Co přinesl rok 2022

Asi mi to po takové době neuvěříte, ale jsem stále ještě naživu :)

A vše je tak nějak stále stejné - pracuju, čtu, šiju, píšu fanfikce. Ale hezky popořadě:

Tady je něco málo o mé dovolené na Mallorce.

Tady zase něco o pracovní cestě do Belgie.

Kromě toho jsem šila. Letos mám na kontě 5 sukní a jedny šaty, ze kterých jsem šílela. Snad ty právě rozdělané budou jednodušší.

Letos jsem se taky snažila psát. Za letošek mám na svědomí 37 publikovaných fanfikcí (+ 1, kterou zapřu, pokud mě s ní někdo někdy bude konfrontovat), ale všechno one-shoty a valná většina je kraťoučká, takže celkem "jen" 30 tis. slov. Už jsem zmiňovala, že jsem se účastnila March Flash Fiction a pak i části April Writing Challenge, kterou jsem ale nedokončila. Přes léto jsem měla výpadek, ale teď v uplynulém měsíci to doháním, protože jsem narazila na pairing, který si zaslouží ten nejfluffovitější fluff, který jsem schopná jim vnutit, takže je zahrnuji láskou a náklonností. Já, která kdykoliv píšu, tak sklouzávám k angstu, mám teď mezi nejpoužívanějšími tagy "Affection", "Fluff" a "Comfort". No dobře, občas mi to ujede (zrovna dnes mi tu přistál koment k nejnovější fanfikci: "oh ow that hurt! The pain!"), ale nemůžete mít Comfort, když nemáte to předcházející Hurt *krčí rameny*.

V rámci self-care musím říct, že jsem na sebe pyšná, přestože většinu času trávím spíš pochybnostmi. Já vím, že píšu dost mizerně a představivost mám nulovou, ale sobecky mě to přesto baví. No a pak si přečtu nějakou fanfikci někoho jiného a můžu se jít zahrabat, protože vždycky jsou oproti těm mým skvělé a propracované a mají lepší angličtinu T_T

Když už jsme u těch přečtených věcí, s oslímu ušima jsem zvládla 52 knih, což je můj každoroční cíl. Z toho 8 v japonštině, z toho 4 mangy. Ráda bych jich pár vyzvedla, protože si zaslouží více lásky. 

Nemůžu nezačít tvorbou Natashy Pulley. K té jsem se dostala náhodou, protože jedna její povídka byla obsažena v kolekci záhadných příběhů, kde byla i povídka jedné mojí oblíbené autorky. Když vám lehce načrtnu zápletku, bude vám hned jasné, proč jsem si okamžitě běžela přečíst celou její knihu - píše se cca rok 1880 a v Anglii se nachází mladý telegrafista, který se "shodou náhod" setká s japonským hodinářem/původně samurajem, který mu učaruje, začne se učit japonsky (a v druhém dílu s ním odjede do Japonska). Jasný jak facka, že jo? Njn, jsem předvídatelná a lehce ovlivnitelná. První díl se jmenuje The Watchmaker of Filigree Street a druhý je The Lost Future of Pepperharrow. První mi přišel slabší a na jednu postavu jsem dosud nakrknutá (páč je to husa sobecká), ale druhá kniha je výborná (a koupila jsem si ji k Vánocům). Obrečela jsem "jen" posledních 70 stránek *vítězoslavně máchá pěstí ve vzduchu*.
Jinak taky můžu doporučit The Kingdoms, ale to je trochu víc zmatečné kvůli časovým rozdílům a poněkud temnější čtení (ne že by dvojka Watchmakera byla procházka růžovou zahradou).

Další doporučení je The Miner od Sósekiho (protože Sóseki ♥) a The Queen's Gambit ot Waltera Tevise, autora Zpěvu drozda. Výborná kniha; ačkoliv šachům nerozumím ani zbla, vtáhlo mě to do děje (skoro jak kdysi dávno Hikaru no go).

Co naopak nedoporučuji je The Cat Who Saved Books, o čemž jsem se rozhořčovala už dříve. Na podobné úrovni je pak Call Me by Your Name od André Acimana, kde jsem nervově vydržela jen do půlky - celé to byly jen emoční výlevy nadrženého teenagera, takže jako "naučná" literatura, popisující jak vypadají sexuální touhy, možná dobrý, ale pro mě jakožto sex-repulsed asexuála to teda nebylo. Navíc jsem pak podle recenzí ještě ze zvědavosti dohledala scénu s broskví, která vypadá, že je nechvalně proslulá, a jsem velmi ráda, že jsem s tím neztrácela víc času, protože jako wtf? X_x

Když přejdu na zkouknuté věci, mám na kontě 5 filmů a 28 seriálů. Což zní trošku děsivě, ale dost z toho byly kraťoučké věci. Japonci už se přes 12 dílů nedostanou a často jich mají spíš už jen 8. Nejdelší, co jsem viděla, bylo thajské dorama o 14 dílech, které vám rovnou můžu i doporučit - Not Me, najdete to celé s titulkama na youtube. Obsahuje kritiku společnosti a politického systému a partu maníků, co to chtějí občanskou neposlušností změnit. Trochu napínavé, trochu dramatické, trochu zamilované - výborná věc. 

Jednoznačně musím doporučit Koisenu Futari o dvou (!) aroace lidech, co spolu chtějí vytvořit netradiční rodinu (existuje i kniha, už ji mám přečtenou :-)), a z filmů Cherry Maho (30sai made dótei da to mahócukai ni nareru rašii), o maníkovi, který se na své 30. narozeniny vzbudí a zjistí, že dokáže ostatním číst myšlenky, což je teda i seriál a tím rozhodně začněte. Film jsem si chytře nechala na Vánoce, abych si ho užila, a užila jsem si ho sakra hodně! *-*

Takhle shrnuto to vypadá, jako bych furt něco dělala, i když já ten pocit teda nemám - naopak se mi zdá, že jsem se pořád jen flákala. 

Tak na další takový rok :)

Výtvory z uplynulého roku

Jakmile jsem věděla, že pojedu na dovolenou, spíchla jsem si jednoduché řasené sukně - sytě žlutou z mikrosaténu s kapsami na vrchu, bílou napůl skládanou z nějakého žakáru s květinovým vzorem (ta musela být trochu skládaná, abych do záhybů skryla nějaké dvě růžové tečky, které byly na látce a nešly vyprat) a bílou viskózovou se vzorem máků, což je jedna z látek, kterou jsem si přivezla z Polska. Všechny tři vznikly velmi rychle, abych je měla s sebou na dovolenou (ale i tak mají všechny kapsy :-P

Kromě toho jsem si zatraceně dlouhou dobu hrála s kolovými viskózovými šaty s volnými zády, zavazováním na šňůrky okolo krku, které ovšem jdou využít i jako dlouhá ramínka a zapnout vzadu na knoflíky. Vzor jsem vzala z nějaké staré Burdy z 80. let, která byla ještě v němčině. 

Jenže během šití jsem zjistila, že to celé bude potřeba upravit, protože narozdíl od modelky nemám zrovna pánské boky a nemůžu mít tak velký výstřih, jelikož do něj nemám co dát. Jako vždy když narazím na nějaký problém, jsem docela dost prokrastinovala, ale s vidinou jasného deadlinu jsem se do toho zase pustila. Úzké sedlo jsem dala výš a vyřešila problémy s podšívkou, která byla nutná kvůli vycpávkám, které jsem tam měla. 

I přes veškeré problémy jsem to stihla došít jen tak tak před dovolenou. Jako nápad to byl fajn mít šaty s volnými zády a na zavazování za krkem, na obrázku to vypadalo moc hezky, ale v realitě, když jsem si je vzala do práce, jsem trnula hrůzou, aby se mi to nerozvázalo, nebo aby někde omylem nevykukovalo něco co nemá. Asi je to celé ale jen o zvyku - na Mallorce jsem je měla a bylo mi v nich fajn.

Po návratu jsem si zase ušila áčkovou sukni podle jedné staré, co mám doma, z látky, kterou jsem si jakožto zbytek dovezla z Mallorky. Ta se mi zase perfektně hodila na halloween :P

Teď momentálně pracuju na černých viskózových šatech s květinovým vzorem, které bych si mohla vzít na letní promoci, pokud dopadnou nějak obstojně. Teď momentálně si zoufám, že to nejde podle plánu, jelikož látka je jedna z těch, které jsou jako živé a nejdou pořádně naměřit. Takže mi to vlastně vůbec nikde nevychází podle původního nákresu a nevim, jak to zlepšit. Ale posunuje se - pomalu, ale jistě.

Až to někdy dodělám, další v plánu je černá spodnička. Tyl i satén už mám koupený a s trochou štěstí to třeba zvládnu rychleji než posledně, kdy jsem se s tím patlala několik let (respektive jsem to vzteky a bezmocí odhodila a vrátila se k tomu až za pár let). 

Deadline je letní promoce, tak mi držte palce. 

Pracovní cesta do Lovaně

Jedna z výhod mého zaměstnání byla možnost vyjet na pracovní cestu do zahraničí. Před covidem jsem jezdila každý rok, což bylo hrozně fajn. Někdy na pracovní setkání, někdy na jazykové kurzy. Pak do toho ale hodil vidle covid, ale letos to vypadalo docela nadějně. Kolegyně, co nastoupila těsně před covidem, chtěla někam vyjet za každou cenu, jelikož ještě nikde nebyla, tak využila volnější program a našla nám nějaký přijemně vypadající staff week někde ve Španělsku.

Jenže letos došlo ke změně vedení, takže se nám změnil i nadřízený. Náš bývalý nadřízený byl naprosto v pohodě s jakýmkoliv našim výmyslem, ale tenhle moc ne, takže plán padl. Jelikož jsme nevěděli, co od něj čekat, říkala jsem si, že se na to letos vykašlu. Navíc už byl květen a to mám vždycky příliš práce na to, abych řešila něco dalšího. Jenže kolegyně byla odhodlaná, takže nám něco přesto našla - něco, co by vyhovovalo požadavkům nadřízeného. Nezkoumala jsem to, prostě jsem vyplnila dotazník, co po mně kolegyně hodila, a sepsala jim motivační dopis, aniž bych vlastně věděla, na co se to hlásím.

No a oni nás vybrali, takže přes léto jsme zoufale sháněly potřebné podpisy a sepisovaly smlouvy a cesťáky a sháněly ubytování, které nebylo, a letenky, které měnily ceny každým dnem, a já nevim co všechno, a to v době dovolených. Víte, co je jednodušší? Doslova všechno! Několikrát jsme měly chuť s tím seknout a jediné, co nás zachránilo, byla tvrdohlavost kolegyně, která prostě mermomocí chtěla někam jet. Já bych to asi dávno odpískala. Tímto jí ještě jednou děkuji, že vytrvala :)

Nakonec jsme tedy v září vyrazily. Do Lovaně v Belgii, na research staff week na místní univerzitě. Odlet jsme měly v pondělí někdy po 6 ranní, takže jsme vstávaly okolo 4 - ideální začátek týdne -_- Jely jsme jen s příručními zavazadly, protože tohle léto bylo podle zpráv cestování prý dost mizerné. Já měla teda krom tašky ještě noťas, takže jsem byla okšírovaná a připadala si jak vánoční stromeček, ale naštěstí jsem s sebou ani tentokrát neměla žádnou kudlu či pistol, takže mě na kontrole nechali projít (ani boty jsem si tentokrát nemusela sundavat! Zato při minulém letu mě pro jistotu dělali stěry na drogy :D ).

Odpoledne nám začínal program, takže jsme stihly jen krátkou procházku v centru, ale to nám později vynahradili v rámci programu včetně průvodkyně. 

Většinu dne jsme poslouchali prezentace, případně diskutovali u kafe. Já teda hlavně poslouchala, takže můžu s naprostou jistotou říct, že si mě absolutně nikdo nezapamatoval :D Jeden den pak zahrnoval i prohlídku bruselskýho kampusu, včetně následné prohlídky centra města s průvodcem. Ve 4 nás vypustili, ať se do Lovaně vrátíme, kdy chceme. A kam asi Kavi vyrazila? Ano, správně, na látky :D

Kolegyně se chudák táhla se mnou, respektive hledala cestu, protože moje mapa byla trochu chabá. A víte, kde jsme našly látky? V arabské čtvrti. Kolegyně se nervózně rozhlížela a pořád na mě vrhala nevěřícné pohledy, ale já jsem směle vešla do obchodu a sehnala tři krásné květované viskózy za hubičku *-*

Byly jsme v Lovani celý týden až do soboty do rána, ale vzhledem k nabitému programu bylo složité se někam dostat ještě v otevírací době. Předposlední den jsem tedy využila čas pro kulturní vložku v programu, návštěvu pivovaru, a místo toho vyrazila na nákupy. Samozřejmě to zahrnovalo látky, knihy, hadry, náušnice a protože jsem byla v Belgii - pralinky. Poslední den jsme končili brzo, takže jsme se s kolegyní šly podívat do botanické zahrady a pak si daly vafle. Vafle jsem za ten týden měla asi třikrát a všechny byly výborné! Taky jsem musela vyzkoušet hranolky, o kterých Belgičani tvrdí, že je vynalezli.

Na zpáteční cestě jsme si ještě užily krásné několikahodinové zpoždění - v tomhle roce nic neobvyklého - na cestě z Mallorky jsem měla taky zpozdění a dorazila někdy okolo půlnoci. Tentokrát jen odpoledne místo dopoledne. Pak už nás čekalo jen vyúčtování, které kupodivu proběhlo bez problémů a závěrečná zpráva, za kterou nám nadřízený hlavu neutrhl. Kdo ví, třeba se příští rok zas někam podíváme :)

 

Dovolená na Mallorce

Minule jsem psala, že bych ráda na dovolenou k moři. Tehdy jsem si ale ještě říkala, že je to spíš jen zbožné přání a jako každé léto pojedu do prčic. Tož sedla jsem jednoho všedního rána k pracovnímu noťasu, že jako budu pracovat a otevřela e-maily. Už nevím, co mě tam tak nakrklo, ale každopádně to vedlo k tomu, že jsem si našla zájezd na Mallorcu a než jsem se nadála, měla ho objednaný a zaplacený.

A tak jsem na konci srpna hodila práci za hlavu a na týden se odporoučela na ostrůvek za sluncem a mořem. Samozřejmě jsem jako na potvoru přesně na celý ten týden dostala krámy, ale ani to mě nezastavilo. Letěla jsem na noc, takže jsem doletěla unavená a měla před sebou ještě skoro dvouhodinovou cestu autobusem. Naštěstí Mallorca je v podstatě jedna dálnice se spoustou kruhových objezdů, takže jsme to stihli mnohem rychleji. Na hotelu jsme byly jen tři Češky a zbytek samí Němci, což znamenalo, že na mě všichni furt mluvili německy. Před odjezdem jsem litovala, že jsem se víc neučila španělsky; tam jsem ovšem zjistila, že němčina by mi byla daleko prospěšnější -_-;;
Nakonec se můj mozek rozhodl, že v krizi je nejlepší použít japonštinu, která mi automaticky naskakovala, jakmile jsem otevřela pusu. V Japonsku by to jistě byla skvělá výhoda, na poněmčelém španělském ostrově už míň *headdesk*

Na začátku týdne jsem sebou plácla na pláž a vstala až na jeho konci. No, víceméně. Kromě koupání a večerních procházek po pláži jsem stihla i výlet do jeskyní a do hlavního města. Přeci jen když už někam jedu, tak je mi blbý zakotvit na pláži a nehnout se na krok. 

Delegátka nám nabízela různé výlety včetně těch lokací, kam jsem se chystala, ale já moc nejsem na organizovanou zábavu a navíc to prostě bylo dost drahé (ano, jsem na Mallorce, ale to neznamená, že jsem nějak extrémně zazobaná - našetřit si občas může i chudák státní zaměstnanec, představte si). Odrazovala mě od samostatného výletování, jak jen mohla, ale já jsem sama neprojela skoro celé Japonsko, abych se teď nechala vozit jak bohatí důchodci.

První byly tedy jeskyně. 

Když jsem předem vyhledávala možné lokace, podle recenzí jsem zjistila, že ty největší jeskyně jsou příliš profláklé a návštěvníky tam prý ženou jak dobytek na porážku bez jakéhokoliv výkladu. Takže jsem si to nechala ujít a raději jela do menších jeskyní Cuevas dels Hams. Ty ode mě byly jen asi čtvrt hodinu autobusem, takže jsem věřila, že nebude problém se tam dostat. Jenže jsem udělala tu chybu, že jsem si hledala informace o hromadné dopravě jen večer před odjezdem. A nedozvěděla jsem se moc pěkné věci - zpoždění prý naprosto běžná, občasné vynechání a pokud je autobus plný, prý na zastávce ani nezastaví. Neusínalo se mi teda moc dobře - představa, že někde uvíznu a nedostanu se zpátky na hotel, mě docela děsila. Ráno jsem tedy vyrážela tak brzy, abych stihla otevření jeskyní. Ráno jsem vybrala i proto, že odpoledne prostě bylo děsné vedro a v tom jsem se nikam moc táhnout nechtěla. Autobus měl zpoždění, takže mě hned začlo spalovat slunce a společnost mi dělala parta Poláků, kteří vtipkovali o tom, že tu snad ani žádný autobus nejezdí. Vzhledem k tomu, jak vypadaly jízdní řády a že se lišily ty na netu a ty na zastávce, bych tomu i věřila. 

Nicméně autobus fakt přijel! A dokonce měl uvnitř obrazovku s názvy nadcházejících stanic! Krása - oproti Edinburghu úplný luxus. Trefila jsem tedy do správného městečka, vystoupila na správné zastávce a vydala se pěšky k jeskyním, které byly asi 20 minut vzdálené. Pod tím rozpáleným srpnovým sluncem bez náznaku stínu to bylo trošku plahočení, během kterého jsem potkala akorát dva rádoby-běžce, kteří se místo běhu už jen pomalu sunuli.

Jeskyně jsem úspěšně našla a musím říct, že byly moc pěkné. Měli to moc hezky nasvícené, nikdo mě nehonil, takže jsem si mohla vše prohlížet, a výklad byl v různých jazycích, tak jsem si to docela užila. Navíc tam bylo chladněji než venku, takže to bylo příjemné osvěžení.

Druhým výletem byl celodeňák do hlavního města. Sice jsem den začala rychlochůzí, jelikož jsem neodhadla vzdálenost zastávky od hotelu a měla jsem co dělat, abych stihla bus, ale to byl asi největší zádrhel z toho dne. Nejdřív jsem si prošla centrum a jukla na největší zajímavosti (katedrálu, královský palác). Pak jsem se vydala za nákupy - což znamená, že jsem vyrazila na látky, páč jestli po něčem (nejen) v zahraničí jdu, jsou to látky (sehnala jsem dvě - z jedné už je sukně, z druhé zrovna šiju šaty). Cestou jsem skoupila všechna ledová kafe, které jsem potkala, potkala nějaký pěkný dřevěný vláček a dala si pauzu v parku, kde jsem konečně jednou něčemu rozuměla - poblíž se totiž vyskytla skupinka Japonců :-D

Odpoledne jsem se vydala do akvária a strávila tam pár hodin zíráním na rybičky, krevety, chobotnice a další mořské potvory. Nejhezčí byly malí rejnočci - ty bych si nejradši vzala s sebou <3 Mají to tam moc hezké, jen by nebylo na škodu dát do některých nádrží víc rostlinstva - chudáci mořští koníci se pomalu neměli čeho držet a museli se držet sebe navzájem T_T
Taky tam mají takový tunýlek, kde můžete rybičky pozorovat i nad hlavou, a když říkám rybičky, myslím tím žraloky :D
Pak už jen skoro dvouhodinová cesta busem zpátky a ještě jsem jen tak tak stihla večeři.

Měla jsem polopenzi a jak snídaně, tak večeře byly formou bufetu, což moje mlsná huba ocenila - ráno jsem jim tam žrala hlavně ovoce a jogurty, večer ryby. Mňam! Ale taky jsem si po večeři musela dát procházku po pláži, abych to rozchodila :D

V místním supermarketu jsem si nakoupila horčatu a víno a v pauzách mezi koupáním zevlovala na balkoně. I počasí skvěle vyšlo - celou dobu krásně a teplo, jen předposlední den jsme chytli jednu bouřku s trochou deště - tak jsem si mezitím dala šlofíka. Prostě pohoda! Ani vracet se mi nechtělo.

Změny a novinky

Sice jsem se s novinkami delší dobu neozvala, ale mrtvá ještě nejsem.

V práci nám proběhla změna vedení, což vedlo k mírnému chaosu, bezvládí, přidání práce a pocitu, že se plácám ve vzduchoprázdnu a nevím, co mám dělat. Jedna kolegyně byla odejita, což nás nikoho nepotěšilo, protože to zrovna byla ta osoba, co zvládla zařídit cokoliv, zázraky na počkání – vždyť to znáte. Naopak dvě nové síly byly na částečný úvazek nabrány a už nejsme čistě ženský kolektiv. Kolega má stůl u nás v kanclu a jestli si myslíte, že jsme se za ty asi dva měsíce, co tam je, víc jak pozdravili, tak jste na omylu. Zato Maruška od vedle je zlatíčko, ta k nám hned zapadla. Stále jsem nejmladší na oddělení, ale už mám aspoň kolegyni, která je jen o 7 let starší a ne těsně před důchodem! Yay! 

Jinak v práci jsme měli dalšího divného studenta, kterého jsem se nemohla zbavit a měla ho každý den v kanclu (na úřední hodiny nehledě). Tentokrát Rus na vládním stýpku, co dělal všechno pro to, aby tady mohl zůstat a nemusel se vracet do Ruska. Furt mi vykládal, že když se vrátí, tak skončí ve vězení, nebo že ho zabijou, odchytával mě na chodbě s nekončícími dotazy furt na to samé, posílal stížnosti na všechny strany (a tím myslím na VŠECHNY strany) a dělal si ze mě svou sekretářku. Mimo jiné po mě chtěl, ať mu zaplatím poplatek za přihlášku a pak dokonce letenku pro jeho rodiče kamsi na Balkán, páč on se ke svým penězům v Rusku nemohl dostat a české nechtěl použít, protože "by ho sledovali a pak to použili proti němu". Docela se vztekal, když jsem to odmítla udělat. Jako ke konci už jsem chtěla, ať už ho prostě vezmou, ať už je to problém někoho jiného. No nevzali. A báli se mu to říct. Chápu - já se pro jistotu ihned po přijímačkách zdejchla, a když mu to měli oznamovat, vzala jsem si dovolenou (a ano, podle kolegyň mi neodbytně ťukal na dveře a nemohl se smířit s tím, že tam taky jednou nejsem). Nakonec jsem to teda přežila a on ještě rozdal další vlnu stížností a odlétl kamsi fuč. Snad. Upřímně doufám, že už o něm nikdy neuslyším. Byl to s ním teda fakt náročný rok.

Abych odvedla myšlenky od práce, hecla jsem se a v březnu se zúčastnila tzv. March Flash Fiction, kde každý den dostanete nějaké slovo/větu a máte na to za ten den napsat nějakou krátkou fanfikci či vlastní povídku do 500 slov. A světe div se, to mi docela šlo. Jako co si budeme povídat – žádné zázraky to nejsou. Chybí mi jakákoliv představivost, slovní zásoba mizerná a žádné světoborné téma se ode mě nedá očekávat. Ale baví mě to. A to je asi to hlavní.

Až do poloviny jsem zvládala nějakou tu fanfikci za ten den fakt sepsat. Kupodivu to jde líp, když máte nějaký ten záchytný bod, kterého se máte držet; já měla vždycky problém něco vymyslet jen tak z ničeho – nikdy mě nenapadalo, co bych tak sesmolila a musela jsem čekat, až dostanu chuť přečíst si něco specifického, co mi nepůjde najít mezi již napsanými věcmi. V druhé půlce jsem se ovšem dostala do skluzu, ale i tak jsem to zdárně dokončila a něco i zveřejnila. V dubnu jsem na to navázala další writing challenge, ale tam už jsem začala se zpožděním a pak mě ještě odrovnala nemoc, takže se v ní stále ještě plácám, jsem teprve u čísla 19 a asi měsíc už jsem nenapsala ani čárku. Ale zato jsem spokojená s více výtvorama a skoro všechno jsem postla – a teď si užívám všechny ty kudos *-*

Jakýsi človíček se jen tak mimochodem proklikal na jednu moji ff z fandomu, který prakticky neexistuje na úplně neznámé korporátní jdrama a zanechal mi tam dlouhý komentář, který mi dodal dávku serotoninu alespoň tak na týden. A když už jsem si myslela, že líp být nemůže, ten samý někdo viděl, že jsem spatlala pár fanfikcí na japonský film, kde fanouškovskou základnu tvořím tak maximálně já a možná čísi houpací kůň po prababičce, a šel a zkouknul ho, aby si to mohl přečíst! Jako já nemám slov a toho někoho prostě a jednoduše miluju! <3

V květnu mě ale skolilo nějaké nachlazení a od té doby jsem se k psaní nevrátila – řešila jsem totiž skluz v práci, vrátila se po delší době k šití a rozečetla samé dlouhé fanfikce (po očku mrká na tu současnou – 900 stran), takže nezbyl čas. Ale mám před sebou léto, v práci snad bude klid a nikam na dovolenou se nechystám (ale jela bych – pojeďte se mnou někdo k moři, já se k tomu nemůžu dokopat T_T).

Konečně jsem se ale dokopala k tomu, že jsem si koupila první japonský e-book. Furt jsem to odkládala, furt jsem se toho bála a najednou bác – a mám knihu! Koupila jsem si Koisenu Futari od Eriky Jošidy, a páč jsem technologická konzerva a odmítám si instalovat aplikace do mobilu a online se mi to číst nechtělo, tak jsem si to celé printscreenovala, vytiskla, nařezala, slepila a mám z toho vlastnoručně udělaný paperback. Vypadá sice všelijak, ale drží pohromadě, a s trochou štěstí jsou stránky i ve správném pořadí :D

Tak to je, co mě teď čeká na čtení, a co zajímavého jsem četla?

Po nevídaném úspěchu Bídníků (doteď čtu fix-it fanfikce a odmítám přijmout cokoliv, co se stalo po barikádě; zato můžu vřele doporučit A Reflection of Starlight od AutumnGracy) jsem zkusila i Chrám matky boží v Paříži a jo, nebylo to vůbec špatný, ale je to prostě příliš depresivní s minimem postav, které byste si oblíbili (koza! Koza byla fajn!). Nadchnul mě Dámský gambit od Waltera Tevise, autora Zpěvu drozda. Očividně si od něj musím přečíst i další věci, jestli nějaké jsou, protože píše vážně dobře. A nemůžu nezmínit mého oblíbence, Sósekiho, od něhož jsem teď nedávno četla Horníka. Výborná věc, moc se mi to líbilo, jen ten konec byl takový hodně rychle utnutý.

Zapíchnutá Máňa

Co se šití týče, ještě stále se potýkám s viskózovými letními šaty ze staré německé Burdy, kde nejen že jsem návodu nerozuměla ani slovo, ale ještě jsem si to musela upravit k obrazu svému, páč původní model nebyl zamýšlen na někoho, kdo má boky. Už se blížím do finále, ale ještě stále mám dost práce, než to bude komplet hotové. A vyskytl se problém - Máňa se ukázala být příliš prsatá až do té míry, že tyhle rozdělané šaty už na ni nenatáhnu. A to je problém. Takže konečně došlo na hrubou sílu a Máňa momentálně podstupuje operaci zmenšování prsou. Už má pryč jedno a ještě zbývá druhé, ale jestli to bude stačit, to se teprve ukáže. Držte palce, ať do ní nemusím řezat víc, než je nutné - není to žádná sranda -_-

Předtím jsem jen stihla dodělat jednu lehkou sukni ze žlutého viskózového zbytku, ale to bylo už bůhví kdy. A teprve v polovině práce na těch viskózových šatech jsem si uvědomila, že jsem z té látky vlastně chtěla udělat kalhotovou sukni. No tak nic, no.

Tak to jsou asi všechny novinky z mého tichého života. Přejme si pěkné, klidné léto, abychom načerpali nové síly. Budou potřeba.

Sosuke Natsukawa - The Cat Who Saved Books

 *obsahuje spoilery a spoustu vzteku - byli jste varováni*

Tahle kniha na první pohled vypadá, že bude moc fajn – mluvící kočka, záchrana knih, hluboký lidský příběh. Co tomu může chybět?

Jak se ukázalo, tak docela hodně věcí. Třeba hned ten hluboký lidský příběh. Lidský příběh bychom možná měli – protagonistovi umřel dědeček, který se o něj staral, a zanechal mu malý antikvariát. Maník má depku, přestane chodit do školy (teda asi – dle vlastních slov by měl být hikikomori, což by ale znamenalo, že tam nechodil ani předtím??) a vysedává mezi knihami. Během „záchranných misí“ si uvědomuje, jaká všechna moudra mu děda předal, a rozhodne se v jeho odkazu pokračovat (Jak? Z čeho bude žít? Dodělá školu? Najde si práci? Jak zaplatí nájem? Tolik otázek a tak málo odpovědí…). Fajn, beru. Jako anotace to zní dobře, ale jakmile to otevřete, zjistíte, že to je tak jediné, co je na tom dobré.

Ne, kecám, ještě jedna věc ujde – pošťuchování protagonisty s kocourem, které mi připomíná Natsumeho a Nyanko-senseie z Natsume Yuujinchou. Ano, na to mě autor navnadil a já bláhová mu na to skočila. Příště si na ty kočky musím dát bacha.

Co se hloubky týče, ta je jak v dětským cachtacím bazénku. Motivace postav veskrze žádná nebo jen hodně hodně vágní, vývoj postav nelogický a příliš idealistický stejně jako pointa knihy - všechno se dá vyřešit pár upřímnými větami a na světě zavládne pokoj a mír. Asi tak. Kniha se se svými moudry hodí tak maximálně pro žáky základní školy, kteří se musejí potýkat s povinnou četbou. Jako jasně, protagonista je středoškolák, takže nemůžeme čekat žádné těžce filozofické myšlenky, ale všechno má svou mez a tahle teda byla nejen překročena, ale rovnou přejita bez povšimnutí asi jako označení prvních 50 metrů v desetikilometrovém závodě. Takhle povrchní blábol jsem naposledy četla… no vlastně v Sekai kara neko ga kieta nara, tedy dalším japonském díle (a zase s kočkou – proklaté kočky!). Je to stejné jako posledně – příběh dětinský, postavy prkenné, hloubka nulová. Ironií je, že jedna z postav se kdesi uprostřed rozčiluje, že knihy jsou v poslední době jednoduché a populární, že „ztrácí váhu“ a že je lepší, když je kniha těžká/složitá, protože když je kniha snadná, tak to znamená, že už to všechno známe a rozumíme tomu, zatímco když je těžká, tak je to důkaz, že je to něco nového a tedy pro nás výzva. Čtení knih je prý jako zdolávání kopců – je to prý složité, ale na konci je hezký výhled.

No uf, teda.

Tak zaprvé, autor by se buď měl řídit vlastní radou a nepsat infantilní knihy o 134 stránkách, kde si myslí, že sežral veškerou moudrost světa a teď nám ji milostivě předkládá v jazyce, který se hodí tak pro dítě v první třídě (pravda, četla jsem anglický překlad a ne originál, ale nevěřím tomu, že by se překlad dal takhle zmršit), nebo by se měl přestat chovat povýšenecky, že pouze knihy typu Sto roků samoty, kompletní Shakespearovo dílo nebo Pýcha a předsudek stojí za přečtení a zbytek je verbež (btw to je teda výběr přesně pro mě – vyhýbám se všem třem). Kdyby tam aspoň dal japonské autory, tak by si řekla „no jo, nacionalista“ a mávla nad tím rukou, páč tyhle typy nemá cenu řešit, ale tohle mě teda tak akorát nakrklo. Jako kdyby každý, kdo nemá načteného kompletního Victora Huga, jen ztrácel čas. Jako jasně, Bídníci byli skvělí, ale nevidím důvod, proč je někomu vnucovat a nepřečíst si radši i něco současného, třeba jen tak, pro zábavu. Ne všichni čtou knihy, aby se vzdělávali; někteří v nich hledají relax a pauzu od reality. Neumím si dost dobře představit, že bych třeba u Nietzscheho nebo Faulknera relaxovala (za mě je to tak dobrý vzít a zahodit, ale na rozdíl od autora nemám potřebu někomu vnucovat, co má číst a co ne). A kupodivu existují i „snadné“ knihy, které mají co říct, ale autor se kolem nich asi ani neprošel, chudák.

Už takhle zhnusenou mě pak dorazila vynucená amatonormativita a sexismus: máme kluka-protagonistu, a přidáme holku, co mu přinese úkoly (protože je předsedkyně třídy, až takhle závažný důvod má) - no to přeci musí být láska! (jak zmiňuje hned několik postav) Že se za protagonistou staví i nějaký spolužák (když protagonista zmiňuje, že nemá žádné kamarády), to nic, to nevadí, to přeci nic neznamená. Asi nemusím poznamenávat, že role dívčiny je stát svému protagonistovi po boku, div ho zbožně neobdivovat, nebýt prakticky k ničemu a ještě posloužit jako rukojmí, aby se maník mohl předvést a měl koho zachraňovat. Ugh -_-

Teda takhle nakrknutá na knihu už jsem zase dlouho nebyla. Buďme rádi, že je to „jen“ 134 stran – víc bych stejně nesnesla. Horší je, že od stejného autora mám doma ještě další knihu, tentokrát delší a v japonštině. Bojím, bojím…

Uvítání v roce 2022

Vítám vás v novém roce!

Další přežitý rok – už se mi tu nějak hromadí J

Hang in there it's Friday soon

Rok 2021 byl… no, byl. Asi. Něco se určitě dělo. Ale páč ho nedokážu rozlišit od toho předchozího, který byl sám o sobě (s výjimkou celosvětové pandemie, že ano) celkem nevýrazný, tak to nejspíš nebylo nic extra důležitého. Asi. Práce, dovolená jen v podobě prodloužených víkendů, knihy, šití. Občas přijela některá kamarádka nebo jsem naopak někam jela já – třeba na podzim jsem absolvovala mini Tour de Morava, kdy jsem za tři dny navštívila tři města. To je ale tak zhruba vše, co se za celý rok odehrálo. Byl to tedy vcelku klidný rok, a to i co se zdraví – jak fyzického, tak psychického – týče. To oceňuji a prosím si i do budoucna.

Tak trošku čísel:

• 4 šaty ušité – troje letní, jedny na promoce (už i s páskem!)
• 2 sukně – jedna podzimní a jedna spodnička
• 56 knih přečtených – tentokrát celkem dobré tituly jako Annie on My Mind, Podivné počasí v Tokiu, Mrtvá a živá, The Scum Villain’s Self-Saving System nebo The Shape of Darkness.
• z toho 4 japonsky – tady teda výběr nic moc; nejlépe z toho vyšlo Diorama od Nacuo Kirino
• 4 fanfikce napsané (všechno oneshoty, celkem jen asi 12 tis slov)
• 10 jdram a 4 filmy zkouknuté (tvrdí mydramalist; a k tomu dost dropnutých, páč meh; zlaté Last Friends, co jsem zrovna teď znovu zkoukávala – takové věci už se dneska prostě netočí)

Moje džungle v práci 

Vzato kolem a kolem, vůbec nevím, co jsem vlastně dělala a co se kolem mě dělo. Asi nic. Asi jsem si prostě spokojeně četla, ignorovala realitu a spala. To mi, koukám, jde. Jo a na konci roku jsem se teda vybičovala k nějakým těm fanfikcím, za což se předně pochválím, protože jsem alespoň něco stvořila (pod záminkou procvičování angličtiny, jak jinak), a přestože nemám představivost ani schopnosti co se psaní a angličtiny týče, měla jsem odvahu to vypustit na AO3, za což si teda dávám obdiv. A vzápětí si postesknu, že nemám představivost ani schopnosti a všichni ostatní píšou daleko líp a já bych se vůbec neměla o cokoliv pokoušet a měla bych se jít radši zahrabat. A takhle je to se vším.

Tolik loňský rok. Letošek možná bude …jiný. Mění se nám vedení, tudíž i nadřízený, a nikdo netuší, co bude, jestli dojde ke změnám a jak velkým. Docela se toho bojím – do teď to bylo takové příjemné, že nadřízený se držel dál, všechno nám tlumočila vedoucí a vždycky se dalo nějak domluvit. Těžko říct, jaké to bude letos. Na rovinu říkám, že jakmile na mě někdo zvýší hlas, tak se mu tam rozbrečím.

Tak s tímhle já vstupuju do nového roku a držme si palce, abychom na konci roku ještě nějakou práci měli.