Sobota s manželem

Můžu to opakovat do nekonečna a stejně tomu lidi nevěří - já jsem naprosto strašná osoba a sama od sebe bych se držela dál, kdyby to šlo. Přestože Ósan tvrdí, jak jsem děsně jasaší, a manžel by mě rád po smrti poslal do nebe, nevěřte jim ani slovo. Dneska má totiž Niko fakt hrozný den a já místo abych se cítila hrozně, jsem naopak spokojená, že můj den je skvělý.
Vše začalo samozřejmě ráno, kdy se mi povedla moc hezká věc - vzbudila jsem se, otráveně koukla na budík, jestli už fakt musím vstávat, a viděla, že mám ještě hodinu, tak jsem zajásala a spokojeně znovu usnula. Manžel chtěl vzbudit v 10, což se mi sice moc nezamlouvalo, ale budiž - jeho rozhodnutí. Že však dnes je první den, kdy můžem koupit lístky na koncert Perfume, to věděl (sama jsem mu to xkrát připomínala, protože on nebyl schopen si to vyhledat). Když se do třičtvrtě na 11 neobtěžoval přijít, šla jsem za ním sama s dotazem, kdy hodlá jet pro ty lístky. Řekl, že do 7 minut, což v překladu znamenalo "dej mi čtvrt hodiny a možná budu i oblečenej."
Nakonec jsme se tedy vypravili, jenže manžel prohlásil, že nejdřív musí zaplatit účty, potom pojedeme do obchoďáku a až pak Lawson, kde prodávají lístky. A kdo jsem já, abych odporovala (navíc co si budem povídat, já ty dívčiny z Perfume vlastně ani neznám. Poslouchám od nich jednu písničku a to je tak vše). Účty byly dost hnusné - 8 tisíc za telefon je opravdu hodně a to ještě platil pojištění a vodu. To mu náladu nezlepšilo, zato já se stále usmívala - to víte, bylo hezky, slunečno, sobota a já trávila den s manželem :)
Dál následovala cesta do Fukudayi, která je za nádražím, v části, kde jsme předtím ještě nebyli. Na jedněch semaforech se mě Niko z ničeho nic zeptal, jestli si tuhle křižovatku pamatuju, což mi na tváři vykouzlilo další úsměv - na téhle křižovatce jsme se druhý den našeho pobytu tady setkali asi 3x (osud, já vám to říkala XD).
Ukázalo se, že můj orientační smysl se trochu zlepšuje, protože jsme dokonce jeli i správně (tentokrát...) a zmíněný obchoďák fakt našli. Uvnitř to ale vypadalo tak přepychově, že i kdybychom místo dvou tisíc měli dvacet, tak by nám to nestačilo ani na blbou ponožku. Vidina trička, sukně či náušnic padla a já se rezignovaně odebrala do 3. patra - papírnictví, kde manžel sháněl sešit. Jeho pátrání po sešitu je dosud bezúspěšné - sešit musí být A4, tlustý, čtverečkovaný, v pevné vazbě, která by se mu líbila, což je něco, co podle mě vůbec neexistuje. Tenhle je moc tenký, tenhle je v kroužkové vazbě, tenhle má linky, tenhle se mu nelíbí... *oči v sloup* Když sakra potřebuješ tak nutně sešit, kup si nějaký, co mají, nebo si ho nech poslat z Polska a přestaň dělat takový povyk kvůli pitomýmu sešitu! (ne, nejsem naštvaná, jen mě vytáčí to jeho neustálé stěžování si na úplné zbytečnosti a jeho slovní zásoba sestávající z hodnocení: "This is shit.")
Nakonec si teda něco koupil, ale stejně vykládal cosi o vazačství a spravení jeho dosavadního sešitu. Díky tomu jsem však zjistila, že když koupíme něco za míň než tisíc, dostaneme zbylé prachy nazpátek. Takže jsem neváhala a nejkratší trasou zamířila do...

Knihkupectví, jak jinak. Už jsem vycvičená v hledání Sósekiho, takže mi to zabralo jen asi minutu, než jsem ho objevila. Stále tu hledám Omoidasu koto nado, ale nemám štěstí. Tak jsem si místo toho pořídila Rondon Tó/ Maboroši no tate ( Londonský Tower / Štít iluzí). Pak mě napadlo, že když už budou ty Vánoce, tak bych si mohla koupit ještě něco. Tak se stalo, že jsem manžela, který se táhl za mnou a výjimečně nic nekupoval, zatáhla do manga sekce (manžel mangu nesnáší), a aby si to jó užil, protáhla jsem ho BL sekcí XD Žádanou knihu jsem však nemohla najít a ani nic, co bych si koupila místo toho, tak jsem to po chvilce chtěla vzdát. Jenže manžel mě nenechal a donutil mě se jít zeptat, za což jsem mu hrozně vděčná, neboť mě nejen přinutil použít japinu, ale já dokonce i získala první z hexalogie No. 6 *-*
Pak ještě rychle nakoupit něco k jídlu (pouze pro něj, já dnes měla v plánu vařit oden) a mohli jsme jít. Niko se u pokladen zmínil, že se pohádal s Džo Džo. Důvodem prý bylo to, že Džo Džo si špatně vyložila manželovo chování a teď ho obviňuje, že jí tahal za nos. Ona si ho totiž asi vážně chce vzít a mít s ním děti, ale on chce ještě pár let studovat, vydělávat se mu nechce, věkový rozdíl je pro něj příliš velký (prý si vezme někoho mladšího než je on sám) a navíc odmítá žít v Číně. Řeknu vám, že to je úžasné téma hovoru a ještě lepší je, když se mám pokoušet mu radit, co by měl udělat a jak si Džo Džo udobřit. Jenže to bych nebyla já, kdybych se mu nepokusila pomoct (T_T).
Cestou zpátky jsme hledali Lawsona, ale nikde se žádný nevyskytl, tak se manžel šel nakonec zeptat do Family Martu, jestli tam prodávají lístky. Tou dobou bylo něco po 2 odpolední. Přístroj se našel, teď v něm ještě objevit ty lístky. Nakonec jsme i to zvládli, jenže se ukázalo, že den blbec pro manžela ještě nekončí. Lístky byly vyprodané. Kompletně, na oba koncerty. Tedy, ne že by mě nenapadlo, že to takhle dopadne, ale i tak to byl trochu šok. Přiznávám se, že jsem na ten koncert ani tak moc nechtěla, to manžel byl celej nadšenej a těšil se na to jak na Vánoce. A v tuhle chvíli byl fakt nasranej. Ne naštvanej, vyloženě nasranej a já se strašně bála, že z toho obviní mě. Zpětně mi to přijde iracionální, ale v tu chvíli jsem tam prostě jen stála se skloněnou hlavou a čekala, až na mě začne řvát, že je to moje chyba.
Samozřejmě to neudělal, na to je příliš milej (aneb kavi ví, koho si vybrat :) Místo toho zvednul telefon, zavolal jedné Japonce, co umí perfektně polsky, a zjišťoval, co se dá dělat. Při čekání na další telefonát jsme se přesunuli do blízkého parku okolo ucunomijského hradu, kde si manžel snědl svůj oběd (vida že se ty dřevěný hůlky k něčemu hodily) a probírali jsme pro změnu zase náboženství (frekvence těchto rozhovorů pro mě začíná být trošinku nepříjemná - sama se považuju za ateistu věřícího na osud a reinkarnaci (v minulém životě jsem zaručeně byla Japonka) a nemám ráda, když mi někdo vnucuje křesťanství a koncepci nebe a pekla.
Jak jsme si tak spokojeně mrzli na sluníčku (já jen ve svetru), manžel vedle mě, byla jsem spokojená. Přestože byl určitě naštvanej kvůli lístkům, usmíval se na mě a vůbec nebyl mrzutý, jak bych od něj čekala. Navíc se mě snažil přesvědčit, že jsem dobrý člověk a že se dostanu do nebe, což jsem odmítla. Nejsem dobrá ani náhodou - jsem líná, závistivá, nepřející a žárlivá (jen ukázka, celý výčet by trval příliš dlouho). Nakonec jsme se dozvěděli, že 19. ledna bude poslední příležitost - v aukci. Jinými slovy, jsme nahraní (ale kavi našla, že další koncert bude v únoru v Niigatě, tak to zkusí zítra navrhnout manželovi - snad ji neukamenuje).
Na zpáteční cestě jsme se ještě stavěli v čistírně - manželovi se povedlo ukápnout si na kalhoty vteřinové lepidlo, tak se šel zeptat, co se s tím dá dělat. Podle netu pomůže ředidlo, které ale rozežere barvu; podle paní z čistírny si má koupit nové kalhoty. To manželovi náladu věru nezlepšilo, a po návratu se vrhnul na svůj úkol z korejských číslovek a to byla poslední kapka, protože číslovky manžel z duše nenávidí. Já si zatím vařila cosi, co mělo být oden. Těžko říct, jestli se to povedlo, ale manžel toho snědl dost na to, abych si byla jistá, že to bylo poživatelný :D (a to tvrdil, že si nedá XD a ano, uvědomuju si, že za to Hokkaidó jsem vyhrožovala, že mu nic nedám, ale za to, že mi dnes dělal společnost, si to zasloužil)
Pak jsem mu zkontrolovala ty jeho pokusy o číslovky a opravila pár chyb (co na to říct - jsem prostě machr na korejské číslovky XD). Večer jsme se rozdělili, já šla sledovat dorama do danwašicu, on šel vynést smetí a zase jsme se potkali, až když jsem mu klepala na dveře, aby se šel podívat na měsíc. Nejdřív na mě koukal jako tele na nový vrata, ale když jsem si horkotěžko vybavila, že zatmění je anglicky eclipse, měli jste vidět ty mety - dokonce jsem ho viděla běžet! XD

Já jen popadla kartu a foťák a běžela taky - jen v mikině. Stáli jsme tam před kolejema jako dva magoři a já fotila měsíc. Niko pak volal Taku(ovi), ať se přijde honem podívat. Přišel, ani si nevzal ponožky, a za chvíli už volal té své Číňance, aby taky přišla, takže se za chvíli zjevila v růžovém županu a společně jsme zírali na měsíc (a náhodní kolemjdoucí a někteří obyvatelé kolejí divně zírali na nás - zvlášť když jsme tam s Taku(ovou) pantoflí hráli fotbal a on tam skákal po jedné noze sem a tam XD).
Málem jsem tam zmrzla, prsty jsem totálně necítila, ale podívaná to byla hezká a stála za to. I manžel podotkl, že je to romantické. Takže už jsem s ním absolvovala vycházku k moři a zatmění měsíce - dobře ty! XD
Přestože Niko by tenhle den asi nejradši zrušil, já jsem si ho skvěle užila :)

btw závěrečná otázka: kdybyste měli koupit dárek dvacetiletému ňoumovi odvedle, který má tolik knih, až to ani není hezký, poslouchá odlišnou hudbu a příliš toho o něm nevíte, co byste mu koupili? Chci manželovi něco malého dát, ale nemám tucha co. Pomozte!