Když jsme odjížděli na služební cestu, ptal se pan spolucestující, jestli jedu za odměnu, nebo za trest. Z nutnosti, kámo; na oddělení jsme čtyři, dvě (+ pan vedoucí) měli plné ruce práce s vědeckou radou a třetí je napůl v nemilosti a napůl se celé té šaškárně s tabulkama, kterých se cesta týkala, absolutně nevěnovala. Takže jsem zbyla já – expert na zmrvení čehokoliv, na co sáhnu. Dobrý výběr zástupce celé školy, jen tak dál -_-;
Byla jsem vyslána na seminář ohledně správného vyplňování tabulek pro jakousi mezinárodní akreditaci. Tabulek, které jsme tou dobou vyplňovali již podruhé, naposledy měsíc před seminářem. Jop, s křížkem po funuse a navíc za takové vlezné, že bych byla měsíc o hladu a bez zaplacených účtů, kdybych to měla cálovat z vlastní kapsy.
Plaza de la Virgen |
…No, vlastně ano, tak nějak to je (ale mohla jsem se sakra tvářit alespoň trošku normálnějc!).
Jelikož čas ve Valencii byl značně omezen (přiletěla jsem v sedm večer, následující den byl od 9 do půl 4 seminář a letadlo odlétalo v 10), musela jsem všechno vzít šmahem, abych z toho aspoň něco měla.
Plaza de toros a kousek vlakového nádraží vpravo |
Sice jsem měla vytištěno několik map a ještě záložní v mobilu, ale střed Valencie tvoří uzounké uličky, kde se během pár minut ztratíte a už se nenajdete, takže jsem musela spoléhat na gpsku pana Nejvyššího, protože jinak bych byla v loji. Ta nejdůležitější místa jsme asi stihli, ještě než se setmělo, ale pak bylo potřeba ještě splašit něco k večeři.
Zapluli jsme do jakési odstrčené restaurace, kde měli na sloupech namalovány plameňáky, a pan Nejvyšší úspěšně předstíral, že umí španělsky. Já se v duchu omlouvala všem svým vyučujícím na španělštinu (a že jich za ty roky pár bylo) a mumlala si svojí czenglish. Ve Španělsku frčí tapas, tak jsme si několik různých objednali. Tedy první objednával pan Nejvyšší a vzal toho tolik, že si číšník myslel, že je to pro oba, a už se měl k odchodu. Jako při pohledu na to vysoký hubený byste neřekli, že může být takový žrout – musela jsem kvůli němu holt nesměle pípnout, že já prosím taky něco.
Základem úspěchu při večeři s kolegy z práce je jednoduché pravidlo: nechlastat. A tak pan Nejvyšší objednal džbán vína a furt mi přiléval a já jsem si měla už dávno nechat zalepit pusu vteřinovým lepidlem, protože pak bychom aspoň nerozebírali témata typu výhody a nevýhody založení rodiny již na škole. Wtf, me?!…
La Lonja de la Seda |
Na hotel (čtyřhvězdičkový!) jsem se vrátila po půlnoci. Na kocovinu naštěstí netrpím, ale kdybych trpěla, věřím tomu, že to plavání v ledovém venkovním bazénu v sedm hodin ráno by mě z toho zaručeně dostalo (aneb hotel má bazén, tak proč to sakra nevyužít?).
Seminář byl… místy jasný, místy jsem neměla tucha, jestli jsem tam vůbec správně. Tož jsem si psala ty největší špeky (jako jediná ručně, což mi na profesionalitě asi moc nepřidalo), abych pak mohla doma všem zamotat hlavu tím, jak blbě jsme to ty uplynulé dva roky dělali (spoiler: velmi blbě – po návratu jsme se to ještě pokoušeli přepočítat, ale nestihlo se to a je v tom takový bordel, že jestli bude chtít někdy někdo vědět, jak jsme k těm číslům dospěli, předám mu externí disk s přehršlí souborů a popřeju hodně štěstí).
Pan Nejvyšší si našel ještě jinou zástupkyni od nás ze školy, s kterou mohl probírat problematiku tabulek, takže jsem konečně mohla v klidu mlčet.
Na obědě se se mnou pokoušela konverzovat jakási Indonésanka, ale svým stylem „Já Tarzan, ty Jane“ jsem jí asi zrovna neučarovala *mlátí hlavou o stůl*.
Když nás konečně propustili, vydala jsem se honem do města, abych se podívala do La Lonja de la Seda, což je budova, která kdysi sloužila pro obchod s hedvábím a nyní je zapsána jako památka Unesco. Ze všech zdejších památek jsem ji zhodnotila jako nejvhodnější pro návštěvu, když mám málo času a peněz. Nejhezčí byla ta největší hala s příšerně vysokým stropem a točitými sloupy, ale i další místnosti byly pěkné.
City of Arts and Sciences Museum |
Moc suvenýrů jsem si nekoupila, ale toho jednoho Sósekiho jsem si dopřála (to se to bude louskat v té španělštině) a na letišti jsem ještě stihla vyzkoušet místní specialitu horchata, což je pití z hlíz šáchoru, podobá se mléku, ale chuťově je to takové sladce zvláštní mňam.
Mimochodem, přiletět v jednu ráno a další hodinu se kodrcat v buse, když druhý den musím do práce, je něco, co bych si nemusela hned tak zopakovat.
Asi aby mi to nebylo líto, že jsem toho ve Valencii moc nestihla, mi osud přihrál do cesty možnost vyjet na další jazykový kurz, tentokrát přes Erasmus. V létě nám totiž v práci stejně nepoteče voda a týden ani nepůjde elektřina kvůli těm barákům, co nám tu naproti stavějí, tak tomu alespoň ujedeme. Čeká mě tak týden s kolegyní v Barceloně (opět vedený jako pracovní cesta, takže ani na tohle dovolená nepadne; loňskou dovolenou jsem tak dočerpávala až teď ve středu).
horchata, Sóseki a čekání na noční let zpátky |
Já se teď vrátila z Paříže, kde jsem konečně začala čerpat prvních 5 dní své nové dovolené. (Poslední 3 dny staré padly na Animefest). Naučila jsem se pár francouzských slovíček - především Sortie - alias východ z toho bludiště, kterému říkají metro (je to jako metro v Praze na trojitých steroidech - všeobecně jejich doprava je jak na trojitých steroidech), ale bez angličtiny bych byla nahraná, protože francouzsky jsem uměla jen ano, ne a nemluvím francouzsky. 8D Já si jako suvenýry přivezla čelenku z Disneylandu. 8D
ReplyDeletePaříž - tam musí být taky moc pěkně. Užila sis to?
DeleteA jaký bývá teď ten Animefest? Já vždycky vidím na fotkách ty davy lidí a jsem velmi ráda, že tam nejsem :D
JJ, užila jsem si to, sice mě každý den bolely nohy, protože jsem nachodila sto jarních kilometrů, ale zvládla jsem všechno, co jsem si naplánovala /Disneyland, Eiffelovku, Moulin Rouge, koncert BTS (k-pop skupina)/, všeobecně procházky po Paříži. Jo animefest bývá hora lidí, ale jak je to na tom vstavišti, tak mi to tak nepřijde, protože se to rozptýlí, Advík mi připadá víc našlehnutý, protože bývá na menších prostorách. Mě lidi nevadí - když mi neblokují cestu. 8D
ReplyDelete