Loučení

Opět se vám hlásím ze Šíinokijamy. Je pondělí, což znamená, že mi zbývá necelých 5 dní do odjezdu. Tak nějak si to vůbec nepřipouštím a nejradši bych tu zůstala. Konečně jsem se toho tolik naučila a práce mi docela i jde a já mám odjet?! No way! T_T Ale na druhou stranu kdybych tu zůstala, jen bych si připadala víc a víc jako vykopávka. Už jsem viděla odjíždět tři lidi a v pátek vyprovodím dalšího. Han-kun mi byl celkem jedno - znala jsem ho jen čtyři dny; Hailey tu taky byla příliš krátce na to, aby se mi po ní nějak extra stýskalo. Ale jinak...
Pondělí totiž taky znamená, že je to 5 dní od odjezdu Štěněte. Můžete být rádi, že jsem se k napsání dalšího příspěvku nedohrabala o něco dřív, protože i když tenhle příspěvek bude velmi patetický, mohlo to být daleko horší.
Vraťme se o týden zpátky.

Tehdy jsme tu byli tři dobrovolníci - já, Štěně a Ó-kun - a trávili jsme spolu co nejvíc času. Po večeři jsme si vždy udělali tzv. gjúnjú pátí, kdy jsme jako ti největší rebelové pili mléko, které je kvůli naší spotřebě téměř na příděl, a pak jsme večery trávili u kluků na pokoji. Probírali jsme kdejakou hovadinu a sledovali, kolik různých pleťových krému na sebe Štěně napatlá (vysloužil si tak přezdívku Ohime-sama; Ó-san je šicudži - sluha). Jó, to byly skvělé časy. Postupně se však objevovaly věci, které se v souvislosti se Štěnětem označovaly jako "poslední." Poslední koupání v moři. Poslední návštěva onsenu. Poslední karé od Miki-sana v Nakagiri. Poslední macuri. Nejvíc mě vyděsil jeden okamžik, kdy bylo navrhnuto, že se Štěně pojede koupat ještě jednou, ale může si s sebou vzít jako doprovod jen jednoho z nás. V tu chvíli jsem popadla svou sklenici piva, na ex ji vypila a zaryla oči do stolu. Nechtěla jsem slyšet, koho si vybere, protože já bych to nebyla. Naštěstí bylo Štěně na stejné duševní vlně (asi jako téměř vždycky) a odmítl si vybrat, za což jsem mu neskonale vděčná.

Ačkoliv jsme byli stále v dobré náladě, jeho odjezd se blížil jako černý mrak. Nakonec jsem to nevydržela a asi tři dny předem jsem to obrečela (a tak nějak v náhodných intervalech brečím dodnes). Počet fotek Štěněte se mi náhle znásobil (jsem někde na 70), jako bych doufala, že čím víc fotek budu mít, tím snazší pro mě bude to období po jeho odjezdu (ne, není to snazší).

sweet dreams (are made of this)

A najednou nastal den, kdy přijela další dobrovolnice - dívčina z Taiwanu, která nám měla Štěně nahradit. Její příjezd označoval jeho poslední den. Poslední večeři tvořily jídla podle jeho přání - omuraisu a těstoviny s rajčatovou omáčkou a sýrem (a jejich studená podoba). Hostina jak vyšitá. Následovala gjúnjú pátí a poslední večer strávený tentokrát již v mém pokoji. Řekněme, že jsem si Štěně na celý večer přivlastnila a nikomu ho nepůjčila >:D (ne že by ho Ó-san a Miko nějak zvlášť postrádali - očividně si velmi dobře rozumí)

Další den ráno následovala poslední snídaně a pak poslední úklid, kdy se Štěně na poslední chvíli snažilo Ó-kunovi vtlouct do hlavy co nejvíc pravidel a postupů, aby jsme si poradili i po jeho odjezdu, a zároveň zaučoval Miko-san, která se však učí opravdu hodně rychle. Zatímco ti dva dokončovali úklid, my se Štěnětem jsme seděli u větráku a nevím jak on, ale já se snažila nemyslet na to, že je to naposled, co ho vidím. Když pak padnul dotaz, jestli někdo pojede doprovodit Štěně na nádraží, neváhala jsem ani na sekundu. Nakonec jsme jeli s Ó-kunem jen my dva, jelikož Miko ho vlastně ani neznala. Celou cestu jsme byli ticho - nebylo co si říct. V Šimodě jsme ještě zašli na oběd, kde nám mama vyprávěla o nějaké její kamarádce, která se vdala, a hned tři měsíce po svatbě její manžel náhle zemřel a ona litovala toho, že se s ním to ráno pořádně nerozloučila. Tehdy jsem se za ten den rozbrečela prvně, protože kdoví, jestli tohle není naposled, co se vidíme.
A najednou to bylo tady - ten okamžik, kdy jsme přijeli na nádraží a byl čas se rozloučit. Naštěstí jsme to zbytečně neprodlužovali, protože bych nechtěla, aby mě naposled viděl brečet. Nepřipravovala jsem si, co mu řeknu, protože mi bylo jasné, že bych to ze sebe stejně nedostala. Pouze jsme se naposledy objali. Vydržela jsem nebrečet, dokud nezmizel na nástupiště. Jenže pak už se nedalo nic dělat a probrečela jsem vlastně celou cestu zpátky na Šiinokijamu.

Mama nám chtěla spravit náladu, tak nás vzala na zmrzlinu - a světe div se, pomohlo to. Možná to bude tím, že jsem si vybrala příchuť wasabi, která byla tak strašně odporná, že jsem na chvilku zapomněla na vše ostatní. Ale ta náhlá změna se prostě nedala přehlédnout - jako by se veškerá radost vytratila. Zbytek dne jsem radši prospala, protože bych se stejně na nic nedokázala soustředit. U večeře jsem zabrala jeho místo u stolu, protože bych nechtěla znovu a znovu sklouzávat pohledem na to místo a vidět tam někoho jiného. Přestože jsem stále na stejných místech a dělám stále tu samou práci, on už tu není, aby mi pomohl s povlékáním postelí, aby za mě vzal obsluhu hostů, zatímco já myju nádobí, ráno už nevídám jeho ospalou tvář u umyvadla. Zpočátku jsem však stále čekala, že se někde objeví, že když třeba budu sedět v obýváku, přijde se zeptat, jestli si nedám kafe nebo tak něco.
Je mi jasné, že se to nestane. Naše bezstarostné dny v Šiinokijamě skončily a už nikdy nenastanou. Odmítám se však smířit s tím, že už ho nikdy neuvidím. Popravdě jsem to vydržela jeden den, než jsem se rozhodla mu napsat. Nejdřív jsem zkoumala, jestli neexistuje verze komunikačního programu LINE pro počítače, protože Štěně je na LINE furt. No nebylo mi přáno - bez registrace přes smartphone to nejde. Tak holt starý dobrý fb. Dosud mi však nepřišla odpověď, jelikož od svého odjezdu na fejsu ještě nebyl :(

Momentálně jsem se dala jakž takž dohromady, a pokud zrovna nekoukám na jeho fotky (nebo se nepíšu s tímhle příspěvkem), tak jsem v pohodě. Ale stýská se mi. S Ó-kunem i Miko je sranda, jsou přátelští a trávíme spolu spoustu času, ale není to ono. Štěně bylo jiné, lepší. Troufám si říct, že soulmate - první, na kterého jsem narazila (a upřímně doufám, že nebude poslední, protože to by mě jinak čekal velmi smutný život). Chybí mi a nechci, aby to tímhle skončilo. Chci s ním udržet kontakt co nejdéle to půjde, pokud možno do té doby, než se znovu potkáme. Protože já se na ten zatracenej Taiwan prostě dostanu, i kdybych tam měla jet otročit na pole. Momentálně vymýšlím, jak se tam dostat (případně jak se dostat do Japonska, z kterého bych si udělala výlet na Taiwan) - stipendia, víza, wwoof, cokoliv. Já se s ním prostě znovu setkám, i kdybych si měla postavit vor a přeplavit se přes oceán (doufám, že dopadnu líp než ten Čech, co se na voru plavil z Taiwanu do Japonska XD). Ale musím jednat buďto rychle (do příštího srpna), anebo pomalu (přespříští rok), protože Štěně čeká vojenská služba. Chudák Ohime-sama - vůbec si ho tam nedokážu představit. Doufám, že bude v pořádku, protože poté, co jsem o té jejich vojenské službě slyšela, bych se tam fakt bála.

Ale hlavně doufám, že se mi co nejdřív ozve, protože se mi fakt stýská a strašně mi chybí ;_;