Some tidbits from London

Přeci jen jsem silně individualisticky založený člověk - včera už jsem to nevydržela a musela se od holek odpojit, pročistit si hlavu. Jen tak nazdařbůh jsem procházela ulicemi se sluchátkama na uších a poprvé po dlouhé době mi bylo dobře. Jelikož byla neděle, všude bylo zavřeno a nedalo se nikam moc jít, i kdybych chtěla. Tak jsem to potom stočila k Britskýmu muzeu, abych se tam jukla. Muzeum je to obrovské. Jelikož jsem nevěděla, kde začít, šla jsem automaticky hledat japonskou část, protože mě prostě nic lepšího nenapadlo. Chvilku trvalo, než jsem to našla, ale pak už jsem to podle převažujících Japonců bezpečně poznala. Sbírka to není zas až tak rozsáhlá, nicméně mapuje japonskou historii od Džómonu až po mangu. Fotila jsem, co se dalo. Fascinoval mě tam jeden klučina. Malej, asi šesti-sedmi letej napůl Japonec, který tam šel se svým dědou. Klučina brebentil anglicky, ale protože mu děda Japonec nerozuměl, kluk to briskně přeložil do japonštiny. To bylo naprosto úchvatný.

Byla jsem tam až do zavíračky, která byla v půl 6, takže asi hodinu a stihla jsem opravdu jen to Japonsko. Ale zvedlo mi to náladu a já se vracela mnohem víc v pohodě. Pak jsem šla s Petrou ještě obejít okolní hostely, jestli mají volno. Sice jsem ji před touhle cestou neznala, ale je to děsně fajn holka. Vynechala pozitivní kecy typu "To bude v pohodě" a přešla rovnou na realističtější prupovídky. A tenhle realistický přístup je mnohem příjemnější, než to optimistické věšení bulíků na nos. 

Dnes jsme s holkama procházely blízké okolí a zase rozdávaly CVčka. Tentokrát ale byli v jedné kavárně fakt hodně zoufalí a pozvali mě na trial ve středu v 6:30 ráno. Podmínkou je černá halenka a sukně. Nemám tu ani jedno. Takže zítra mě čeká shopping day, přičemž se budu modlit, abych na sebe něco sehnala. Nijak si nefandím - sukni jsem v Praze sháněla strašně dlouho. Nakonec jsem ji sehnala v C&A, které tady není, takže netuším, co budu dělat. Byly jsme v HMku a tam pojem černá košile a černá sukně snad ani neslyšeli. V druhém krámu už teda jo, ale zase číslování bylo úplně jetý - 36 a pak až 44 O_o To samý s kalhotama... Zkusily jsme i Primark. To je místní obchod s obrovskými slevami a neuvěřitelným množstvím lidí. Přirovnat se to dá leda tak k peklu - horko, vydejchaný vzduch, všude agresivní nákupuchtivé zákaznice, které vám v jednom kuse šlapou na nohy a strkají do vás lokty, nerudní prodavači... Tam se prostě nedá jít, to je fakt strašný peklo. Už jednou jsem si říkala, že mě tam nikdo nedostane, ale dnes jsem tam musela zas. To samý s Oxford street. Šla jsem po ní včera a je to ta nejrušnější ulice, jakou si dokážete představit. Nedá se to k ničemu přirovnat. Chtěla jsem to zkusit s Václavákem, ale tohle je daleko horší, úplně mimo měřítko. Jedna cesta mě naprosto vyčerpá jak fyzicky, tak psychicky. Prostě strašný. A jen připomínka k tomu trialu v kavárně - v životě jsem nedělala v kavárně a ještě nikdy jsem ani neviděla kávovar, takže očekávám obrovský úspěch -_-

Navíc mě začaly fest bolet nohy a domů jsem se dneska už jen belhala. Za těch pár dní tady jsem nachodila okolo 70km a začíná se to na mě podepisovat. Dneska jsme to s Martinou táhly přes Piccadilly na Trafalgar, pak k Parlamentu, viděly Big Ben a Westminsterské opatství a zdálky i London Eye a pak zpátky přes Charing Cross Road, čínskou čtvrtí, Oxford Street k Marble Arch a domů. Docela štreka, ale pořád míň než jiné dny.

Víte, co mě tu fakt štve? Že tu nemaj normální pečivo. Pouze obrovský toustový chleba, který nemám šanci sníst, než se mi zkazí, a šíleně tvrdé jakési housky. Co já tu budu jíst? Ještě, že tu máme i snídani included, protože jinak bych tu teda fest sušila hubu. Ještě jsem si v podstatě vůbec nic k jídlu nekoupila (a teď tu nějakej magor vedle mě večeří hambáče a hranolky a já tu slintám jak bernardýn a mám hlad). K snídani dostáváme toasty buď s máslem, marmeládou nebo nutelou a cereálie s mlíkem a buď kafe nebo čaj. Ještě si vždycky uděláme toasty navíc, abychom měly i k obědu, a já pociťuju nedostatek mlíka, tak po kafi ještě piju hrnek mlíka. Jinak jsme objevily úžasný stánek, kde prodávaj misky ovoce za 1 libru. Ale v žádnym případě si nemůžem dovolit zmrzlinu - jeden kopeček za 2 libry je prostě moc, ať na to koukám z jakéhokoliv úhlu.

S cenama je to vůbec občas dost na hlavu - dneska jsem byla v knihkupectví a našla Sósekiho Jsem kočka za 19 liber. A hned vedle byla parfumerie a jakýsi značkový parfém stál úplně stejně -_-

To bude pro dnešek asi vše, zbytek až zas příště. Ještě si dám čaj a půjdu si lehnout, mám dost.