Japonská literatura minulosti, současnosti a budoucnosti

Nevýhodou sledování stránek vaší staré katedry je, že se vám po škole sem tam zasteskne (pokud se tedy nevyhlašuj data státnic – to jste najednou strašně rádi, že už jste v zaměstnání). Výhoda je pak ta, že občas, ale opravdu jen občas, objevíte akci, na kterou jste i schopní se dostat, protože se neodehrává 250km daleko. Takhle jsem objevila konferenci o japonské literatuře, kterou pořádala Karlovka. Šance, že uvidím někoho známého, tak byla mizivá, ale téma znělo zajímavě (literatura – na tom se taky nedá nic zkazit), tak jsem se hecla, že půjdu. Bohužel informační hodnota poskytnutých propagačních materiálů mi přišla taková… japonská (aneb s mlhavostí nejdál dojdeš), takže jsem ještě narychlo psala organizátorům, jestli se falešný laik může též zúčastnit. Prý jo. No tak tedy jo.

V pátek jsem zdrhla dřív z práce a zamířila do Karolina. Já, takový znalec Prahy, jsem tam samozřejmě nikdy nebyla, takže jsem se určitě tvářila děsně vyděšeně, jestli jim náhodou nelezu do nějakého tajného střediska nebo tak něco. Povzbuzovaly mě však ukazatele, takže jsem tu honosnou místnost dokonce i našla (ty japonské knihy na parapetu a pobíhající Japonky mi výrazně pomohly). S hrůzou jsem shledala, že budu pravděpodobně jediný host zvenčí – všechno to byli lidé z Karlovky, případně Japonci a Japonky bůhví odkud. Prozíravě jsem se usadila na samý kraj, abych když tak mohla zdrhnout, a až do začátku jsem dělala, že tam nejsem. Výborná taktika, vřele doporučuji.

Když se kolem mě dorojili Japonci, shledala jsem, že se zúčastnilo i několik studentek. Super, alespoň nebudu vypadat jako takový trotl, který se připletl, kam neměl.

Vyslechli jsme si úvodní uvítání a představení hostů, které mě málem odrovnalo, protože jeden ze zúčastněných Japonců drmolil, polykal půlky vět a vůbec mluvil tak nesrozumitelně, že jsem si začínala říkat, jestli jsem omylem nevlezla k sinologům. Naštěstí další ze zúčastněných a přednášející hned prvního příspěvku mě vyvedl z omylu, když mluvil tak krásně, že jsem mu rozuměla každičké slovo.

Pan Džiró Asada, povoláním spisovatel, se sice očividně nedokázal držet svého scénáře, nemluvě o tématu, ale zase mluvil tak zábavně, že mu to určitě nikdo neměl za zlé. Téma jeho příspěvku znělo Japonská literatura a její tradice, což je samo o sobě dost těžko uchopitelné, ale přesto si myslím, že se mu to i přes všechny ty okliky a zábavná vyprávění podařilo.

„出来るだけ少ない言葉でできるだけ広い世界を表す。 Co nejméně slovy vyjádřit co největší svět.“

„シンプル、ナチュラル、オリジナル“ aneb jednoduše, přirozeně a originálně

Ačkoliv jsem se na začátku děsila, proč má jeho příspěvek nejdelší časovou dotaci a o čem tam chce celou dobu vyprávět, v závěru se ukázalo, že vlastně šlo o nejlepší příspěvek dne. Pan Asada uměl zaujmout, uměl vyprávět v souvislostech a nenásilnou a zajímavou formou podat v podstatě suché informace, jež by od kohokoliv jiného posluchače jistě nudily. A kdybych si jeho vyprávění nahrála, měla bych rovnou i návod, jak psát eseje v japonštině, protože ani přes všechny ty odbočky se neztratila spíše odborná forma úvodu, teze, argumentů a protiargumentů a závěru. Moc pěkné!

Z druhé přednášky, Japonská literatura v českých překladech, jsem si odnesla jedinou zásadní informaci – do češtiny bylo přeloženo 714 děl japonské literatury (z toho knižně 483 děl, zbytek časopisecky). Otázkou zůstává, kde jsou, co jsou zač a proč o nich nevím.
Jinak se v podstatě jednalo o výčet, co se kdy překládalo. Sice to bylo rozděleno na jednotlivá období a jaký typ literatury byl tehdy překládán, ale autoři a názvy nám byly předhozeny víceméně bez jakéhokoliv dodatku či komentáře.
Na prezentaci to asi úplně nebylo. Informační hodnotu to nemá ani pro studenty japanologie, protože ti zhruba vědí, co se dá sehnat a co je ztraceno v hlubinách dějin (mává českému překladu Sósekiho Boččana), ani pro laickou veřejnost, protože té ta jména zase nic neřeknou. Japoncům to možná může připadat jako zajímavost, ale nevěřím, že by si z toho nějak moc odnesli.

Poslední slide prezentace pak byl věnován výčtu toho, co se nepřekládá (tokugawská literatura, 70. a 80. léta minulého století, současná literatura).

Je fakt, že z takového tématu se asi moc udělat nedá. Otázkou zůstává, proč si ho teda proboha vybírat? (A proč ho monotónně odemlít a být u toho stejně znuděný jako posluchači?)

Po krátké pauze pak nastala chvíle, kdy si zástupci PEN klubů obou zemí popovídali… nevím o čem. Upřímně jsem po úvodních vzletných frázích ztratila pozornost, a pokud jsem ji v průběhu našla, tak jsem stejně netušila, o čem že se to vlastně mluví. Každopádně obrovský obdiv patří tlumočnici, protože byla naprosto skvělá, vůbec nic ji nezaskočilo a s přehledem zvládala i ohromné množství průpovídek přítomných. Prostě wau!

ni_ka

Poslední, co se stihlo před koncem, byl krátký přehled současných japonských spisovatelek a jejich
děl. Z toho jsem si odnesla nejvíc poznámek, protože občas to byly takové perly, že by byla škoda na ně zapomenout. No uznejte sami:
Ojajubi P no šúgjó džidai (Rieko Macuura) – protagonistčin palec u nohy se jednoho dne změní v penis a ona se musí vypořádat s různými situacemi, např. když dostane erekci v přeplněném metru.

Sacudžin šussan (Sajaka Murata) – protagonistka žije ve světě, kde platí, že když porodíte 10 dětí, můžete beztrestně jednoho člověka zabít.

Básnířka ni_ka, jejíž verše vypadají jako Pokémon GO (prý)

Nejen, že to bylo zajímavé, ale ještě jsem si odnesla tipy na knihy, poněvadž ani jednu z probíraných spisovatelek neznám. Přednášející navíc mluvila hezky srozumitelně a o všech autorkách a jejich knihách nám něco pověděla, takže se vyhnula suchému výčtu, který by nás takhle na závěr určitě dorazil. Tuhle část bych klidně rozšířila – přeci jen jsem na ty spisovatelky vysazenější než na jejich mužské protějšky (mává směr Higašino, u kterého jsem se stále nerozhodla, jestli za to stojí nebo ne).

Ačkoliv původně bylo na programu ještě Realita v japonských románech a Tajemství japonské literatury, ani na jedno z toho bohužel nedošlo. I tak to ovšem bylo zajímavé a nemám pocit, že bych byla nějak zklamaná. Zase jsem se na chvilku mohla vrátit do doby, kdy jsem ještě měla co do činění s japonštinou. Zase jsem si mohla poslechnout něco málo o japonské literatuře a postesknout si, že se k nám máloco dostane. Sice jsem na začátku měla pocit, že tam nemám co dělat, že tam nepatřím, ale i to se v průběhu poddalo.

Osobně jsem pro víc takových akcí, ale organizace a všechno to zařizování je určitě dost složité, takže je mi jasné, že je to na dlouhou dobu asi tak všechno, co mě čekalo.