Life is but a dream

Poslední dobou si nemám moc na co stěžovat - venku je hezky a teplo, takže můžu odhodit šálu a vyměnit teplé punčocháče za slabší a zimní sukně za letní. Do školy toho moc nemám, jelikož mám zapsaný tři předměty a jediné, na co se musím občas alespoň kouknout, je čínština. Kromě toho teda ještě smolím diplomku a na to, že bych už pomalu měla končit, ale zatím se teda konci ani neblížím, jsem nějak moc klidná. Ono je to taky tím, že od Sylvy nemám absolutně žádnou zpětnou vazbu, takže vlastně ani nevím, jestli se držím tématu a zda si to příliš nevycucávám z prstu. Nu což, nějak bylo, nějak bude.

S ostatními lidmi vycházím taky celkem dobře nebo alespoň mám ten pocit. Včera jsem se zase po dlouhé době byla podívat na JCčkách a znovu si uvědomila, jak naprosto úžasný W-sensei je. Jestli mě něco mrzí, tak to, že už nebudu moct chodit na jeho hodiny. Člověku to jeho vyprávění vždycky zvedne náladu :) Vlastně jsem tam šla jen proto, abych mu připomněla, že má půjčenou moji knížku, tak aby mi ji nezapomněl vrátit. Vždycky mě ale nakrkne, jak si celou hodinu připravuju tu jednu jedinou větu, kterou mu chci říct v japonštině, a než se pak dostanu ke druhému slovu, už mu dojde obsah sdělení a přeruší mě. Nu což, stejně bych to určitě řekla blbě.

Taky se mi zničehonic povedlo vytáhnout dva dny po sobě dvě různé kamarádky do kavárny, což považuju za úspěch. Ony se teda nabídly samy, takže to vlastně není moje zásluha, ale co. Netušila jsem, že si s někým chci pořádně promluvit, dokud jsem to neudělala. Po dlouhé době jsme se zase dostaly mimo jiné na téma anime a mangy a já s překvapením zjistila, že jedna z nich četla Midnight Sun od Tošimi Ariny, což je moje nejoblíbenější manga (bohužel však nedokončená T_T). Tenhle rozhovor mě pak donutil znovu si pustit Sekai iči hacukoi, když to všichni tak chválí. A je tam Midorikawa-sama, tomu se nedá říct ne.

Ne že bych neměla co sledovat - momentálně teda jen druhou sezónu Hannibala a stejně tak druhou sérii Hry o trůny (nj, jsem pozadu). Škoda že Teen Wolf jsem zkoukla tak rychle - teď mi nezbývá než číst fanfikce. Na dorama nějak nemám náladu, ale počítám, že s příchodem Šinigami-kun, v kterém hraje Ó-čan z Araši, se to změní. Když se nepatlám s diplomkou a nekoukám na seriály, čtu hromadu knih. Tenhle rok jsem začla s obrovskou chutí číst, takže se snažím přelouskat všechno, co se ke mně dostane. Po x letech jsem se vrátila k trilogii Tamir od Lynn Flewelling, kde jsem momentálně u třetí knihy Oracle's Queen. V mezičase jsem si střihla trilogii Maze Runner od Jamese Dashnera, k čemuž jsem se dostala vlastně náhodou, jelikož to u nás vyjde až někdy v září nebo kdy, nejspíš společně s filmovou adaptací, ve které hraje hlavní roli Dylan O'Brien (a voilá, tady máte důvod, proč jsem to četla). První díl byl senzační, pak to šlo do kytek. Škoda. Ale čtu i další věci - můj mobil v podstatě funguje jako čtečka, což mi dává nevídané možnosti, jen na japonské texty se to bohužel nehodí. A děsí mě představa, že stejně nikdy nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla :(

Mimochodem, po dlouhé době se mi ozvalo taiwanské Štěně, což mě docela potěšilo. No dobře, dalo se to čekat - přeci jen jsem překonala milník čtvrt století mé bídné existence na tomhle světě (ha! a to jsem nikdy ani nevěřila, že se dožiju osmnáctky). Nejsem si úplně jistá, jak beru to, že se neozval ex-manžel, ale snažím se sama sobě namluvit, že dobře.

Když se to vezme kolem a kolem, mám se fajn, nic mě aktuálně netrápí a nic mě zevnitř neužírá. Tenhle týden jsem na chodbě školy zahlédla pana doktora z naší malé psychologické poradny, kam už nechodím. Neměla bych mu stejně co říct. Skoro mi připadá, že to je všechno nereálné. Víte, jak máte oblíbené postavy, které ovšem stále trpí, a vy jim přejete, aby měly alespoň jeden hezký den? Tak já si připadám jako ta postava, které se dostalo příjemného dne.

Nezdá se vám to divné? V něčem musí být háček!

Dneska jsem si uvědomila, co je špatně. Je jaro a já bych se správně měla utápět v depresi, ale (a to musím zaklepat) kde nic tu nic. Tohle jaro je oproti těm předchozím takové ...jarnější (což zní v češtině blbě, ale je to takové to japonské ~rašii). Člověk má chuť se procházet venku a užívat si sluníčka a rozkvetlých stromů, sednout si na lavičku v parku a číst si, jít na výlet do zoo nebo jen posedět na zahrádce nějaké kavárny. Takhle tedy vnímají jaro normální lidi? Jestli jo, tak to jim teda mám co závidět.

Ovce, co jsem dostala od spolubydlících <3

(...a pak jsem si šla odpoledne na hodinku lehnout a probudila se s myšlenkou, že teď by teda byl ten nejlepší čas se vším skoncovat. Mám pocit, jako bych se za uplynulé dny se všema rozloučila a už mi nezbývalo nic, co bych ještě mohla udělat. Kdybych se zároveň nedostala do OFF módu, kdy nemám chuť nikoho vidět a s nikým komunikovat a jen si nevesele vegetuji, asi by mě to děsilo víc - takhle je mi všechno jedno. Asi potřebuju pauzu...
edit.: po dlouhé době jsem se zase jednou vzbudila v 5 ráno kvůli noční můře, v které mě nejdřív někdo zmlátil a pak na mě čím dál víc lidí zíralo a oči jim svítily a jakmile se přiblížili, tak mě kopali do nohy, a já byla fakt vyděšená, no a nakonec už na mě zírali úplně všichni a to jsem se probudila a obrečela to v koupelně. Prý to znamená, že se bojím toho, co mám před sebou, a hlavně pak reakce lidí okolo...)