Jak po třicítce přijít ke kamarádkám?

Běžní lidé mého věku řeší vztahy, svatby a děti (ti normálnější pak kočky, počítačové hry a fantasy) a já tu sedím a přemítám, jak se hledají přátelé.

Ale vážně - jak se po třicítce hledají přátelé? A kde?

Já jsem teda dosud všechny kamarádky potkala na školách a za pomoci obrovské dávky štěstí se mi podařilo udržet se v jakéms takéms kontaktu s nimi i po skončení školy. Občas to teda probíhá stylem "rok jsem o tobě neslyšela, tak zajdem na kafe a pak o sobě zase další rok nedáme navzájem vědět", (no, spíše často než občas), ale já je teda za kamarádky považuju, i když od nich po tak dlouhou dobu vlastně vůbec nemám žádnou zprávu a nejsme v kontaktu.

Ale školní docházka je nenávratně za mnou a co si má chudák introvert teď počít?

Jednou možností je zaměstnání. Teda bylo by, kdyby věkový průměr mých kolegyň nebyl 50+. Naštěstí jedna z referentek byla mého věku a navíc extrovert, což je obdoba zlatého dolu. Takoví lidé si s vámi prostě chtějí popovídat a tak trochu si vás přivlastní, což jako nemluvný introvert prostě ocením. Po těch pár letech příliš dlouhých rozhovorů v pracovní době a občasných společných obědů už jsme zhruba někde na úrovni kamarádek - ona mi posílá fotky svého zvířectva a upletených věcí, já jí posílám své šicí výtvory.

No a dnes jsem se dozvěděla, že ženská, za kterou zaskakovala, když byla na mateřské (dvakrát po sobě), se má v září vrátit a kamarádka u nás teda asi končí. Je to moje jediná kamarádka z práce a co já si bez ní sakra počnu? S dalšími kolegyněmi sice taky vycházím dobře, ale to jsou všechno pracovní vztahy - ve volném čase bych s nimi na kafe asi nešla, protože kromě pracovních věcí si nemáme co říct. Ony mají většinou před důchodem/už jsou v důchodu a zabývají se úplně jinými věcmi než já. Společného (kromě práce) nemáme prakticky nic.

Najít si kamarádky v práci tedy padá. Co tu máme dál? Internet?

Potkali jste mě někdy na netu? Nejsem zrovna přátelská osoba - s cizími lidmi se prakticky nebavím, chaty mě nikdy nebraly a vrchol mé socializace je odpověď na komentář na blogu (a občas ani to ne). Twitter mám uzavřený, na ao3 zásadně na nic neodpovídám a na tumblru jsem komentovala věci jen u dvou dívčin, z čehož jedna před pár lety zmizela z netu a druhé píšu jen povzbuzující komentáře, když zápolí se školou/hledáním práce/životem obecně. Absolutně nechápu, jak si lidé hledají kamarády na internetu. Tedy teoreticky ano - začnou se bavit o společném zájmu a nějak se pak prostě baví dál. To je kapku problém, když toho člověk moc nenamluví (v tomhle případě asi spíš nenapíše). Já raději čtu hovory ostatních a tiše proplouvám nepozorována okolo. To mi vyhovuje a asi i proto jsem nikdy neměla moc problém s nějakými agresivními anonymy nebo něco podobného. Nikdo proti mě nic nemá, když se prakticky nikdy nevyjadřuju.

Takže internet taky ne.

No a tady končíme - nic dalšího, co by vyžadovalo alespoň minimální socializaci, nedělám. 

Tož asi žádné kamarádky pro mě. Musím si vystačit s tím, co mám; nic dalšího už nebude. 

Na druhou stranu nepatřím zrovna k nejsdílnějším lidem a mnohem raději poslouchám, jak se ostatní baví, než abych se zapojovala. Ideální je, když se sejdou tak dvě až tři kamarádky a já jim dělám takové to páté kolo u vozu. To nemluví zrovna v můj prospěch a někdy si tak říkám, proč by se mnou vůbec někdo chtěl kamarádit, když nemám co nabídnout...

Chjo, já jsem fakt samotář až to bolí.

(Tento příspěvek vznikl jen proto, že jsem si chtěla postěžovat, že přijdu o kamarádku/kolegyni.)