Další bezpředmětné trápení se s blbostma

Už dlouho jsme tu neměli další z řady existenčních krizí, a co by to bylo za začátek roku, kdybychom ho nezačali s plnou parádou přetrvávající melancholie a dozvuků vánočních návštěvy příbuzenstva, které mě doslova uvítalo prohlášením „Už je načase se vdávat“. Ráda bych řekla, že jsem si už za ty roky zvykla, ale bohužel.

Já myslím, že všem musí být naprosto jasné, že „někoho si najít“ je čirá utopie. Takového zoufalce jako já aby člověk pohledal. Nebudeme si nalhávat takové ty naivní řečičky, že na každého někde někdo čeká a že jsem jen ještě nepotkala toho pravého (případně tu pravou - ale do oblasti tohoto problému radši zabrušovat nebudeme). Nepotkala jsem nikdy nikoho; nijak jsem se nesnažila a okolí taky ne. Proč by taky jo? Ošklivá jsem jak noc a ani chytrosti jsem moc nepobrala. Povahově je to katastrofa největší, kterou trumfují snad už jen mé (neexistující) komunikační dovednosti. To je tedy panečku výhra.

Jestli jsem si myslela, že návrat domů bude znamenat konečně ten (těžko říct jestli) zasloužený klid, tak jsem byla na omylu, jelikož mamka se rovněž vytasila s prohlášením, že bych si měla někoho najít, abych nezůstala sama. Ovšem v tom smyslu, že důležitý není ten někdo, ale dítě, co z toho vzejde. No tak dík, to je o moc lepší -_-;

Od té doby, co na fejsu vídám daleko víc fotek dětí mých známých než fotek jich samotných, jsem si ovšem musela položit tu otázku – chci děti? V médiích a ve společnosti je to furt „biologické hodiny tohle a biologické hodiny tamto“, ale vypadá to, že je to zase jedna z věcí, které se mi vyhnuly, a já jen nechápavě zírám, proč si je všichni pořizují.

Co bych si asi já počala s dítětem? Jsem státní zaměstnanec s tabulkovým platem, za který si v životě nenašetřím ani na nájem, natož na vlastní byt. Určitě potřebuju jít na mateřskou, abych si jó nevydělala hodně, a pak utrácet ty tisíce, co nemám, za dítě, kvůli kterému už nebudu mít problém s nevyčerpanou dovolenou jako dosud. Jako jestli to mou mamku bavilo být matkou samoživitelkou, která měla většinu času co dělat, aby vůbec zaplatila nájem, tak prosím, ale mě do toho netahejte.

Nemluvě o tom, že s dětma si nerozumím, netuším, jak se vychovávají, a i kdybych to věděla, nevypadá to jako aktivita, která by mě bavila. Navíc to zní jako přílišná odpovědnost, kterou si fakt na triko nevezmu, zvláště když nevím, co dělám. Nedej bože, aby povahově byly po mně, a já je tak odsoudila k neveselému životu melancholiků, nebo naopak byly přesným opakem mě a já si s nimi vůbec nerozuměla.

A pak je tu samozřejmě ten titěrný detail, že děti se nedají koupit v obchodě. Občas můžete nějaké najít venku, ale všeobecně se příliš nedoporučuje si tyhle zatoulance přivlastňovat. Vyrábět ho v žádném případě nehodlám – to prostě nepřichází v úvahu. Jedinou cestou se tedy jeví to, že někde splaším někoho, kdo si v rámci akce dva v jednom už jedno přivede s sebou, ovšem zde se do hry přidává fakt, že si život s někým nechci ani představit, natož uskutečnit. Hezká je představa spolubydlících ve stylu Last Friends (já bych byla Eita! *-*), ale pouze v té rovině představ - uskutečnit bych to asi taky nechtěla.

Zhruba tady někde si vždycky řeknu, že tímhle to končí a nemá cenu něco dál řešit, protože stejně nic nevyřeším. Mozek si dá na chvilku pokoj, ale za chvilku jede to své kolečko nanovo počínaje slovy: „A kdo po tobě všechno zdědí? Komu připadnou všechny ty nahromaděné knihy? Vážně chceš být ta, která bude mít na svědomí vymření svého rodu?“ Což je samo o sobě skutečnost, která mě asi po smrti moc zajímat nebude – to už mi bude všechno jedno. 

Tak proč to proboha furt řeším?! Proč si – úplně zbytečně – přidělávám starosti s něčím, co neovlivním a co vlastně ani nechci?

A teď otázka za milion: co vlastně teda chci?

Kdo ví, já ne. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela dostatečně dlouho, abych to vymyslela.

Chci přečíst co nejvíc ze své domácí knihovny. Chci vidět pěkné a zajímavé seriály se svými oblíbenými herci. Chtěla bych se ještě někdy podívat do Japonska (a doplnit zásobu knih). Chci umřít dřív, než se s něčím dostanu do nemocnice. Chci umřít dřív, než budu nesoběstačná. Chci umřít rychle a pokud možno relativně bezbolestně.

Očividně víc přemýšlím o smrti než o životě.

A nemám zájem to předávat další generaci.