Stojí to za houby

Radši to ani nečtěte, jen jsem se potřebovala vypsat po mizernym víkendu...

Já toho parcharta fakt nesnáším!

Řeč je o mém mozku, který se věčně tváří jako andělíček, jako Já nic, já letadlo. Ve skutečnosti ale jen číhá na příležitost, a jakmile se nějaká naskytne, ihned se vytasí s prohlášením, že nic nemá cenu, a zdvořile se optá, jestli už náhodou není čas se sprovodit ze světa.

Ještě se u oběda řehtáte nejnovějšímu pořadu s Araši, odpoledne si ještě šijete sukni, a večer už přemýšlíte, jestli si na poslední den života vzít dovolenou, nebo prostě jen nepřijít do práce (a budou vás hledat? Nebo vás prostě vykopnou ve vaší nepřítomnosti a nikdy se ani nedozvědí, že je po vás? Rozhodně vás proklejou, poněvadž si s sebou odnesete i know-how – to minimum, co jste stihli pobrat – a oni aby hledali a zaučovali někoho nového).

Stihnul by člověk ještě jednu cestu do Japonska, než se odkrouhne? Raději asi ne – ještě by narazil na nějakou pěknou knížku a musel by čekat, až ji přečte.

Jakou knížku chci číst jako poslední? Jestli japonskou, musím počítat s měsíčním odkladem, jelikož ty se čtou strašně pomalu. Sósekiho? Něco modernějšího? Komedii? Něco dramatičtějšího ve stylu Ao no honó (kde se protagonista na konci taky rozhodne zabít)?

A jaký film vidět jako poslední? Nebo radši seriál? V tom případě něco kratšího – zkoukávat celou Hvězdnou bránu by trvalo fakt dlouho. Ale takové Nacume Júdžinčó už nejmíň podesáté by asi šlo. Anebo si počkat na film – ten by měl být snad už v první polovině roku, to je za chvilku.

Uklidňujete se myšlenkou, že než nechat propadnout prachy státu, radši je těsně předtím pošlete na nějakou hezkou charitu, případně by bylo fajn rozeslat trochu třeba kamarádkám jako dárek na přilepšenou (to by ovšem člověk musel znát čísla účtů… nebo alespoň adresy… jak je ale získat a nevzbudit přitom podezření?).

Naopak pořád netušíte, co s knihama. Byla by škoda je nechat jen tak napospas, zvlášť ty japonské, kterých tu koluje málo. Jak jen je ale dostat mezi lidi? Nemůžu je nabídnout k rozebrání předem, protože to by bylo hned jasné, co se chystám udělat, a potom už se k nim nikdo asi nedostane. Dát je do nejbližší knihobudky nemá smysl, protože tu pravidelně vybírají bezdomovci a knihy končí kdovíkde. Asi bych je musela nechat v tom malém krámku s japonskými potravinami v Michli – tam už jsem párkrát krabice s japonskými knihami viděla, tam by si to nějací nadšenci rozebrali. Bohužel ke kamarádkám by se to asi nedostalo, což mě trochu mrzí.

Zbytek věcí nemá pro nikoho žádnou cenu, to by se prostě vyházelo, byt by družstvo pronajalo novému nájemníkovi a nikdo by si na mě ani nevzpomněl.

Účty na sociálních sítích zůstanou – smazání by bylo příliš velkým důkazem, že se něco děje. Někde se dají načasovat příspěvky, tak tam bych asi nějakých pár vět hodila (minimálně na blog, aby to bylo takové hezky ukončené), ale jinak už není moc co říct. Vysvětlení v mém případě není asi moc potřeba – všichni čekáme, že to přijde, jenom holt nikdo neví kdy. Ani já to nevím – ještě včera jsem měla pocit, že do měsíce nejpozději; dnes – dnes nevím. Asi záleží, jak mi bude, až se vrátím do prázdného bytu.

Škoda, že si nikdy nepořídím kočku. Nemůžu ale riskovat, že bych měla o starost víc, co s ní. Kytek taková škoda nebude, když uschnou.

Nejdůležitější otázkou tak zůstává, jak těžké je z doktorů dostat prášky na spaní a jestli to má vůbec cenu zkoušet, nebo se radši spolehnout na bolestivější, ale dostupnější metody.

A ještě jedno doporučení (hlavně tedy sobě): když máš blbej den, tak nepij - nepomáhá to.