Sunday, 17 August 2014

Příjemné nicnedělání

V Japonsku nastal obon, takže všichni hromadně migrují po celém Japonsku. Na zdejších kolejích je mrtvo - zůstali tu asi tři lidi, ale jak tu není ani personál, a nejsou proto obědy a večeře, tak nikoho nepotkávám. I paní Aojama zmizla do domu svého mladšího syna, ale o tom až za chvilku. Jinými slovy mám tolik volnosti, že nevím, co s ní.

Ve čtvrtek bylo zataženo, ale i přesto jsem si řekla, že nebudu sedět doma jako pecka a zajedu se někam podívat. Našla jsem si, že v přijatelné vzdálenosti je vodopád, zjistila jsem trasu, řekla si, že to nebude tak složité najít, a vyrazila jsem. To si tak jedu asi pět minut a ucítím první kapky deště. To bude v pohodě, říkám si a jedu dál. Ujedu pár desítek metrů a zničehonic se spustí slejvák. Není kam se schovat, tak holt v tom lijáku jedu, aniž bych viděla víc jak metr před sebe. Bezvadný zážitek -_- Nakonec jsem se schovala pod nějakým mostem, ale tou dobou jsem byla promoklá skrz naskrz, takže už to bylo celkem jedno. A zrovna ve chvíli, kdy jsem si řekla, že hned tak pršet nepřestane a vytáhla jsem mobil, že si půjdu číst, tak slejvák skončil, jako když utne -_-
Jela jsem dál a měla jsem na paměti, kde že to mám odbočit, ale odpovídajícího názvu křižovatky jsem se nějak nemohla dočkat. Tak jsem prostě jela furt rovně a doufala, že jsem třeba jen blbě odhadla vzdálenost. A protože tohle je Japonsko, tak je samozřejmě na každym kroku kopec, takže řidiči projíždějící tou oblastí se mohli pokochat zmoklým gaidžinem v sukni, který si to šine venkovskou krajinou na městskym kole, v očích má smrt a na tachometru 0,01 km/h. Jako moje zrezivělá kraksna má dokonce tři převody, které se sice sekají, ale po chvíli konejšení fungují, avšak ani to mě nezachránilo. Na druhou stranu jsem z kola slezla a tlačila ho jen jednou a to na úplném konci - k tomu se ještě dostanu.
No tak si tak jedu, krajina sice krásná, ale moje odbočka furt nikde. Dojela jsem k mostu, kde se opravoval jeden pruh a chodník, tak tam pro pěší udělali takovou uzounkou vyštěrkovanou cestičku. No a protože já jsem spíš pěší než motorizovaná, tak jsem se na pokyn pana hlídače vydala touhle strastiplnou stezkou. Upřímně jsem se viděla rozplácnutá kdesi uprostřed a v hlavě si furt opakovala, že mám hlavně chránit zuby, abych nepřišla o další (aneb Kavi se už v minulosti jednou takhle rozšmelcovala a přišla o přední zub, tak má zkušenosti). Přežila jsem a odměnou mi byla cedule s názvem čtvrti, kde že se to zrovna nacházím. Vylovila jsem na mobilu mapu a hledám a hledám a koukám, že jsem někde úplně v háji a že se musím vrátit skoro polovinu cesty. Takže pekelná cestička podruhé a už jsem si to zase frčela zpátky -_-
Samozřejmě že když jsem dojela do té poloviny cesty, tak na mě kouká cedule jak kráva, že tady mám odbočit. Tou dobou jsem ještě byla odhodlaná, ale když následovala cesta stále jen do kopce, odhodlání mě pomalinku opouštělo. Vydržela jsem to tři čtvrtě hodiny a v dálce viděla zmiňovaný vodopád, jenže pak byl kopec už moc strmý, tak jsem byla nucena slézt a kolo tlačit. Zhruba tady mě uvítala cedule, že vodopád je asi 8 km daleko. Do kopce. Lesem. Zhruba v pět odpoledne. Odhodlání mi dalo sbohem, řekla jsem si, že vodopád jsem viděla (i když jen z dálky), kolo jsem otočila a s pocit, že je mi všechno jedno, jsem z toho jednoho nekončícího kopce fičela dolů. Jen pro zajímavost: ten den jsem ujela 37 km, z toho 14 zbytečných. Nohy mi div neupadly a večer jsem zapadla do postele a odmítala vstát (ano, hádáte správně, Kavi normálně na kole nejezdí - to jen občasně v Japonsku).

i tuleň se chce jít vykoupat, jen ti Japonci ne
Pátek mohl být naprosto obyčejným nudným dnem - kdybych si nevyjela na pláž a po cestě zpátky neztratila klíč od kola. To jsem samozřejmě zjistila, až když jsem zacvakla řetěz, takže jsem se musela vydat hledat pěšky. Celou cestu jsem měla oči na štopkách, ale kde nic tu nic. Narůstal ve mně strach, že klíč nenajdu a budu to muset vysvětlovat, možná dokonce i platit... Na druhou stranu jsem věřila, že určitě bude u pláže, tohle je přeci Japonsko, tady když člověk něco najde, tak to nesebere a nenechá si to. Tak jsem se přihnala na místo, odkud jsem vyjela - a nic. Viděla jsem to černě - pečlivě jsem prohlížela křoví okolo, obrubníky, kanály. Nic. V hlavě jsem si začala připravovat scénáře, co a jak řeknu, jak mě paní Aojama seřve, jak mě seřve záhadný majitel kola (ať je to kdokoliv)... a najednou koukám na žlutý vyvýšený pruh uprostřed chodníku, který je určen pro orientaci nevidomých, a tam si leží ten malý klíček s oranžovým přívěškem! To bylo radosti na starém bělidle! Domů jsem sice dorazila o hodinu a půl později, než jsem původně chtěla, ale co se dá dělat.

Následující den mi bylo sděleno, že teda obon a že nebude oběd, ať si něco seženu, ale že večeře bude - pojede se grilovat. Příště by se třeba mohli obtěžovat mi říct, v kolik že se to bude vyrážet, protože pojem "večer" je poněkud široký. Jelo se do domu mladšího syna paní Aojamy, kam přijel i starší syn a banda kamarádů. Nerozuměla jsem jim, bavili se o věcech, které mi nic neříkají, a kdyby tam nebylo pivo a židle, tak mě tam neuvidí. Aspoň že měli edamame - ty já ráda.
V sousedství se zrovna odehrávalo nějaké místní macuri, a protože jeden z kamarádů přitáhl i svýho čtyřletýho syna, tak jsme se tam šli podívat (protože kakigóri, chápete). No a neptejte se jak, ale skončila jsem uprostřed hloučku důchodců, co tancovali nějaký lidový tanec. Složitý to teda nebylo, ale já jsem na taneční kroky naprostý antitalent, tak jsem se snažila napodobovat okolí a připadala si jako pitomec. Asi netřeba zmiňovat, že důchodcům div nevypadávaly oči, když viděli gaidžina podivně máchat rukama absolutně mimo rytmus.
Následovalo hanabi, což byla taky celkem sranda, jelikož kamarádi se rozhodli rozložit si rachejtle na neosvětlenou silnici, takže zaprvé na to absolutně neviděli a za druhé se vše muselo narychlo odklízet, když projíždělo auto. Uznávám, že ty japonské prskavky jsou fakticky pěkné a měly by být i u nás (třeba by bylo míň utrhaných prstů než z rachejtlí).

Když už jsem u toho včerejška, tak mě fascinuje hned několik věcí:
1) Vážně je fakt, že váš čtyřletý syn paří hry na smartfonu a že se to naučil už v roce a půl, něco, čím byste se měli chlubit? Není to spíš důkaz vašeho vlastního nezájmu aneb co mám s tebou dělat, tady máš mobil, hraj si a dej tátovi na chvíli pokoj? (asi jsem moc konzervativní...)
2) Když cizinec umí váš jazyk, ale zrovna tohle jedno slovo nezná, není lepší pokusit se to vysvětlit nebo to říct jinak, než se snažit najít ekvivalent v angličtině, kterou neumíte? Ne, vážně, já nejsem blbá - když mi řeknete, že to není práce v kanceláři ale venku, tak já pochopím, že asi myslíte manuální; když mi řeknete "hando džobu", tak si pod tím sice taky něco představím, ale nejspíš něco úplně jiného, než jste mysleli...

Mimochodem, tady máte seznam otázek, na které už mě vážně nebaví odpovídat:
  • To jsi se naučila japonsky až po příjezdu sem?
    No jasně, před měsícem jsem si koupila
    Moje první japonština a našprtala se celý jazyk během týdne, brnkačka.
  • A učíte se ve škole i znaky? 
    Ne, celých pět let jsme v hodinách koukali na anime... 
  • Máte v Čechách televize?
    Ne, ve volném čase koukáme do zdi.
  • Máte v Čechách hry jako Playstation a tak?
    Ne, paříme tady piškvorky a pouštíme káči jak za krále klacka.
  • Taky v Čechách jíte maso?
    Ne, my se vyvinuli z králíků, a když máme hlad, vylezem ohlodat trávník před domem.
  • Jaktože umíš jíst hůlkama?
    Jaktože vy neumíte jíst příborem?
  • Máte v Čechách taky přírodu - potoky, hory, lesy?
    Ne, my se inspirovali v měsíční krajině, 9/10 would recommend.
Ano, opravdu jsem se s těmito otázkami setkala, nic si nevymýšlím. A to nemluvím o tom, že jsou přesvědčení, že naše typické jídlo jsou brambory s pečivem, že když hrajeme lední hokej, tak to znamená, že tu máme počasí jak na Sibiři (pokud možno celoročně), a kupodivu jsou přesvědčení, že náš systém recyklace je daleko vymakanější než ten jejich a že naše města jsou krásně čistá - jak na to proboha přišli?? Taky bývají překvapení, že mám fejsbuk (hej, já nejsem pokemon, mě si nemusíte přidávat, když ani nevím, jak se vlastně jmenujete a kdo jste), ale když se jim snažíte sdělit, že stahujete japonské filmy a seriály z netu, nechápou, jak je něco takového možné.
Občas se bavím tím, že se nevinně zeptám, co nějaké slovo znamená, i když ho znám, a pak sleduju, jak se zoufale snaží mi to něco vysvětlit. Včera jsem se zkusila zeptat na gókon, a protože tahle parta si očividně radši zkusí oprášit zbytky angličtiny, než aby se namáhala s vysvětlením, zjistila jsem, že gókon je vlastně "buraindo komjunikéšon" :D nj, proč ne. Ale teda tohle používání pseudoangličtiny je fakt matoucí: představte si, že se bavíte s Japoncem, on se vás zeptá, jestli se ještě někdy do Japonska vrátíte, vy mu to odkejvete a on ukáže na svůj dům se slovy "sekondo hausu". Jo, jasně, nádherně v tom vidim to "až zase někdy přijedeš do Japonska, jsi tu v mém domě opět vítána." Jasný jak facka.

Tak jsem si postěžovala a můžeme pokračovat :D
Paní Aojama mě v půlnoci zavezla zpátky na koleje a sama zůstala u mladšího syna. Já využila situace, vykašlala se na úklid a místo toho se jela rozplácnout na pláž. Je neděle, venku hezky a kdo se v Japonsku koupe v moři? Já (a tři surfaři - to aby se neřeklo).

No, asi tak. Nic moc se tu neděje, ale i za to jsem ráda. Čím dál víc mě totiž děsí to, že mě čeká hledání práce. Já se vážně nechci vrátit...


5 comments:

  1. Stýská se mi po Japonsku, jak čtu a závidím ti tvoje zážitky :-) S malými dětmi a chytrými telefony/tablety s tebou souhlasím, se budou rodiče strašně divit, až zjistí, že jejich dítě s nimi neumí komunikovat :P
    Jo, to byl vždycky problém, když jsem nerozuměla slovíčku - v první rodině mluvili jenom japonsky, tak to i japonsky vysvětlovali, ale v té druhé okamžitě nasadili angličtinu a já po nich v duchu házela boty, ať mi to řeknou japonsky :D
    Tvé odpovědi na všetečné otázky jsou úžasné, všeříkající - nechceš to přeložit do japonštiny a vyvěsit jim to na každém rohu?
    Pořádně si to tam užívej a těšíme se na tebe s Regi v Olomouci ^_^

    ReplyDelete
  2. (Extrémně opožděný koment)
    Propána, tvoje výlety jsou občas jako "řada nešťastných příhod" ^^' Je škoda, že se ti výlet na kole nevyvedl, ale jsem teda hlavně ráda, že se ti nic nestalo a že jsi přežila i onu vyštěrkovanou cestičku.

    "Hando džobu" i stupidní dotazy absolutně zabily :D

    ReplyDelete
  3. Tenhle článek upřímně pobavil. Obzvláště ty dotazy byly epické. To jsi takhle kousavá byla vždycky, nebo si můžu dát medaili? XD

    ReplyDelete
    Replies
    1. Dej si medaili, zasloužíš si ji :) Ještě pár let a možná budu takovéhle průpovídky ventilovat i nahlas a ne si je říkat jen v hlavě...

      Delete
  4. V tom případě očekávám, že mi za pár let odněkud jedna přiletí, až zjistíš že to strašně komplikuje život xDD

    ReplyDelete