A.J. Cronin: Zelená léta

Po všech těch pozitivně naladěných knížkách tu mám zase jednu, po které si budete chtít dát panáka. A pak možná i druhého. A pak tu knihu vyhodit oknem a sebe hned za ní. Ne kvůli tomu, že by byla špatná - to nikoliv, spíš naopak -, ale protože je depresivní až běda.

Na začátku je malý chlapec, který jde po smrti rodičů bydlet k příbuzným do cizího města. Ačkoliv si zpočátku s nikým nerozumí, postupně si nachází cestu ke svému dědečkovi, jenž se sice občas chová dětinsky, ale na druhou stranu podporuje vnuka v jeho zájmu o přírodní vědy. Což je přesně to, co mu může pomoct získat stipendium a dostat se na dobrou školu. Kromě toho se mu podaří najít si kamaráda, který s ním jeho zájem o biologii sdílí, a stanou se nerozlučnou dvojkou.
No a pak přijde jedna tragédie. A další. A další.

A pak už to chce jen toho panáka a zvážit, zda od autora risknout i další věci, nebo si zachovat psychickou stabilitu.