There is no place like London

Je zajímavé sledovat, jak funguje pud sebezáchovy. Celou dobu se flákáte, nic neděláte, ale jakmile se přiblíží deadline, můžete se strhat, abyste to všechno stihli. Takhle nějak to bylo i s hledáním práce v Anglii. Ne že bych celou dobu nic nedělala, ale když se přiblížila chvíle, kdy mi dojdou peníze a budu muset odjet, rozdávala jsem CVčka na každém kroku. Zbavila jsem se všech, která jsem si s sebou vzala, což bylo asi 3x víc, než co měly holky. Vedlo to k jednomu trialu a dvěma pohovorům. Toť vše. Beznadějnost situace byla očividná, šance, že v Anglii vydržím déle než týden, minimální. Nezbývalo než začít procházet místa, která chci ještě vidět, než odjedu. 

V sobotu pršelo, takže místo procházek po městě jsem zvolila National Gallery a British museum. Bohužel tenhle nápad měly i stovky dalších lidí, takže obě místa byla totálně přecpaná. Galerie, která se nachází v horní části Trafagaru, na tom byla trošinku líp, takže na schodech vedoucích dovnitř jsem strávila "jen" asi 10 minut. Samotná galerie jakožto budova, je zajímavě řešená. Z každé místnosti vedou čtvery dveře do další podobné místnosti, občas se mezi nimi najde jakási chodba jen se dvěma dveřmi, a tudíž se nedostanete do dalších dvou místností, které tam jsou, jen k nim z této strany nevedou dveře. Takže jsem tam celé dvě hodiny chodila v kruzích, někde byla třeba třikrát, jinam jsem téměř zapomněla jít, ale kvůli množství lidí si toho nikdo nevšiml. Obrazy sice byly fajn, ale většina se jich týkala křesťanství a to není zrovna moje oblíbené téma. Nejvíc mě tedy zaujala tmavě zelená místnost s výstavou severských malířů, protože ti aspoň měli dost zdravého rozumu, aby malovali krajinky.

Knud Baade a jeho mýticka krajina

Druhou zastávkou dne bylo Britské muzeum. Tam byl nárůst návštěvníků oproti běžnému dni očividný. Nádvoří před vchodem bylo vyhrazeno jen pro odcházející (a přesto vypadalo stejně plně jako když tamtudy chodili lidi jak dovnitř tak ven) a nás přicházející hnali okružní cestou vyznačenou řetězy. 

poklidné nedělní odpoledne v muzeu

V muzeu jsem sice už jednou byla, ale tehdy jsem stihla jenom japonskou část. Tentokrát jsem měla víc času, ale také pomalejší tempo, protože přes to množství lidí bylo těžké něco vidět. Nejvíc mě zaujala egyptská část s mumiemi a pak Korea a Čína. Znovu jsem se šla juknout i k Japonsku, protože jsem doufala ve vyšší koncentraci Japonců, a tudíž možnost zaslechnout japinu, ale tentokrát jsem takové štěstí neměla. Kam jsem se nedostala, to byla kruhová Reading room, kde se pořádají výstavy - škoda, chtěla jsem tu místnost vidět. 

hlavní hala muzea

Ale jinak jsem to prošla víceméně všechno a byla jsem tam až do zavíračky v půl 6. Ovšem dostat se ven bylo těžší, než dostat se dovnitř. Když jsem viděla to davové šílenství, stoupla jsem si na postranní schody a vesele se pustila do svačiny, protože prostě nebylo kam spěchat. Trvalo skoro 20 minut, než se prostor u dveří uvolnil natolik, abych se odhodlala jít. Tolik lidí jsem neviděla ani na Muzejní noci, kdy jsou muzea zadara - tam jsou zadarmo furt a stejně tam lidi furt chodí v takových davech.

Neděli jsem chtěla věnovat procházce okolo Temže, ale bylo hnusně, takže mě čekala další dávka muzeí. Tentokrát jsem to vzala přes Hyde park, okolo obchoďáku Harrods, kde bylo neuvěřitelně přecpáno a ochranka při vstupu každého kontrolovala, až k muzeu Victorie a Alberta. Hned vedle bylo i přírodovědecké muzeum, ale tam už jsem to nestihla. Takže jsem si prohlédla japonskou, korejskou i čínskou sekci, spoustu středověkých věcí, Raphaelovy obrazy a nakonec i sbírku šperků. Ta byla nejhezčí, s nejvíc lidma a ochrankou, ale bohužel se tam nedalo fotit :( Ale byla to krása - všechny ty prsteny, náušnice, náramky... Cestou zpátky jsem to zase vzala přes Hyde park a hezky v klidu si ho prošla. Nejzajímavější ale stejně bylo množství veverek - 16 za necelé dvě hodiny. Ještě že už jsem tam nezůstávala moc dlouho, protože invaze už očividně začala a brzy jistě napadnou lidstvo a převezmou kontrolu nad světem.

Evil veverka na průzkumu

A konečně pondělí - procházka po břehu Temže k Tower bridge a zpět. Vzala jsem to po jižním břehu okolo London Eye, před nímž vystupují různí baviči. Nejvíc mě tam zaujal holohlavý chlápek v obleku a černých brýlích, který si vždy vybral někoho z publika a pak ho "naaranžoval" do nějaké zvláštní pozice a přidal se k němu. Vytvořil tak v podstatě živou sochu či spíše zachytil pohyb jako na fotografii. To bylo fakt úžasný. Dál tam byly hromady stánků, minidomečky s výstavami, antikvariát... 

The storm is coming (a London Eye)

Šla jsem i okolo Millenium bridge a Tate Modern, kam jsem se ale radši nevydala. Místo toho jsem si to střihla okolo Globe. Někde tam bylo molo a kousilínek břehu pokrytého pískem, na kterém byly vinou přílivu škeble, takže jsem měla na moment dojem, že jsem snad někde u moře. I tu slanou vůni jsem cítila. 

Teprv když jsem došla na Tower Bridge mi došlo, že jsem vlastně v Londýně, že se mi tu docela líbí a že bych tu chtěla zůstat. Byl to krásný pocit. Netrval však dlouho - za chvilku jsem zjistila, že z Toweru neuvidím ani prd. Celý se schovává za hradbami a dovnitř jsem kvůli vysokému vleznému nemohla :(

Tower Bridge

Tak jsem se aspoň šla podívat na Gherkin, což je taková ta nazelenalá budova, co připomíná okurku a která ještě nebyla postavená, když jsem tam byla naposled. Nacházela se v kancelářské čtvrti, takže všude okolo mě pospíchali kravaťáci a já si připadala jak nejapnej turista. Jediná další věc, co stojí za zmínku byla St. Paul's Cathedral, kam jsem se ale už bohužel nestihla juknout, neboť zavírali :( Nicméně samotná velikost budovy byla nanejvýš impresivní. Domů jsem se svezla busem, jelikož jsem byla docela uchozená. 

Byl to poslední výlet, co jsem si udělala - v úterý ráno jsem odjížděla.

Nebojte, tohle není poslední report z cest; čeká mě jedna mnohem zajímavější cesta - ale o tom až příště ;)

Two faces of London

Doprava je jedna z věcí, co mě na Londýnu fakticky fascinujou. Z finančních důvodů jsem sice převážně chodila pěšky, ale i jen sledovat ten chaos na ulicích byl zajímavý. Nevím, jestli je to množstvím aut, úzkými uličkami nebo iluzí, kterou vytvářejí ty vysoké autobusy, ale mám prostě pocit, že ty ulice jsou totálně přeplněné, div že nepraskají ve švech. Nejvíc je tu samozřejmě taxíků, ale je tu i obrovské množství Brouků a Minicooperů *kavi je v nebi*. Upřímně, nechtěla bych tu být řidičem. A už vůbec ne řidičem autobusu. Je neuvěřitelné, kam všude se ten autobus, ta kráva velká dvoupatrová vejde. Dvakrát se mi povedlo jet nahoře úplně vpředu a přiznávám, že za každou jízdu jsem měla asi 4 infarkty. Minimálně. Jedete, vidíte před sebou sloup, který se velkou rychlostí přibližuje k vám, a teprve v poslední vteřině se autobus stočí, takže se tak tak vyhnete jisté smrti. A těch lidí, co vidíte před sebou a najednou vám zmizí pod autobusem. Přejeli jsme jich aspoň 20, sejmuli 5 kolařů a sešrotovali tak patnáct aut. Nijak mě neuklidňoval ani fakt, že všichni řidiči, okolo kterých jsme jeli, automaticky rychle sklápěli okénka, aby o ně nepřišli. Přísahám, že takovej ten Záchrannej bus z Pottera, jak mu všechny překážky uskakují z cesty, není výmysl - to je typickej londýnskej bus.

Poslední pohled na rikšu, než ho autobus převálcuje

Není divu, že tu maj tolik velkých parků - někde si odpočinout musejí. Jako první jsem viděla Regent's Park a byla unešená. Byl obrovský. Jako že fakt obrovský. Zapomeňte na Stromovku či Smetanovy Sady v Olmu - tady byla tráva kam oko dohlédlo (a že byl hezký rozhled). Obzvlášť miluju zdejší trávu - krátká, zelená, člověk by se tam nejradši rozplácl s knihou a zapomněl na svět. Škoda, že jsem neměla čas to zkusit (a k Sósekimu stejně potřebuju slovník, který je v kompu).

Regent's Park

Jako druhý jsem měla tu čest poznat Hyde Park. Pokud se nacházíte kdesi uprostřed, nevěřili byste, že jste v Londýně. A díky rozloze je zde možná i variabilita - nejen moje oblíbená travička, ale i přerostlá tráva jak na normální louce. A vejde se tam spousta lidí. Což je i nevýhodou, protože pak jsou ty lidi všude a už to není takové žůžo.

Hyde Park

A dneska jsem se jela podívat na Hampstead Heath, který je odsud sice dost daleko, ale když jsem zjistila, že to bylo oblíbené místo Sósekiho, rozjela jsem se tam. První dojem byl úžasný - travička, krásné košaté stromy, květiny, málo lidí... a les. A to byl kámen úrazu. Věřím, že je to skvělá procházka, ale jít lesem po úzkých vyšlapaných cestičkách, nikde nikdo, a když už někdo, tak chlap - to holce na klidu nepřidá (celou dobu jsem si říkala, že to je ideální místo pro nadržené páry - a taky jsem tam na jeden takový narazila -_-). Takhle jsem si dneska střihla asi tři adrenalinové procházky lesem a pak se radši držela širších cest. A ještě jedna (ale sakra velká) výtka - nedostatek map. Když víte, že tam někde je vyhlídka na Londýn, ale musíte ji hledat tři hodiny neustálého chození v kruzích, tak vás to leda tak nasere. Nicméně jakmile jsem vyšplhala na tu větrnou hůrku, bylo mi jasné, co na tom Sóseki tak miloval. Samota, klid, krásná příroda a jakási lehká melancholie. Tam bych si chtěla jít číst Sósekiho. Škoda že už nebudu mít příležitost.

Hampstead Heath

Muzeum Nacume Sósekiho

Dneska začnu trošku oklikou. Povíme si něco o Olomouckém režimu. Již podle jména je jasné, že tento režim je spojen s mým pobytem v Olomouci, tedy studentským životem, a týká se stravování. Jsou dva druhy studentů - jedni, kteří se nechtějí vzdát pravidelných teplých jídel, chodí často do menzy, do čínských bister, nebo si vaří a v ničem se neomezují; a pak jsou druzí, kteří se přepnou do úsporného režimu a žijí z chleba s máslem, čínských polívek a vaří si jen někdy. Já patřím k těm druhým a vařím si jen jednou týdně o víkendu, většinou míchaná vajíčka, rýži nebo těstoviny. Samozřejmě když přijedu na víkend domů, jím normálně teplé jídlo, doháním nedostatek masa a mléčných výrobků. Většina lidí mi říká, že by takhle žít nemohli, že potřebujou jedno teplé jídlo denně. Olomoucký režim je tedy dost drsný. Chtěla jsem tak označit i svůj způsob stravování tady v Londýně, ale tady je ten režim tak drsný, že si zaslouží vlastní označení Londýnský režim.

Spočívá v tom, že poslední teplé jídlo jsem měla hned ten první den, co jsem přijela - čínu. Od té doby žiju na toustovym chlebu se slaným máslem. Naštěstí tu máme aspoň snídani, takže aspoň něco tu jím, ale krom toho nic. Žádná zelenina (krom dovezené), žádné ovoce, mléčné výrobky, maso, uzeniny... Sama se divím, že ještě nemám žaludeční vředy. A když k tomu přidáte můj zlozvyk málo pít, tak se divím, že jsem ještě neomdlela. Dvakrát už jsem k tomu měla sakra blízko a nesmím moc rychle vstávat, aby se mi nezatočila hlava. Taky se mi začalo dělat špatně, když se pořádně nasnídám. Ale jídlo je prakticky to jediné, na čem můžu ušetřit. Zatím jsem za něj utratila 3 libry (máslo, chleba a včera mléko, protože už jsem to nevydržela). Žádné jiné výdaje stáhnout nemůžu - platím akorát ubytování, koupila jsem si jednu knihu a včera byla v muzeu. Ale bez toho bych neodjela.

The Chase 81

Sósekiho muzeum bylo jednou z hlavních věcí, které jsem prostě musela vidět. Za těch několik měsíců, co jsem strávila čtením jeho knih a knih o něm, jsem si ho naprosto zamilovala. Natolik, že už lidem pomalu lezu krkem, jak o něm furt mluvím. Takže když jsem zjistila, že má v Londýně muzeum, chtěla jsem ho navštívit. Je to takový malinkatý domeček naproti tomu, kde Sóseki skutečně bydlel. Když jsem včera vyrážela, nevěřila jsem, že to bude tak daleko. Nakonec mi trvalo 2 hodiny tam vůbec dojít. Čím víc jsem se blížila, tím víc jsem byla nervózní a zároveň šťastná, že se blížím. Nakonec jsem to našla a jako první mě z okna v přízemí přivítala kočka :)

Nacume Sóseki

Muzeum je to opravdu maličké - jen dvě místnosti, zato plné hustě popsaných vysvětlivek v japonštině. Zajímalo by mě, co z toho běžný Evropan má. Kdybych si nečetla ty japonské tabulky, nedozvěděla bych se prakticky nic. Takhle jsem zjistila, kde všude bydlel, co tu tak běžně dělal, s kým se přátelil, jeho myšlenky... A dobové fotky. Tedy ne Sósekiho, ale míst, kam chodil a tak. Úplně jsem ho viděla. V Lavender St., kde se učil jezdit na kole, v Hampstead Heath, kam chodil na procházky...
Jedna z věcí, která mě na Sósekim fascinuje, je to, že je mi povahově velmi podobný. Za tu dobu, co tu byl, jedl jen velmi málo (což vedlo k žaludečním vředům, které ho nakonec zabily), stále se stěhoval, jak hledal nejlevnější ubytování, a kupoval knihy. Měl jich okolo 500. Za dva roky. Něco z té sbírky tam mají. A taky tam mají Sósekiho knihy v různých jazycích a spoustu knih o Sósekim. V japonštině. 

Sósekiho díla

(s trochou štěstí takhle jednou bude vypadat i moje knihovna)

A knížky o Sósekim. To až si zase budu stěžovat, že o něm nikdo nepsal.

Věřila jsem, že budu pravděpodobně první Češka, která tam kdy byla. Nakonec jsem od kurátorky zjistila, že jsem byla druhá - první byla Sósekiho česká překladatelka. S kurátorkou jsem si dokonce trochu pokecala v japonštině, což mě dost potěšilo.

Návrat do reality byl však bolestný. Stále nemám práci a finance se mi rapidně zmenšují. Momentálně mám tak maximálně na ubytování na tenhle týden. Co bude pak, jestli něco seženu, nebo jestli pojedu domů, netuším. 

Sunny spells

Dnešek byl ve znamení upolovského syndromu, který se projevuje především tím, že nevíte, co bude zítra. Veškeré plány se mohou během chvilky změnit o 360° až se nestačíte divit. Ráno jsem se probudila do velmi depresivního rána. Ani vstávat se mi nechtělo. Pršelo. Vyhlídka na práci žádná. Ještě hůř mi bylo, když jsem zjistila, že agentura, do které směřuji, na daném místě vůbec nesídlí. Tak jsem místo toho procházela antikvariáty, bloudila ulicemi a hledala kavárny nebo restaurace, kde bych se ještě zeptala na práci. Jenže nikde už neberou, všude maj plno. Sóseki taky nikde. Hledat tu Sósekiho je těžší než hledat jehlu v kupce sena. Asi mám větší šanci i v Čechách než tady -_- Nicméně jsem našla další domeček, kde nějakou dobu bydlel. Tentokrát jsem to i věděla rovnou na místě, takže jsem ho vyblejskla. 

76 Gower Street

To mi trošinku zvedlo náladu, ale opravdu jen trošku. Po naprosto zbytečných hodinách chození městem za deště a větru jsem nakonec dorazila zpět na hostel. Zapnu komp a net nejede. Fajn, další hřebíček do rakve. Jak jsem se motala okolo BBC, tak jsem dostala chuť koukat na Doctora, tak jsem si pustila novou řadu - tu s tim novym doktorem. Jak tak koukám (asi 5 minut) najednou slyším vyzvánění svého mobilu. Rychle jsem se v duchu ujistila, že v mobilu mám opravdu britskou simku, takže kdokoliv volá, musí to být někdo z Anglie. Neznámé číslo. Tak to zvednu a on kdosi z baru, kde jsem včera dávala svoje CVčko. Že prý mám přijít na pohovor. Moje totálně beznadějné vyhlídky se trošinku zlepšily a já měla o trochu lepší náladu. Co mně ale spravilo náladu úplně byl obsah mé mejlovky. Mejl od Sylvy! ^______^ V podstatě toho zas tak moc nenapsala, ale i těch pár řádků znamená, že na mě myslí, že ji zajímá, jak se mi vede, že mě s příchodem prázdnin nehodila za hlavu. Přísahám, že kdyby klonování lidí nebylo zakázaný, naklonuju si ji, abych měla vlastní Sylvu jen pro sebe :D Jen kvůli ní jsem byla schopná se na tom pohovoru usmívat.

Ale říkám si, jestli to přeci jen nebyla chyba. Já jsem totiž stydlivá, když s někým mluvím a jsem nervózní, furt se červenám, a teď jsem se do toho ještě pořád usmívala. Arab, co mě tam zpovídal, si to asi vyložil blbě a přísahám, že jestli mě někdy někdo balil, tak to byl on. Brrr! Asi dvacetkrát mi zopakoval, že mi zavolá, že já můžu zavolat jemu, že se můžu stavit...*headdesk* Výsledkem je, že příští týden jim servírka odjíždí na dovolenou a mě by měli vzít jako náhradu. Tak uvidíme...

Prozatím tu tedy zůstávám, stalkuju Sósekiho i 95 let po smrti a chystám se do jeho muzea. Již tento víkend! Stay tuned for more :)

Still raining...

Vypadá to dost beznadějně. Přestože mi holky tvrdí, že praxi nepotřebuju, je to většinou to první, na co se potenciální zaměstnavatelé ptají. Takže jakékoliv restaurace, kavárny, čajovny, hospody a podobně jsou pasé. A obchody také kvůli nekomunikativní anglině.

Když jsem se před odjezdem ptala, jestli mám šanci bez praxe, tak mi Kristýna tvrdila, že jo. To bych chtěla vidět -_- Když jí se to mluví - ona i ostatní dvě už mají práci, kterou si nemůžou vynachválit, a prachy, které můžou utrácet. Já mám akorát tak hluboko do kapsy, prázdný žaludek a náladu pod psa.

Člověk by si řekl, že po třech letech už mě znají, vědí, že jakýkoliv neúspěch u mě vyvolává vlnu melancholie až deprese. Ale ne, stále ještě to asi nepoznaly a diví se, že přemýšlím negativně (ne, fakt -_-). Copak mě někdy viděly přemýšlet pozitivně?! Jsem postavena před problém, co dál, jestli odjet nebo tu zůstat, uvědomuju si, kolik mě tenhle výlet stojí a že nejsem schopná to splatit, vidím to černočerně, říkám si, jak mi 15 let angliny bylo totálně nanic, s japonštinou bych měla radši seknout, jsem neschopná a nesamostatná a ony se mi diví, že to nedokážu hodit za hlavu a tvářit se, že je vše v pohodě. Tak sorry...

Dneska lilo jako z konve. Vydala jsem se na druhou stranu než obvykle, protože tam prý Peťa viděla nějaké kavárny. Nakonec jsem došla až mimo dosah mé mapy, takže jsem se lehce ztrácela (a mokla). Samozřejmě že se na mě všude tvářili velmi přívětivě -_-
Cestou zpátky jsem se pokusila najít Kilburn Bridge, kde měl být antikvariát, ale velmi nápomocný pošťák mi ochotně sdělil, že mám asi rok zpoždění - už dávno zavřeli. Jak jsem se tam hezky motala, šla jsem i okolo baráčku, kde bydlel Sóseki (a zjistila to až před chvilkou na google mapách). 

Takže dnešek byl totálně k ničemu - po příchodu jsem si šla lehnout a pustila si Sukisho drama CD. To je moje každoroční tradice, kdy se pokaždé přesvědčuju, že jsem v japině udělala nějaký ten pokrok. Jen jsem letos začala poněkud dřív než obvykle. Poslech tohohle mě totiž uklidňuje. Midorikawa Hikaru, Hoshi Souichirou, Ishida Akira a Miki Shinichirou - to jsou mí hrdinové. Mohla bych jejich příhody poslouchat stále. Dnes mě to sice uspalo, ale neuklidnilo. Nějak se to ve mně hromadí a já vidím svou přítomnost i budoucnost černě. Pomalu si v hlavě začínám dělat seznam prášků, které tu holky mají, a mostů podle jejich výšky nad zemí. Probrečela jsem tu víc času než před maturou a státnicema dohromady. Nijak nepomáhá vidina toho, že holky jsou úspěšné, zatímco já jen přítěží. Ony jsou ty, co všechno dokážou, já ta, která je neschopná. K čemu je člověk, který nic neumí, nemá v ničem praxi, nedomluví se, není schopen si najít práci. Zbytečný člověk. Takový, který kdyby neexistoval, nic se nestane. 

Kristýna mi ještě v Olmu říkala, že tohle bude nezapomenutelné léto. To teda bude...

It's raining in London

Dnes mi byly dopřány celé 3 hodiny, kdy jsem si mohla říkat, že všechno bude v pořádku, že svět je krásný a já nejsem takový budižkničemu, jak jsem si myslela. Ty tři hodiny jsem měla trial v jedné blízké kavárně. Je to vlastně jediné místo, které o mě projevilo zájem. Asi byli hodně zoufalí. Jenže už nejsou - včera přijali Martinu, s kterou tu jsem. A protože se uvolnilo jen jedno místo, nevím, proč jsem tam dneska vlastně lezla. Asi jen potřebovali někoho, kdo by jim vypomohl přes ranní špičku... Prý "zavoláme." Hm, jasně, a já jsem japonská císařovna -_-

Cestou domů jsem si pustila Beginning z ostéčka Togainu no Chi a připadala si jak v mlze. Tímhle to tedy končí. Ze čtyř holek, co jsme sem jely, jsem jediná bez práce. Co to asi vypovídá o mé užitečnosti a schopnosti se o sebe postarat? Šla jsem si lehnout. Nic lepšího mě nenapadlo. Ve dvě jsem se vzbudila a od té doby tu sedím a nevím, co sama se sebou. Pravděpodobnost, že do víkendu něco seženu, je mizivá. Nemám praxi, skoro se nedomluvím. Navíc jsem naprosto demotivovaná, nechce se mi číst, koukat na filmy, spát ani jíst (ne že bych měla co). A představa, že zítra mám vyrazit ven a snažit se rozdávat CVčka, ve mně zanechává dost svíravý pocit beznaděje. Mám chuť se stulit do klubíčka a probrečet se k spánku. Místo toho tu sedím sama na pokoji, holky jsou v práci a já zkoumám, kdy mi jede autobus domů.
Víte co? Sóseki měl recht - já ten Londýn taky nemám ráda...

Some tidbits from London

Přeci jen jsem silně individualisticky založený člověk - včera už jsem to nevydržela a musela se od holek odpojit, pročistit si hlavu. Jen tak nazdařbůh jsem procházela ulicemi se sluchátkama na uších a poprvé po dlouhé době mi bylo dobře. Jelikož byla neděle, všude bylo zavřeno a nedalo se nikam moc jít, i kdybych chtěla. Tak jsem to potom stočila k Britskýmu muzeu, abych se tam jukla. Muzeum je to obrovské. Jelikož jsem nevěděla, kde začít, šla jsem automaticky hledat japonskou část, protože mě prostě nic lepšího nenapadlo. Chvilku trvalo, než jsem to našla, ale pak už jsem to podle převažujících Japonců bezpečně poznala. Sbírka to není zas až tak rozsáhlá, nicméně mapuje japonskou historii od Džómonu až po mangu. Fotila jsem, co se dalo. Fascinoval mě tam jeden klučina. Malej, asi šesti-sedmi letej napůl Japonec, který tam šel se svým dědou. Klučina brebentil anglicky, ale protože mu děda Japonec nerozuměl, kluk to briskně přeložil do japonštiny. To bylo naprosto úchvatný.

Byla jsem tam až do zavíračky, která byla v půl 6, takže asi hodinu a stihla jsem opravdu jen to Japonsko. Ale zvedlo mi to náladu a já se vracela mnohem víc v pohodě. Pak jsem šla s Petrou ještě obejít okolní hostely, jestli mají volno. Sice jsem ji před touhle cestou neznala, ale je to děsně fajn holka. Vynechala pozitivní kecy typu "To bude v pohodě" a přešla rovnou na realističtější prupovídky. A tenhle realistický přístup je mnohem příjemnější, než to optimistické věšení bulíků na nos. 

Dnes jsme s holkama procházely blízké okolí a zase rozdávaly CVčka. Tentokrát ale byli v jedné kavárně fakt hodně zoufalí a pozvali mě na trial ve středu v 6:30 ráno. Podmínkou je černá halenka a sukně. Nemám tu ani jedno. Takže zítra mě čeká shopping day, přičemž se budu modlit, abych na sebe něco sehnala. Nijak si nefandím - sukni jsem v Praze sháněla strašně dlouho. Nakonec jsem ji sehnala v C&A, které tady není, takže netuším, co budu dělat. Byly jsme v HMku a tam pojem černá košile a černá sukně snad ani neslyšeli. V druhém krámu už teda jo, ale zase číslování bylo úplně jetý - 36 a pak až 44 O_o To samý s kalhotama... Zkusily jsme i Primark. To je místní obchod s obrovskými slevami a neuvěřitelným množstvím lidí. Přirovnat se to dá leda tak k peklu - horko, vydejchaný vzduch, všude agresivní nákupuchtivé zákaznice, které vám v jednom kuse šlapou na nohy a strkají do vás lokty, nerudní prodavači... Tam se prostě nedá jít, to je fakt strašný peklo. Už jednou jsem si říkala, že mě tam nikdo nedostane, ale dnes jsem tam musela zas. To samý s Oxford street. Šla jsem po ní včera a je to ta nejrušnější ulice, jakou si dokážete představit. Nedá se to k ničemu přirovnat. Chtěla jsem to zkusit s Václavákem, ale tohle je daleko horší, úplně mimo měřítko. Jedna cesta mě naprosto vyčerpá jak fyzicky, tak psychicky. Prostě strašný. A jen připomínka k tomu trialu v kavárně - v životě jsem nedělala v kavárně a ještě nikdy jsem ani neviděla kávovar, takže očekávám obrovský úspěch -_-

Navíc mě začaly fest bolet nohy a domů jsem se dneska už jen belhala. Za těch pár dní tady jsem nachodila okolo 70km a začíná se to na mě podepisovat. Dneska jsme to s Martinou táhly přes Piccadilly na Trafalgar, pak k Parlamentu, viděly Big Ben a Westminsterské opatství a zdálky i London Eye a pak zpátky přes Charing Cross Road, čínskou čtvrtí, Oxford Street k Marble Arch a domů. Docela štreka, ale pořád míň než jiné dny.

Víte, co mě tu fakt štve? Že tu nemaj normální pečivo. Pouze obrovský toustový chleba, který nemám šanci sníst, než se mi zkazí, a šíleně tvrdé jakési housky. Co já tu budu jíst? Ještě, že tu máme i snídani included, protože jinak bych tu teda fest sušila hubu. Ještě jsem si v podstatě vůbec nic k jídlu nekoupila (a teď tu nějakej magor vedle mě večeří hambáče a hranolky a já tu slintám jak bernardýn a mám hlad). K snídani dostáváme toasty buď s máslem, marmeládou nebo nutelou a cereálie s mlíkem a buď kafe nebo čaj. Ještě si vždycky uděláme toasty navíc, abychom měly i k obědu, a já pociťuju nedostatek mlíka, tak po kafi ještě piju hrnek mlíka. Jinak jsme objevily úžasný stánek, kde prodávaj misky ovoce za 1 libru. Ale v žádnym případě si nemůžem dovolit zmrzlinu - jeden kopeček za 2 libry je prostě moc, ať na to koukám z jakéhokoliv úhlu.

S cenama je to vůbec občas dost na hlavu - dneska jsem byla v knihkupectví a našla Sósekiho Jsem kočka za 19 liber. A hned vedle byla parfumerie a jakýsi značkový parfém stál úplně stejně -_-

To bude pro dnešek asi vše, zbytek až zas příště. Ještě si dám čaj a půjdu si lehnout, mám dost.

Welcome to London

Když jsem lidem říkala, že se na léto chystám do Anglie, všichni mi záviděli. Já jsem se taky celkem těšila, ale stále to pro mě bylo nereálné, vzdálené. Pak se však začal blížit den odjezdu a já se začínala bát. Kdybych už neměla zaplacenou cestu, odpískala bych to. Nechtělo se mi a to jakože sakra hodně. I vidina léta, kdy budu zavřená doma u netu, byla lákavější. Nicméně se nedalo nic dělat - musela jsem sbalit to nejnutnější (komp předně, co bych si tam bez něj počala) a vydat se směr Florenc. Tíha tašek zajišťovala, že neuteču, protože jsem se sotva vlekla, natož abych utíkala. Setkaly jsme se s holkama, nasedly a frčely směr Londýn. V autobuse jsem se na to, co nás čeká, snažila nemyslet. Seděla jsem s Kristýnou, tak to celkem šlo. Když nás omrzela konverzace, zkoumala jsem, jakou hudbu nám žlutý autobus nabízí. Hlavně tedy operní árie kombinované s vážnou hudbou, cosi mezi dechovkou a latino rytmy, Lucií s Lucií Bílou, cosi, pop a rádio. V průběhu noci jsem vystřídala všechny žánry. Několikrát. Navíc se spalo fakt blbě a byla zima. Kristýna vedle mě si vlezla do spacáku a celou noc se kroutila jak housenka. Budila jsem se tak každou hoďku a půl, takže jsem viděla Německo i Brusel. Z Belgie si odnáším jen jeden poznatek – všude jsou krávy. Jako fakt. Na každým kousíčku trávy se rozvaluje kráva. Pak jsem si zas chvilku pospala a najednou koukám – pasová kontrola ve Francii. Jednu jsme schytali už před tím v Německu. A další hned následně asi o 20 metrů dál, tentokrát anglickou. Si asi myslej, že když jsme nebyli hledanými zločinci ve Francii, tak za tu minutu jsme se jimi stali nebo co -_-

Jeli jsme Eurotunelem, což si ještě pamatuju z předchozí návštěvy Anglie – tehdy mě bavilo chodit mezi jednotlivýma vagonama s autobusama. Teď jsem si říkala, že to taky zkusím, ale pak jsem usnula a probudila se až když jsme vyjížděli ven. A další vzpomínkou už je Londýn a spousty domečků a obchůdků a černochů. Všude. Trošku jsem se lekla, jestli jsme nedojeli někam jinam, ale asi ne. Za své vzala představa, že v Anglii jsou všichni vysocí zrzaví hubení běloši.

Victoria station, kam jsme přijeli, jsme s holkama oběhly aspoň 5x sem a tam. Akorát jsem nepobrala, že jsme si tam nemohly s těma báglama nikam ani sednout – hned nás hnali pryč. No jako sorry, ale tohle je nádraží, tam lidi dokonce i mívaj nějaká ta zavazadla, ne?

Pořídily jsme si simky do mobilů, pak Oyster card na autobus a holky i oběd. Když jsme konečně nastoupily do správného doubledeckeru, někde v polovině se náhle změnila konečná stanice. Nakonec jsme svůj Mírov přesto našly. Nyní bydlíme tři na jednom pokoji s jakousi Španělkou, která pracuje v noci, takže ji téměř nevidíme, a Martina s jinýma Španělkama o pár pokojů dál. Postele strašidelně vržou při sebemenším pohybu, skřínky vůbec nejsou tak zamykatelné, jak nám tvrdili, ale jinak se to dá vydržet. Žádní švábi, žádná havěť. A máme to i se snídaní a padacím netem.

Hned ten první den jsme si udělaly výlet do Little Venice – malým kanálem, co je tu nedaleko, a pak Regent’s parkem tam a zpátky. Připadalo mi to jako poměrně dlouhá procházka – 12km. To jsem ještě netušila, jak se naběhám. Druhý den už to bylo 15km a dneska jsme to pro jistotu ani nepočítaly, ale nohy mě bolej pekelně. Polovina osazenstva už má zavázané nohy kvůli puchýřům a rozedřeným patám.

Holky si každý večer kupují cider, já se vždycky nemůžu dočkat svýho kafe. Ještě si někdy budu muset koupit jogurt, protože na něj mám chuť.

Jinak sháníme práci. Včera jsme začaly v Soho. Já jsem si brousila zuby na japonské restaurace. Celou dobu jsem si představovala něco takového, co mi popisovala spolužačka Diana – malinká restaurace s nápisem weetoresu boushuu, kam přijdu a povím jim, jak úžasně umím japonsky. A ono prd. Nikde nikoho nehledají. I ta Dianina restaurace nic. Navíc jsem věřila, že platí nepsané pravidlo, že si navzájem nelezem do zelí. Tak asi lezem, respektive holky mi do zelí lezou. Celou dobu všechny věděly, že mám zájem právě o japonské restaurace. Ale když jsem vlezla do téhle, Martina mi byla v patách. Než jsem řekla jediné slovo, spustila ona. Řekla jsem si dobrý, stane se. Ale trošinku mě to zamrzelo. Co mě ale vážně sebralo byla jiná restaurace o kus dál. Za sklem měli že hledají japonsky mluvící číšnice. Ani jsem to nedočetla a vlezla tam. Na otázku, jestli umím japonsky, jsem kývla a rychle si snažila vzpomenout na veškerou konverzaci s Miki. Japonka mi japonsky oznámila, že potřebuje vědět mou úroveň japonštiny. A v tu chvíli se tam objevily obě, Kristýna i Martina. Takže jsem udělala krok vzad a zavřela pusu. Kristýna se pustila do dokazování své úrovně japonštiny a já na ni mohla jen mlčky koukat. Utekla jsem. Nemělo to cenu. Tohle je dívčina, co za dva měsíce odjíždí na rok do Tokia. Proti ní prostě nemám šanci, ať si W-sensei říká, co chce.

Sebralo mě to. Hodně. Musela jsem vytáhnout trosku, volume otočit na maximum a asi půl hodiny procházet městem s pohledem zarytým do chodníku a korejským popem v uších. Nedokážu to. Práci si tu prostě nemám šanci najít. Praxe žádná, jazykové schopnosti nulové. Za dva týdny jedu domů. Obrečela jsem to, ale nedá se nic dělat. Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že to dokážu. Jsem k ničemu, a navíc se bojím. Nemá to smysl. Jsem tady holkám jen na obtíž. Je mi to líto.

Dneska, v sobotu, už jsem se ani nesnažila. Petra už dneska byla na zkoušce, Kristýna jde v pondělí, Martina rozdala hromadu CVček. Já tři.

Tak tu teď sedím u kompu, bez netu, čtu si Koisuru Boukun, poslouchám Plumb – Good Behaviour, jsem naštvaná, že jsem ztratila náušnici a předstírám, že je vše v pořádku. Už jsem i přestala čekat na smsku od holek, jestli jsou ještě u vody, že bych taky přišla. Očividně ne…

Očividně jsem v minulém životě prostě musela být Sóseki - Londýn se mi nijak zvlášť nelíbí a těším se domů. 

Zítra se chystáme do Britského muzea. Docela se tam těším. Je to jedna ze tří věcí, co jsem tu chtěla udělat. Muzeum Sósekiho nechám na příští týden. Jinak antikvariáty už jsme dnes pilně prolézaly, ale Sóseki žádný. Zato Mišima, občas Tanizaki a kompletního Prince Gendžiho jsem našla. Jednoho Mišimu jsem si koupila. Ještě zkusím Charing Cross Road, tam prý mají být antikvariáty.

Zas se ozvu, tak se mějte.