Prosincové novinky

Zhruba v půlce minulého týdne jsem si mohla oddechnout. Konečně mi uběhla zkušební doba, za kterou jsem naštěstí nestihla udělat větší průser (ale že to občas vypadalo hodně bledě!). Což mi připomíná – už jsem vám vyprávěla o prvních promocích, které jsem zařizovala? (a kterých jsem se kdy zúčastnila, páč v době těch bakalářských jsem trajdala kdesi v Londýně a v době těch magisterských jsem pro změnu trajdala kdesi v Japonsku)

To si takhle zařizujete promoce, píšete a voláte na všechny fronty, aby všichni udělali, co mají, a aby všichni důležití hlavouni přišli (a měli co na sebe), a když máte den promocí a říkáte si, jak jste to všechno zvládli, tak se začnou hrnout průsery. Nejdřív jsem si užila průser s diplomem, který se špatně vygeneroval, čehož jsem si nevšimla. Takže se dvě hodiny před promocí volalo referentce, student se násilně vrátil do studia, vzápětí mu bylo opětovně ukončeno, diplom vygenerován a vytištěn (zaplať Gackt, že jsem s tím nemusela letět do naší sklepní tiskárny). Tím ovšem sranda nekončí – zásadní jsou totiž podpisy a razítka. Děkan měl sice ten den dorazit, ale nikdo netušil v kolik, takže mě to stálo alespoň tři ohryzané nehty.

Teď si představte to napětí – za chvíli mají začínat promoce a vy nemáte pro studenta diplom. Student se bude vztekat, zvlášť pokud není z Prahy, protože bude muset přijet ještě jednou, jelikož bez podpisu v knize mu to nemůžeme vydat. Minuty ubíhají a nikdo se neozývá. Zvažujete, že mu do desek dáte dnešní Metro, aby si alespoň početl, když už nic jiného.

A zničehonic se ozve kolegyně od vedlejšího stolu s tím, že prý zaslechla, že dnes není rektorka. To ale nedává smysl – na promoci se má totiž vyskytnout, aby studentům předala diplomy (a jeden výtisk Metra). Volá se asistentka a vyvstává průser číslo dvě – rektorka na promoci nejde. Kavi už pomalu vytahuje bílý kapesníček, aby zamávala svému místu, a balí si svou jedinou propisku.

Stálo mě to další asi čtyři uhryzané nehty, ale našel se jakýsi prorektor pro cosi, kdo to teda vzal jako melouch, tak jsem honem přepisovala všechny texty a scénář – jen proto, abych hned po dokončení zjistila, že tak teda změna a rektorka přeci jen jde.

Nakonec ještě za pět celá dorazil i diplom, takže jsem si své Metro mohla nechat a vyluštit si sudoku. Teda, luštila bych, kdybych si celou dobu neohryzávala palec, jestli jsem jim tam něco nenapsala špatně nebo jestli jsem neprohodila studenty nebo tak něco.

Dobře to dopadlo, takže příště zvýšíme level a ty chudáky povedu já. O co, že se rozplácnu na schodech hned v první minutě?

Každopádně jsem tedy zdárně ustála veškeré nástrahy, a mohla jsem si tak vyzdobit svůj pracovní koutek, kde mi teď nově visí pohledy z Japonska (toť vrchol mých zdobících schopností). Jsem hrozně ráda, že jsem tu zatím vydržela, i když je mi jasné, že ty největší zkoušky mě tu teprve čekají.

A co jinak?

Podle předchozích příspěvků jste nejspíš poznali, že čtu. Jn, knihy se mi doma hromadí a já se jimi nestačím prokousávat (a přesto stále kupuji další… a další... a další…). Svůj podíl na tom má i fakt, že tuhle sezónu nějak není moc co sledovat (nebo jsem prostě moc vybíravá – jedno z toho). Akorát jsem dosledovala korejské Love in the moonlight, z kterého se vyklubala velmi zábavná podívaná, jež mě nenechala odložit ji na neurčito jako tolik jiných korejských seriálů (mává Coffee Princovi, Fabulous Boys a podobným věcem). A šťastnou ruku jsem měla i při výběru filmu Sekai kara neko ga kieta nara s Kenšinovským Takeru Satóem (a kjůt kočkou). Tou šťastnou rukou rozumějte, že jsem už od poloviny řvala a kolem mě se progresivně vršily mokré kapesníčky. *spoiler* kočka přežije /*spoiler*

A šiju šiju si šatičky, do tepla i do zimičky. Kecám – jen do té zimy, mají dlouhý rukáv, to bych se v létě uvařila. A jde mi to? Nejde, jako vždycky. Vorám tam, co se dá, přišívám a pářu a znova přišívám, no prostě fuj. A je to křivý. A jestli to letos stihnu, bude to zázrak. Kdybych míň chrápala a víc se snažila, tak by to určitě šlo, ale já bez svých 8 hodin spánku prostě nepřežiju. Jsem půlnoc nezažila ani nepamatuju (ale za to určitě můžou ty prášky – jsem po nich úplná zombie. V pátky už jen vydávám chrčivé zvuky a mírně reaguju na světlo).

Abych těch manuálních útrap neměla málo, upsala jsem se jedné své kolegyni do její školičky pletení. Prý naučila plést dva kluky, takže to zvládnu i já. No nevím, takový levaso ještě asi neviděla. Holt doma zapátrám po jehlicích a přízích a uvidíme, jestli se neuškrtím nebo sobě či někomu jinému nevypíchnu oko…

Mimochodem, už jsem vám vyprávěla tu příhodu, kdy jsem byla na odběru krve, a oni ji ze mě nemohli vymáčknout? To si takhle ráno před prací jdu na odběr, kde je asi miliarda lidí. Ráno jsem poslušně vypila celý čaj a večer předtím jsem ho měla dva půllitrové hrnky. Všechno bude ok, říkám si. Tak si vystojím frontu a jdu. Předem se omluvím, že nemám žíly, ale sestra se tváří znuděně – asi to slyší dnes a denně. Šáhne mi po pravé ruce, z čehož nejsem nadšená, ale budiž. Šmatá, šmatá, ale puls našmatati nemůže. Tož prostě bere jehlu, že to tam někam zapíchne a uvidíme, jestli se trefí. Netrefí. Tak to zapíchne znova, do zkumavky se rozstříkne sprška krve, takže se obě radujeme, ale ejhle. Po úvodním představení se další krev už nedostaví. Čekáme půl minuty, čekáme minutu, nic. Krev do té zimy prostě nepoleze. Sestra je otrávená. Já jsem otrávená, protože mi na to hňácne náplast a už se sápe po druhé ruce. No výborně, proč ne. Znovu šmatá, nic necítí a tváří se, jako bych to dělala schválně. Opět zapíchne jehlu, kapičky krve se opět rozstříknou po čisté zkumavce, a tím představení končí. Sestra mě sjede pohledem a pošle k nádržce s vodou. S oběma rukama oblepenýma náplastí se odcházím napít. Piju a piju, až ve mně zmizí čtyři pohárky. Víc nezvládnu – nejsem velbloud. Přibližuji se zpět k odběrnému místu. Vetchá stařenka mě pouští sednout, když vidí moje mrtvolně bledé zalepené ruce. „Jen seďte, já jsem ještě před odběrem,“ vesele odpovídám, zatímco ona nevěřícně zírá na tři náplasti. Mladý doktor/bratr(?) vedle si zve lidi jak na běžícím pásu. Já měla číslo 52, on právě vyvolává paní 158. Sestra mi koukne na žíly a posílá mě k umyvadlu, až si na ruce pustím horkou vodu. Ačkoliv si nejsem jistá, jestli to není lékařský ekvivalent poslání do háje, jdu tak vykonat. S rudýma rukama jdu zpět a tentokrát to vypadá, že si sestra věří (není divu, do takhle naběhlé žíly by se trefila i moje slepá babička). Vítězoslavně mi zapíchne hřbet ruky a čekáme. Krev teče, ale rychlostí mrtvého šneka v koloně, takže čekáme dlouho. A bolí to jak svině. Někdy v polovině zvažuju, jestli by nebylo lepší si tu ruku (pravou, jen tak pro zajímavost) prostě useknout. Po době, za kterou bych nejspíš stihla přečíst celé Sestry Makiokovy, kdybych tedy dokázala zaostřit a kdyby mi v uších nehučely Niagarské vodopády, mi sestra jehlu vyškubne. Zkumavka je poloprázdná, vlastně spíš ze-tří-čtvrtin-prázdná. Sestra mě probodává pohledem a utrousí něco o tom, že se radši jde zeptat laborantů, jestli jim to stačí, jinak že ze mě vysaje i ten zbytek. Kavi se při té představě hroutí a z dálky slyší umíráček.

Naštěstí to stačí, poněvadž jinak bych tam sebou zaručeně sekla. Netuším, na co mě to vlastně léčí, protože mám pocit, že je mi tak nějak stejně, jestli ne hůř, než předtím, než jsem ty prášky začla brát. A co teprve ty fascinující naměřené hodnoty, o kterých mi internet prozradil, že takových hodnot dosahovat rozhodně nemají. Jako wau, normální stav je pod 60 čehosi a můj zatím poletuje v závratné výšce 1500+.

Mohlo být hůř – mohla jsem mít cukrovku nebo nějaký jiný neduh *spokojeně usrkává kafe zabalená do tří dek, teplých ponožek a mikiny* Ano, jsem zmrzlina.