Dozvuky léta

Někteří lidé se hrabou v životech druhých, rozebírají každý jejich krok a drbou kudy chodí *mává naší sousedce s otravným čoklem*. Já si už dávno uvědomila, že ostatní lidi nechápu, takže když už se mermomocí potřebuju v něčem hrabat, přehrabuju se sama v sobě a hledám, kde co zase drhne a proč.

Následuje další bezpředmětné přehrabávání se v mém chorém mozku v rámci snahy o psychologickou pseudoočistu svépomocí.

Letošní léto jsem narazila na zlatou žílu socializace a to se přeci muselo hned využít, ještě než vyschne. Kromě již zmíněných cest a setkání jsem se taky vydala na dva konce republiky nakouknout do dvou různých životů. Víte, já mám takový problém. Já jich mám teda hodně, ale... Nevěřím si. Naprosto v ničem. Občas mám pocit, že nezvládám ani ty nejzákladnější věci a byla i doba, kdy jsem přemítala, jestli třeba nemám divnou chůzi, protože určitě nezvládám ani to, a podobné pitomosti. Na všechno bych potřebovala návod, abych přesně věděla co dělat, jak se zachovat, jak se v které situaci rozhodnout. Nevěřím ani tomu, že zvládám žít "správně", ať už to znamená cokoliv. Určitě jsou někde nějaké nalajnované postupy, kterých bych se správně měla držet, ale nikdo mi o nich neřekla já jsem příliš neschopná, než abych je našla. A když vidím životy druhých, nemůžu si pomoct a mám pocit, že oni vědí, co dělají, že oni jsou ti, co mají všechny odpovědi, zatímco já bloudím ve tmě. Racionálně chápu, že je to blbost, že nikdo není dokonalý, nikdo nemá perfektní život a nikdo vlastně neví, jestli to, co dělá, je správně, ale i přesto mi připadá, že já selhávám. Že když bylo školení na to, jak žít, zrovna jsem chyběla. 

Takže nikoho nepřekvapí, že jsem po návratu od kamarádek vždycky tak trochu v nešťastném rozpoložení, kdy přemítám, proč ostatní mají život více méně pohromadě (minimálně z mého pohledu) a jestli bych neměla chtít to samé co ony. Vedle nich si připadám nepatřičně. Nedospěle. Neschopně. A návštěva Brna byla po téhle stránce obzvláště náročná. S touhle dívčinou jsem totiž asi souzněla nejvíc, přestože vždycky jsem k ní spíš vzhlížela jako ke vzoru, že kdybych byla o něco málo lepší a schopnější, mohla bych být jako ona. Doufám, že to když tak nevezme jako urážku, pokud si to přečte, ale jakožto cíl mi byla natolik blízko, že jsem si říkala, že bych to možná taky zvládla. Že kdybych se snažila, mohl by můj život být taky takový. Pak si teda našla dost náročnou práci a ten rozdíl mezi námi se začal zvětšovat. Teď jsme se nějakou dobu neviděly, a když jsem letos přijela, nebyla jsem si jistá, jestli ji poznávám. Ten rozdíl je teď natolik propastný, že už není reálné ho překonat. Ztratila jsem svůj cíl. Natolik se mi vzdálila, že se divím, že jsem kdy vůbec mohla věřit tomu, že jsme si podobné. 

Tím nechci říct, že se mi vzdálila jako kamarádka, to vůbec ne. Vzdálila se mi jako představa toho, kým bych mohla být. Snad ji to nenaštve, ale já ji vždy vnímala jako někoho, s kým se můžu ztotožnit, kdo je mi podobný, kdo je jako já. A to ona už není. Nedokážu se vcítit do její role, neumím si představit sama sebe v její situaci. Po letech jsem byla nucena si uvědomit, že nejsme stejné, což mě sebralo víc, než jsem čekala. 

Pořád jsme kamarádky a doufám, že i do budoucna budeme, jen si musím zvyknout, že ona se někam posunula a já dál trčím na místě. Dál řeším hovadiny a trápím se s věcmi, které nemají význam. Nebo aspoň nemají význam pro nikoho jiného než pro mě. Protože občas je úleva vyřešit něco, co mě trápilo, přestože z pohledu ostatních ani nemá cenu se tím zabývat.

U druhé kamarádky jsem narazila na pravděpodobně zcela normální přístup ke vztahům - nechat věcem volný průběh, nezříkat se žádné možnosti a pokud se povede, tak se povede. To je asi dobrý přístup, takový racionální. Takový, co mě přinutil přemýšlet o tom, proč zase jednou nejsem normální a co je se mnou špatně tentokrát. Protože jako taková letmá představa (společného bydlení s nějakou dívčinou a kočkou) je to pěkné, ale ve skutečnosti nic takového nechci. Nedokážu si žádný vztah představit a docela mě něco takového i děsí. Co jsem to ale za člověka, když netoužím po vztahu nebo i po obyčejné blízkosti jiného člověka? Byla jsem si vědoma, že psychopat nejsem, to zas ne, ale něco to být přeci musí, něco, co to vysvětlí. Nedokážete si představit tu úlevu, když jsem narazila na příznaky vyhýbavé poruchy osobnosti - tam jsem se hned našla a po týdnech jsem mohla přestat přemítat, co je zase špatně. Měla jsem odpověď (je jedno, jestli správnou nebo ne) a mozek dal pokoj. To mi bohatě stačí.

Proč vůbec řeším takové pitomosti? Protože je stokrát jednodušší nechat mozek zabývat se relativně neškodnými tématy, než vytahovat těžké zbraně typu Proč jsem k ničemu a Moje existence nemá smysl. Oproti tomu jsou tohle celkem neškodná témata, kde je v podstatě jedno, na co přijdu, pokud vůbec na něco. Hlavně že se mozek zaměstná a má pocit, že něco dělá - všichni jsme pak spokojení.

Občas se tak pod vousy sama sobě směju, že kdybych se někdy rozhodla jít k psychologovi, ani bych nevěděla, kde začít a co vlastně řešit (nehledě na to, že v konečném důsledku vlastně není co řešit a už vůbec není důvod cokoliv řešit - jsem prostě přecitlivělá a všechno příliš prožívám. Žádný opravdový Problém není, to si jen všechno namlouvám.). Jestli já bych to neměla jednodušší, kdyby se ještě používala lobotomie - buď by mě to zabilo, nebo bych už neměla kapacitu na to nad něčím přemýšlet a zírala bych do zdi.

A když už jsme u těch (relativně) bezpečných témat –

Konečně jsem se rozhoupala a na základě promyšleného rozhodnutí („Kašlu na to, prostě si ho koupím a basta!“) jsem si pořídila vlastní ace ring. Otočný, abych si s ním mohla hrát, když jsem nervózní. Ano, občas jsem jak pětiletej harant. Ale aspoň mám čím zabavit ruce, zatímco se na poradě všichni dohadují o věcech, které se mě netýkají. Přes počáteční rozpaky jestli ho nosit na veřejnosti, jsem došla k názoru, že stejně nikdo neví, co má znamenat, takže to bude v pohodě. Teď už zbývá jen ignorovat mozek, který mi (naprosto racionálně, jako vždy) našeptává, že si nezasloužím patřit do téhle komunity, protože mám přesně ty negativní charakteristiky, které vytvářejí špatnou imidž, popřípadě, že si pro jistotu všechno vymýšlím a cpu se někam, kam vůbec nepatřím. Nejlepší by bylo se od celé myšlenky distancovat, držet jazyk za zuby a neřešit to, ale jak už jsem zmínila – radši se budu rýpat v nepodstatných tématech, než abych si pořád připomínala, jak jsem k ničemu a nic nemá smysl. Můj mozek očividně nic jiného neumí; kéž bych ho uměla vytrénovat, aby byl co k čemu a aspoň mi vymýšlel fanfikce - to by mi asi v rámci možností stačilo.