale mají moc pěkný zastávky tramvají (a levný jízdný). No a v úterý jsem byla v Brně, čímž jsem ale prošvihla zkoušky v Praze. Hold se nedá nic dělat, zkusím to příští rok. Teď už mě čeká jen matika v pátek 13.6. a zemák 18. na geografii. Jo, a tuhle sobotu dozoruju Scio testy u nás na gymplu, tak doufám, že tam nebudou zas takoví "chytráci" jako minule (kroutí hlavou, co je to za magory).
Tak to byly novinky a já teď jdu sledovat cokoliv, co je animovaný, japonský, s anglickejma titulkama a nejmíň dvěma bishíkama ^_^
btw. šári, jdeš v sobotu taky na scia? nějak jsem to zapomněla...eh *kapka*

TSP a velice krátký Animefest 2008

Předem říkám, že bych radši měla sedět u otázek z angličtiny než u kompu, ale když už tu jsem...
Minulej víkend jsem po roce opět navštívila Brno. Jenže tentokrát z mnohem formálnějších pohnutek než je uspokojení mé vášně pro anime a pro velké davy neznámých lidí *ironický úšklebek*. Konaly se totiž TéeSPéčka na MU (jsem líná psát pořádně). Takže v pátek si mamka vzala dovču a se slovy "Přece takovýho vejra nepustim samotnýho" se se mnou vydala do toho převelice vzdáleného města. Jelikož se zkoušky konaly v sobotu 10. okolo poledne a on byl teprve pátek 15 hodin odpoledne, tak moje velice rázná matička vzala zavazadlo přecpaný nezbytnými zbytečnostmi a rázovala směr koleje, kde odhodila tašku, a už zas spěchala ven se mnou v závěsu. To víte, nakupování si v Praze hold neužije (a se mnou už vůbec ne). Stačí dodat, že už vím, v čem půjdu k matuře...
No a teď to důležitý: Sobota, půl desátý ráno. Po vyhození z koleje se blížíme ke kinu Scala a já vidim první cvoky s visačkama. Nastává šílený duševní boj - jít či nejít? Nakonec ďáblík zvítězil a já se vesele řítila na Animefest! Lidí jak much (oni se množej; jinak to není možný), ale fronta se rychle krátí. Se slzou v oku jsem shledala, že můj milovaný L už na žádném přívěšku není, Edward Elric to taky zabalil, takže jsem šmátla po tom bišíkovi s číslem 18 (kdo to asi je?). No a teď takováhle situace: vejdu na balkon, odhodlaně se usadím na schody, než mě bůhví kdo vyhodí kvůli nějakým předpisům o bezpečnosti a nakonec vidím, že je dokonce ještě volné místo k sezení! Takže jsem si vyslechla zahájení a viděla první 4 AMVéčka, než mi zapípal mobil, že už uběhla hodina a že musím jít nebo nestihnu zkoušky *povzdech*.
Zkoušky hrozný.
Ve čtyři jsem se vrátila do sálu, zkoukla Gundam 00 a pak nastalo větrání, takže jsem měla po srandě. Tak jsem aspoň zaujala strategickou pozici před vchodem do Scaly a fotila cosplayery. Letos se jejich počet rozrostl a převleky se moc povedly *slintá blahem*. Hodně se mi líbily ty holčiny z Bleache a ta skupinka z Naruta. Což mi připomíná, že jsem se nachomýtla k zajímavému vnitřnímu souboji jedné s přítomných dívčin. S kamarádkami požádaly "Naruta" a "Sasukeho", aby jim předvedli nějaké to yaoi. "Sasuke" měl ale podmínku: chtěl omrknout dívčiny kalhotky. A teď přišel ten boj: chce tak moc vidět ty dva plazící se po sobě nebo raději cudně sklopí oči a odmítne? Neodmítla, takže jsem - jakožto "náhodný" kolemjdoucí měla možnost vidět ty dva tzv. "v akci" XD Pak jsem se ještě stihla pozdravit s jediným člověkem, kterého jsem tam znala, a už jsem musela letět na bus do Prahy.
No, tak to byl můj letošní Animefest. I za to málo jsem ráda a těším se na příští rok, doufejme že tentokrát už zase se Shari (páníčku, já bez tebe nepůjdu! *melodramaticky se zoufale vrhá k zemi*)
BTW *pyšně* tentokrát mám i pár vlastních fotek. Ale kvalita hrozná (hold fotograf ze mě nebude a můj mobil není všemocný)...

Novinky ze života maturantky

nálada: depresivní co poslouchám: Vampire Knight opening

Můj život je horská dráha: je den, že je mi fakt dobře a mám pocit, že je všechno v pohodě, udělám spoustu práce, stihnu si i odpočinout a tak, a jsou dny, kdy mi nic nejde, mám pocit, že nic nemá cenu, jsem unavená k smrti. Takovej den je i dneska. I když mám takovej pocit, že dneska je to způsobený tím, že jsem si ráno omylem vzala jinej prášek, než jsem měla. Abyste rozuměli, já jsem na antidepresivech a uklidňovácích. Úplně slyším volání: Vítej mezi cvoky! No jo no, nedá se nic dělat, jsem hold magor a s maturitou před sebou se moje "divnost" projevila naplno. Nedokážu mluvit, to je můj problém. Oficiálně se to jmenuje generalizovaná úzkostná porucha, sociální fobie a depresivní porucha. Netroškařim, že?
Ale neposlouchejte mě, to je jen takovej zoufalej výkřik ospalýho človíčka, co sedí ve škole, má tři hodiny volnýho času a je příliš unavenej, aby se učil nebo dělal něco podobně prospěšnýho.
PS: taky jsem se chtěla zmínit, že už mám za sebou maturitní písemku z češtiny. Témata byla opravdu boží: význam knih v 21. století, Naší republice k narozeninám, Zpověď internetového maniaka (to jsem kupodivu nepsala) a citát o tom, že když lezem na hory, tak nepřekonáváme ty hory ale sami sebe. Fakt nářez. Jen je škoda, že jsem to nestihla...:-(
No a letošní Animefest taky nestíhám - 10. mám v Brně zkoušky, a protože moje mamka jede se mnou, tak mi asi nedovolí, abych si hned poté nalezla do kina na anime :-(
To je vše, co jsem chtěla. Tak zas někdy až bude chvilka času :-)

Dodělávám

nálada:  co poslouchám: sama sebe

Existuje vůbec den, kdy bych se neztrapnila? Jestli jo, tak dnešek to zaručeně nebyl. Ale vezmem to popořadě.
Minulou sobotu jsme s mamkou vyrazily na další nákupní den - to je vždycky horor, jelikož nesnášim nakupování. Ale tentokrát jsem to nějak zázračně přežila - zastavily jsme se totiž i v Lucerně, kde byl zrovna Japonský den - ukázky ikebany, kimon, troška kaligrafie, nějaká ta ochutnávka a skládání origami. Já, neprůbojná, jsem se tak plácala kolem a fotila si ikebanu (případně jednoho moc pěknýho Japonce, co si tam hrál s papírovejm jeřábama), mamka, ta průbojná, všude byla, všechno viděla, a odkud to šlo, i něco přinesla.
Když už jsem tam byla, tak jsem taky byla ukecána do toho, abych si koupila lístek do kina (o filmu vám něco povim příště), a koho nevidim - kluka, co byl na dni otevřenejch dveří na FF (samozřejmě jsem ho potkala i ve středu v kině, mám to ale štígro *úšklebek*).
Kromě lístku do kina jsme konečně sehnaly zimní boty, flashku atp.
To byla sobota. Pak následovalo utrpení v podobě všech možných testů, než nadešla středa (po víc jak dvou letech jsem šla do kina, představte si to! jenže jsem se vybodla na matiku a ze čtvrtletky jsem dostala dvojku =(
No, a konečně dnešek. Horor už od rána. Nejdřív jsem zas byla tasená k tabuli o matematickym semináři (já mám pocit, že mi ta tabule ruší myšlení; kdykoliv jsem u ní, nic nevymyslim), pak jsem jako magor přepisovala maturitní otázku Moje kulturní zájmy, kterou se mi povedlo napsat na 4 strany (jak jsem to dokázala, netuším, ale určitě nikoho nepřekvapí, že jsem psala o japonský literatuře 20. století). Pak mi hrozilo zkoušení ze špániny, ale tomu jsem se vyhla - bohužel se to neobešlo bez podivných poznámek profesora k mý ubohý žvejkačce, kterou jsem si nalepila na obal sešitu, abych mohla líp mluvit (stejně jsem mlčela). Co sakra má proti mý žvejkačce?! No nic; potom jsem narazila na holku z nižšího ročníku, kterou jsem potkala v tom kině, a chtěla jsem s ní trošinku pokecat, ale ve chvíli, kdy jsem to měla udělat, jsem to vzdala (antisociální člověk, kopněte mě do hlavy). O chemii jsem se hroutila; že jsem dostala dvojku z matiky, i když mám pocit, že to umim, a že Naty, kterou jsem doučovala, dostala 4 (a Adam, kterýho doučovala ona, taky, ale to je její věc). Selhala jsem *svěsí hlavu*
Ale tím to nekončí. O AKC (v podstatě příprava na FCE testy) jsem sice dostala jedničku, ale dorazila mě Kristýna, která prohlásila, že se přihlášky na FCE odevzdávaly do včerejška *headdesk* Já jsem magor, že mi není rovno! Takže mi nezbývalo, než se modlit, že se nebudu hlásit na víc než 5 vejšek, vzít o tisícovku navíc a zamířit na British Council. Ulici jsem našla, barák ne. Ono je to takový zastrčený nic, nikdo mi neporadí, ale nakonec jsem to našla. Ten kluk mě určitě okamžitě proklel, že jdu těsně před zavíračkou, a odkázal mě ke kompu. A v tu chvíli se projevil můj technickej antitalent, kterej číhá na ty nejlepší příležitosti. Po pár minutách lopotění se, jsem usoudila, že to asi sama nezvládnu. Poraženecky jsem se musela přiznat, že jsem ten jejich systém nepochopila *klopí hlavu* Kluk nejspíš v duchu zaprosil o trpělivost a jal se to antitalentovi vysvětlit.
Tak jsem se nakonec přeci jen přihlásila. Teď to prostě nesmim zvorat, ať se děje, co se děje, když už to tolik stálo *brečí nad peněženkou*
Já vim, že tohle už začíná bejt dlouhý, ale mám ještě jedno téma, na který se chci vykecat: nikdo mě neposlouchá. Ne, vážně. Poznala jsem to ve čtvrtek, když jsem chtěla každýho nadšeně obeznámit s filmem, co jsem viděla. Typickou reakcí bylo, že mě nechali asi tak 10 sekund žvanit, a pak se zeptali na úplnou pitomost, která nijak nesouvisela s tématem. Já chápu, že to neviděli, a tak jim to nic neříká, ale stejně mě to mrzí. To, že mám zájmy, jako nikdo z mých známých. Víte, jak ráda bych přišla do školy, někomu řekla, že budou dávat na Animaxu Bleach, a onen dotyčný by odpověděl něco na způsob: ,,Vážně? Já teď viděl/a díl 1XX, ten, kde Ichigo udělá tohle, Ishida tamto a na chvilku se objeví Byakuya a stejně si myslim, že Inoue by měla být s Ishidou, místo aby bláznila po Kurosakim... atd. atd."? Většinou nemám chuť se s někym bavit, ale poslední dobou docela jo, takže mluvim sama se sebou, protože není nad to, pohádat se sama se sebou. Aspoň je jistý, že vás druhá strana poslouchá...

Krátké shrnutí uplynulých svátků

nálada:  co poslouchám: Jonathan Cain - Back to the Innocence
Jejda, to už je leden...? Sakra, to to utíká... Takže ve zkratce: Vánoce celkem v pohodě až na skutečnost, že se všechno dělo na poslední chvíli (kromě nakupování dárků - představte si, že jsem je všechny koupila před 24. :-P) - stromeček jsem například zdobila až do šesti do večera (toho Štědrýho) a večeřely jsme až v devět. Dárků nebylo moc, ale stály za to - mou milovanou nokii nahradila jiná nokie, tzv. Brouček, kterýho jsem si hned upravila podle svého nejlepšího vědomí (svědomí se někam zašilo) - když zavoláte, uslyšim Yatta od tý trhlý party Happa-tai, na displayi se mi usadila gejša a někde v hlubinách paměťový karty už střádám svoje oblíbený bishíky. Kromě toho mi ještě přibyly do sbírky dvě kingovky, na který bohužel nemám čas.
Pak jsem trávila necelej tejden ve Varech u dědy, což zas byla otrava, takže jsem si pro jistotu vezla tři knížky, abych se nenudila. S radostí oznamuji, že jsem je i přečetla :-)
Novej rok mám trošku zamlženej, jelikož z našich zásob, čítajících asi 6 litrů vína (pro 2 osoby!), zbyl tak necelej litr a tři táci chlebíčků se taky odporoučely až překvapivě rychle...
První den po prázdninách už jsem zase přišla pozdě, protože mi ujely dva autobusy (prostě jsem neschopná přijít včas), ale jinak nic zajímavýho, nuda.
Dneska jsem byla na dni otevřených dveří na FF UK - ty bláho, takovejch lidí, chce na ty japonský studia, až jsem si myslela, že jsem snad vlezla někam na psychologii nebo tak něco, ale ono ne, byla jsem tam správně. Tak nejdřív jsem se dozvěděla, že se svojí španělštinou se můžu jít leda tak klouzat, pak mě zas děsilo, že druhý kolo je pohovor (tak daleko se ale stejně nedohrabu, takže by mě to mělo nechat v klidu) a nakonec mě dorazila představa, že kdybych se (nedej bože) dostala, tak za tři roky by po mně u státnice chtěli půlhodinovej pokec v japonštině (po mně! chápete to? já, takovej fakt ukecanej člověk, co prohodí tak tři věty do tejdne, aby se neřeklo, že jsem němá...).
No, vypadá to bledě. Ještě to nevim určitě, ale nejspíš to nebude mít cenu. Radši si zalezu někam ke geografii a budu ráda, že jsem ráda...

6 důvodů, kterýma se obhajuju, že nejsem magor

Opakuju svoji výzvu: nachází-li se tu někdo studující FF v Olomouci, obor Japonská filologie, nebo P(řírodovědeckou)F tady v Praze, obor Geografie, nechť mi prosím napíše o tom, jak se mu studuje, jak náročná škola je atp. Mockrát díky!

nálada: je mi všechno jedno co poslouchám: Orange range

Podle Šári dnes dělám velkej krok zpátky. Dnes se totiž koná "náš" maturiťák. On je opravdu náš, jelikož jsme čtvrťáci, takže ty uvozovky by tam být neměly, ale já o maturiťáku neuvažuju jako o "našem" - spíše jako o "tom" nebo "tom vašem" (potažmo jejich, ale to jste určitě pochopili). Zkrátka já si ho nepřivlastňuju, protože mě se stejně netýká. Já tam nejdu.
A to je podle Šári ten krok zpátky v mym procesu socializace. Zase se stranim kolektivu, zase jsem na okraji, zase si radši zalezu doma ke kompu. Za poslední tejden se mě aspoň pět lidí zeptalo, proč tam nejdu, a dalších pár mi poradilo tam přeci jen jít (včetně mý matky). Vypadá to, že takovej ples je pro všechny hrozně důležitá událost, a když tam někdo nejde, je nejspíš marťan (tímto se omlouvám Martině, která s tím nemá nic společného...). Co si o mně asi myslej? Myslej si vůbec něco? Třeba se jen hrozně přeceňuju, když si myslim, že by mi věnovali byť jen jedinou myšlenku. Samozřejmě, že někteří si něco myslej - zas tak mimo nejsem, abych si myslela, že jsem vzduch. A zajímá mě vůbec, co si myslej? Nejspíš jo, protože pokaždý, když se mě někdo zeptal, proč tam nejdu, bezmyšlenkovitě jsem nasadila obrannou reakci a začala se obhajovat, aniž by mě z něčeho vinili. Mám pocit, že mám pravdu - ne, mám určitě pravdu: ples není důležitou událostí v životě středoškoláka. No dobře, tak pro někoho asi ano, ale pro mě ne.
Proč ne, ptáte se? (neptáte, ale to je vcelku jedno; dneska se potřebuju vykecat a neni komu, jelikož všichni jsou na tom plese a matka v práci, takže jsem zase kompletně sama) Tak prvním důvodem je to, že je to škoda peněz. Slyšíte dobře; vyhodit pár tisíc za šaty, který si vezmu jen jednou na sebe, nebo za půjčovnu mi přijde nezodpovědný. K tomu připočítejte kabelku (protože pochybuju, že bych tam šla se školním báglem) a boty (kromě tý ceny vemte v úvahu shánění plesovejch bot velikosti 43...uh). A to nepočítám kadeřníka (česat se ještě dokážu sama, děkuju mockrát), manikúru (nehty si taky umim nalakovat; co myslíte, že jsem dělala na základce?!) a nějakýho maníka na mejkap (prostě podmáznu oči černou tužkou a jdu).
Za druhý: má to cenu, když si každej zve celý příbuzenstvo včetně tetiček ze čtvrtýho kolena a kamarády, a já nemám nikoho, kdo by přišel? Kromě spolužáků jiný kamarády nemám, matka musí pracovat a zbytek rodiny je buď dávno pod kytkama a nebo je nesnášim. Komu bych se tam asi tak předváděla? Spolužákům? Na co? Vždyť se s nima vidim téměř denně a ano, mám je ráda, ale sami nejspíš budou dost zaměstnaný předvést se před těmi, koho si pozvali. A jako kůl v plotě můžu bejt i doma, nemusim se kvůli tomu vláčet do Lucerny.
Když už jsem u těch lidí, tak je tu - tadá - třetí důvod: nemám ráda lidi! Zvláště když jich je moc. To si vždycky (nejen) v duchu říkám: Zabít! Postřílet! Ukamenovat! Nemůžu za to, že jsem z nich děsně nervózní a nejradši bych se schovala v koutku, kam by na mě nemohli. A vsadim se, že na takovym plese je jich hodně. Tak proč bych tam lezla?
Čtrtý důvod:....počkejte, něco vymyslim....dobře, když vynechám, že v šatech vypadám fakticky děsivě, tak mi zbývá...ano! už to mám! Děsně bych se tam nudila. Ne, vážně. Nechodila jsem totiž ani do tanečních, takže tancovat neumim (to pro případ, že by se někdo ožral do té míry, že by si se mnou zatancoval), a jinak nevim, co bych tam dělala. Napadlo mě, že bych si vzala knihu, ale ukažte mi někoho, kdo jde na ples si číst. Vždyť to můžu i doma.
A speciální důvodu ohledně afterparty: nechci se ožrat na veřejnym místě, jelikož sama nevim, co bych prováděla, a na ztrapňování mám talent i bez alkoholu; navíc je to na mě příliš dlouho, mamka by strachem o mě snad ani nespala (ne, to beru zpátky; ona by klidně spala, ale druhej den by se mnou nejspíš ani nepromluvila, protože bych jí jen přidělávala starosti).
Myslim, že to je vše k důvodům. Potvrďte je, nebo je vyvraťte, je mi to fuk. Stejně mám podle sebe pravdu, ať už řeknete cokoliv. Proč to sem teda píšu? A proč ne, vždyť je to můj blog a přece nebude jen tak zevlovat.
...Vidíte, už zase obranný postoj *achjo*. Asi jsem magor...

...

nálada:  co poslouchám: Orange Range - Sayonara

Většinou sem píšu, když mě něco potěší, nebo rozčílí. Tentokrát se chci především zeptat, jestli tu náhodou není někdo, kdo studuje FF v Olomouci, obor Japonská filologie, nebo Přírodovědeckou f. tady v Praze, obor Geografie, a jestli by mi mohli říct, jaká ta škola je, jestli to k něčemu je a jestli je to baví. Díky mockrát :-)
A teď se ještě vrátim k pátku, protože to byl den, kdy můj pocit, že konečně začínám zapadat do třídního kolektivu, utržil obrovskou ránu. Představte si situaci: je plná třída lidí a hlasuje se o tom, co koupit třídní za dárek; debatu vede spolužák, kterého znáte ze všech těch lidí nejdýl, jelikož s váma chodil i na základku; no a ten se každýho člověka jmenovitě (po lavicích jak jdou za sebou) ptá na jeho názor. Dojde k lidem, kteří sedí za váma, ti mu hezky odpovědí a on uzavře téměř vyrovnané hlasování. Bez vás. A to sedíte v první lavici, víceméně jemu před nosem. Všimne si vás až tehdy, když se ho jinej spolužák, se kterým jste vy snad nikdy nemluvili, dvakrát důrazně zeptá, jestli se opravdu zeptal všech přítomných.
Nějak jsem po tomhle ztratila chuť podílet se na třídnickejch věcech...

Deprese nastupuje

nálada:  co poslouchám: rozhodně ne to, co bych chtěla :(

Depresivní víkend. Jinak se to snad ani nazvat nedá.
Hned v pátek jsme vedly noční debatu s Naty, která by se jinak než pesimistickou nazvat nedala. Zabrečely jsme si, postěžovaly jsme si jedna druhé, a nevím, jak ona, ale já se ještě pro dobrej pocit pokusila opít kombinací rum-vodka-vaječnej likér. Nic moc, ani to nezkoušejte.
Sobota byla ve znamení učení, takže jsem se nijak nemohla odreagovat. A večer jsem si přečetla nějakou lehce depresivně-hororovou povídkou.
No a dneska už samotný probuzení nic moc. To víte, vlezu do kuchyně a klec, kde obvykle vyřvává Pepík, je prázdná. A to jako úplně. Umřel dneska v noci. Když jsem si uvědomila, jak jsem na něj vždycky ječela, když mi ohryzával sešity z matiky a slintal mi na myš, bylo mi do breku. Nějak jsem si na něj za těch 9 let zvykla a teď mě už nikdo nebude vítat, až se připlazim domů z toho ústavu pro slabomyslný :'-(
Takže tu můžu jen napsat Rest in peace...