Na jižní Kjúšú už nikdy v létě X_x

Úspěšně jsem ukončila svou dobrovolnickou činnost v Nobeoce, což se neobešlo bez rozlučkového šabu šabu s paní Aojamou, jejím mladším synem a klukama z kolejí. Já ty tabehódaje fakt nesnáším - člověk se přežere k prasknutí a pak se jen modlí, aby ho to nezabilo (nebo neodsoudilo k večeru strávenému v blízkosti záchodové mísy). Ale chápete to - maso, polívky, saláty, takojaki, karaage, suši, ovoce, dezerty a zmrzlina (!) - to se přece musí všechno ochutnat! :D
Ještě než jsem zvedla kotvy, ubytovala se v sousedním pokoji dvacetiletá dívčina se svým jedenáctidenním miminem. Nejen že jsem si přišla stará, ale zároveň taky určitým způsobem nedospělá, a nedej bože, když se mi ho snažili vnutit, abych ho podržela - zbaběle jsem prchla :-X

Následující den jsem se z Nobeoky přesouvala do Mijazaki přes Takanabe (což je místo známé především tím, že odtud pochází náš milovaný W-sensei) - upřímně, je to díra, nejezděte tam, nic tam není a i místní tvrdí, že je to vesnice. Mijazaki se nachází jižněji než Nobeoka a bylo to teplotně znát. Zvlášť když se můj hostel nacházel asi tři čtvrtě hodiny pěšky od stanice. Táhla jsem se s Nádherou na přímém sluníčku a nadávala jak špaček. Ale hostel to byl docela fajn, majitelka strašně milá - hned mi půjčila kolo (a já mohla vyrazit do BookOffu), tak jsem zajela do místní svatyně (kde jsem si vytáhla nešťastné omikudži :-( a kde jsou mimochodem všude komáři - jakmile těm mrchám dáte šanci, ohlodají vás až na kost!). Pak jsem ještě zjistila, že jsem dorazila právě včas na to, abych ještě stihla závěr místního festivalu. Na hlavní ulici táhnoucí se od nádraží vyrostly stánky s dobrotama a pitím, v prostoru křižovatek se odehrávala pouliční vystoupení od zpěváků, přes hráče na všelijaké nástroje až po taneční skupiny okinawských tanců eisa. Ani tentokrát jsem neodolala vůni ikajaki (opečené olihně) a rvala se s ní uprostřed ulice ve snaze ji co možná nejsnazším způsobem sníst a nezruinovat si přitom bílé triko.

Druhý den jsem měla v plánu jet vlakem do Aošimy a zpět, ale dozvěděla jsem se od majitelky hostelu, že existuje jednodenní jízdenka na autobus, která sice platí jen na určitých linkách, ale stojí 1000 jenů a dostanu se s ní nejen do Aošimy, ale např. i do vzdálenější svatyně Udo. Zamířila jsem tedy do autobusového centra, kde jsem ovšem narazila na nějakou nepříjemnou slečnu, která se mi snažila zatajit co nejvíc informací - třeba že jako cizinec mám právo na ten tisícijenový lístek, zatímco Japonci si připlatí 800 jenů navíc, o trasách mi neřekla vůbec nic a o nástupišti, ze kterého odjíždí autobus, taky ne. Což o to, já jsem toho v Japonsku procestovala už dost, ale jestli mám nějakou slabinu, tak jsou to zaručeně autobusy. Nikdy netuším, kam který jede, kolik mě cesta bude stát, nebo jak dlouho to bude trvat. Autobusům prostě nevěřím, co by se za nehet vešlo. Takže i tentokrát jsem byla řádně nervózní, ačkoliv jsem jízdní řád i mapu tras měla v ruce. Štěstí mi však přálo a já úspěšně dorazila ke svatyni Udo. Zde pokračovala moje smůla z předchozího dne ve svatyni Mijazaki, tentokrát ale ne v podobě omikudži, nýbrž malých keramických kuliček, kterými jsme se měli trefit do kruhu z provazu na jakési skále. Všichni okolo se trefovali, tak jsem si řekla, že to nebude tak složitý... bylo. Očividně nemám žádnou mušku a odhad vzdálenosti se mi taky vyhnul obloukem.

*dramatická hudba v pozadí*

Z Udo jsem se vydala autobusem do Aošimy - malého ostrůvku spojeného s pevninou můstkem a plážemi všude okolo. Samozřejmě těsně, než jsem ten most přešla, začlo lejt, tak jsem se schovala ve svatyni, ze které mám teda už o něco lepší omikudži, ale furt to není daikiči, nejvíce štěstí. Naštěstí to byla jen přeháňka a za chvilku už zase svítilo sluníčko. Tak jsem si řekla, že vyzkouším tu místní pláž. A ejhle, kvůli nepříznivé předpovědi počasí nás plavčíci nepustili do větší hloubky než po kolena. Mimochodem, nikdy nevěřte japonskému označení plavecká pláž, NIKDY! Většinou se jedna o malinkatý ohraničený kousek moře, kde máte vody maximálně po pás, nedovolí vám plavat mimo stanovený prostor a všude jsou malí haranti. Asi nejhorší ukázku takovéto "plavecké pláže" jsem zažila přímo v Mijazaki, kde zmiňovanou pláž tvořil prostor moře o velikosti zhruba 2x5 metrů a vody po kolena v nejhlubším místě. Znechuceně jsem odešla hledat alternativu a asi o kilometr a půl dál jsem narazila na nikým nehlídané pobřeží, kde nebyl absolutně nikdo a voda úžasná, takže jsem se tam okamžitě rozplácla a bylo.
Ale zpět k Aošimě - jakmile jsem viděla, že tady si teda nezaplavu, vydala jsem se autobusem zpět do Mijazaki, zalezla do obchoďáku, kde jsem doplnila zásoby, a vydala se do parku Heiwadai, který je známý pro sošky haniwa. Stmívalo se ale, tak jsem stihla projít jen část. Tady v Japonsku se stmívá hrozně divně - furt je světlo, furt dobrý a najednou se přiblíží sedmá a zničehonic je tma jak v ranci.

sakra, nedojela já jsem omylem na Hawaii?

Následující den jsem opět ukořistila kolo, zajela obhlídnout i zbytek parku Heiwadai (a z cedulí se poučila, co všechno jedovatého mě tam může zabít včetně housenek a kytek, přičemž stačí, abych se jich jen dotkla). Pak jsem si prošla okolí místního muzea, kde jsou ukázky starých dřevěných baráčků, ale protože bylo fakt neskutečný hic, vydala jsem se k moři. Ano, k té výše zmíněné "plavecké pláži". Ale jak už víte, nakonec jsem se do toho moře stejně dostala (a ani jsem nikoho kvůli tomu nemusela zabíjet - úspěch!). Když jsem se dostatečně vycachtala (a spálila i přes dvojitou vrstvu opalovacího krému s faktorem 30), sedla jsem na kolo a zajela do obchoďáku s tím, že mám chuť na zmrzlinu. Záchranou mi byl Mister Donut, pro kterého dělal reklamu na jakousi zmrzlou sladkost Aiba (tak jsem to samozřejmě hned vyzkoušela - dobrý to bylo, jen tak dál). Následovala obligatorní zastávka v BookOffu, no a protože jsem se rozhodla koupit našemu milému W-senseiovi omijage, když už jsem v jeho rodné prefektuře Mijazaki, tak jsem zajela ještě do druhého obchoďáku. Už při odjezdu z Nobeoky měl můj kufr téměř 15 kilo, které jsou povolené u aerolinek Skymark, takže jsem byla lehce na vážkách, jestli to ještě jakž takž půjde nebo ne. No a pak se stal BookOff a bylo to v háji...

To černý vzádu, jak nevidíte, tak to je Sakuradžima XD

27. jsem měla v plánu vydat se z Mijazaki do Kagošimy vlakem tak, abych zhruba ve tři dorazila. Jenže když mě paní majitelka hostelu vezla na nádraží, vzpomněla si, že kdosi, kdo mohl být pouhý známý nebo taky její syn, se ten den chystá do Kagošimy a že mě může vzít s sebou. Než jsem se nadála, seděla jsem v cizím obýváku, přede mnou typický hnusný japonský čaj a čekala jsem, až se pan řidič (ať už to byl kdokoliv) vzbudí. On, jeho nepříjemná manželka a já jsme vyrazili asi v půl dvanácté a cestou se stavili na suši. Paní manželka byla o něco příjemnější, když jsem jim při té příležitosti přispěla na benzín, ale to už mi bylo kapku jedno, protože to vedro mě zmohlo a já většinu cesty prospala. Do Kagošimy jsme dorazili něco po čtvrté a rozloučili se před mým hostelem. Ten den jsem ještě chtěla stihnout vyšplhat se na vyhlídku na kopci Širojama, tak jsem jen odhodila Nádheru a už zase razila do toho vedra k padnutí. Vážně - jih Kjúšú prostě podle mě není obyvatelný. Cestou jsem narazila na BookOff a při vycházení ven mi bylo jasné, že váhový limit mého zavazadla je ten tam. V tom jsem se dnes ještě více utvrdila, když jsem odcházela z dalšími čtyřmi knihami. Někdo mě zastavte! No každopádně jsem se včera těsně před soumrakem vyhrabala na Širojamu a zklamaně zjistila, že sopka Sakuradžima je schovaná v mracích. Nějaká paní se mě zeptala, odkud že jsem, a jakmile jsem řekla Čeko, tak mi začla vyprávět, že v Česku byla a že bylo hrozný vedro a celou dobu byla přesvědčená, že Hagia Sofia je součást České republiky. Zakecaly jsme se, společně pak sešly kopec zase zpátky dolů, ona pak v parku dala nažrat toulavým koťatům, řekla mi, jak se dostanu zpátky na nádraží a rozloučily jsme se.

Dnes pokračovalo stejné vedro a dusno jako včera, tak jsem ani neměla chuť někam moc vyrážet. Procházela jsem tedy město (ty zatracené BookOffy!), dala si mačča latté, došla do přístavu a zase zpátky. Fakt se tu nedá žít - někde v půlce jsem málem odpadla a i když jsem si máčela nohy ve fontáně, litovala jsem, že tu nikde není možnost zajít k moři - všude přístavy a útesy.

Zítra (29.) odlétám zpět do Tokia a večer, když sebou hodím a neztratím se v metru nebo tak, mě čeká promítání Pikanči 2.5, filmu s Araši v Tokyo Dome City Hall *-*