Welcome to London

Když jsem lidem říkala, že se na léto chystám do Anglie, všichni mi záviděli. Já jsem se taky celkem těšila, ale stále to pro mě bylo nereálné, vzdálené. Pak se však začal blížit den odjezdu a já se začínala bát. Kdybych už neměla zaplacenou cestu, odpískala bych to. Nechtělo se mi a to jakože sakra hodně. I vidina léta, kdy budu zavřená doma u netu, byla lákavější. Nicméně se nedalo nic dělat - musela jsem sbalit to nejnutnější (komp předně, co bych si tam bez něj počala) a vydat se směr Florenc. Tíha tašek zajišťovala, že neuteču, protože jsem se sotva vlekla, natož abych utíkala. Setkaly jsme se s holkama, nasedly a frčely směr Londýn. V autobuse jsem se na to, co nás čeká, snažila nemyslet. Seděla jsem s Kristýnou, tak to celkem šlo. Když nás omrzela konverzace, zkoumala jsem, jakou hudbu nám žlutý autobus nabízí. Hlavně tedy operní árie kombinované s vážnou hudbou, cosi mezi dechovkou a latino rytmy, Lucií s Lucií Bílou, cosi, pop a rádio. V průběhu noci jsem vystřídala všechny žánry. Několikrát. Navíc se spalo fakt blbě a byla zima. Kristýna vedle mě si vlezla do spacáku a celou noc se kroutila jak housenka. Budila jsem se tak každou hoďku a půl, takže jsem viděla Německo i Brusel. Z Belgie si odnáším jen jeden poznatek – všude jsou krávy. Jako fakt. Na každým kousíčku trávy se rozvaluje kráva. Pak jsem si zas chvilku pospala a najednou koukám – pasová kontrola ve Francii. Jednu jsme schytali už před tím v Německu. A další hned následně asi o 20 metrů dál, tentokrát anglickou. Si asi myslej, že když jsme nebyli hledanými zločinci ve Francii, tak za tu minutu jsme se jimi stali nebo co -_-

Jeli jsme Eurotunelem, což si ještě pamatuju z předchozí návštěvy Anglie – tehdy mě bavilo chodit mezi jednotlivýma vagonama s autobusama. Teď jsem si říkala, že to taky zkusím, ale pak jsem usnula a probudila se až když jsme vyjížděli ven. A další vzpomínkou už je Londýn a spousty domečků a obchůdků a černochů. Všude. Trošku jsem se lekla, jestli jsme nedojeli někam jinam, ale asi ne. Za své vzala představa, že v Anglii jsou všichni vysocí zrzaví hubení běloši.

Victoria station, kam jsme přijeli, jsme s holkama oběhly aspoň 5x sem a tam. Akorát jsem nepobrala, že jsme si tam nemohly s těma báglama nikam ani sednout – hned nás hnali pryč. No jako sorry, ale tohle je nádraží, tam lidi dokonce i mívaj nějaká ta zavazadla, ne?

Pořídily jsme si simky do mobilů, pak Oyster card na autobus a holky i oběd. Když jsme konečně nastoupily do správného doubledeckeru, někde v polovině se náhle změnila konečná stanice. Nakonec jsme svůj Mírov přesto našly. Nyní bydlíme tři na jednom pokoji s jakousi Španělkou, která pracuje v noci, takže ji téměř nevidíme, a Martina s jinýma Španělkama o pár pokojů dál. Postele strašidelně vržou při sebemenším pohybu, skřínky vůbec nejsou tak zamykatelné, jak nám tvrdili, ale jinak se to dá vydržet. Žádní švábi, žádná havěť. A máme to i se snídaní a padacím netem.

Hned ten první den jsme si udělaly výlet do Little Venice – malým kanálem, co je tu nedaleko, a pak Regent’s parkem tam a zpátky. Připadalo mi to jako poměrně dlouhá procházka – 12km. To jsem ještě netušila, jak se naběhám. Druhý den už to bylo 15km a dneska jsme to pro jistotu ani nepočítaly, ale nohy mě bolej pekelně. Polovina osazenstva už má zavázané nohy kvůli puchýřům a rozedřeným patám.

Holky si každý večer kupují cider, já se vždycky nemůžu dočkat svýho kafe. Ještě si někdy budu muset koupit jogurt, protože na něj mám chuť.

Jinak sháníme práci. Včera jsme začaly v Soho. Já jsem si brousila zuby na japonské restaurace. Celou dobu jsem si představovala něco takového, co mi popisovala spolužačka Diana – malinká restaurace s nápisem weetoresu boushuu, kam přijdu a povím jim, jak úžasně umím japonsky. A ono prd. Nikde nikoho nehledají. I ta Dianina restaurace nic. Navíc jsem věřila, že platí nepsané pravidlo, že si navzájem nelezem do zelí. Tak asi lezem, respektive holky mi do zelí lezou. Celou dobu všechny věděly, že mám zájem právě o japonské restaurace. Ale když jsem vlezla do téhle, Martina mi byla v patách. Než jsem řekla jediné slovo, spustila ona. Řekla jsem si dobrý, stane se. Ale trošinku mě to zamrzelo. Co mě ale vážně sebralo byla jiná restaurace o kus dál. Za sklem měli že hledají japonsky mluvící číšnice. Ani jsem to nedočetla a vlezla tam. Na otázku, jestli umím japonsky, jsem kývla a rychle si snažila vzpomenout na veškerou konverzaci s Miki. Japonka mi japonsky oznámila, že potřebuje vědět mou úroveň japonštiny. A v tu chvíli se tam objevily obě, Kristýna i Martina. Takže jsem udělala krok vzad a zavřela pusu. Kristýna se pustila do dokazování své úrovně japonštiny a já na ni mohla jen mlčky koukat. Utekla jsem. Nemělo to cenu. Tohle je dívčina, co za dva měsíce odjíždí na rok do Tokia. Proti ní prostě nemám šanci, ať si W-sensei říká, co chce.

Sebralo mě to. Hodně. Musela jsem vytáhnout trosku, volume otočit na maximum a asi půl hodiny procházet městem s pohledem zarytým do chodníku a korejským popem v uších. Nedokážu to. Práci si tu prostě nemám šanci najít. Praxe žádná, jazykové schopnosti nulové. Za dva týdny jedu domů. Obrečela jsem to, ale nedá se nic dělat. Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že to dokážu. Jsem k ničemu, a navíc se bojím. Nemá to smysl. Jsem tady holkám jen na obtíž. Je mi to líto.

Dneska, v sobotu, už jsem se ani nesnažila. Petra už dneska byla na zkoušce, Kristýna jde v pondělí, Martina rozdala hromadu CVček. Já tři.

Tak tu teď sedím u kompu, bez netu, čtu si Koisuru Boukun, poslouchám Plumb – Good Behaviour, jsem naštvaná, že jsem ztratila náušnici a předstírám, že je vše v pořádku. Už jsem i přestala čekat na smsku od holek, jestli jsou ještě u vody, že bych taky přišla. Očividně ne…

Očividně jsem v minulém životě prostě musela být Sóseki - Londýn se mi nijak zvlášť nelíbí a těším se domů. 

Zítra se chystáme do Britského muzea. Docela se tam těším. Je to jedna ze tří věcí, co jsem tu chtěla udělat. Muzeum Sósekiho nechám na příští týden. Jinak antikvariáty už jsme dnes pilně prolézaly, ale Sóseki žádný. Zato Mišima, občas Tanizaki a kompletního Prince Gendžiho jsem našla. Jednoho Mišimu jsem si koupila. Ještě zkusím Charing Cross Road, tam prý mají být antikvariáty.

Zas se ozvu, tak se mějte.