Sóseki a já

Byla otázka času, než se zde objeví nějaký ten Sóseki Nacume.

Možná jste si všimli, ale můj vztah k Sósekimu je takový ten love-hate paradox. Mnohem víc se přikláním k tomu "love" konci, protože skoro cokoliv, co Sóseki napsal (a já to četla), obsahuje něco, s čím se můžu ztotožnit. A to je japonský spisovatel ze začátku 20. století - to je dost daleko od hloupé husy z ČR ze začátku 21. století. Většina dalších známých japonských spisovatelů mě svými díly spíše uspává *mává Kawabatovi*, ti novější mě znechucují *vrhá zlý pohled směr Murakami (Rjú, pro upřesnění)/Kanehara/Jasutaka*.

Sóseki je mezi všemi těmito pisálky perla, která ovšem snadno upadá v zapomnění. V Japonsku hlavně proto, že je to povinná četba, a jakmile se nějaký nešťastník dostane na tenhle seznam, je odepsaný (nevím jak vy, ale já takové věci jako Babička nebo cokoliv od Jiráska teda fakt nečetla). U nás má pak smůlu, protože máloco bylo přeloženo *podezíravě kouká na překlad Boččana ze čtyřicátých let, který nejspíš nikdy neexistoval a celé je to jedno velké spiknutí*.

Momentálně se pomalu, ale jistě prokousávám druhou kapitolou bichle Jsem kocour (protože si ji ve volných chvílích plných optimismu překládám - už 27 stran a nemá to konce X_x) a musím říct, že to, jak Sóseki píše, je úžasné. Tak skvěle dokáže vyjádřit přesně to, co vyjádřit chce, tak jednoduše si pohrává s jazykem (a já pak občas musím s pomocí gůgl translatoru zabrousit i do čínských komentářů, abych správně pochopila, co že se mi to snaží říct, protože moje ubohá přízemní japonština na takovou výjimečnost nestačí; a anglický překlad je prostě odbytý). A proto ta "hate" část, protože prostě nemám na to tenhle diamant přeložit dostatečně dobře, aby dělal čest svému autorovi. Fuck!

Asi jste si všimli, že dnes jsou to spíš kecy okolo než přímo o knize. Jsem ve skluzu, patlám se se zdobením cukroví a nechce se mi nic lepšího vymýšlet, tak se s tím prostě smiřte :-P