Přestože mi bylo řečeno, abych - pokud možno - nezačínala věty omluvami, nezbývá mi, než omluvou začít. Vážně mě mrzí, že poslední dobou víceméně každý příspěvek věnuji svému fňukání (teď přijde ta hnusná část, za kterou se ovšem neomluvím, protože jak už jsem určitě někde zmínila, tenhle blog nepíšu pro vás, milí čtenáři, nýbrž pro sebe - říkejme tomu třeba sebe-terapie), ale nemrzí mě to kvůli tomu, že byste to museli číst (což nemusíte; přestože co se týče blogu/ů, jsem ráda středem pozornosti, tak vás tu nikdo nedrží a je jen na vás, jestli máte chuť se tímto vším svinstvem pročítat), ale kvůli tomu, že jsem sebestředná mrcha a že je mi fakt líto, že mi prostě není líp. Omlouvám se, jestli to vyznělo moc příkře, ale já mám prostě fakt blbou náladu a neumím se jí zbavit, protože prostě nic nezabírá. Jediné, co mi vždycky alespoň trošinku pomůže, je se z toho vypsat -> a tradá, máme tu důvod, proč tento blog existuje.
Ano, další příspěvek plný sebelítosti začíná, zachraň se, kdo můžeš.
Nedávno jsem nevěřila tomu, že mi takhle blbě skutečně bylo i v minulosti, tak jsem procházela historii twitteru (asi 4 dny, než jsem se tím vším prohrabala), fejsu a i tady blogu. Ubezpečila jsem se, že mi i v minulosti bylo mizerně (alespoň tam, kam paměť těchto zmiňovaných stránek sahá), ale jak už jsem zmiňovala, objektivita není mou silnou stránkou, takže mám pocit, že poté, co jsem se vrátila ze svých ročních prázdnin, je to horší. Těžko říct, jestli opravdu je, nebo mi to tak jen připadá, každopádně mám nutkavou potřebu vyzkoušet si lobotomii v praxi a zbavit se svého mozku či alespoň části zodpovědné za emoce a myšlení.
Popravdě si nevzpomínám, jaké to je vydržet celý den aniž bych nad sebou měla temný mrak naprosté beznaděje. Na tumblru momentálně koluje hláška, že "jsem jednou si jednou vydržela věřit celé dvě minuty!" a já absolutně nechápu, co na tom komu přišlo vtipnýho, protože to sedí tak přesně, až to bolí. Navíc krom obvyklého pesimismu začínám podezírat lidi okolo sebe, že se přede mnou přetvařují a ve skutečnosti mě nemají rádi, ale z nějakého blíže neurčeného důvodu mi to nedají najevo. Jasně, moje racionální část mozku ví, že je to blbost, ale nedokážu ovlivnit tu druhou část, která je paranoidní a nasazuje defenzivu, aniž by to se mnou konzultovala. Asi nejčastější příznak je to, že když s vámi mluvím, tak o sobě automaticky prohlašuju, že jsem úplně blbá, nic neumím, na všechno jsem levá, vůbec bych neměla studovat, protože na to nemám atd. Většinou to navíc říkám s úsměvem. Včera mi to mozek rozebíral kdesi na pozadí vědomí při sledování filmu a společně jsme se dobraly toho, že to je úžasná obranná strategie - tím, že se shodím sama se mi téměř vůbec (nebo jen málokdy) stane, že by mě shodil někdo jiný - už to většinou není potřeba. Když to o sobě říkám já, tak mi to tak nepřijde, jako kdyby to prohlásil někdo jiný - to by bolelo mnohem, mnohem víc. Milý pan doktor z katedry psychologie by mě za to asi vyhodil z okna, ale kdybych se měla rozhodnout, přeci jen to radši opakovaně uslyším od sebe, než jednou od někoho jiného. Stejně už nevím, jak s tím přestat. Stalo se to pro mě tak běžné, jako ráno hned po probuzení zapnout noťas.
Když už jsem u těch zautomatizovaných prvků chování, tak jsem objevila další, co mě docela překvapil. Dřív, když jsem chodívala městem, tak jsem nekoukala na lidi, protože se mi prostě nechtělo a přišlo mi jednodušší koukat, kam šlapu (zvlášť na našich úžasných olomouckých dlaždičkách). Jenže teď už to není dobrovolná volba - nějak nevím, jak ty oči zvednout. Jak už jsem se zmiňovala, dostala jsem za úkol koukat na lidi, ale s hrůzou jsem zjistila, že to nejde. Jakmile mám odlepit oči od země a podívat se na protijdoucího chodce, poleje mě horko a já nemůžu. Nedej bože, když mám projít okolo skupinky lidí - i dýchání je najednou problém a já si dávám pozor na každý krok, co udělám, abych náhodou nešla nějak divně nebo tak, takže jen projít okolo mě stojí spoustu námahy a nervů, natož abych se na ně třeba jen podívala. Nedělám to schválně - prostě si nemůžu pomoct. A taky automaticky nasazuju výraz "neserte mě a jděte mi z cesty." Kdybyste mě potkali, nebojte se, já nejsem zlá, to je jen další obranný mechanismus, aby se na mě někdo nedej bože nepokusil promluvit (a i kdyby to zkusil, sluchátka to jistí ;)
Stále střídám období, kdy chci být společenská a kdy nechci nikoho ani vidět - to není žádná novinka. Teď jsem to ovšem dostala o level výš: zoufale se chci socializovat, abych se vyhnula tomu svinstvu, co si můj mozek vymýšlí, když jsme spolu o samotě, ale na druhou stranu se strašně bojím, že mi na mé pozvání někdo kývne a já budu muset jít ven a bavit se s ním. Tohle vám interpretovat nedokážu - jsem z toho poměrně dost zmatená a vůbec nevím, jak z toho vyjít jako vítěz a ne jako poražený. Šla bych tancovat do patnáctky, ale ta představa, že půjdu mezi lidi a budu tancovat mezi lidma, mě děsí. Pozvala jsem na kafe kde koho včetně spolužačky, kterou fakt nemusím, a pokaždé si oddechla, když dotyčná nemohla. Tohle se naštěstí na pár lidí nevztahuje, naneštěstí zrovna tahle hrstka jedinců buďto nemá čas, protože šprtá na státnice, popřípadě je 250 km daleko...
Poslední postřeh z nedávné doby - můj mozek mi vždy kazil náladu převážně slovy. Našeptával mi, jak jsem zbytečná, jak jsem všem přítěží a tak. Dělá to tedy pořád, o tom žádná, ale teď to taky vylepšil tím, že vlastně už ani nic nemusí říkat, jen mi prostě dohodí náladu. V hlavě mám ticho, ale cítím všechny tyhle výčitky a kritiku a bezvýchodnost situace (a jen tak zničehonic se vám v náhodných intervalech rozbrečím. úžasná vlastnost ;-_-). Já osobně to vnímám jako mlhu, která mi zastře mozek, a najednou je všechno špatně. A naopak v určitých situacích mám pocit, jako by se mlha zničehonic zvedla a já najednou prokoukla a uviděla slunce a nálada se mi zlepší. Bez jediného slova, bez nějakého jasného podnětu. Fascinující.
Tak tolik další z výletů do hlubin mého nepochopitelného chování. Tentokrát jsem si z toho odnesla jednu informaci, která mě teda fakt nepotěšila - horším se a docela rychle. Fakt si nevzpomínám, kdy mi naposledy bylo dobře alespoň jeden celý den (natož víc dní - to už bych chtěla zázraky), a začíná být těžké věřit tomu, že opravdu může být dobře. Opravdu existují lidé, kteří se s tímhle nemusejí potýkat?
No comments:
Post a Comment