Jufuin, prefektura Óita

Když jsem si vybírala místo, kde budu letos wwoofovat, šlo mi hlavně o to, aby to bylo na Kjúšú a aby to nebylo pěstování rýže nebo nějaká podobná zemědělská činnost, protože co si budem povídat, nejsem zrovna zemědělsky zdatná (a v tom japonskym letnim vedru to taky asi není zrovna pošušňání). Vzpomněla jsem si tehdy, že mi Hayley, učitelka z Hong Kongu, kterou jsem potkala v Šiinokijamě, doporučovala místo zvané Jufuin - že prý tam mají hostel a jsou hrozně milí a kdesi cosi. Ok, řekla jsem si, zkusíme to. Komunikace probíhala úspěšně, jediné, co mohlo představovat problém, byl fakt, že z nádraží bylo nutno zatelefonovat do daného hostelu, aby mě vyzvedli. Já a telefonování, že ano. Naštěstí ovšem stále mám telefonní kartu, co jsem si koupila hned po příletu na Naritu, když jsem tu byla prvně. Po příjezdu z Fukuoky jsem tedy šla volat a proběhlo to jakž takž ok. Paní majitelka zněla mile a po chvíli čekání pro mě dojela bílým hranatým autíčkem. Cesta netrvala tak dlouho, ale když se to jde pěšky, tak to prý trvá 40 minut. Někdy si to zkusim, ale dnes ne. Ne že by pršelo tak vydatně jako včera, ale přeci jen se prý blíží tajfun, tak to nebudeme podceňovat.

Jufuin

První, co jsem se po příjezdu dozvěděla, bylo to, že majitel spal a že jsem ho vzbudila. No, netvářil se moc nadšeně, to je fakt. Zhruba jsem se dozvěděla spoustu časových údajů, z kterých jsem si zapamatovala jen ráno 6:50 a to bylo asi tak vše. Ještě mě zavedli do sklepa, kde se nesmím příliš narovnat, jinak se praštím do hlavy, a že tady teda budu spát. Pak mi bylo řečeno, ať se tu porozhlídnu, a majitelé odjeli. Tak jsem se jukla po baráku, moc toho nenašla a rozhodla se sednout si s knížkou v pokojíku. No a tam jsem vydržela asi do deseti do večera, než se majitelé vrátili i se třema dětma. Čekala jsem, že mi někdo třeba poví, v kolik se mám ráno dostavit nebo tak, ale nic, nikdo si na mě už nevzpomněl, tak jsem si šla lehnout s tím, že teda 6:50 bude ten pravý čas.
Když jsem se však ráno nachomýtla, majitel zrovna vstával a utrousil jen "haja'sune" (nějak brzo, ne?), vrazil mi do ruky talíř s nějakým pečivem a to bylo vše. Děti se mezitím vypravily do školy a já tu byla znovu ponechána sama. Tak jsem si zase četla a říkala si, že jestli to takhle bude pokračovat, tak tu šestisetstránkovou knihu dočtu ještě tento týden. Jelikož jsem vstávala tak brzo, šla jsem si po obědě opět lehnout, a když jsem vstala, nejen že po baráku hrála hudba, ale bylo tu i nějak víc lidí - ubytovaní hosti. A já neměla tucha, kam se vrtnout a co dělat. Večer mě tedy čekala první služba - prostřít stoly a umývat nádobí. Samozřejmě to jsou Japonci, takže mají na všechno systém, kterého se musím držet. Tahle mistička přijde vlevo dolů, tahle vpravo nahoru, ty hůlky jsou moc dole, ne, teď jsou zase moc vysoko... Umývání nádobí není lepší - na tohle si vezmi tuhle "houbičku" (houbičkou je v tomto případě jakýsi uháčkovaný hadřík) a jar, na tohle tuhle houbičku a bez jaru, tohle utři, tohle nemusíš a až to budeš mít hotový, tak sama najdi, kam to všechno patří. Jo, jasně. Skončila jsem někdy okolo devátý a měla chuť už jen na sprchu, ale kdeže. "Teď si všichni zahrajeme hru," oznámil majitel a já byla v háji. Tolik socializace po tak dlouhé době je na mě trochu moc, ale nedá se nic dělat. Hráli jsme se všema hostama jakousi odnož pexesa ale s normálníma kartama. Projela jsem to na celé čáře, upřímně mi to však bylo celkem fuk. Někdy po desátý jsem byla propuštěna, mohla si konečně dopřát sprchu a zalehnout, abych druhý den opět vstávala na 6:45.

výhled z hostelu

Ranní služba je té večerní docela podobná s tím rozdílem, že za dne vidím, kam že se to vyhazují odpadky z kuchyně. Strašně by mě zajímalo, co s tím košem dělají, až se naplní, protože po celym vnitřku a z části i zvenku jsou červi. Něco tak nechutnýho jsem už dlouho neviděla. Mimochodem, když už jsme u těch ne zrovna hezkých věcí, tak mě fascinuje mytí nádobí ve dřezu plném odřezků převážně zeleniny. No, proč ne. Následoval úklid, který si ovšem asi budu osvojovat postupně.

Jsem ráda, že už aspoň mám co dělat, protože ten začátek byl takový meh a furt jsem si připadala jako nezvaný host, s kterým nechce mít nikdo nic společnýho. Ale můj sklepní pokojík mě deptá, jelikož jak je to hned vedle koupelny, pod zemí (žádná okna = žádný vzduch) a ještě venku furt leje (tajfun se blíží), tak je tam strašný vlhko a dusno a i prádlo, co jsem měla suchý, je teď vlhký - jsem zvědavá, jestli mi to vypraný někdy uschne. Jo a doufám, že to přežijou knížky. Mimochodem, když už teda mám ten svůj nizoučký prostor a vlastním dveře, mohli by se lidi naučit klepat, než tam vlezou. A podobně je na tom společná koupelna. Koho napadlo udělat dva vchody, každý na opačné straně baráku a jen jeden se zámkem a možností ukázat, že je někdo vevnitř? Dneska jsem jen tak tak stačila zmizet, ale bůhví, jak to bude příště :/

Taky chci zmínit, že majitelé byli jako vždy překvapeni, že mluvím japonsky, a to i po těch dosavadních mejlech v japonštině. No jasně, proč ne. Ale že na mě majitelka i nadále mluví spíš anglicky, mě trochu deptá. A oslovují mě omae, přestože si mé jméno dokonce i pamatují. Děti mě víceméně ignorují - hlavně ten kluk, ten ani nepozdraví, a starší dívčina si chce spíš procvičit ájinu, když už se tedy rozhodne něco říct. A chtějí po mně, abych ohlašovala podávání jídel místním rozhlasem. Jo no, mluvení na veřejnosti - moje specialita -_- Ale víte co - mají rychlý internet (a to i v podzemí) a kafe (i když dost hnusný), tak to nějak přežiju.