Červnové novinky

Venku je hnusně a kavi má zase přemýšlivou náladu. Co z toho vyplývá? Další příspěvek. Dnes se pokusím nebýt tak moc pesimistická :)

Asi nejdůležitější novinkou je, že jsem v úterý pásla tu jedinou ústní zkoušku, kterou jsem tenhle semestr měla. Byly to dějiny (které fakt nemám ráda a upřímně jsem na rozpacích z vývoje událostí po restauraci Meidži. Krom druhé světové nejsem v obraze a ty seznamy premiérů se fakt učit nehodlám - střídaj to častějc než já ponožky -_-;), ale naštěstí jsem si vytáhla téma ze zimního semestru - výpravy Evropanů do Východní Asie (zaplaťpánbůh, protože chytit něco z letňáku, tak to asi nedám - třeba politika jde totálně mimo mě a z tématu ultranacionalistické skupiny si pamatuju jen to, že nějaká Seinenša je spojena s jakuzou a staví majáky na ostrovech Senkaku a že Kokka šakai něco něco má docela zábavné stránky, kde tvrdí, že Einstein je jeden z těch, kteří jsou zodpovědní za atomové útoky na Hirošimu a Nagasaki, nebo že Dalajláma je velkým obdivovatelem Hitlera). No a navíc byla zkoušející Sylva, což je úplně nejlepší možnost, co mě mohla potkat. Což ale neznamená, že bych nestresovala - celý týden, kdy jsem se to šprtala, jsem se o tom nezapomněla šířit na twitteru, fakt jsem se bála, a když jsem na chodbě čekala na zkoušku, tak mi bylo docela špatně. Ale přežila jsem, mluvila jsem, vypadla odtamtud s lepší známkou, než si podle sebe zasloužím, a ještě jsem pokecala se Sylvou, která se nenápadně zmínila, že už dlouho nedostala žádný hezký pohled a že by se jí zase nějaký šiknul.

Normální člověk by byl rád, že se mu to tak povedlo a zvedlo by mu to náladu. Můj mozek mě ale fakt nemá rád, takže mi v noci poslal tak hnusnou noční můru, jakou jsem už dlouho neměla. Sice se mi občas noční můry zdají, ale většinou je to něco mírného jako zombie apokalypsa nebo vyhození z předmětu. Tohle však bylo o několik levelů výš. Bude to znít jako hovadina, ale skupina lidí včetně mě utekla z vlaku, který směřoval k něčemu hroznému, a ukryli se na nějakém ostrůvku. No a abych to zkrátila, nějaká mladá dívčina podpořená celou skupinou na mě vyjela, že jsem k ničemu, že jen zbytečně zabírám místo a že jsem tam vůbec neměla co dělat, že jsem radši měla umřít, a uškrtila mě.
Víte, jak se v amíckých filmech vždycky lidi vzbudí z noční můry stylem posadí-se-na-posteli-a-lapají-po-dechu? Vždycky jsem si říkala, jak nereálné to je. Už si to nemyslím, protože přesně takhle jsem se vzbudila, akorát mi teda ještě proudem tekly slzy. Musela jsem utéct do koupelny, abych nevzbudila spolubydly, a tam to celé obrečela. Chvíli mi trvalo, než jsem se dala jakž takž dohromady a než jsem byla schopná si uvědomit, že to byl jen sen. Takhle zpětně už to možná tak hrozně nezní, ale v tu chvíli jsem si říkala, že už nikdy nepůjdu spát. Bylo půl páté ráno a já si musela pustit jeden z prvních dílů Merlina, abych na to furt nemusela myslet. Nakonec mi to trvalo přes 2 hodiny, než jsem byla zase v pohodě, spát jsem ale už nešla - radši jsem šla kamarádce dělat psychickou podporu u státnic.

Jinak jsme ty její státnice a mou úterní zkoušku včera večer oslavily několika litry vína, kdy jsem zase nezapomněla být na ostatní hnusná, když jsem prohlásila, že mám pocit, že vlastně žádné hodně blízké kamarády nemám. Dobrá práce, kavi - jen tak dál a už ty kamarádky fakt mít nebudeš -_- Asi bych neměla tolik chlastat - stejně mi to náladu nelepší (naopak je mi druhej den psychicky dost mizerně) a ani na japonštinu už nepřepínám, takže je to vlastně k ničemu...

A jak jsem si celý ten týden, co jsem šprtala na tu zkoušku, říkala, kolik toho zkouknu, až budu mít po zkoušce, tak se mi najednou nechce nic moc dělat. Před tím jsem ale stihla rozkoukat dva nové seriály - spolužačkou doporučený Once upon a time a úplnou náhodou nalezený Hannibal. Once upon a time je v podstatě o pohádkových postavách, které byly začarovány do našeho světa a nepamatují si to. Nejsem si tak úplně jistá, kam to vede, ale tak proč ne (pořád lepší volba než Teen Wolf, u kterého jsem vydržela jeden díl a už to bylo moc). No a pak je tu Hannibal...

Stačil jeden díl a bylo mi jasné, že jsem našla nový fandom, do kterého chci patřit - já sice Hannibala Lectera moc nemusím a nemám ráda přehnaně krvavé filmy (nemluvě o hromadě vnitřních orgánů, tvářích rozříznutých doslova od ucha k uchu či odhalených hlasivkách, na které můžete hrát jak na basu). Ale tenhle seriál má jednu nepřekonatelnou výhodu:

To je ta výhoda - Will Graham v podání britského herce Hugha Dancyho. Nechápu, jak ho můžou navlíct do takového obyčejného oblečení a on stejně vypadá jak model <3 Ale to, co mě na něm zaujalo, není to, jak vypadá, ale to, jakou roli hraje. Jeho Will Graham je totiž ne zrovna společenský, vyhýbá se očnímu kontaktu, žije na samotě daleko od lidí, snaží se dělat vše pro to, aby se ho studenti na nic neptali, a celkově je dost psychicky nestabilní člověk. A já ho za to zbožňuju! <3 Asi tak do půlky série se ovšem díky péči psychiatra začal lepšit a už se občas i usmívá. Nutno podotknout, že zmiňovaný psychiatr je právě Hannibal Lecter. Momentálně mi ovšem další události, ke kterým došlo, lámou srdce a já mám chuť tohle zlatíčko obejmout a ujistit ho, že všechno bude dobré (i když mi vývoj příběhu i spoilery naznačují, že nebude a že to určitě obrečím ;_;)

Když už tak hezky skáču od tématu k tématu, tak bych se ještě ráda zmínila o další návštěvě naší malé poradny. Poslední dobou trénuju oční kontakt (na zkoušce u Sylvy mi to však příliš nešlo - zato její hrnek jsem si prohlédla VELMI důkladně), pokec ve třech se spolubydlícími (teda když tu jsou) či kamarádkami (což mi teda taky nejde tak skvěle, jak jsem doufala) a teď i koukání na lidi při chůzi městem (taky žádná sláva). Asi jsem holt fakticky ztracenej případ. Každopádně to nevzdávám, ale nějak si nedokážu představit, že bych příští semestr nakráčela do školy a třeba i mluvila *krčí rameny* Tentokrát mě ale překvapilo, kam se diskuze na sezení ubírala - k mojí matce. Nevím jak ani proč. A vlastně ani nevím, jak mi tohle všechno má pomoct. Ale věřím, že alespoň někdo ví, co dělá (protože já rozhodně ne). Příští týden mám poslední sezení před prázdninami. Bylo mi řečeno, že se mám během prázdnin ozvat mejlem, ale všichni víme, jaká jsem, když dojde na psaní mejlů.

Mimochodem, už mi zbývají jen dva týdny do odletu - a já jsem zase nervózní jak pes. Co když...? Co když...? Geez, nesmím na to myslet, nesmím se bát, dopadne to dobře!

PS. Jsem si vzpomněla, že mám ještě jednu věc, o kterou se chci podělit, a to první zjištěný drb, který o mně koluje. Netušila jsem, že se mě vůbec něco takového bude týkat, protože většinou mám pocit, že jsem všem příliš ukradená na to, aby o mně něco šířili. Ale jelikož jsem to slyšela už z několika zdrojů, tak to asi nebude jen moje představivost. Nevím, jak někoho něco takového napadlo a proč měl potřebu se s tím šířit dál, nicméně lidi teď věří, že umím dobře psát, a vnucují mi, že ze mě bude spisovatelka. Ne, fakt. Nechápu, kde takovouhle kravinu vzali a proč tomu vlastně věří - očividně neznají tenhle můj blog, protože kdyby si přečetli, co jsem schopná vyplodit za bláboly, už by se tomu drbu leda tak zasmáli. Příště se musím zeptat, co ode mě četli tak zajímavého, že maj pocit, že je na tom špetka pravdy :)