prázdniny zase v čudu...

nálada:  co poslouchám: Naruto - asi 4th opening (Go! - Fighting dreamers)

No teda, přijít po prázdninách do školy a hned mít zase 7 hodin včetně takových zabijáků, jakými jsou dějepis, bižule (snad celá třída už mým přičiněním ví, že poslední látkou v mém sešitě jsou zuby :P) či ZSV, to je tedy opravdu horor. Už první hodinu jsme tam všichni přeživší usínali, což se matikářce samozřejmě ani trochu nelíbilo.
Ale jak den postupoval, přestávalo to být takové peklo. O španělštině se rozdávaly testy, které jsme psali před prázdninama. Asi jsem měla nějaký záchvat inteligence - mám za jedna :-) Konečně začínám mít pocit, že vim, co se to v tý hodině děje (i když jen mlhavě).
Taky jsem zjistila, že v pátek máme školní akci s názvem "Vítězný únor", což zahrnuje takové ty nudné přednášky, tentokrát v duchu komunismu a o něm. Bezva. Sice se bojim, že tam usnu, ale zase nám tím odpadne konverzace, což je přímo zázrak a já za něj děkuju.
A to nejzajímavější na konec. Pořádá se taková celorepubliková akce, kde na základě pohovoru v angličtině bude vybrán jeden zájemce, který se účastní studijního kurzu japonštiny, a to přímo v zemi vycházejícího slunce (pro návštěvníky naší nedávné zeměpisné přednášky - ne, opravdu tím nemyslím Východní Timor :P). No, co říkáte, nestojí za to to zkusit? Šance je sice celkem mizivá, ale zkusit se prý má všechno^__^

...

nálada:   co poslouchám: NIGHT HEAD GENESIS ending - Kotoba

Tak jsem konečně viděla své vysvědčení. No žádná sláva to tedy nebyla - šest dvojek a jedna trojka (z chemie - ten předmět mě zničí). Ale na druhou stranu to zas není tak špatný - moji bývalí spolužáci se chlubí i čtyřkami (a hned několika).
Známky mě ale v tuhle chvíli zas tak moc netrápí. Ve třídě jsme byly čtyři kamarádky: já, Šári, Kamča a Lucka. Šári s Luckou se pohádaly, což u nich není nic neobvyklého, a přestaly spolu mluvit. No budiž, do toho je mi prd. Vím totiž, jak si pořád jedna na druhou stěžovaly, protože to občas šlo přese mne. A nejhorší na tom bylo, že jedna událost, slyšená od obou stran, vypadala pokaždé jinak, takže jsem nakonec stejně nevěděla, co je vlastně pravda a co už ne. Ale každá jejich hádka poměrně rychle vyprchala a tyhle dvě se zase daly dohromady. Jenže tentokrát ne. Šári si odsedla k třídnímu magorovi (to se jinak napsat nedá) a Lucka vypadá, že jí to příliš nevadí.
Tahle jejich hádka se udála, když jsem nebyla ve škole, takže s tim opravdu nemám nic společného. Jenže Lucka přestala mluvit i se mnou. Ne že bysme se předtím nějak zvlášť vybavovaly, ale teď se ani nenamáhá pozdravit, což mě docela mrzí. A přitom s Kamčou se baví normálně.
Tak jo, končim s těmahle výlevama, protože si tím stejně nepomůžu a Lucka se se mnou stejně bavit nebude. Někdo by mohl poznamenat, že to zas není taková škoda, ale ona dokázala být občas i milá, když zrovna měla dobrou náladu.

Víkend za námi

nálada:  co poslouchám: Naruto - 2nd opening (to je fakt návykový!)

O víkendu proběhl Pragocon. Bohužel vám o tom nějak zvlášť moc napsat nemůžu, jelikož jsem tam "oficiálně" nebyla. To ovšem neznamená, že jsem tam skutečně nebyla. Dia vyhrožovala, že u mě přespí, zůstalo však jen u toho vyhrožování. V pátek jsem jí neviděla vůbec, zato v sobotu jsme se večer měly sejít. Jenže po esemesce, že ještě dvacet minut bude na přednášce, jsem neměla zrovna ideální náladu. Takže jsem ven vytáhla Šári, která bydlí kousek odtamtud. Nejdřív jsme si daly kolečko okolo jejího baráku (^^) a pak procházely sídliště při příležitostných pohledech na hvězdy.
Potom (o hodinu později - to byla sakra dlouhá přednáška) jsme tedy přišly k osvětlené škole a za pomoci Dii jsme se se Šari dostaly dovnitř, ani jsme nevěděly jak. Ještě jsme stihly konec nějaké přednášky o mecha (ne, fakt netuším o co šlo, pointou však bylo, že se to dá postavit XD). Chtěla jsem se rozepisovat, jak to ti lidi úplně hltali a já nevěděla, jestli jsem divná já nebo oni, ale to si nechám na jindy. Zato poznamenám, že jsem se konečně setkala s jednou z mých menších božstev - gladness.
Chvilku jsme tam pobyly a pak se zase rozešly, já s 34 dývýdýčkama v tašce, z čehož dvě byly moje, zbytek Dii. Hned jak jsem přišla domů, začala jsem vypalovat a vydrželo mi to celou noc až do devíti do rána, kdy si pro ně Dia zase přišla. Řeknu vám, že jsem se asi nejvíc bála, že to můj compík nevydrží. Vydržel, zato já měla v sedm ráno dojem, že na mě ta obrazovka mává O_o. Každopádně jsem si nasyslila nějaký to anime do zásoby, takže nemusim pořád hltat toho Naruta (btw víte, že od pondělka 12. bude Naruto na Jetixu? jsem zvědavá, jak ten překlad zase zmrvěj...)
Ale teď už musim zase padat, jelikož se dneska psala školní slohovka, každej to krásně stihnul a já tam nemám ani čárku :-/

Netradiční den

nálada:  co poslouchám: Asian Kung-Fu Generation - Naruto 2nd opening

Poslední dobou se začínám chovat divně. Po víc jak roce jsem si zase nalakovala nehty (černě, jak jinak). A většinu včerejška jsem dokonce strávila v nákupním středisku na Chodově, kde jsem byla s kámoškou Natálií. Abyste se nedivili - já obvykle chodim po nákupech, jen když mě k tomu dokope matka, protože nemám co na sebe, a i to je jen párkrát do roka.
Přes veškeré přesvědčování, že tentokrát přijdu včas, jsem vyjela až o patnáct minut později než jsem měla naplánováno. Stihla jsem to jen tak tak. To už se ke mně vrhla Naty, a začla tim, že její mamka čeká v nějakym obchodě a stráží tam rukavice, který jsem zrovna sháněla. Byly poslední. Uf, už jsem se bála, že je neseženu. Pak jsme si společně sedly na kafe v takový moc pěkný kavárně (škoda, že ji budou zavírat) a povídaly si o všem možnym.
Já vim, že to může znít dost nezáživně, ale pro mně je to docela novinka, poněvadž i přes svůj nick moc často do kaváren nechodim. A s kamarádkama už vůbec ne. Takže taková událost, jako je sobotní posezení u kávy a prošmejdění obchoďáku, je pro mne opravdu něčím vzácným a neopakovatelným. Jsem sama ze sebe nadšená - poslední dobou se snažim chovat se otevřeněji a společenštěji. Nevím, jestli se mi to tedy daří, ale snad jo, protože už příští víkend se chystám jít zase ven! Tentokrát na florbalový zápas, na který mě Naty pozvala.

Takže díky Naty, že jsi se mnou šla, a těšim se na sobotu :)

ty divné dny...

nálada:   co poslouchám: Gackt - Vanilla

Měli jste někdy zvláštní den? Připadalo vám, že jsou snad ostatní padlí na hlavu? Nedivte se, oni určitě jsou^^
Mně si sice nic zajímavýho obvykle neděje, ale kamarádka má někdy na exoty fakt štěstí. Tohle je přepis včerejšího rozhovoru:
N: hele,dneska byl nějakej divnej den,nemyslíš? stalo se mi hafo divnejch věcí...
K: například?
N: hele,začalo to tím,že mně po cestě ze školy v metru celou cestu balila nějaká slečna...
K: =-O
N: no...docela pěkná :P
K: :-D
N: ..pak jedu do hudebky a na opatově jde po schodech dolů nějaká typka a na celý metro řve: "jsem prdel! hihihi!! hahaá,já jsem PRDEEEL!!"
K: :-D *láme se smíchy*
N: nastoupila jsem na opatově do metra a naproti přes uličku seděla nějaká další typka,co se celou dobu cpala mandarinkama (pominu to,jak jí furt ta šťáva tekla po bradě) a smála se,sama od sebe,prostě psychicky narušená a furt na celý metro řvala: hihihihahahaaha! a pak si začala olizovat tu šťávu,což byla teda fakt chuťovka...
K: víš jistě, žes nebyla blízko bohnic? :-D
N: ne,opravdu ne... no a po cestě z hudebky mně zastavili dva mormoni a 20 minut mi kázali o tom,jak je důležité věřit v boha...a bla blaaa...když se ptali,jakého jsem vyznání,tak jsem jenom spolkla to "satanista",protože jsem se bála,že mně proklejou nebo tak...tak to už bylo fakt moc,jak mi tam mleli o životních zkouškách,kterými nás bůh testuje :D
K: :-D tak tos dnes měla zábavný den^^ to chce zopakovat:-P
N: pozooor...to ještě nekončí :D
K: ne? =-O co se ještě stalo???
N: seděla jsem v metru u okýnka a na kačáku vystoupila taková...ehm,podivná paní...zastavila se přímo vedle mně (za sklem), položila si batoh na zem,strčila mi svojí prdel doslova do ksichtu a začala se hrabat v tom báglu,lítaly jí tam papíry a ona byla FURT otočená tím zadkem ke mně!!!!!! asi minutu se tam ryla a pak se takovým šíleným způsobem narovnala,přehodila batoh a odkráčela *TIRED* už jsem se pak bála jít na zastávku,co mně tam čeká...
K: a čekalo tě tam něco??
(to už je skoro na knižní vydání XD)
N: ne,díky bohu ne (že by měli ti mormoni pravdu? :D )

poslední rozloučení (slibuju, že s těma chmurnejma tématama už přestanu)

nálada:   co poslouchám: Yui - Rolling star (Bleach x-tej ending)

Ačkoliv jsem nešla do školy, stejně jsem dneska vstávala v šest ráno. Nebyla jsem z toho nijak zvlášť nadšená, ale co se dá dělat - autobus do Varů mi jel v 8:00 a já jsem známá tím, že chodím všude pozdě. Nicméně jsem alespoň tenhle autobus chytla. Jelo nás fakt hodně - asi 7 ^^
Celé ty dvě hodiny jsem poslouchala všelijaké písničky prokládané třetím dílem Harryho Pottera v angličtině (takovej Snape teda dokáže zvednout náladu^^) a říkala si, že až tam přijedu, najdu si záchod. Jenže rovnou ze zastávky jsem se posunula jen o pár metrů dál na další zastávku a autobusem pak na nějakou zapadlou zastávku. Nakonec jsem se teda dohrabala ke krematoriu. Celou dobu jsem byla docela v pohodě, ne přímo usměvavá, to ne, ale v klidu. Pak jsem ale viděla těch deset lidí v černém oblečení před budovou krematoria a úsměv, pokud nějaký byl, zmizel docela. Pozdravila jsem těch pár lidí, které ani moc neznám. Stále dobrý. Potom se rozhodli nás pustit dovnitř, což byl dobrej nápad - venku totiž mrzlo. Jenže při pohledu na ty urny se mi už slzy začaly vrážet do očí. Nezbývalo než začít zatínat ty nehty, které zůstaly jakž takž dlouhé, do ruky. Nejdřív jen tak opatrně, protože včera jsem si po víc jak půl roce nalakovala nehty (černě, jak jinak), ale pak jsem postupně přidávala na síle. Nechtěla jsem brečet.
Nahnali nás do malý bílý místnůstky s černým nábytkem. Nejdřív probíhala jakž takž nějaká konverzace, ale postupně slábla a slábla až nakonec odumřela. Neznám snad horší pocit než to napjaté ticho, když se bojíte i polknout. Jenže jestliže jsem z tohohle cítila úzkost, tak v druhé místnosti jsem už byla bez sebe. Znovu bílá místnost, znovu černý nábytek. Na stolcích umělé květiny, převládající prvek černá. Já chápu, že krematorium není dům duhových barev, ale v té chvíli jsem si říkala, že být ten stolek růžový, rozesměju se. Vlastně jsem k tomu neměla daleko ani tak, ale radši jsem se zdržela veškerých těchto projevů, jelikož pak by si ještě někdo mohl myslet, že jsem třeba zešílela.
A potom už jsme konečně mohli do té síně. Vpředu na katafalku bylo velkými písmeny jméno mé babičky, dole věnec s nějakým nápisem typu "Vzpomínáme, manžel a syn" a všude okolo květiny. Umělé. Na zdi za touhle nádherou plno zářivek jaké máme ve škole. Sedla jsem si a upřeně vejrala na jednu umělou lilii. Pomalu jsem si začínala připadat nepatřičně, protože většina osazenstva si otírala oči a já pořád nic. Pak mi ale oči zabloudily nahoru, a tam ležel další věnec. Už nevím přesné znění nápisu, ale bylo to něco o posledním rozloučení a za tím mé jméno. A tehdy už mi zatínání nehtů nebylo absolutně nic platné. Rozbrečela jsem se. Soustřeďovala jsem se na tu pitomou umělou kytku a snažila se příliš neposlouchat smutnou písničku, co hrála. Pak nastoupil funebrák a šíleně znuděnym hlasem s naprosto slyšitelně hranou soustrastí začal předříkávat nějaké naučené kecy. Bylo mi z něj špatně a měla jsem chuť to jít kopnout do hlavy. Mezitím na bílou růži hned vedle mý lilie přistála moucha. Hlavou mi proběhlo, že mamka říká, že moucha si sedá jen na mrtvoly a na ...ehm...výkaly. Už jsem nevěděla, jestli se smát nebo brečet. A pak začaly chodit lidi se stále stejným "upřímnou soustrast", která ne vždy byla upřímná.
Před krematoriem se pak všichni známí zdravili a tak, ale já většinu v životě neviděla. Dále následoval kávový dýchánek u dědy v bytě, kde byla zabijákem hovoru věta "no vidíte, a ona mi odešla". Takovýhle hovor nebyl pro mne. Odešla jsem asi dvě hodiny potom na autobus a jela domů...A zítra zase do školy, jako by se nic nestalo.

Dnešek...

nálada:  co poslouchám: Gackt - Sekiray

Dnes odpoledne jsem seděla u školního počítače a říkala si, že bych potřebovala něco, o čem bych sem mohla napsat. V té chvíli se ovšem nic nedělo, tak jsem si šla radši číst fanfiction.
Po návratu domů mi ale mamka oznámila, že mi přišlo úmrtní oznámení. Nejdřív jsem si nemyslela vůbec nic. Jako by se mě to netýkalo. Pak jsem uviděla obálku a poznala písmo na ní jako dědovo, což znamenalo, že ten neumřel. Tak kdo?
Byla to moje babička. Pořád tomu ještě nevěřím, protože to není ani dva týdny, co jsem tam byla na návštěvě. Vypadala zdravě; sice jí trápila bolest nohy a měla náběh na zelený zákal, ale jinak v pohodě. Tohle pondělí zemřela. Ani nevim na co. Příští pondělí má pohřeb nebo kremaci nebo jánevimco. Nikdy jsem nikde na pohřbu nebyla (a popravdě mi to nijak nevadí). Nechci tam jet. I děda říkal, že nemusím, ale já vím, že musím. Čert vem test z osmé lekce angličtiny. Jen asi bude opruz to vlečení se sem a tam, ale to se přežije. Aneb co tě nezabije, to tě posílí.

Takže, babičko, odpočívej v pokoji.

vánoční svátky jsou všechno jen ne klidné...

nálada: co poslouchám: Gackt - Vanilla

Čas vánoční, samá radost, pohoda... jj, to by bylo moc pěkný. Kdyby to ovšem tak skutečně bylo. I když odhlédnu od předvánočního shonu, pořád zbývá ten povánoční. Návštěvy babiček, děděčků, strýčků, tetiček, bratranců ze čtvrtého kolena... Jen dojíte bramborový salát, už se nasedá do auta (v horším případě autobusu, či dokonce snad musíte po svých), které vás odveze nejméně přes půl republiky, kde vás čeká někdo, na koho se musíte usmívat a kdo vás zahltí otázkami jestli už máte chlapce (popřípadě dívku) či zda už víte kam na školu (a samozřejmě neopomenou být nápomocni svojí radou, že ekonomické vzdělání je nejlepší krok k zajištěné budoucnosti). Naservírují před vás ohromný tác s cukrovím, i když vám se už samým cukrem kazí jindy tak pečlivě udržované zuby, nebo ještě lépe chlebíčky s - moment překvapení - bramborovým salátem. No páni, tak to jste rozhodně nečekali!
Pak začnou obvyklé stížnosti, že zdravíčko už není to, co bývalo, kolena se nechtějí ohýbat, záda pobolívají, a když se pohne rukou, asi takhle, tak z lokte vystřeluje bolest do celé ruky. A jak tak posloucháte o všech nemocech, co vaše příbuzné postihly, začnete se pomalu obávat té občasné bolesti na palci u nohy (to přece nemůže být jen zarůstající nehet, i když na něj trpíte). Později se při povídání dostane i na všetečné sousedy, kteří slídí kolem, aby měli co nejvíce drbů na rozdávání, přičemž vás tetička ujistí, že takové chování je pod její úroveň. A za deset minut už posloucháte, jak si ta stará paní z druhého patra musela den před Vánocemi dojet pro manžela do hospody, který se příšerně opil a pustil se do nesmyslné rvačky se svým spolupracovníkem.
Postupně přestanete vnímat čas, pak i to, o čem se mluví, a nakonec se letargie rozšíří i na vnímání okolí. Jestli máte jen jedny příbuzné, kteří vás takhle zahrnují svojí starostlivou péčí, pak jsme na tom stejně; máte-li jich však více a celé svátky jen jezdíte od tetiček k babičkám, potom Vám přeji místo pohody spíše pevné nervy.

Kam v pátek večer? Do kostela! aneb Gospel Night 2006

Když se vždycky zeptám spolužaček, co chystají na víkend, dostane se mi odpovědi, že za a) nic, b) učení, c) v pátek večer nějakej klub (většinou Futurum, ať už je to co chce). Nikdo se ovšem nemůže pochlubit tím, že by páteční večer trávil v kostele. Až na mě.
Na minulý pátek, 8.12. jsem totiž byla pozvaná na koncert tensingových skupin do kostela U Klimenta. Že nevíte, co je tensing? Z toho si nic nedělejte; až do pátku jsem o něčem takovym taky neměla ani ponětí. Přesto jsem šla, jelikož to pozvání nebylo jen tak od někoho. Bylo od Dii. Někteří z vás ji asi znají (a pokud ne, tak jste o hodně přišli); já ji poznala letos v dubnu, ale od té doby jsme se neviděly. Takže si dokážete představit, jak jsem se těšila. Taky jsem se snažila s sebou vzít Shari, jenže ta odmítla, takže jsem nakonec šla sama.
Dorazila jsem na Náměstí Republiky přeci jen trochu brzy, ale to jen z toho důvodu, že bývám šíleně nedochvilná, takže jsem se tomu chtěla vyhnout a jednou taky přijít včas. Což o to, včas jsem přišla, ale moje hrdost jakožto Pražačky mi nedovolila vzít si s sebou mapu, takže když jsem vylezla z metra, neměla jsem nejmenší ponětí, kudy se dát. Takže jsem vyzkoušela metodu "půjdu-tudy-a-uvidim-kam-dojdu." Povedlo se mi obejít blok domů a dostat se zpátky na náměstí :-)
Naštěstí jsem si všimla skupinky děvčat, z nichž jedna zrovna prohlašovala, že je tady nikdo nezná, což upoutalo mou pozornost. No, a koho to nevidim. Diu. Nějak jsem ji sice po tom půl roce nemohla poznat, ale povědomá se mi zdála.
Připojila jsem se tedy ke skupince a zamířily jsme ke kostelu, o kterém jsem ani nevěděla, že zde je. Já se rozkoukávala po ostatních, ale moje vrozená ostýchavost mi nedovolila příliš se vzdálit od jediný osoby, kterou jsem znala. Jak ubíhal čas, holky zašly do jedné z přilehlých uliček, kde se rozezpívávaly (zpívání něčeho jako "dojdem do sklepa pro pivo" přilákalo pohled nejednoho kolemjdoucího), protože se blížila zkouška sborů. A podle všeho dva členové ještě chyběli.
Pak se ukázalo, že Káťa netrefí ke kostelu (alespoň že kromě mě se tu ještě někdo nevyzná ;-) Dia a ještě jedna členka TS Náchod, Dita, se jí snažily vysvětlit cestu, což vypadalo dost beznadějně, a to i přes to, že Káťě strašně pěknym způsobem vysvětlily, jak vypadá vchod do metra ("to je ta velká díra v zemi" XD). Takže se Dia nakonec sebrala a letěla pro Káťu. No, a já s ní.
Jak jsme si tak razily cestu zpět na náměstí tím šíleným houfem lidí, co se v předvánoční době vždycky tak promenáduje po ulicích, zahlédla jsem zas jednu známou tvář - i když jen z fotek. Další člen souboru - Cloud (nebo radši Mišša?). Jak jsem později podotkla, bylo to takový poznávání za pochodu. Na vykecávání nebyl čas ani příležitost, takže jsme šly raději najít Káťu. Ta ale nikde. Pak se teprve něco přiřítilo a skočilo na Diu, a teprve když se od sebe odlepily, jsem zjistila, že i s Káťou už jsem se setkala - taky v dubnu.
Rychlochůzí jsme se zas dostaly do kostela, kde teda probíhaly ty zvukový zkoušky. S pár lidma jsem se teda pozdravila (vidíte? úplně se překonávám^^), ale byla jsem pořád nervózní - snad i víc než ti, kteří měli za pár hodin vystupovat na pódiu. Prostě nejsem společenskej typ... Pak teda přišla řada i na TS Náchod, tak jsem si sedla do jedný z těch kostelních lavic a poslouchala, jak jim to jde. Po Diině sólu jsem viděla i "vražednýho zvukaře", který jí vysvětloval, že mikrofon musí mít až u pusy. Chudák holka nevěděla, jestli se má nechat zabít zvukařem za to, že se vzdaluje od mikrofonu, nebo povraždit všechny lidičky v kostele, jelikož repráky byly fakt dost nahlas. No a pak tam všichni tak nějak pohromadě zpívali "Bůh je záštita má" (ne, to jsem taky neznala) a Die se strašně záhadným způsobem povedlo dostat mě na pódium, takže jsem si tam dokonce i chvilku zazpívala (ještě, že mě nebylo slyšet, protože i ten mixér chrčí líp než já).
Přiblížila se doba začátku koncertu, zapálily se svíčky podél kostelních lavic, Dia vypila svoje vanilkový kafe^^
A pak to začlo. Nikdy bych nečekala, že uvidim v kostele tolik lidí (kteří navíc nejsou důchodci). Vlastně se jim ani nedivim. Hrozně mě to bavilo, trochu jsem si tam sama pro sebe zpívala s vystupujícími, jako u vytržení sledovala improvizační divadlo. Jen to příliš rychle skončilo. Najednou byl všude zmatek, dav lidí se motal sem a tam, ale členové TS Náchod utvořili kroužek, dav nedav. Tak trochu jsem se k nim připojila a pořád sledovala lidi okolo, jelikož se mi ztratila Dia a já se bála, že odejde ještě než se rozloučíme. Káťa si otevřela chipsy, na které se všichni vrhli, jako by týden nejedli (hlavně teda Mišša ^_^). Potom se objevila i Dia, nastala zrychlená verze loučení, a potom jsem byla doslova odtažena z kostela. V plánu sice bylo jít na kafe, nakonec jsme ale došly až k Národnímu muzeu a zase zpátky. Byl čas se rozloučit.
Ale to bych nebyla já, kdybych se hned ráno druhýho dne neobjevila na nádraží rozloučit se pořádně. Ani jeden z nás nevypadal, že by se přiliš vyspal. Chvilku jsme postávaly v hale, holky začínaly být nervózní, že jim ujede vlak, ale vše nakonec stihly, protože se jako poslední objevil i Mišša (pořád mám sklon k tomu psát Cloud), znovu jsme se všichni rozloučili a zas na nějakou dobu se rozešli na opačné strany.
Snad zas za rok přijedou, budu se těšit. A letos snad i seberu trochu té dobrodružnosti, co nemám, a vyrazím někam na fest. Uvidíme.
A proč se takhle dlouhosáhle rozepisuju? Jelikož už jsem tyhle zážitky vykládala snad každýmu živýmu tvorovi ve třídě, který byl ochoten poslouchat (nebo to alespoň předstíral) a už nemám, komu bych to ještě řekla. Fakticky mě to hrozně vzalo, líbilo se mi to, jako už dlouho nic jinýho, a jsem jen ráda, že jsem šla.
btw fotky už najdete na www.ymca.cz

...

nálada:  co poslouchám: Rihanna - Unfaithful

Kdopak řekl, že historie se opakuje? No, ať už to byl kdokoliv, měl pravdu. Je to měsíc, co jsem psala, že situace u nás doma je dost strašná. A co myslíte, jak to po tom měsíci vypadá? Stejně. Jestli ne hůř. Už zas mi tu mamka povídá, jak je jí všechno jedno a že by jí nevadilo, kdyby ji někde zabili, alespoň by ji ušetřili trápení. Znovu přemýšlím, kdy nám co odpojí, kromě telefonu, který už nefunguje permanentně. A víte co? Za měsíc nás to čeká ještě jednou. Moje mamka není samotná, kterou to hrozně vzalo. Já z týhle situace taky nejsem zrovna nadšená. Proč tohle musí člověk zažívat, znova a znova? Čim jsme si to zasloužily? Takovýhle otázky jsou sice k ničemu, ale stejně jich a jim podobných mám v hlavě dost. Nebaví mě to tu. Nic nemá cenu. Už bych s tim sekla...