Ocukaresama dešita, wataši aneb sbohem, Šiinokijamo

A je to tady, milí zlatí. Léto končí. Uteklo to jako voda. Ještě pořád mám pocit, jako by byl začátek července a já měla všechnu tu práci před sebou. Vůbec se mi nechce věřit, že jsem si už svůj díl odpracovala a teď mám to týdenní volno, které jsem kdysi v únoru, když jsem tohle plánovala, tak strašně chtěla.

Poslední týden v Šiinokijamě byl sice fajn, ale stále ho provázel stín toho, že už tam není Štěně. Naštěstí Ó-kun i Miko byli přátelští a většinou i ochotní přiložit ruku k dílu, když bylo třeba (teda Miko zas tolik ne a stala se tak první osobou, která nás při úklidu chatek nechala ve štychu - ale my to zvládli i ve dvou, protože jsme prostě příliš awesome).
Ještě dvakrát jsme se jeli koupat do moře, což bylo děsně fajn a viděla jsem takové tvory jako murénu, rejnoka či olihně (a ty mrchy medúzy, co mě kdysi na začátku srpna šlehly a pálilo to jak čert).
Večery jsme trávili buďto noční procházkou do přilehlého parku a zpátky (v naprosté tmě pouze s baterkou a po silnici, kde auta nemají důvod zpomalovat - naprosto adrenalinový zážitek, to vám povím). Ve středu jsme ale byli líní, a navíc byla jasná obloha, tak jsme přitáhli plachtu před barák, lehli si a pozorovali padající hvězdy. Nevzpomínám si, jestli jsem za celý svůj život viděla padající hvězdu - no tak teď už ano. Přeci jen jak bydlím ve městě, vidím tak maximálně Velký vůz a tím to hasne. Teď jsem ale měla příležitost vidět krásné hvězdné nebe, Mléčnou dráhu a spoustu souhvězdí, které vůbec neznám (a ten zatracený Velký vůz jsem v té spleti vůbec nenašla >.<). Tehdy jsem taky měla jednu z posledních příležitostí pokecat s Ó-kunem. O budoucnosti, o nadcházejícím roku, o tom, jak tady v Šiinokijamě je naší jedinou starostí, kolik chatek budeme následující den uklízet, a až se vrátíme, budeme muset opět čelit běžným problémům života (a že se nám vůbec nechce).
 Čtvrtek jsme pak věnovali poznávání krás jižního Izu, protože Ó-kun za ty tři týdny vlastně vůbec nikde nebyl. Byli jsme se tedy podívat v Rjúgúkucu (potřetí; poprvé se Štěnětem, podruhé se Štěnětem a Hailey), v Jumigahamě, kde je spousta toulavých koček (podruhé; poprvé se Štěnětem, když to ještě bylo štěně s malým š. Tehdy mu tam cosi spadlo do oka a on při mnutí ztratil kontaktní čočku), na místě, jehož jméno si sice nevybavuju, ale je odtamtud krásně vidět Nakagi (potřetí, poprvé se Štěnětem, z čehož vznikla jeho současná profilová fotka na fejsu, podruhé se Štěnětem a Hayley). Nebylo toho zas tak moc, ale Ó-kun o víc stejně asi ani nestál - přeci jen jsme ten den uklízeli obě chatky a bylo to poměrně náročné.

Miko, Aho a já 

Ten večer jsme pak měli rozlučkovou párty - k večeři byla omuraisu a tzv. Ise ebi pasta s krevetami a Tomato reisei pasta aneb chlazené těstoviny s rajčatovou omáčkou. A hromada čúhai(ů). Ó-kun odjížděl následující ráno těsně před 7 ranní, což znamenalo, že musíme vstát fakt brzo (teda že bysme vyloženě museli, to jsme nemuseli, ale přeci jen jsme spolu ganbarimasovali tři týdny a já jsem si ho přes počáteční nevraživost vůči němu docela oblíbila. Byl to přeci jen milý kluk, který mě dokázal rozesmát kdejakou vylomeninou. Rozloučení to bylo zase poměrně rychlé (a víceméně bezbolestné) - prostě odfrčel a konec.

Když se pak mama v poledne vrátila, vyprávěla nám ještě jednu, poslední zábavnou příhodu, která nádherně ilustruje Ó-kunovu schopnost člověka rozesmát: mama ho pozvala na snídani do Sukiji, kde prodávají gjúdony a tak, a on si objednal gjúdon se sýrem (což je jídlo, co má z nabízeného menu asi největší kalorickou hodnotu). Když se ho pak mama ptala, jestli nechce nějaké pití nebo polévku miso, tak odvětil že ne, že je na dietě XDD

Ten den jsme tedy válčily s Miko jen ve dvou, ale tak nějak se dalo. Večer nás pak čekaly okonomijaki, protože já je prostě miluju a tohle byl můj poslední večer. I tentokrát jsme si udělaly procházku do parku a zpátky. Ta naprostá tma je prostě fascinující. A ten výhled na moře, kde jsou spousty rybářských lodiček se světýlky, je taky nádherný. Nijak zvlášť jsem si nepřipouštěla, že je to naposledy. Ráno mě pak čekal úklid, při kterém jsem s láskou vzpomínala na dobu, kdy jsme si se Štěnětem navzájem pomáhali, i když jsme neměli službu (protože Miko se mě rozhodla ignorovat a radši pařit na kompu, zatímco já dřela jak mezek, mrcha). A než jsem se nadála, nastala půl jedenáctá - čas mého odjezdu. Trochu mě rozčarovalo to, že ačkoliv ten den byla restaurace od 12 otevřená, nebyl ten den check-out a tudíž ani úklid a ani snídani nikdo nechtěl - všichni tudíž měli hromadu času, ale aby mě s Krávou vzali na nádraží, to ne. To mě radši nechají hodinu se kodrcat místním busem. No budiž. Následovala poslední fotka, pak poslední Osewa ni narimašita a Ocukaresama dešita atd. (Kavi si u toho zase pobrečela - já jsem fakt nakimuši až to bolí) a pak už ta zmiňovaná cesta busem, kde jsme zastavovali ve všech těch koncích světa, co jich na jižním Izu je. Já si samozřejmě vybavovala dobu, kdy jsem tuhle trasu jela naposled, což bylo se Štěnětem na začátku července, když nám končilo čtyřdenní volno. To mi od toho pláče zrovna nepomáhalo.
V Šimodě jsem pak chvilku poseděla na nádraží než mi pojede vláček (a vzpomínala, že naposledy jsem tu byla, když jsme vyprovázeli Štěně - to mi situaci taky zrovna neulehčilo). A pak už cesta vláčkem do Atami, tam přestup na vláček do Tokia a samotné Tokio. Holy shit, tady je ale lidí! Teď jsem byla zvyklá na to naše mrtvo v horách a najednou tohle. Brr!

Hostel jsem v pohodě našla, ale po těch dvou měsících jsem fakt zhýčkaná, takže mi moje nynější ubytování, kde jsem na osmilůžkovém pokoji se samýma klukama (který se včera večer rozhodli probírat svůj sexuální život tady v Japonsku - btw příhoda se dvěma klukama, dvěma Japonkama a jedním kondomem je fakt nezapomenutelná >.<), jsou tu samí cizinci, co maj pocit, že jako Evropan prostě zaručeně musím umět anglicky a zaručeně neumím japonsky, a kde se chlapi producírují jen v trenkách, připadá fakt děsivé. A nejhorší na tom všem je, že vlastně nevím, co si tu počít. Do teď měl můj život smysl - uklidit chatky, vypomoct v kuchyni a vůbec se snažit ulehčit hostitelské rodině život - ale teď najednou nic nemusím, nikdo na mě nečeká, nikdo mě nepotřebuje. Nemám co dělat a připadám si strašně bezradně. Nijak mi nepomohlo ani včerejší omikudži - poprvé jsem si totiž vytáhla nešťastnou předpověď, kde prakticky každý řádek křičel Tvůj život nemá smysl, radši to ukonči co nejdřív. Vzpurně jsem ho pověsila na provázek před svatyní a v duchu si říkala, že se ještě uvidí.

Dnes v noci jsem prospala 13 hodin s tím, že to pomůže. Nepomohlo. Vydala jsem se odsud z Asakusy pěšky na Akihabaru jen abych vůbec vylezla ven a zabila čas. Nakonec to nebylo tak špatné - jen to vedro je fakt k nevydržení. Sehnala jsem další knížku do sbírky a zašla na mačča latté, protože ho prostě miluju. Akihabara navíc dnes byla pěší zónou, takže se to docela i dalo (na to, že je neděle a všichni prostě musí být venku). Po návratu je mi o něco líp (moje pata však protestuje, protože jsem si ji krásně sedřela do krve), mám nakoupenou večeři (rýži, nattó a melounové ramune - připomeneme si krásné dny se Štěnětem), před sebou čaj a vyhnula jsem se frontě na koupelnu (tomu se říká úspěch).

dnešní Akihabara

Zítra mě čeká velmi dlouhá a velmi únavná tour de Ikebukuro, Šindžuku, Haradžuku a Šibuja. Má být o něco chladněji, což je moc fajn, protože se někde promenádovat v těch 35°C není žádná sranda. Na seznamu věcí, co chci koupit figuruje jedna kniha, náušnice, BB cream a něco na sebe - to by snad mohlo jít. A celou dobu přemýšlím, jak to udělat, abych se sem do Japonska zase vrátila. Protože já se sem prostě vrátím a když už tu budu, podívám se i na ten zatracený Taiwan. Člověk holt musí trochu ganbarimasovat.