"Do we have to suffer in order to be happy?"
Upřímně doufám, že odpověď na výše uvedenou otázku zní Ne, protože jinak mě čekají zlé časy.
Při psaní tohohle příspěvku musím konstantně klepat na dřevo, protože nechci o tohle dobré období přijít.
Dnes asi okolo půl sedmé ráno jsem dodělala diplomku. Asi nemá cenu říkat, že jsem od včerejška nešla spát. Tenhle týden již po druhé. Ale vyplatilo se a to 90 (!) stránkové monstrum je hotovo a dáno do xeroxu na svázání (750,- v prdeli, jen to hvízdlo). Co si budem povídat, je to blábol, a jediné, co jakž takž považuju za uspokojivé, je samotný překlad (který se vlastně vůbec nepočítá). Docela mě překvapilo, že napsání téhle slátaniny nebylo náročnější - sice jsem si stěžovala na všechny strany, ale spíš než složité to bylo nezáživné. Díky bohu za literární témata. Každopádně jsem se dnes v xeroxu cítila naprosto úžasně (i po té probdělé noci), zvláště, když mi na desky psala slečna to Bc. (ne že bych nebyla Bc. už asi třetím rokem). A Sylvě se ten blábol prý líbí. Sice nevím, co se jí na tom zamlouvá, ale jestli to znamená, že prolezu u obhajoby, tak budiž.
Dneska jsem se rozhodla už nic nedělat, jen se trochu prospat a juknout na nějaký film nebo tak. Proto tu teď sleduju Hidamari no kanodžo s Macudžunem, požírám tu hermelín a popíjím frisco - dnes se nepracuje, dnes se slaví.
Úplně mimo mísu - určitě jste zaznamenali, že tuhle středu byl den knih bez dph - a to by nebyla kavi, aby si nešla nějakou tu knížku ulovit. Takže jsem přišla, vítězoslavně ukořistila Doktor Spánek od Kinga a celou cestu domů se tlemila. Stejně jako všechny kingovky z posledních let to ale jen odložím na poličku a v dohledné době to nebudu číst - šetřím si je totiž. Posledních téměř deset let si říkám, že jsem toho přečetla už moc, a když si nedám pozor, tak mi ty knížky dojdou, a co pak, že ano. Tak si je syslím a čtu jiné věci. Teď mám zrovna období knížek pro 'young adult', tedy teenagery až začínající dvacátníky. Projela jsem takové ty populární věci typu The Fault in Our Stars od Johna Greena, Divergent od Veronicy Roth či trilogii Maze Runner od Jamese Dashnera, ale i neznámé věci typu Suicide Watch od Kelley York, Rules of Survival od Nancy Werlin či Two Boys Kissing od Davida Levithana. Kdybyste měli doporučení na něco takového, sem s tím. Pokud se to bude týkat duševních nemocí, depresí a sebevražedného chování, tím líp. A s těmihle tématy to ani nemusí být tenhle žánr - beru cokoliv. Nějak pořád nemůžu sehnat to pravé, co by mi sedlo - třeba poměrně dobře přijímaná knížka Impulse od Ellen Hopkins mě nudila a téměř okamžitě jsem se ztratila v postavách.
Znova úplně mimo mísu: léto a plány na léto. Jistě jsem se už zmiňovala, že mám v plánu vykašlat se na hledání práce a vyrazit na poslední prázdniny dobrovolničit do Japonska. V současné době mám zajištěny všechny základní věci - mám letenku (a vyšlo to tak, že poletíme spolu všechny tři spolubydlící) a mám dohodnutý pobyt s hostitelskými rodinami. Červenec strávím v prefektuře Óita na severu Kjúšú v rodinném penzionu, srpen pak v prefektuře Mijazaki, taktéž na Kjúšú, kde sice tak úplně nevím, co mě čeká, protože jediná informace, kterou jsem z majitelů vytáhla, je, že je tam spousta japonských vysokoškoláků (a pouze kluků). Bůhví co mě čeká, každopádně se těším, že odsud zase vypadnu.
Mimochodem, zrovna tu dokoukávám to Hidamari no kanodžo (zatímco mi tu vedle pochrupává Warrion) a je to fakt dobrý, tak vám to doporučuju (protože love story a Macudžun - co víc byste chtěli?).
Jestli se vám zdá, že jsem dnes nějaká roztěkaná, tak si toho nevšímejte - to je ten nedostatek spánku. Jestli se vám zdá, že tenhle příspěvek nemá pointu, tak se vám to nezdá - jen mám dobrou náladu a chuť se o to podělit, ale nevím jak. Prostě a jednoduše se mám dobře, což mě těší. Musím si to užít, dokud to trvá - studentská léta se totiž blíží ke svému konci. Ale že to bylo úžasných šest let *-*
Saturday, 26 April 2014
Friday, 11 April 2014
Life is but a dream
Poslední dobou si nemám moc na co stěžovat - venku je hezky a teplo, takže můžu odhodit šálu a vyměnit teplé punčocháče za slabší a zimní sukně za letní. Do školy toho moc nemám, jelikož mám zapsaný tři předměty a jediné, na co se musím občas alespoň kouknout, je čínština. Kromě toho teda ještě smolím diplomku a na to, že bych už pomalu měla končit, ale zatím se teda konci ani neblížím, jsem nějak moc klidná. Ono je to taky tím, že od Sylvy nemám absolutně žádnou zpětnou vazbu, takže vlastně ani nevím, jestli se držím tématu a zda si to příliš nevycucávám z prstu. Nu což, nějak bylo, nějak bude.
S ostatními lidmi vycházím taky celkem dobře nebo alespoň mám ten pocit. Včera jsem se zase po dlouhé době byla podívat na JCčkách a znovu si uvědomila, jak naprosto úžasný W-sensei je. Jestli mě něco mrzí, tak to, že už nebudu moct chodit na jeho hodiny. Člověku to jeho vyprávění vždycky zvedne náladu :) Vlastně jsem tam šla jen proto, abych mu připomněla, že má půjčenou moji knížku, tak aby mi ji nezapomněl vrátit. Vždycky mě ale nakrkne, jak si celou hodinu připravuju tu jednu jedinou větu, kterou mu chci říct v japonštině, a než se pak dostanu ke druhému slovu, už mu dojde obsah sdělení a přeruší mě. Nu což, stejně bych to určitě řekla blbě.
Taky se mi zničehonic povedlo vytáhnout dva dny po sobě dvě různé kamarádky do kavárny, což považuju za úspěch. Ony se teda nabídly samy, takže to vlastně není moje zásluha, ale co. Netušila jsem, že si s někým chci pořádně promluvit, dokud jsem to neudělala. Po dlouhé době jsme se zase dostaly mimo jiné na téma anime a mangy a já s překvapením zjistila, že jedna z nich četla Midnight Sun od Tošimi Ariny, což je moje nejoblíbenější manga (bohužel však nedokončená T_T). Tenhle rozhovor mě pak donutil znovu si pustit Sekai iči hacukoi, když to všichni tak chválí. A je tam Midorikawa-sama, tomu se nedá říct ne.
Ne že bych neměla co sledovat - momentálně teda jen druhou sezónu Hannibala a stejně tak druhou sérii Hry o trůny (nj, jsem pozadu). Škoda že Teen Wolf jsem zkoukla tak rychle - teď mi nezbývá než číst fanfikce. Na dorama nějak nemám náladu, ale počítám, že s příchodem Šinigami-kun, v kterém hraje Ó-čan z Araši, se to změní. Když se nepatlám s diplomkou a nekoukám na seriály, čtu hromadu knih. Tenhle rok jsem začla s obrovskou chutí číst, takže se snažím přelouskat všechno, co se ke mně dostane. Po x letech jsem se vrátila k trilogii Tamir od Lynn Flewelling, kde jsem momentálně u třetí knihy Oracle's Queen. V mezičase jsem si střihla trilogii Maze Runner od Jamese Dashnera, k čemuž jsem se dostala vlastně náhodou, jelikož to u nás vyjde až někdy v září nebo kdy, nejspíš společně s filmovou adaptací, ve které hraje hlavní roli Dylan O'Brien (a voilá, tady máte důvod, proč jsem to četla). První díl byl senzační, pak to šlo do kytek. Škoda. Ale čtu i další věci - můj mobil v podstatě funguje jako čtečka, což mi dává nevídané možnosti, jen na japonské texty se to bohužel nehodí. A děsí mě představa, že stejně nikdy nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla :(
Mimochodem, po dlouhé době se mi ozvalo taiwanské Štěně, což mě docela potěšilo. No dobře, dalo se to čekat - přeci jen jsem překonala milník čtvrt století mé bídné existence na tomhle světě (ha! a to jsem nikdy ani nevěřila, že se dožiju osmnáctky). Nejsem si úplně jistá, jak beru to, že se neozval ex-manžel, ale snažím se sama sobě namluvit, že dobře.
Když se to vezme kolem a kolem, mám se fajn, nic mě aktuálně netrápí a nic mě zevnitř neužírá. Tenhle týden jsem na chodbě školy zahlédla pana doktora z naší malé psychologické poradny, kam už nechodím. Neměla bych mu stejně co říct. Skoro mi připadá, že to je všechno nereálné. Víte, jak máte oblíbené postavy, které ovšem stále trpí, a vy jim přejete, aby měly alespoň jeden hezký den? Tak já si připadám jako ta postava, které se dostalo příjemného dne.
Nezdá se vám to divné? V něčem musí být háček!
Dneska jsem si uvědomila, co je špatně. Je jaro a já bych se správně měla utápět v depresi, ale (a to musím zaklepat) kde nic tu nic. Tohle jaro je oproti těm předchozím takové ...jarnější (což zní v češtině blbě, ale je to takové to japonské ~rašii). Člověk má chuť se procházet venku a užívat si sluníčka a rozkvetlých stromů, sednout si na lavičku v parku a číst si, jít na výlet do zoo nebo jen posedět na zahrádce nějaké kavárny. Takhle tedy vnímají jaro normální lidi? Jestli jo, tak to jim teda mám co závidět.
(...a pak jsem si šla odpoledne na hodinku lehnout a probudila se s myšlenkou, že teď by teda byl ten nejlepší čas se vším skoncovat. Mám pocit, jako bych se za uplynulé dny se všema rozloučila a už mi nezbývalo nic, co bych ještě mohla udělat. Kdybych se zároveň nedostala do OFF módu, kdy nemám chuť nikoho vidět a s nikým komunikovat a jen si nevesele vegetuji, asi by mě to děsilo víc - takhle je mi všechno jedno. Asi potřebuju pauzu...
edit.: po dlouhé době jsem se zase jednou vzbudila v 5 ráno kvůli noční můře, v které mě nejdřív někdo zmlátil a pak na mě čím dál víc lidí zíralo a oči jim svítily a jakmile se přiblížili, tak mě kopali do nohy, a já byla fakt vyděšená, no a nakonec už na mě zírali úplně všichni a to jsem se probudila a obrečela to v koupelně. Prý to znamená, že se bojím toho, co mám před sebou, a hlavně pak reakce lidí okolo...)
S ostatními lidmi vycházím taky celkem dobře nebo alespoň mám ten pocit. Včera jsem se zase po dlouhé době byla podívat na JCčkách a znovu si uvědomila, jak naprosto úžasný W-sensei je. Jestli mě něco mrzí, tak to, že už nebudu moct chodit na jeho hodiny. Člověku to jeho vyprávění vždycky zvedne náladu :) Vlastně jsem tam šla jen proto, abych mu připomněla, že má půjčenou moji knížku, tak aby mi ji nezapomněl vrátit. Vždycky mě ale nakrkne, jak si celou hodinu připravuju tu jednu jedinou větu, kterou mu chci říct v japonštině, a než se pak dostanu ke druhému slovu, už mu dojde obsah sdělení a přeruší mě. Nu což, stejně bych to určitě řekla blbě.
Taky se mi zničehonic povedlo vytáhnout dva dny po sobě dvě různé kamarádky do kavárny, což považuju za úspěch. Ony se teda nabídly samy, takže to vlastně není moje zásluha, ale co. Netušila jsem, že si s někým chci pořádně promluvit, dokud jsem to neudělala. Po dlouhé době jsme se zase dostaly mimo jiné na téma anime a mangy a já s překvapením zjistila, že jedna z nich četla Midnight Sun od Tošimi Ariny, což je moje nejoblíbenější manga (bohužel však nedokončená T_T). Tenhle rozhovor mě pak donutil znovu si pustit Sekai iči hacukoi, když to všichni tak chválí. A je tam Midorikawa-sama, tomu se nedá říct ne.
Ne že bych neměla co sledovat - momentálně teda jen druhou sezónu Hannibala a stejně tak druhou sérii Hry o trůny (nj, jsem pozadu). Škoda že Teen Wolf jsem zkoukla tak rychle - teď mi nezbývá než číst fanfikce. Na dorama nějak nemám náladu, ale počítám, že s příchodem Šinigami-kun, v kterém hraje Ó-čan z Araši, se to změní. Když se nepatlám s diplomkou a nekoukám na seriály, čtu hromadu knih. Tenhle rok jsem začla s obrovskou chutí číst, takže se snažím přelouskat všechno, co se ke mně dostane. Po x letech jsem se vrátila k trilogii Tamir od Lynn Flewelling, kde jsem momentálně u třetí knihy Oracle's Queen. V mezičase jsem si střihla trilogii Maze Runner od Jamese Dashnera, k čemuž jsem se dostala vlastně náhodou, jelikož to u nás vyjde až někdy v září nebo kdy, nejspíš společně s filmovou adaptací, ve které hraje hlavní roli Dylan O'Brien (a voilá, tady máte důvod, proč jsem to četla). První díl byl senzační, pak to šlo do kytek. Škoda. Ale čtu i další věci - můj mobil v podstatě funguje jako čtečka, což mi dává nevídané možnosti, jen na japonské texty se to bohužel nehodí. A děsí mě představa, že stejně nikdy nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla :(
Mimochodem, po dlouhé době se mi ozvalo taiwanské Štěně, což mě docela potěšilo. No dobře, dalo se to čekat - přeci jen jsem překonala milník čtvrt století mé bídné existence na tomhle světě (ha! a to jsem nikdy ani nevěřila, že se dožiju osmnáctky). Nejsem si úplně jistá, jak beru to, že se neozval ex-manžel, ale snažím se sama sobě namluvit, že dobře.
Když se to vezme kolem a kolem, mám se fajn, nic mě aktuálně netrápí a nic mě zevnitř neužírá. Tenhle týden jsem na chodbě školy zahlédla pana doktora z naší malé psychologické poradny, kam už nechodím. Neměla bych mu stejně co říct. Skoro mi připadá, že to je všechno nereálné. Víte, jak máte oblíbené postavy, které ovšem stále trpí, a vy jim přejete, aby měly alespoň jeden hezký den? Tak já si připadám jako ta postava, které se dostalo příjemného dne.
Nezdá se vám to divné? V něčem musí být háček!
Dneska jsem si uvědomila, co je špatně. Je jaro a já bych se správně měla utápět v depresi, ale (a to musím zaklepat) kde nic tu nic. Tohle jaro je oproti těm předchozím takové ...jarnější (což zní v češtině blbě, ale je to takové to japonské ~rašii). Člověk má chuť se procházet venku a užívat si sluníčka a rozkvetlých stromů, sednout si na lavičku v parku a číst si, jít na výlet do zoo nebo jen posedět na zahrádce nějaké kavárny. Takhle tedy vnímají jaro normální lidi? Jestli jo, tak to jim teda mám co závidět.
 |
| Ovce, co jsem dostala od spolubydlících <3 |
(...a pak jsem si šla odpoledne na hodinku lehnout a probudila se s myšlenkou, že teď by teda byl ten nejlepší čas se vším skoncovat. Mám pocit, jako bych se za uplynulé dny se všema rozloučila a už mi nezbývalo nic, co bych ještě mohla udělat. Kdybych se zároveň nedostala do OFF módu, kdy nemám chuť nikoho vidět a s nikým komunikovat a jen si nevesele vegetuji, asi by mě to děsilo víc - takhle je mi všechno jedno. Asi potřebuju pauzu...
edit.: po dlouhé době jsem se zase jednou vzbudila v 5 ráno kvůli noční můře, v které mě nejdřív někdo zmlátil a pak na mě čím dál víc lidí zíralo a oči jim svítily a jakmile se přiblížili, tak mě kopali do nohy, a já byla fakt vyděšená, no a nakonec už na mě zírali úplně všichni a to jsem se probudila a obrečela to v koupelně. Prý to znamená, že se bojím toho, co mám před sebou, a hlavně pak reakce lidí okolo...)