Nobeocký harém

Když jsem byla mladší, říkávala mi maminka, že když se nebudu učit, bude ze mě paní uklízečka.
Milá mami, asi jsem se přeci jen učila málo; už je to tady - jsem uklízečka.

Moje druhá hostitelská rodina tohoto léta se nachází ve městě Nobeoka v prefektuře Mijazaki. Když jsem se na jaře snažila dohodnout zdejší působení, přišlo mi velmi podivné, že se mi nikdo neobtěžoval říct, o jakou práci se vlastně jedná. V kategorii Typ působiště bylo uvedeno Ubytování - jiné a při vyměňování emailů mi bylo sděleno, že je zde spousta vysokoškoláků, ale jen kluků. Jinými slovy jsem byla lehce zmatená, kam že to vlastně jedu. Nepomohl ani poslední email, kde jsem konečně našla název zdejšího působiště a díky tomu i internetové stránky. Až když jsem se dostala na místo, zjistila jsem, že se víceméně jedná o vysokoškolské koleje pouze pro kluky.
Tak jsem si myslela, že budu dělat to, co dělají uklízečky u nás na kolejích v Olmu - vytírat chodby, schody, jednou týdně koupelny, umývat nádobí, popř. když to bude hodně špatné, tak i uklízet pokoje ubytovaných studentů. Omyl, přátelé. Vypadá to, že většina mé práce se týká úklidu bytu vedoucí koleje, paní Aojamy, která obývá vrchní, tedy třetí patro budovy, a když prý budu mít čas, můžu jít pomoct umývat nádobí. Paní Aojama totiž na ten úklid asi moc nebude soudě podle stavu bytu a množství prachu prakticky všude. Ještě že nemá děti, o které bych se musela starat - to už bych byla úplná au-pair. Na druhou stranu zdejší práce zabere tak dvě tři hodinky času a zbytek se flákám. Tomu říkám velké plus.

můj pokoj

Další plus je krásně prostorný pokoj s vysokým stropem a oknem! Kdo by čekal, že něco takového je vlastně luxus *vzpomíná na předchozí vlhké sklepení* Už jsem objevila i kafe (bylo v mrazáku - který inteligent dává kafe do mrazáku?? O_o) a obědy i večeře jsou hrozně fajn. Večeře je stejná, jakou mají studenti - tedy hlavní chod, rýže, misoširu a dvě různé přílohy, z nichž jedna se snaží připomínat salát. Oběd dostávám ve formě benta, které by teda mohlo být krapet větší, ale já si nestěžuju. Akorát snídani jsem vypustila, neboť ta se podává někdy před osmou a abych vstávala v sedm jen kvůli snídani (práce mi začíná tak okolo 11), tak na to se můžu vybodnout a radši si přispím. Jelikož se vaří vlastně pro klučičí osazenstvo, v každém jídle je maso. Tomu teda říkám luxus. Ti kluci jsou vůbec strašně zhýčkaní - nemusí po sobě mýt nádobí ("Jsou to přeci kluci"), nemusí si vařit, bydlí na pokoji sami, nemusí si uklízet pokoje - to za ně dělají jejich rodiče, kteří za nimi přijíždějí tak jednou dvakrát měsíčně, a než se nastěhují, jedou se sem podívat i s rodiči. Já prostě nestačím zírat. Tohle že jsou vysokoškoláci? Víceméně dospělí lidé? Jak hodlají přežít, až přestanou být vysokoškoláky, stanou se šakaidžiny a budou se muset postarat sami o sebe? A neříkejte, že si najdou holku -  Japonci na to randění zas tak nejsou.

Což mě přivádí k myšlence, že jsem se chtěla podělit o jeden velice zajímavý dokument, o který se před nedávnem podělila Ely na svém blogu (http://shoutengai.blogspot.cz/2014/07/o-tom-jak-je-vlastne-nase-spolecnost.html) a já jsem měla příležitost ho zkouknout teprve dneska. Jmenuje se No Sex Please, We're Japanese a zkoumá soudobé společenské problémy v Japonsku v souvislosti se stárnutím populace, snižováním porodnosti a neochotou mladých Japonců randit. Rozhodně stojí za zhlédnutí, i když má něco přes 50 minut.

Člověk si říká, jak to mohli nechat zajít tak daleko a proč s tím někdo něco nedělá, ale nesmíme zapomenout, že se jedná o Japonsko, které vždycky začne něco dělat s křížkem po funuse a většinou to stejně dopadne dost blbě. Holt Japonci, co by od nich člověk chtěl, že ano.

Ale zpět k mému wwoofování. Hned první den, co jsem sem přijela, se mi stala taková ne zrovna záviděníhodná příhoda - dorazila jakási reportérka Mijazaki Ničiniči šinbun udělat rozhovor s lidmi z kolejí, aby o tom všem mohla napsat článek. No a dorazí na klučičí koleje a koho nevidí - cizinku! "Tak to se s ní musím dát do řeči, že ano. Ale nevím, jestli umí japonsky... no tak budu mluvit pomalu a zřetelně a ona se chytí." Přesně to si asi slečna řekla a jala se mě vyslýchat. Já samozřejmě sotva dorazila, tak jsem o zdejších poměrech věděla úplný kulový, ale ani to ji nezastavilo a furt se vyptávala. Úžasný pokec, jen co je pravda. A samozřejmě udělala mrtě fotek, takže se nicnetušící Japonci můžou těšit na můj ksicht v novinách *headdesk* -_-;;

moje bentó

Na druhou stranu si pár kluků večer udělalo čas a společně s paní Aojamou jsme pokecali, což bylo trochu víc fajn. A jsou docela i milí - jeden, jehož jméno jsem úspěšně zapomněla během tří vteřin (stejně jako jména všech ostatních) a jenž se podobá Takuovi, spolužákovi z Ucunomije, mi dokonce vynesl kufr do třetího patra a osvětluje mi, jak tady co funguje (mimochodem je to budoucí doktor). Takže tady v podstatě mám vlastní harém (a v něm i jednoho bišíka!), akorát je teda valná většina mladší než já.

Vypadá to, že dnes se poprvé podívám do města (a ano, je to město - z okna vidím Lawson, to mi stačí na definici města namísto vesnice). A jednou, až nebude lejt jako dneska, tak se snad i dostanu k moři.


PS.: Včera večer jsem se nudila, tak jsem si pustila film Battlefield Baseball (Džigoku kóšien) a to prostě musíte vidět! Strašně by mě zajímalo, co ten režisér šňupal za skvělej matroš, protože ten film je naprosto ulítlej - to tam máte baseball, školní gangstery, bojová umění, usekané hlavy, napůl androidy, muzikálová čísla, roztleskávačky, dlouho ztracené bratry, lásku a vše je vyprávěno psem alkoholika, který se nakonec přeci jen uchlastá k smrti. Prostě si to pusťte, protože to je naprosto špičkový a takový japonský :D

Beppu

Beppu, město onsenů. Tak co myslíte, že Kavi udělala jako první?
Správně - vykašlala se na onseny a zahučela do moře XD

Beppu se nachází zhruba 10 km od Jufuinu, ovšem to je vzdálenost vzdušnou čarou. Ve skutečnosti stojí v cestě hory, tak se to musí objíždět a vlakem to trvá asi hodinu a půl. Je to dost větší město než Jufuin, je tu víc obchodů, víc turistů, víc onsenů a hlavně tu mají moře. Na to jsem se těšila nejvíc. Rychle jsem se ubytovala v hostelu a už spěchala k vodě. Jenže ouha - mají tu dvě krásné pláže, ale moře je příšerně špinavé. A tím myslím sakra hodně - všude jsou doslova hromady odpadků, což odrazuje i takového zarytého milovníka vody, jako jsem já. Jen si vemte - třeba dneska byla neděle, byly tři odpoledne a na pláži jsem byla jediná. A to je krutá realita - pláže tu jsou jen na okrasu, nikdo je nevyužívá. Město by mělo investovat do úklidu moře a pobřeží, protože tohle je vážně hnus.
Do dnešního odpoledne se to však ještě jakž takž dalo - když jste se přebrodili přes ty odpadky, tak dál už to moře bylo relevantně obyvatelné. Dokonce jsem tam hned první den viděla hejna rybiček (které chudinky na hladině lapali po dechu - ok, tak to zas taková sláva není, no). Upřímně jsem měla strach, když jsem si v té vodě odřela koleno, abych nedostala tetanus (kavi není očkovaná -_-). Ale dalo se; dnes odpoledne ovšem připlula další zásoba odpadků a to už bylo moc i na mě. Nechápu, kde se to bere - to někde musela být vyplavená skládka nebo něco, protože to není normální, aby připlouvaly nejen různé obaly a lahve, ale i boty, čepice, baseballové míčky...

Když se zrovna nekoupu, opaluju se. Tím jsem tu taktéž za exota, protože jak už jsme si řekli, Japonci se neopalují. I když já se tedy spíš pálim, protože vždycky jako na potvoru na tom sluníčku usnu. Ale už alespoň nejsem přehnaně bílá. Jenže zase mi na obličeji naskákaly pihy (poprvé O_o). No a když nejsem rozplácnutá na sluníčku jako ještěrka, tak si to štráduju někde po okolí. Jedním z takových větších výletů byla i výprava do Umidžigoku neboli Mořského pekla, což je jedno z osmi nehorázně horkých jezírek, tzv. pekel, v Beppu. A protože jsem si nechtěla připadat jako pecivál, měla jsem takový inteligentní nápad dojít tam z hostelu, jenž je kousek od nádraží, pěšky. V poledne v pětatřiceti stupních na přímém slunci a do kopce. Nedělejte to, radím vám dobře, NEDĚLEJTE TO! Cesta mi zabrala zhruba dvě hodinky a už asi po té první jsem měla pocit, že jestli ujdu ještě pár kroků, zaručeně padnu a umřu. Velmi tematicky tak působil hřbitov, okolo kterého jsem šla. Nejhorší bylo, že jsem skoro celou dobu měla pocit, že jsem zaručeně ztracená, protože prostě není možné, aby to bylo tak daleko.

Nakonec jsem se teda doplahočila, ale příště radši risknu ten autobus. Asi jsem musela vypadat fakt zle, protože i slečna, co prodávala vstupenky, mi ochotně vyběhla naproti, abych nemusela až k ní. Umidžigoku bylo krásně průzračně modré a připomínalo tropické moře, což mělo za následek, že jsem do něj chtěla skočit, i když mi hlas nahrávky stále dokola opakoval, že voda má 98°C. Jediná voda, do které jsem se tak dostala, byl onsen pro nohy, což v horkém létě nejspíš není takové pošušňání jako v zimě. V přilehlé zahradě jsem si trochu odpočinula a mohla vyrazit na zpáteční cestu - tentokrát alespoň z kopce.

Shodou náhod se mi taky poštěstilo, že po celé tři dny, které jsem v Beppu byla, probíhal tzv. Nacu no joi macuri, letní festival, takže všude byly stánky s jídlem, pitím, různé další blbůstky jako chytání zlatých rybiček, mraky lidí, dokonce dvě hudební pódia (v sobotu na dolním pódiu vystupoval jakýsi háfu hawaian Šó něco něco, který měl velmi dobré předělávky amerických hitů včetně Radioactive od Imagine Dragons -měla jsem si to nahrát, kruci >.<) a v neděli i jakési tradiční taneční vystoupení a ohňostroj. Konečně jsem si tak mohla zase dát ikajaki *-*

Mimochodem, řetězec konbini 7eleven zavedl automaty na horké i ledové kafe za 100 jenů, které mě už několikrát zachránilo, a já je za to upřímně zbožňuju! <3

Další fotky zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Japan_2014

Kempování

Od posledního příspěvku se událo takové množství věcí, že něco z toho zaručeně zapomenu, ale pokusím se vybavit si to nejdůležitější.

Jedna z hlavních věcí byla to, že mi s Přemoudřelou prdelí nakonec přeci jen došla trpělivost a promluvila jsem s majitelem o tom, jak se věci mají. Ukázalo se, že i on sám měl podezření, takže prý ho bude víc hlídat. Což znamenalo, že večer jsme s Yin neměly téměř žádnou práci a všechno dělal jen Přemoudřelá prdel. Myslela jsem, že mě za to zabije a když ne hned na místě, tak později ve spánku nebo tak. Smolím však tento příspěvek, což znamená, že jsem to přežila. A jestli si z toho dotyčný vzal ponaučení? Ha ha, ne - následující dva dny jsme totiž jeli kempovat, a když jsme se vrátili, bylo to to samé hovado, co předtím. Nu což, někteří lidé se prostě nemění, já jsem ho nesnášela až do posledního okamžiku a doufám, že holky to taky nenechají jen tak a poradí si s ním líp, než jsem to udělala já.

V úterý 22. jsme odpoledne odjížděli s celou rodinkou a kamarádkou starší dcery, Juki, kempovat. Všech devět se nás nacpalo do minivanu a už jsme si to razili směr jih prefektury Óita. Ty dva dny jsme toho najezdili sakra hodně - společnost nám dělaly písničky Glay, Greeeen a Perfume (zajímavá kombinace). První noc jsme strávili v chatce těsně u moře, což jsme všichni přijali s nadšením. Většina z nás se hned rozeběhla k moři (s výjimkou Přemoudřelé prdele, jelikož ten neměl plavky - zato si to v těch 35°C štrádoval kolem v dlouhých kalhotech, větrovce a srandovním kloboučku). Potvrdila jsem si, že Japonci prostě neplavou, a jakmile uplavete víc jak pět metrů, koukají na vás s obdivem. Později jsme si udělali vyjížďku po okolí a někoho napadlo vyšplhat se na rozhlednu, která stála na kopci. S vyplaženým jazykem jsme se plahočili 600 metrů po schodech v závěsu za otcem rodiny, který ještě v náručí nesl nejmladší dceru. Nakonec jsme se přeci dočkali konce, pokochali se výhledem na zapadající slunce a zase vyrazili dolů.

Pak už jen nakoupit večeři a snídani na další den a zpátky do chatky. Po večeři jsme hráli karty (konečně jsem si vyzkoušela baba nuki, co furt hrají Araši) a když se úplně setmělo, šel se udělat ohňostroj, zapalovaly se tzv. senkó hanabi, což je něco jako prskavky (ale ty naše teda mají lepší efekty) a pohazovala se kolem rotující pyrotechnika (což jednou spadlo na místo, kde byla nejmladší Waon - jedna z mnoha událostí, kdy nastalo naprosté ticho a všichni na okamžik jen s hrůzou přihlíželi, jak tohle dopadne; další taková byla, když Waon spadla z vrchní části palandy, když se chytla madla eskalátoru a to ji táhlo nahoru z vnější strany, když se rozeběhla na silnici...). Tu noc se po vyhnání všech cikád spalo poměrně dobře na to, že jsme spali na tvrdé zemi bez polštářů či přikrývek. Ráno nás pan majitel vytáhl ven na rozhlasovou rozcvičku a pak jsme měli menší volno do odjezdu v půl deváté.

Další den jsme strávili ježděním po atrakcích v okolí - dětské hřiště, svatyně s vodopádem a zahradou,staré podhradní městečko s pěknými baráčky, kde si pan majitel se synem Inasem a Waon hráli na nindži a využívali přitom velmi vtipné krycí manévry. Ubytovali jsme se v dalším kempu, který se zaměřuje na historické domky (ale aspoň tam byla elektrika), vykoupali jsme se v místním bazénku a vyrazili na další poznávání okolí: krápníková jeskyně, kde jsme dostali helmy a ta moje mi furt padala a já viděla kulový, autobusová zastávka s Totorem, závěsný most a vodopád, přírodní studánka a nakonec i onsen. Vraceli jsme se až za tmy, takže jsme viděli i hromadu hvězd, a přestože jsem opět nenašla Velký Vůz, viděla jsem padající hvězdu ^_^

Tu noc se spalo sakra špatně, jelikož byla neskutečná kosa a já spala jen v sukni, tílku, na tvrdé podlaze bez jakékoliv přikrývky. V půlnoci jsem se z nouze přikryla ručníkem, což mi ovšem nijak nepomohlo, protože ručník byl ještě mokrý. Každou zhruba půlhodinu jsem koukala na hodinky, když už se bude sakra rozednívat a drkotala zubama. Zhruba v šest vstával majitel i děcka, rozsvítilo se a asi jsem vypadala fakt špatně, protože po mně hodili spacák, ať si do něj vlezu. Konečně trocha tepla! Užila jsem si své dvě hodiny spánku a už se zase jelo - první park s mini zoo, který ovšem vypadal, že je těsně před zavřením - kromě dvou koz a jedné skluzavky tam vůbec nic nebylo, tak jsme se posunuli dál. Následující park byl překrásný, ale nikde ani noha - na jednu stranu fajn, na druhou je škoda, že o tomhle místě nikdo neví. Ale bylo fakt vedro, a to i na procházky, tak jsme zamířili do parku Nanasegawa, kde teče stejnojmenná řeka, kde jsme se s dětmi čachtali po kolena ve vodě. Když se přiblížila doba oběda, zavezl nás majitel do nákupního centra, ať si seženem, co chceme. Já jsem se odbyla onigiri a mačča latté (*-*) a radši jsem trajdala v knihkupectví a 100 jenovém obchodě (další vějíř a další hůlky). No a tím naše dobrodružství skončilo - dokodrcali jsme se zpět do Jufuinu, vykopli děti, ať mažou do školy, já a Yin jsme zalehly a večer další šichta.

Když jsem se po pár hodinách vzbudila ze svého odpoledního spánku, Yin mi oznámila, že prý je tu další wwoofer - dívčina z Taiwanu. Šla jsem se na ni teda podívat, abych zjistila, kdo že mě to nahradí. Vlastním jménem Ting, nechávala si ovšem říkat Orange (no idea proč), je 19 letá absolventka střední školy, která se před půl rokem rozhodla naučit japonsky a teď tedy žije v Kjótu a šprechtí plynně japonsky. Měla jsem chuť brečet, když jsem to viděla. Je to takový ten typ akční holky, co se ničeho nebojí a do všeho jde s vervou - přesný opak mě. Ale sedly jsme si a než se kdo nadál, vypadalo to, že se spolu známe asi stejně dlouho, jako jsem se znala s Yin. Učila se rychle, a tak nám i večerní směna skončila dřív (protože tentokrát dokonce pracovali tři lidé místo dosavadních dvou *hnusný pohled směrem k Singapurci*). Pak jsme si sedly v jídelně a klábosily, řeč přišla i na Přemoudřelou prdel, tak jsme jí vyložily, co je zač a občas jsme se i pobavily nad jeho divností (třeba jak během kempování měl jít vyhodit prázdné pet lahve, ale on do nich místo toho natočil vodu a snažil se je vpašovat do auta s tím, že je to pro případ, kdybychom se ztratili a šlo nám o přežití...XD Nebo jak si vyfotil seznam hledaných zločinců a pak podezíravě koukal na všechny Japonce kolem XD). Dokonce jsme všechny tři společně vlezly do onsenu.

Následující ráno bylo moje poslední v Jufuinu - znovu jsem měla jízlivé poznámky k Přemoudřelé prdeli, znovu jsme všechnu práci zvládly jen ve třech. Úklid byl sice náročný, ale taky se dalo. Pak už jen dobalit, sníst si oběd (karé raisu!) a už mě paní domácí Tomomi vezla na nádraží. Holky se svezly taky, tak jsme se rozloučily až tam.

No a já nasedla na vláček směr Óita a Beppu a skončila ve druhém zmiňovaném městě. Ale o tom až zase příště.

Další obrázky i nadále přibývají zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Japan_2014

Za co, Gackte, za co?

Dneska mi v jednom online testu (enneagram) vyšlo, že jsem tolerantní člověk (a taky že hledám autoritu, které bych mohla věřit, ale jsem příliš podezíravá - jn, sedí to). Těžko říct, jestli je to pravda, protože momentálně si připadám jak saň. Minule jsem se zmiňovala, že nám tu přibyl pan Přemoudřelá prdel. Sice jsem předtím tvrdila, že kdyby nás tady bylo víc, byla by to větší sranda, ale že jsem zrovna musela narazit na takovýho idiota - to by mi bylo líp samotné.

Přemoudřelá prdel je totiž - co se práce týče - spíš typ ulejváka. Ne že by přidělené úkoly flákal, to ne, to on je udělá (i když mu to trvá týden), ale pokud může, tak se z blízkosti práce radši odklidí, aby žádné úkoly ani nedostal. Dneska jsme měli na snídani 15 lidí, což jsou hory nádobí. Já jsem musela přerušit svou snídani a jít odmývat nádobí, aby jsme se v něm neutopili, a u tohohle úkolu jsem už zůstala. A Yin pak to příšerně horké nádobí vyndávala z myčky a uklízela zpátky na místa. Ani jedna jsme se až dokonce směny nezastavily. Kde byl pan Přemoudřelá prdel? Nemám tucha, ale kuchyň to nebyla. A vím jistě, že ani nenosil nádobí ke kuchyni, protože to dělal pan majitel Rjó. Co tedy celou dobu dělal? Kdo ví. Objevil se až ve chvíli, kdy jsme s Yin končily - stoupl si do dveří a máchal rukama, jako by neměl co dělat. Když jsem jízlivě poznamenala, že to vypadá, jako kdyby tu snad žádná práce ani nebyla, to hovado se jen usmálo. Grrr! A ještě víc mě vytáčí, jak se pokaždé, když mu řeknu, aby něco udělal, tváří, jako kdybych ho šikanovala, ale on se statečně držel a nepodléhal mé tyranii. A některé věci mu můžu opakovat donekonečna a stejně to neudělá *sigh*

Já si o sobě sice taky myslím, že jsem tolerantní, ale takovýhle typ lidí mi prostě leze na nervy - když má něco dělat sám za sebe a rozhodne se radši nic nedělat, tak prosím, ale když tu máme všichni spolupracovat a jen on toho není schopen, tak to bych ho nejradši nakopala do zadku. Tím víc, že ho nikdo nenutil tady být - on sám sem chtěl, vždyť je to dobrovolnická práce. A upřímně si myslím, že když toho hodlá tolik sežrat, měl by si to taky zasloužit.

Dneska jsme měli mít k obědu rýži s něčím - no on nám ji sežral k snídani, tak nám chudáci majitelé takhle narychlo sehnali jen instantní nudle a k tomu pár paprik, rajčátek a dalších zbytků. Původně jsme si to sice měli udělat dohromady, ale já potřebovala ještě jít do drogérky, tak jsme si každý vařil sám. Yin stačil jeden balíček; mně stačil jeden balíček; on se přišel zeptat (zrovna když jsme pak s Yin dospávaly), jestli ty tři zbývající může sníst *headdesk* A stále se nás snaží přesvědčit, že množství jídla, co dostáváme, není dostačující, a jestli prý nehladovíme. Když jsem mu suše oznámila, že nehladovíme, že on možná jen příliš žere, prohlásil, že já se nepočítám, protože mám dost tukových zásob, a tudíž hlad vlastně vůbec necítím...

Tak jsem se zvedla, odešla si koupit alkohol a momentálně se uklidňuju sledováním Araši.
Některé lidi by prostě mělo být beztrestné nakopat do prdele! >.<

Edit.: při večerní směně, když jsme měly hordu nádobí (11 lidí), prostě odmítl pracovat. Místo toho se šel radši v klidu najíst, zatímco my s Yin makaly. Jestli v tom bude zítra pokračovat, asi si už fakt půjdu stěžovat, protože mě to prostě vytáčí a Yin taky. Jako já sice za týden mizím, ale ona tu s ním má být celý další měsíc...

Hóóóřííí

Dneska si dáme jednu aktualitku, která je stará zhruba hodinu. V Jufuinu, poblíž našeho hostýlku, vypukl ve třičtvrtě na jednu požár. Nejdřív jsem si myslela, že Japonci pálí nějaké svinstvo, podle černého kouře nejspíš pneumatiky nebo tak něco. Jenže kouř se zhoršoval a bylo ho čím dál víc. Já byla v tu chvíli rozplácnutá venku před barákem na sluníčku a dým se stoupajícími obavami sledovala. Pak se staly dvě věci najednou - v okně jsem uviděla Yin, jak si dým fotí mobilem, a v dálce jsem uslyšela sirénu. A bylo jasno - hoří. Popadla jsem mobil a šla očumovat, jelikož jsem požár ještě nikdy neviděla. Nejdřív byl všude jen dým a nebylo jasné, odkud to vlastně jde, ale během pár minut se objevily vysoké plameny a to už u nás byl i majitel hostelu a povídá, že je to něčí dům. S Yin jsme ho následovaly, když se šel podívat blíž. Z malého placu, který nejspíš slouží jako parkoviště, jsem už krásně viděla verandu a jeden z pokojů. Tou dobou byl už celý barák v plamenech a na parkovišti naproti stály dva hasičské vozy, jedni policajti a sanitka. Všichni pobíhali sem a tam, obhlíželi situaci, ale nikdo se k ničemu moc neměl. Prý není na hašení voda.

Tak jsme jen sledovaly, jak se celý dům mění v jednu ohnivou masu, poslouchaly, jak se propadají kusy střechy a jak si sousedé šuškají, jestlipak je majitel onoho baráčku v pořádku. Mezitím přijely další asi tři hasičské vozy, z kterých vyskákali odhodlaně se tvářící hasiči v krátkých kabátcích či nehořlavých oblecích, ale krom pobíhání kolem toho taky moc neudělali. Poprvé se voda objevila až po víc jak půlhodině od začátku požáru, což bylo kapku s křížkem po funuse. Vypadá to, že z toho domu naprosto nic nezbyde, a místo jeho záchrany se spíš pracuje na tom, aby se požár nerozšířil i do okolí. Zatímco tohle píšu, znějí tu další sirény a dým je zas o něco horší. Dokonce jsou odsud vidět i plameny. Podle toho, že tentokrát je zdroj o něco blíž, se domnívám, že oheň přeci jen přeskočil i na sousední stavení. Doufejme, že až k nám se to nedostane...

aktuální stav v době psaní příspěvku

Edit.: okolo půl páté se konečně podařilo požár uhasit, nikdo prý nebyl zraněn.

Ve třech se to lépe táhne (?)

Jufuin ožil, neboť nám tu přibyli další dva dobrovolníci. S první z nich sdílím pokoj - jmenuje se Yin a přijela k nám z Hong Kongu. Je mladší, stále usměvavá, trošku plachá, rychle se učí a je fajn. A má obrovský problém s komáry, kteří se ji snaží sežrat. Druhým dobrovolníkem je o rok starší James ze Singapuru, který má moře všetečných otázek, nadužívá frázi "I see, I see, I see" a všechno mu trvá věčnost, protože je nejspíš perfekcionista (to nejspíš si škrtněte - dneska večer vyrovnával koření, aby bylo všechno v jedné linii, aniž se ho o to někdo prosil). Přivezl si s sebou nejen vlastní rukavice na umývání nádobí, ale i svoje názory na to, jak by se co mělo dělat. A znáte ten vtip, kdy se v Japonsku sejdou Češka, Singapurec a dívčina z Hong Kongu, a Češka je ta jediná, kdo umí japonsky? Ne, protože to není vtip - to je Kavi na Kjúšú. A jak jsou majitelé najednou rádi, že mluvím japonsky :D Díky této výhodě jsem povýšila na manažera a mým úkolem je nováčky zaučovat, všechno jim svou lámanou angličtinou vysvětlovat a tlumočit jim příkazy vedení. Já. Ha ha ha -_- Po dnešní ranní směně jsem byla totálně vyčerpaná a to jsme před sebou ještě měli úklid...

I když je nás nyní na práci víc, nedá se říct, že bychom s prací skončili dřív. Za to musíme poděkovat Singapurci. Tomu všechno trvá týden, a protože další práce je vázaná na tu jeho, zpožďuje nejen sebe, ale i ostatní (hlavně mě - a to nejsem nijak zvlášť rychlá, spíš naopak) - třeba dneska měl vyluxovat celé přízemí a já po něm měla tu podlahu vytřít. Víc času jsem strávila čekáním, až skončí alespoň nějakou část, abych mohla vytírat postupně, než samotným vytíráním. S nádobím na tom byl velmi podobně. Navíc nejspíš nechápe frázi "nacpi do té myčky co nejvíc nádobí" a nechával mezi jednotlivými talíři obrovské mezery (asi aby se necítily utěsňovaně). Zato při přebírání klíčků se snažil trhnout světový rekord, což ovšem mělo za následek, že téměř nekoukal, co dělá, a já to po něm musela přebírat znova. A příval divných otázek a názorů na všechno od lingvistiky, přes biologii, až po politiku neustává (což mi neuvěřitelně leze krkem). Kvůli tomu jsem se rozhodla mu říkat Přemoudřelá prdel XD Mimochodem, pan Přemoudřelá prdel prý studuje japonštinu (má prý N4), ale z toho, co jsem viděla, to nevypadá. Navíc má očividně pocit, že každý prostě musí umět anglicky; na majitelku vždycky spustí takovou litanii, že chudák ženská vypadá, že se každou chvilku rozbrečí. A měli jste vidět ten zděšený výraz, když zjistila, jaký je Přemoudřelá prdel žrout; nejen že snědl večeři, což je porce, co mi bohatě stačí, ale ještě se vrhl na zbylou rýži a sežral množství, které jsme měli mít všichni tři dohromady zítra k obědu. Majitelka nasadila výraz O_O a neměla slov XD A ta představa, že Přemoudřelá prdel tu má být až do konce srpna... Ti kvůli němu zbankrotují...

No dobře, to by stačilo. Z dalších zpráv: venku se udělalo hezky, takže občas i vylezu ven na sluníčko a opaluju se. No, možná se spíš pálim, ale to je fuk - hlavně, že jsem venku. Příští týden nám pak bylo slíbeno, že pojedeme kempovat někam k moři, tak jsem zvědavá, jak to vlastně dopadne.

Přestal mi zničehonic fungovat mezerník, což mě neuvěřitelně irituje. Zvlášť když mám psát něco delšího jako tohle. To bych prostě nedala. Tak mi nezbylo, než si zjistit, jaké jsou možnosti. Oprava tu nepřichází v úvahu (alespoň v současnosti) a aplikace Klávesnice na obrazovce mi taky nesedla. Jako nejlepší možnost se nabízelo nastavit klávesnici tak, abych funkci mezerníku vrazila nějaké jiné klávese. Naštěstí mám na klávesnici vedle ypsilonu ještě jednu spešl klávesu, kterou moc nepoužívám, takže jsem ji přinutila fungovat jako mezerník, na což si stále ještě zvykám (ale je to mnohem rychlejší, než vkládání mezer během psaní nebo na konci). Funguju, což znamená, že můžu dál sepisovat tyhlety moje kecy - to jste rádi, že? XD



A nakonec se ještě vrátím k předchozímu příspěvku z Jufuinu, kde jsem zmiňovala můj hon na lístek na film Pikanči, kde hrají Araši. Tak ho fakt mám! *-* Ještě stále tomu nevěřím, tím víc, že ty lístky byly fakt hned první den vyprodaný (všech 250 tisíc...). Dokonce to přimělo vedení Johnny's, aby pustili film i do dalších měst krom Tokia. Oh my god, já si to snad ani nezasloužím :) *fangirlí*

Japonské vrtochy III.

1) Sanitky
Ne že bych se v nějaké osobně projela, to ne, ale když vidím, jak jezdí, tak ani nechci. Těžko říct, jestli okolním řidičům nikdo nevysvětlil, že když jede sanitka, tak mají uhnout a pustit ji, nebo jim na tom chudákovi absolutně nezáleží; každopádně jakmile se ozve sanitka, okolní auta ji víceméně ignorují, v lepším případě zastaví přesně tam, kde jsou. Nic naplat, že saniťáci mají megafon a hlásají, že jedou, aby jim všichni uvolnili cestu - pustí je jen velmi, velmi neochotně a sanitka se tak pohybuje téměř krokem. Docela by mě zajímalo, kolik lidí to tak zhruba nepřežije, protože cesta do nemocnice trvala příliš dlouho.
A neříkám to jen proto, že jsem viděla jeden nebo dva takové případy - pokaždé, když jsem viděla sanitku, bylo to to samé. O hasičích či policistech se nemůžu vyjádřit - policajti většinou nikam nespěchají a hasiče jsem viděla jednou a to byla cesta zrovna volná.

2) Eskalátory vs. schody
Tohle není ani zdaleka pouze japonský trend - u nás v Čechách to máme taky. Máte schody a vedle eskalátor: co si vyberete? Většina lidí zamíří na eskalátor, někteří mladí si ovšem odvážně troufnou na schody; o to víc, pokud vedou dolů. Chcete se v Japonsku vyhnout davu? Zamiřte na schody. Pokud je vedle eskalátor, je obrovská šance, že schody budou jen vaše. Japonci si radši vystojí šílenou frontu na eskalátory a je jedno, jak dlouho jim to zabere - to seběhnutí schodů by je nejspíš zabilo. Na druhou stranu ovšem musím uznat, že když jsem potkávala babičky ve svatyních, byly schopné vyběhnout schody daleko rychleji než já a ani se moc nezadýchaly. Japonsko je holt země protikladů...

3) Ceny
Možná víte, že v Japonsku se letos 1. dubna zvýšila dph z 5 na 8 %, což má za následek zvyšování cen. Japonsko je už takhle drahé a ještě tohle. To ale není to, na co si chci postěžovat. Co mě krká je fakt, že někteří obchodníci mají ceny s daní, někteří bez daně a někteří se vůbec neobtěžují osvětlit, zda je uvedená cena již s daní, či bez ní. Pokud jde o džus za sto jenů, tak mě těch deset jenů nevíc nezabije, ale jakmile se jedná o něco dražšího, tak se pak u pokladny nestačíte divit. Každý nákup se tak stává dobrodružstvím - budou mi stačit peníze, nebo si mám radši vzít víc? Kdyby to nebylo Japonsko, určitě by mě úspěšně obrali - několikrát. A nebude líp - příští rok se podle všeho dph znovu zvyšuje, tentokrát na 10 %.

4) Telefonní čísla
V Japonsku se bez telefonního čísla prostě neobejdete. Nebojte, pokud nemáte kamarády, kteří po vás to číslo vyloženě chtějí, nikdo vám volat nebude, ale o to nejde. Chcete si koupit lístek na koncert? Potřebujete telefonní číslo. Chcete zaplatit složenku nebo třeba vnitrostátní letenku v konbini? Potřebujete telefonní číslo. Chcete lístek na dálkový autobus na letiště? Potřebujete telefonní číslo. A nenechte se mýlit - vaše běžné číslo je vám k ničemu, neodpovídá totiž žádaným normám. Potřebujete totiž jen a pouze japonské číslo. A víte, co je sranda? Ještě do nedávna platilo, že pokud nemáte cizineckou kartu, nemůžete si koupit mobil. Ano, slyšíte dobře - celý mobil; samostatné sim karty se totiž neprodávaly. Napsala jsem "do nedávna", jelikož si nejsem jistá, zda to tak ještě je. Nejen že se od té doby, co jsem tu žila, změnil systém cizineckých karet, ale slyšela jsem, že se změnil i systém prodeje simek/mobilů, ale ruku do ohně za to nedám. Pokud se tedy chystáte do Japonska, raději si zjistěte nejnovější info. Já osobně, když se po mně chce telefon, uvádím své staré číslo, které už neexistuje, a problém jsem s tím nikdy neměla. Nikdo vám totiž stejně nezavolá.

5) Noren
V japonských restauracích často narazíte na noren, což je jakýsi závěs oddělující nejen vnitřek restaurace od venku, ale i místnosti mezi sebou, často pak kuchyň od prostoru pro zákazníky. Délky mohou být různé od fakt kratičkých zhruba do výše ramen (zeshora samozřejmě) po dlouhé téměř až na zem. Beze sporu je to věc estetická a zároveň funkční, ale zkoušeli jste někdy procházet touhle nádherou s tácy s jídlem, když máte plné ruce a nemůžete ho odhrnout? To je humus, vážení - nemůžete se toho zbavit, vadí vám to v cestě, leze vám to do jídla. Je jedno, jak moc se u toho točíte zády, pomáháte si hlavou či lokty, vždycky vám to prostě zavazí. Já to proklínala už loni a letos na tom nejsem o nic líp. Občas mi prostě nezbývá, než se skrčit a ten nesmysl podlézt.

Sklepní skřítek

Zítra to bude týden, co jsem tady v Jufuinu jako wwoofer. Za tu dobu jsem vlastně nikde nebyla, nic moc jsem neudělala a po dnešku se dá říct, že jsem se vlastně nic nenaučila. Oproti loňské rodině z Izu jsem tady brána jen jako pomocná síla - není třeba se se mnou bavit krom udělování pracovních příkazů, není třeba mi sdělit např. to, že majitelé na půl dne zmizí, a já tu tak zůstanu trčet, neboť nemám klíče a odemčené to tu nechat nemůžu, není potřeba mi v podstatě nic moc sdělovat, protože se mě to stejně netýká. Já jsem tu jen od toho, abych prostřela, umyla nádobí a účastnila se úklidu pokojů - víc nikoho nezajímá. Třeba by to bylo lepší, kdyby nás tady alespoň bylo víc - práce je tu dost, ale místa asi málo - už takhle je ten můj sklepní pokojík dost maličký (a hlavně se rychle vydýchává vzduch, když to nemá okna). Kdybych tu byla ještě s někým, třeba by byly i chvíle u oběda či večeře zábavnější - takhle mi tady v kuchyni nechají pár mističek a zmizí a já musím vybalancovat umývání nádobí a jídlo. Jím vestoje, pokud možno co nejrychleji (a jak se mi teď má praxe coby zaneprázdněného vysokoškoláka hodí, že ano) a jakmile dožvýkám, už se musím vrhnout na nádobí, jinak to nestíhám. Stress-free život, jen co je pravda.

miliarda mističek a kdo to má jako umývat?! (no já, kdo jinej)

Ranní služby jsou peklo. Zvlášť, když jsem předtím u Moniky měla ve zvyku chodit spát okolo druhé v noci. O tom si tady můžu nechat jen zdát - čím dál tím víc si připadám jako zombie, a když zrovna nepracuju, tak pravděpodobně spím. Systém prostírání je pro mne stále záhadou - miliarda mističek a každá prý má své místo, ale já jsem krom hlavního chodu, rýže, polévky a skleničky naprosto ztracená. Dneska jsme měli na snídani 17 hostů a já myslela, že se z toho množství nádobí asi zvencnu. Což o to, mytí mi nevadí, ale všechno to odnosit do jídelny a nerozbít si přitom hubu, neshodit či nevylít to a pak to ještě naaranžovat jen proto, aby přišla majitelka a úplně to zpřeházela... Během pobytu tady si víc mrmlám pod vousy než skutečně mluvím - a je to poznat, protože pak mám problém dát dohromady jedinou větu a nedej bože, když se host na něco zeptá :x Jak jsem se zmiňovala, že mám hlásat, že je jídlo na stole? Tak to nedělám - můj panický strach je přesvědčil, že na tohle nejsem stavěná a hlásí radši oni, zatímco já se nenápadně uklidim do kuchyně, kde na mě hosti nemůžou. Upřímně - i na takovouhle práci jsem očividně naprosto levá a majitelé si jistě říkají, co tady vůbec pohledávám. Já to teda taky nevím. Snažila jsem si zodpovědět otázku, proč tu vlastně jsem, co mi pobyt tady v Japonsku přinese, ale odpověď jsem nenašla. Očividně to nedělám pro procvičování a zlepšování jazyka, protože za a) není s kým se bavit a za b) když už je s kým se bavit, tak se těch lidí příliš bojím a držím se zpátky.

zdejší okolí - rýže, rýže, základna jednotek džieitai, rýže

Ale zpět k poměrům tady. Jelikož jde o Japonce, je mi jasný, že na všechno mají svůj systém. Ale ten jejich je prostě trochu čotto. Řekněme jen tolik, že veškeré povrchy (stoly, umyvadla, zrcadla atd.) utírají ručníkem. Podle všeho použitým, který některý návštěvník odevzdal při odhlašování se z pokoje. Umyvadla se umývají jen rukama (a vodou, žádný saponát - povrch je přeci antibakteriální, ten to snese). O umývání nádobí mezi horama odřezků jsem se už zmiňovala, že jo? A o červech v koši (kteří rostou a batolí se už i kolem koše, jenž je naštěstí venku) taky, že? Mimochodem, mají tady u vchodu zlaté rybičky, ale něco mi říká, že je nikdo moc nekrmí. A mají tu onsen, o jehož čistotě radši nic vědět nechci. Ještě bych ráda dodala, že tu všechno příšerně vrže a systém "nejdřív vyluxujem a teprve pak setřeme prach a utřeme stoly, aby ty drobky mohly zase hezky zasvinit podlahu" jsem přešla pokrčením ramen. Stejně tak systém "začneme úklid, ještě než se hosti odhlásí, takže pokud umyješ umyvadla a host je ještě použije, no tak si to zopakuješ" už mě nezaskočí. Já nejsem systematický člověk, to ani omylem, ale občas by to alespoň nějaký náznak fungování schopného systému chtělo.

Nenechte se mýlit - lidi jsou to fakt příjemní, majitel je upovídaný extrovert, který se dokáže bavit se všemi o čemkoliv a majitelka je strašně milá a trpělivá osoba (vždyť má taky tři děti - to ani jinak nejde). Problémem je, že jsou příjemní spíš na ostatní. Tím nechci říct, že se ke mně chovají hrozně nebo tak něco, to ne, jen mě spíš tak ignorují, takže dny trávím ve své sklepní skrýši a cítím se tu jak nevítaný host, kterého z neznámého důvodu musí všichni strpět ve svém domě. Jako takový zlý skřítek. Prostě si nesedneme - oni jsou takoví ti sportovní nadšenci, co ve volném čase lozí po horách, a když jsem jim oznámila, že sport jde mimo mě, tak jsem v jejich očích určitě klesla. Oni v mých taky, když jsem zjistila, že nikdo z rodiny nečte (ano, mají tři děti a dvě z nich už umí číst). Zaplať pánbůh, že aspoň vědí, kdo je Sóseki.

jídelna

Dnešek byl fakt špatný den - nejen že jsme ráno měli fofr a já to prostě nestíhala, ale ani úklid mi dneska nešel, všechno mi padalo, luxovat jsem musela dvakrát, protože poprvé se majitelce zdálo, že jsem to odflákla, a podruhé mi zase vytkla, že se s tím moc patlám. Když mi pak konečně skončila směna, dostala jsem do zítra do večera volno. Jenže majitelé odjeli, takže stejně nikam nemůžu - tak jsem strávila den ve sklepě. Večer jsem navíc zjistila, že není divu, že mám volno, jelikož tu prostě nikdo není - ani majitelé ani hosti. Jen já. A jsem bez večeře, protože se na mě asi zapomnělo. Ještě že tu mají kafe a čaj (mačču a je fakt výborná! *-*). Ale zítra bych ráda ven, tak doufám, že tu někdo bude a že mě pustí.

Ještě si chci postěžovat, že dnes začínal prodej lístků na nový film Araši a hádejte, kdo tu beznadějně klikal na refresh několik hodin a nic z toho? Správně, já. Krucinál! Chjo, ale aspoň jsem včera viděla kousky Music Day, kde vystupovali. Mimochodem, nikdo tu není fanouškem. Koukala jsem na sbírku cédéček v kuchyni a je to všechno rock... a jedno album Girls Generation :D

další fotky jako vždy zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Japan_2014

Edit.: Nedala jsem stránkám l-tike pokoj a vytrvale jsem klikala a teď, téměř v jednu ráno, se na mě usmálo štěstí a hádejte co? MÁM REZERVOVANÝ LÍSTEK!! Omg, já ten film snad dokonce i uvidim! ^__^ *jde umřít blahem*

Jufuin, prefektura Óita

Když jsem si vybírala místo, kde budu letos wwoofovat, šlo mi hlavně o to, aby to bylo na Kjúšú a aby to nebylo pěstování rýže nebo nějaká podobná zemědělská činnost, protože co si budem povídat, nejsem zrovna zemědělsky zdatná (a v tom japonskym letnim vedru to taky asi není zrovna pošušňání). Vzpomněla jsem si tehdy, že mi Hayley, učitelka z Hong Kongu, kterou jsem potkala v Šiinokijamě, doporučovala místo zvané Jufuin - že prý tam mají hostel a jsou hrozně milí a kdesi cosi. Ok, řekla jsem si, zkusíme to. Komunikace probíhala úspěšně, jediné, co mohlo představovat problém, byl fakt, že z nádraží bylo nutno zatelefonovat do daného hostelu, aby mě vyzvedli. Já a telefonování, že ano. Naštěstí ovšem stále mám telefonní kartu, co jsem si koupila hned po příletu na Naritu, když jsem tu byla prvně. Po příjezdu z Fukuoky jsem tedy šla volat a proběhlo to jakž takž ok. Paní majitelka zněla mile a po chvíli čekání pro mě dojela bílým hranatým autíčkem. Cesta netrvala tak dlouho, ale když se to jde pěšky, tak to prý trvá 40 minut. Někdy si to zkusim, ale dnes ne. Ne že by pršelo tak vydatně jako včera, ale přeci jen se prý blíží tajfun, tak to nebudeme podceňovat.

Jufuin

První, co jsem se po příjezdu dozvěděla, bylo to, že majitel spal a že jsem ho vzbudila. No, netvářil se moc nadšeně, to je fakt. Zhruba jsem se dozvěděla spoustu časových údajů, z kterých jsem si zapamatovala jen ráno 6:50 a to bylo asi tak vše. Ještě mě zavedli do sklepa, kde se nesmím příliš narovnat, jinak se praštím do hlavy, a že tady teda budu spát. Pak mi bylo řečeno, ať se tu porozhlídnu, a majitelé odjeli. Tak jsem se jukla po baráku, moc toho nenašla a rozhodla se sednout si s knížkou v pokojíku. No a tam jsem vydržela asi do deseti do večera, než se majitelé vrátili i se třema dětma. Čekala jsem, že mi někdo třeba poví, v kolik se mám ráno dostavit nebo tak, ale nic, nikdo si na mě už nevzpomněl, tak jsem si šla lehnout s tím, že teda 6:50 bude ten pravý čas.
Když jsem se však ráno nachomýtla, majitel zrovna vstával a utrousil jen "haja'sune" (nějak brzo, ne?), vrazil mi do ruky talíř s nějakým pečivem a to bylo vše. Děti se mezitím vypravily do školy a já tu byla znovu ponechána sama. Tak jsem si zase četla a říkala si, že jestli to takhle bude pokračovat, tak tu šestisetstránkovou knihu dočtu ještě tento týden. Jelikož jsem vstávala tak brzo, šla jsem si po obědě opět lehnout, a když jsem vstala, nejen že po baráku hrála hudba, ale bylo tu i nějak víc lidí - ubytovaní hosti. A já neměla tucha, kam se vrtnout a co dělat. Večer mě tedy čekala první služba - prostřít stoly a umývat nádobí. Samozřejmě to jsou Japonci, takže mají na všechno systém, kterého se musím držet. Tahle mistička přijde vlevo dolů, tahle vpravo nahoru, ty hůlky jsou moc dole, ne, teď jsou zase moc vysoko... Umývání nádobí není lepší - na tohle si vezmi tuhle "houbičku" (houbičkou je v tomto případě jakýsi uháčkovaný hadřík) a jar, na tohle tuhle houbičku a bez jaru, tohle utři, tohle nemusíš a až to budeš mít hotový, tak sama najdi, kam to všechno patří. Jo, jasně. Skončila jsem někdy okolo devátý a měla chuť už jen na sprchu, ale kdeže. "Teď si všichni zahrajeme hru," oznámil majitel a já byla v háji. Tolik socializace po tak dlouhé době je na mě trochu moc, ale nedá se nic dělat. Hráli jsme se všema hostama jakousi odnož pexesa ale s normálníma kartama. Projela jsem to na celé čáře, upřímně mi to však bylo celkem fuk. Někdy po desátý jsem byla propuštěna, mohla si konečně dopřát sprchu a zalehnout, abych druhý den opět vstávala na 6:45.

výhled z hostelu

Ranní služba je té večerní docela podobná s tím rozdílem, že za dne vidím, kam že se to vyhazují odpadky z kuchyně. Strašně by mě zajímalo, co s tím košem dělají, až se naplní, protože po celym vnitřku a z části i zvenku jsou červi. Něco tak nechutnýho jsem už dlouho neviděla. Mimochodem, když už jsme u těch ne zrovna hezkých věcí, tak mě fascinuje mytí nádobí ve dřezu plném odřezků převážně zeleniny. No, proč ne. Následoval úklid, který si ovšem asi budu osvojovat postupně.

Jsem ráda, že už aspoň mám co dělat, protože ten začátek byl takový meh a furt jsem si připadala jako nezvaný host, s kterým nechce mít nikdo nic společnýho. Ale můj sklepní pokojík mě deptá, jelikož jak je to hned vedle koupelny, pod zemí (žádná okna = žádný vzduch) a ještě venku furt leje (tajfun se blíží), tak je tam strašný vlhko a dusno a i prádlo, co jsem měla suchý, je teď vlhký - jsem zvědavá, jestli mi to vypraný někdy uschne. Jo a doufám, že to přežijou knížky. Mimochodem, když už teda mám ten svůj nizoučký prostor a vlastním dveře, mohli by se lidi naučit klepat, než tam vlezou. A podobně je na tom společná koupelna. Koho napadlo udělat dva vchody, každý na opačné straně baráku a jen jeden se zámkem a možností ukázat, že je někdo vevnitř? Dneska jsem jen tak tak stačila zmizet, ale bůhví, jak to bude příště :/

Taky chci zmínit, že majitelé byli jako vždy překvapeni, že mluvím japonsky, a to i po těch dosavadních mejlech v japonštině. No jasně, proč ne. Ale že na mě majitelka i nadále mluví spíš anglicky, mě trochu deptá. A oslovují mě omae, přestože si mé jméno dokonce i pamatují. Děti mě víceméně ignorují - hlavně ten kluk, ten ani nepozdraví, a starší dívčina si chce spíš procvičit ájinu, když už se tedy rozhodne něco říct. A chtějí po mně, abych ohlašovala podávání jídel místním rozhlasem. Jo no, mluvení na veřejnosti - moje specialita -_- Ale víte co - mají rychlý internet (a to i v podzemí) a kafe (i když dost hnusný), tak to nějak přežiju.

Přesun z Tokia do Fukuoky

Už jsem se zmiňovala, že se tu ztrapňuju téměř na každém kroku? Ne? Tak vězte, že tomu tak je. Nezáleží na tom, jestli umím řeč nebo kolikrát už jsem tu byla, vždycky se najde něco, co zvorám, a přibývá situací, kdy mám chuť jít si omlátit hlavu o nejbližší zeď. Občas jsem fakt ráda za to, že jsem tady v Japonsku cizinka - holt to s sebou nese určité výhody.

V pátek jsme byly domluvené s Monikou, u které tu přebývám, že něco podnikneme. Monika se ovšem pořád učí, takže jsme nebyly schopné se dohodnout, co že to hodláme dělat. Z původního "večer vyrazíme na jídlo a purikuru" se tak z ničehonic stalo "odpoledne se sejdem, zajdem na oběd a uvidíme". Ráno jsem tedy věnovala prozkoumání okolí zastávky Šimokitazawa, která je známá pro své uličky plné obchodů a sekáčů. Přestože spolužačku tu sehnala snad tuny skvělého oblečení, já to štěstí neměla. Nejen že na mě nemají velikosti, ale ani střihy. Sukně mají i nadále pouze dvě délky - téměř minisukně a sukně až na zem, a dole rozšířené nebo dokonce skládané sukně jsou nejspíš tabu (anebo je nechtějí nosit, protože jim připomínají školní uniformy); šaty svým tvarem připomínají buďto pytle od brambor, nebo jsou stažené pod prsama a odtud volně spuštěné, v čemž evropanky vypadají těhotně (nebo alespoň já určitě). Očividně nikdy neslyšely o vypasovaných šatech *krčí rameny*. Každopádně jsem tedy zabila dopoledne, aniž bych něco pořídila (no dobře, koupila jsem si knížku, ale to se nepočítá).

Výzdoba u stanice Kjódó

S Monikou jsem se sešla okolo třetí (lehce hladová a uchozená, ale šlo to) a zamířily jsme do obchoďáku, kde si chtěla vyzvednout brýle. Kdo by čekal, že prohlížením a zkoušením brýlí lze zabít tolik času. Monika ovšem byla nadšená, tak jsem ji nechala se vesele rochat mezi různobarevnými obroučkami. Jak se ukázalo, Monika hrozně ráda nakupuje - obhlížela kde co a určitě by byla schopná tam strávit celý den; a nejen u brýlí ale i mezi oblečením a botami. Naštěstí se mi ji asi po hodině podařilo odtáhnout do elektra, kde jsem si říkala, že je celkem bezpečno - tzn. že si Monika koupí obal na elektronický slovník, který chtěla, a půjdem. To jsem se šeredně spletla - Monika vybírala velice, velice pečlivě, takže jsem měla pocit, že jsem tam strávila celé mládí. Pobíhala sem a tam, porovnávala, který typ je lepší, která barva se víc hodí, jak jsou na tom cenově atd. A tím to nekončilo - pak jsme šly prozkoumávat čtečky, notebooky, dokonce i pánve. Netušila jsem, že se dá v elektru strávit tak dlouho - když jsme vyšly ven, už se začínalo stmívat.

Najít místo, kde by se člověk najedl, je taky potíž. Monika totiž chtěla ochutnat něco, co ještě neměla, ale na druhou stranu se bála, že by jí to nechutnalo. Tak jsme chvilku pobíhaly sem tam, zatímco se jí nic nezamlouvalo, dokud jsme nenarazily na něco, co ji zaujalo - jakitori. Restaurace byla téměř prázdná, ale personál byl přívětivý - zvlášť pro nás, blbé cizince. Moniku ještě nikdo nenaučil, že když mají vyvýšené dřevěné podlahy, měla by se zout. Taky se k ní ještě nedostala informace o vlhkých ubrouscích a jejich funkci. Já zas měla problém vysvětlit jí, jak co chutná, tak se furt ptala obsluhy - chudák z nás musel být úplně vedle - dvě cizinky, sice mluví japonsky, ale jinak toho o japonských restauracích a jídle obecně moc nevědí. Ztrapňovaly jsme se teda neustále, ale aspoň jsme se tomu smály. Smály jsme se ovšem jen do doby, než jsme zjistily, kolik že to budem platit. Tahle restaurace totiž měla pravidlo, že si člověk musel objednat různé druhy opečených věcí ne po jedné, ale rovnou po dvou kusech, přičemž inzerovaná cena se vztahovala ne na dva kusy, ale na jeden (který vám samostatně odmítli dát)a ještě k tomu bez daně, která se započítala až potom. No, řekněme to tak, že tohle byla asi nejdražší večeře, jakou jsem kdy měla. Aspoň to bylo dobrý, když už nic jinýho. Pak jsem ještě přetrpěla další velice, ale velice trapnou purikuru (škoda, že se ten proces nedá přeskočit rovnou k hotovým fotkám) a pak už konečně domů. Byla jsem mrtvá.

fronta na soví kavárnu hodinu před otevřením

Druhý den jsem ovšem musela zase vstávat, protože jsem měla naplánovanou kavárnu. Určitě jste už slyšeli o kočičích kavárnách, že? Přijdete tam, dáte si předražené pití a můžete si hrát s volně pobíhajícíma kočkama. Já teda nevím jak vy, ale já si levnou verzi toho samého užívám pokaždé, když jdu navštívit některou svou kamarádku - téměř všechny totiž nějakou tu kočku mají. Místo koček jsem tedy dala přednost jinému zviřátku - sovám. Nepokládám se přímo za milovníka sov, ale moje mamka je zbožňuje, tak mi kladla na srdce, že prostě chce vidět fotky. Tak jsem tedy vyrazila. Přestože otvíračka tzv. Fukuró no mise na umělém ostrůvku Cukišima byla až ve 12 hodin, rezervace míst byla už v 11. Bohužel to však neznamená, že v 11 přijdete a pohodička - tahle místa bývají fakt přecpána.

Já dorazila zhruba v 9:30, sice jako první, ale zanedlouho už za mnou byla pořádná fronta. Zaplať pánbůh za možnost číst si na mobilu - bez té fanfikce bych tam asi umřela nudou. Přesně v jedenáct vylezla majitelka, zapsala si jména a vybrala vlezné. Být to kdekoliv jinde než v Japonsku, asi bych se bála, že jsem zrovna byla okradena. Po krátké prohlídce okolí jsem se před dvanáctou vrátila.

Kavárnička to byla fakticky mrňavá - nacpalo se nás tam 14, ale vězte, že tam byla doslova hlava na hlavě. Objednali jsme si pití a dostalo se nám instrukcí, jak se k sovám chovat, jak a kde je možné si je pohladit, jak si je vzít na ruku atd. A pak tedy už ta volná zábava, tedy hlavně focení, hlazení soviček a snaha co nejlíp s nimi zapózovat. Já jsem měla zálusk na sovu pálenou, ale než jsem se k ní dostala, byla mi do ruky doslova vražena nějaká její větší příbuzná. Překrásná, ale taky hrozně těžká. Na dotek byla mnohem jemnější, než jsem čekala, a vypadala, že se jí to hlazení líbí. Uletět nechtěla, ale když jsem vytáhla foťák, párkrát roztáhla křídla a zase je složila. A pak už jsem se konečně dohrabala k té sově pálené - to je matčina favoritka. Krom ní tam ještě bylo pár těch větších, skupinka malých soviček, které si spokojeně houkaly a dvě mláďata, která by radši spala. Jedna Japonka považovala za dobrý nápad zapózovat s jednou z těch malých soviček na hlavě, což sovička uvítala a nadšeně jí začla vyškubávat vlasy - chudák holka. Jednou je holt sova dravcem, tak dravcem zůstane. Upřímně by mě zajímalo, jestli a kde mají ty sovy možnost se proletět - přeci jen tam byly i dost velké druhy a pokud je mají celou dobu jen v téhle prťavé místnůstce, tak je mi jich líto.
Večer jsme si s Monikou udělaly takojaki, neboť na to na bytě měly vybavení (a já to ještě nikdy nedělala a chtěla jsem si to zkusit). Je to těžší než to vypadá, ale když se tomu přijde na kloub, už to celkem jde. U stánku bych je ještě vyrábět nezvládla, ale jíst se to dalo. Kdybych napsala, že jsme se přecpaly, bylo by to podceňování situace. Jestli bude možnost, chtěla bych si ten přístroj na ně koupit, ale to, co prodávaj tady, je určeno jen na japonské napětí a s našimi 220V bych to doma usmažila :(

V neděli, tedy včera, jsem se sbalila a vydala se na Hanedu. Čekal mě přesun na Kjúšú, do Fukuoky. Na letišti už jsem jako doma a všechny ty procedury v pohodě zvládám - a to jsem před pár lety ani netušila, jak co na letišti vůbec funguje a co že je to ten gate. Mimochodem, v letadle jsem zjistila, proč byli ti Japonci při nástupu ve Frankfurtu tak překvapení - Lufthansa má oproti japonským aerolinkám mnohem méně prostornější letadla. Tady byly sedačky široké, bylo dost místa pro nohy i pro zavazadla a nikde jsem si nevšimla žádných poškození (zato v letadle do Japonska jsem během těch 11 hodin neměla kam dát nohy, jelikož se prostě nikam nevešly, a se sousedy jsme do sebe věčně drkali loktama). Let samotný si nepamatuju - usnula jsem. Vzbudila jsem se až u Fukuoky, kde lilo jak z konve. Cuju, tedy období dešťů, totiž stále ještě nepolevilo a na Kjúšú jsou teď nejhorší deště za posledních 50 let. Nijak tomu nepomáhá ani to, že se z jihu blíží tajfun. Slovy typického japonce: "Chčije a chčije." XD Třeba dneska než jsem vůbec došla na zastávku metra (zhruba 10 min), tak jsem byla durch mokrá, sukni jsem doslova ždímala a v botech jsem cítila, jak se mi přelívá voda. A to jsem měla deštník. Upřímně mi byl úplně k prdu. Podle předpovědi to prý měl být slabý déšť - prdlajs, my tomu v čechách říkáme slejvák. A ani hromy a blesky se nám nevyhly. Japonci jsou ale připravení - vytáhli holinky. Ne fakt, dnes jsem potkávala samé Japonce v holinkách, ale ne takových těch šedivých, co maj u nás - samé barevné a šik. A podle předpovědi to zatím nemá být lepší...

deštivá Fukuoka

V takovémhle počasí se na nějaké památky nebo tak můžu upřímně vybodnout a radši zalezu někam do knih nebo tak. Takže jsem včera i dnes přesně tohle udělala - zalezla jsem do Book Offu :D A ne jen tak ledajakého - přímo Book Off super bazar, kde se prodává i oblečení, šperky a dokonce i talíře atd. Výsledkem jsou jedny šaty, dvě trička, sukně, ponožky, prstýnek, přívěšek na krk a samozřejmě i pár knih. Už nikdy mě tam nepouštějte *nadšením jí svítí oči*


A od zítra tedy už to samotné dobrovolničení - napůl se těším, napůl se bojím, tak mi držte palce, ať ze sebe zase neudělám debila a ať to zvládnu.

Fotky budou i nadále přibývat tady: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Japan_2014

Fotky ze soví kavárny jsou pak tady: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Fukuro_no_mise/

Trajdání po Tokiu

Kavi má občas fakt blbý nápady, ale ty nejblbější ji zaručeně napadaj právě v Japonsku. Včera, stejně jako každý den, bylo to děsný dusný japonský letní teplo, kterému se každý vyhýbá jak čert kříži. No co myslíte, že jsem se rozhodla udělat? Já DEBIL se rozhodla jít pěšky ze Šindžuku na Iidabaši, což je cesta, která místním mhdéčkem trvá tak 15 min, pěšky pak podle google maps 55 minut. Já se asi táhla o něco pomaleji, jelikož to za a) bylo celou dobu na přímém sluníčku, za b) jsem neměla moc vody, za c) jsem si nebyla zcela jistá, jestli jdu správně a za d) mě řezaly boty a upadávaly mi nohy. Věřte mi, že jsem ke konci už nadávala jako špaček.

A proč že jsem se vydala pokořit tuhle štreku pěšky (krom toho, že mi to ušetřilo finance za dopravu)? Protože poblíž stanice Iidabaši se nachází tzv. Koišikawa kórakuen, což je typická japonská zahrada s rybníčkama a můstkama a všema těmahle serepetičkama. Momentálně je tedy v takové menší rekonstrukci, ale scenérii to zas až tak nevadilo. Zahrádka je to opravdu pěkná, v uspěchaném a hlavně rozpáleném Tokiu působí jako taková oáza klidu a Japonci si zde chodí sníst svoje bentó nebo jen tak posedět. Já to prolezla snad všema cestičkama a musím říct, že ten stín stromů dělá fakt divy. Škoda, že jsem s sebou neměla pití - vydržela bych tam o něco déle.

Když jsem opět vylezla na sluníčko, řádně jsem si zanadávala a šinula si to k metru. Tou dobou už mi řádně upadávaly nohy, ale nějak jsem toho ještě neměla dost, tak jsem se svezla na Šibuju, prolezla svůj oblíbený Book Off (neodolala jsem a koupila si nového Kišiho; a pět dalších knížek jsem tam s těžkým srdcem zanechala a málem to obrečela T_T), posilnila jsem se unagim (každý rok dražší a dražší, chjo -_-) a vyrazila na Haradžuku. Tady vždycky prolézám Takešita dóri, jelikož tam má obchod Paris kids, co nabízí náušnice a podobné cingrlátka, a 39mart, což je sekáč. Nic jsem však nepořídila - náušnice mi letos přijdou takové furt stejné, bez nápadu a hadry taky nic moc.

Dneska měla Monika, u které přespávám, hodinu už ráno, ale já prostě odmítla vstát. Z postele jsem se vykopala až po 11, dala si instantní rámen a vydala se (se značným zpožděním oproti plánu) do města. Dnes jsem se chtěla podívat na umělý ostrůvek Cukišima, kde by měla být soví kavárna (něco jako kočičí ale se sovama, kupodivu -_-), pak dojet o stanici dál do Monzen-nakačó, kde má sídlit jakási restaurace, která byla v pořadu s Araši (a která servíruje velrybí maso *krčí rameny a vyhýbá se přilétajícím kamenům*), no a nakonec jsem chtěla dojet na stanici Tókjó a koupit si tam tričko v ofic obchůdku NTV (nihon terebi). Nic z toho se však nepodařilo, a ještě jsem ze sebe udělala debila v metru. Dvakrát. *headdesk*

Nejdřív jsem si nějakým záhadným způsobem koupila blbej lístek na metro. Neptejte se jak, nemám tucha. Člověk si říká, že když už je v Japonsku potřetí, tak takovéhle triviální věci zvládá - a hups a už se zase ztrapňuju před zaměstnancem drah. Pak se mi zas povedlo zabloudit na Óedo lince - prostě jsem tam jezdila dokolečka. Šipky mě poslaly na směr Točómae, tam byla kupodivu konečná a přestupovalo se na vláček, co mířil zpět na Šindžuku, tedy tam, kde jsem původně nastupovala. Jo jasně, proč ne. Na Cukušimě jsem se pak rovněž točila dokolečka a lidi se na mě podezíravě dívali, co to tam ten divnej gaidžin dělá. Nakonec jsem to sice našla, ale na dveřích byla přilepené cedulka, že pro dnešek už mají plno. Hm, tak jo. Tak jsem tedy zamířila na Monzen-nakačó a jala se hledat tu restauraci. Tam jsem se pro změnu zase točila v kruzích, až jsem čirou náhodou narazila na svatyni Tomioka Hačiman, kde se konala nějaká modlitba za děti či co, tak jsem tam rovnou zašla, trochu toho nafotila, vytáhla si omikudži (prý mě v brzké době čeká cesta - no nekecej!) a razila dál. Tam jsem  se zase nachomýtla k chrámu Fukagawa fudódó, kde se rovněž konala modlitba, tentokrát za oběti zemětřesení z roku 2011. Kupodivu jsem směla i dovnitř, což se zas až tak často nestává, ale nedalo se tam fotit, tak jsem to pouze zkoukávala. Mimochodem tehdy jsem si všimla, že se mi na mých bílých ponožkách šíří krvavé skvrny od prasklých puchýřů - fakt super -_-

Restauraci jsem nakonec nenašla a než abych se ještě táhla dál, tak jsem to radši zabalila a vydala se domů. Monika tam ještě nebyla - zpozdil se vlak - a já děkovala všem svatým, že se její spolubydla rozhodla nejít dnes na brigádu, protože jinak bych asi zoufale seděla na schodech (a četla postahované fanfikce - fce download na AO3 je prostě zázrak!). Nohy vypadají, jak když jsem prošla válkou, víc míst mám zalepených než holých a ještě na mě kdesi zaútočil komár. Dnešek se mi prostě nedařilo, málem mi z toho nízkého tlaku upadla hlava a i ta pitomá rejže se mi v rýžovaru spálila (jsem ani netušila, že to jde...). Nějak mi docházejí místa, kam bych se v Tokiu ještě podívala, když nemůžu ani nakupovat. Monika se furt učí a když se neučí, tak má tendenci se mnou probírat svůj sexuální život -_-; A na lezení po horách se moje nohy taky necítí, takže ani Takao se mi letos nepodaří odškrtnout ze seznamu. Chjo, ještě že to jídlo je tu tak dobré!!

Fotky přibývají zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Japan_2014

A po roce se opět hlásím z Tokia

Jak už asi víte, i letos jsem neodolala pokušení a znovu se vydala dobrovolničit do Japonska. Tento rok jsem si nebyla příliš jistá, jestli to mám riskovat nebo ne a to jak z pracovních důvodů (vážně bych si měla hledat práci a ne tady trajdat po Japanu), tak i z osobních důvodů (zdraví mé mamky na tom není zrovna nejlíp a já jsem jediná kontaktní osoba). Nicméně věřím, že co se má stát, stane se, a tak jsem tady.

Odlétala jsem 29. června spolu se svými dvěma spolubydlícími, které mají přes ten samý program dobrovolničit v oblasti Kansai. Samozřejmě, Kavi nemůže být bez problémů, takže den před odletem se mi rozbil kufr a musela jsem narychlo shánět nový. Naštěstí máme poblíž vietnamce, takže jsem tam pořídila červeno-černý kostkovaný kufr, který je teda větší, než jsem doufala, ale nedá se nic dělat. Pojmenovala jsem ho Nádhera (čtěte sarkastickým tónem). I letos jsem to vzala Lufthansou přes Frankfurt, kde na rozdíl od Mnichova nemají kafe zadarmo. Děvčata letěla poprvé, takže jsme první let seděly vedle sebe, abych je mohla uklidňovat (a smát se jejich zděšení při startu - jsem to ale zlá mrcha), v tom druhém se nám to však již nepodařilo. Já jsem vyfasovala místo uprostřed vedle nějakého Němce a Japonky, co uměla trochu česky. Bylo to dalších velice nezáživných 11 hodin letu převážně nad Ruskem, během kterých jsem zkoukla nové Hunger Games a Grandhotel Budapest v japině, jelikož anglická verze byla příliš tichá.

Poprvé jsem přistávala na Hanedě místo na Naritě. Je to blíž Tokiu (tudíž i dražší), a navíc tu maj mezi celníkama ikemeny *-* (Mimochodem, ikemeni a bišíci jsou tu všude ve vysoké koncentraci - můžu umřít blahem, prosím prosím?) Pokecala jsem si jak při kontrole pasů, tak při kontrole zavazadel, která se - díky bohu - ani tentokrát nekonala. Páni celníci navíc byli překvapení, že vidí tolik Češek najednou. A ano - poznali to na první pohled, jelikož moje spolubydlící měly trička s nápisem Čekodžin, nihongo OK (Češka, japonština OK - jak moc ok to opravdu bude se teprve uvidí; zatím jsem měla chuť je při každém rozhovoru zachraňovat - JÁ!! -, ale to by jejich komunikačním schopnostem nijak neprospělo). Holky pak ještě čekal navazující let do Ósaky, tak jsem je vyprovodila na bus, a sama se pak vláčkama dopravila na Kjódó, kde přespávám u své spolužačky, co letos studuje na Gakušúinu. Cestou se mi však stala taková nemilá věc - z kufru mi začaly odpadávat kolečka. Hned první den, fakt super -_- Zatím to jistí spínací špendlíky, které drží kolečka na svém místě, ale jak dlouho to vydrží, nemám tucha. Jsem však velice ráda, že jsem se nakonec rozhodla dopravit se zpět z Kjúšú do Tokia letadlem a ne vlakama - to bych asi nedojela.

A ještě jedna vtipná příhoda: na Šindžuku na Odakjú lince jsem narazila na Rusku, která viděla cizinku s kufrem, což v ní nejspíš vzbudilo ochranitelský pud, a jala se mi proto "pomoct" a vysvětlovala mi, jak se vlastně dostanu na Kjódó a co znamenají všechny ty nápisy atd. A já pak neměla to srdce jí říct, že už 6 let studuju japinu a v Tokiu jsem už potřetí, tak jsem jí napovídala historku o tom, že jsem blbý cizinec, co přijel za kamarádkou, neumí ani ň a snaží se neztratit, než ji potká.

Tokyo Metropolitan Governmental Building

Kvůli nevyspání jsem včera odpadla už po osmé večer a spala až do 12 hodin následujícího dne. Navíc jsem byla taková lehce přejetá, tak jsem ani neměla chuť se vydávat někam daleko. Dojela jsem tedy na Šindžuku a zamířila k Tokyo Metropolitan Government Building, kde se ve 45. patře nachází observatoř, odkud se člověk může zadara podívat na Tokio, a pokud je fakt hezky, zahlédne i Fudži. Dnes bohužel až tak hezky nebylo, ale i tak to stálo za to. Už cestou nahoru mi zaléhalo v uších a jsem velmi ráda, že netrpím strachem z uzavřených prostor, protože ta cesta výtahem byla sakra dlouhá.

Odsud jsem zamířila do centrálního parku na Šindžuku, kde dnes probíhala jakási akce, kde se mladí lidé učili, jaké to je být slepý. Všude po parku se proto proháněly dvojice (nejspíš středoškoláků, ale kdo ví), z nichž jeden měl zavřené oči a furt vyřvával věci typu: "Kowai!", "Matte, matte!" nebo jen vyděšené "Áááá!", když se příliš přiblížili ke kašně s umělým vodopádem.

výhled na Tokio

Spletí podzemních nákupních uliček jsem se pak nějakým záhadným způsobem dostala i na západní stranu nádraží (západ a východ si tady vždycky pletu - Šindžuku a Ikebukuro pro mě prostě zůstávají záhadou i po třech letech snažení), kde jsem samozřejmě neodolala a zamířila do BookOffu. Ačkoliv měli tři ze čtyř dílů Tošokan Sensó, odolala jsem a odešla s prázdnou (nejspíš poprvé - zasloužím metál!). V Marui měli opět slevy, tak jsem tam zabrousila a koupila si ťapky, protože z těch, co jsem měla zrovna na sobě, mi už vylézal palec. A o kousek dál se na mě usmál Doutor a já neodolala - ice mačča latté je prostě v tom dusném horkém tokijském létě úplně saikó! <3 Celou dobu jsem však mířila do Šindžuku Gjoen, což je vlastně takový velký park, kam jsem se chystala už loni, ale nějak se nepovedlo. A nepovedlo se ani tentokrát, protože pro dnešek už zavřeli :( Tak jsem se zase otočila a vydala se "domů", přičemž jsem si ještě skočila do Lawsonu zaplatit letenku z Kagošimy do Tokia.

Lidi, já tady chci žít. Dejte mi někdo práci. Nebo mi aspoň poraďte, co má taková průměrná absolventka japanologie dělat, aby nějakou práci v Japonsku získala? Že já nestudovala IT nebo tak něco...

btw fotky budou postupně přibývat na adrese: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Japan_2014