Dnešek byl ve znamení upolovského syndromu, který se projevuje především tím, že nevíte, co bude zítra. Veškeré plány se mohou během chvilky změnit o 360° až se nestačíte divit. Ráno jsem se probudila do velmi depresivního rána. Ani vstávat se mi nechtělo. Pršelo. Vyhlídka na práci žádná. Ještě hůř mi bylo, když jsem zjistila, že agentura, do které směřuji, na daném místě vůbec nesídlí. Tak jsem místo toho procházela antikvariáty, bloudila ulicemi a hledala kavárny nebo restaurace, kde bych se ještě zeptala na práci. Jenže nikde už neberou, všude maj plno. Sóseki taky nikde. Hledat tu Sósekiho je těžší než hledat jehlu v kupce sena. Asi mám větší šanci i v Čechách než tady -_- Nicméně jsem našla další domeček, kde nějakou dobu bydlel. Tentokrát jsem to i věděla rovnou na místě, takže jsem ho vyblejskla.
76 Gower Street
To mi trošinku zvedlo náladu, ale opravdu jen trošku. Po naprosto zbytečných hodinách chození městem za deště a větru jsem nakonec dorazila zpět na hostel. Zapnu komp a net nejede. Fajn, další hřebíček do rakve. Jak jsem se motala okolo BBC, tak jsem dostala chuť koukat na Doctora, tak jsem si pustila novou řadu - tu s tim novym doktorem. Jak tak koukám (asi 5 minut) najednou slyším vyzvánění svého mobilu. Rychle jsem se v duchu ujistila, že v mobilu mám opravdu britskou simku, takže kdokoliv volá, musí to být někdo z Anglie. Neznámé číslo. Tak to zvednu a on kdosi z baru, kde jsem včera dávala svoje CVčko. Že prý mám přijít na pohovor. Moje totálně beznadějné vyhlídky se trošinku zlepšily a já měla o trochu lepší náladu. Co mně ale spravilo náladu úplně byl obsah mé mejlovky. Mejl od Sylvy! ^______^ V podstatě toho zas tak moc nenapsala, ale i těch pár řádků znamená, že na mě myslí, že ji zajímá, jak se mi vede, že mě s příchodem prázdnin nehodila za hlavu. Přísahám, že kdyby klonování lidí nebylo zakázaný, naklonuju si ji, abych měla vlastní Sylvu jen pro sebe :D Jen kvůli ní jsem byla schopná se na tom pohovoru usmívat.
Ale říkám si, jestli to přeci jen nebyla chyba. Já jsem totiž stydlivá, když s někým mluvím a jsem nervózní, furt se červenám, a teď jsem se do toho ještě pořád usmívala. Arab, co mě tam zpovídal, si to asi vyložil blbě a přísahám, že jestli mě někdy někdo balil, tak to byl on. Brrr! Asi dvacetkrát mi zopakoval, že mi zavolá, že já můžu zavolat jemu, že se můžu stavit...*headdesk* Výsledkem je, že příští týden jim servírka odjíždí na dovolenou a mě by měli vzít jako náhradu. Tak uvidíme...
Prozatím tu tedy zůstávám, stalkuju Sósekiho i 95 let po smrti a chystám se do jeho muzea. Již tento víkend! Stay tuned for more :)
No comments:
Post a Comment