Edinburgh je krásné a pro pěšky cestující turisty přívětivé
město, kde vedle sebe uvidíte nádhernou starou architekturu a moderní skleněné
budovy, někdy dokonce zakomponované do sebe. Kromě budov se ovšem vyplatí i
všímat si drobností typu vyzdobené vchody obytných domů. Nejlepší je prostě se
vydat do města a čekat, na co narazíte. Pár tipů, co si (ne)nechat ujít jsem si
však přivezla, takže tady je máte:
Dean Village
V podstatě první místo, kam jsem se vypravila, jelikož
jsem to měla blízko, ale určitě není k zahození si to nechat až na dobu,
kdy budete zhnusení z toho množství lidí všude a z města obecně.
Tohle je totiž příjemná procházka po břehu Water of Leith. Na začátku od
Stockbridge je cesta z větší části skrz (leso)park, který je sice oddělen
plotem, ale sem tam nějakou tu lavičku pro odpočinek najdete. Jako plus se
projdete kolem St Bernard’s Well a nad sebou uvidíte oblouky Dean Bridge. Když
půjdete pořád dál, měli byste dojít až k Národní galerii Moderního umění. Až
tak daleko jsem nedošla, ale určitě je to moc pěkné.
Když už jsme u těch odpočinkových míst, tak musím zmínit i
botanickou zahradu se spoustou cestiček a tematicky rozdělených zahrádek –
luční kvítí, stromy, rododendrony, skalničky, rostlinstvo čínských hor… Mně
osobně se líbila jakási výzkumná zahrádka, která je schovaná dost stranou a
člověk si může počíst o pokusech, které na rostlinkách provádějí typu míchání
barevných kombinací, přežívání kytiček v rozdílně stíněných místech apod.
Je tu i malý rybníček a jak je to chráněno hradbou stromů, můžete si sem
v klidu zalézt a odpočinout si od lidí J
Méně odpočinkový je tenhle „park“, a to hlavně proto, že je
to docela prudce do kopce a cestičky nejsou vždy nejjednodušší. Ale ten výhled
na město na konci za to stojí – pokud zrovna neprší, jako se to povedlo mně. Takový
námahy a všechno je v mlžným oparu – to je k vzteku. V dešti tam
nelezte – kameny kloužou a vy si akorát tak rozbijete hubu (vlastní zkušenost).
A vemte si dobrý boty, abyste nebyli jako ten jeden maník, co se tam odvážně
vydal v žabkách (a určitě toho okamžitě litoval).
Zoo
A milovníci zvířátek si nenechají ujít zoologickou zahradu.
Mají tam (spící) pandy (červené i černobílé), (spící) koaly, (kjůt)
mravenečníky a (pekelně dobře schované) tapíry. A když přijdete ve správnou
dobu, bude hezké počasí, hvězdy vám budou přát a dotyční nebudou líní nebo
přežraní, dočkáte se i procházky tučňáků. To je velice oblíbená akce, takže
všude miliarda lidí (hlavně kvílících harantů), ale zase můžete využít své
výšky a čumět jim přes hlavy. To je zážitek – když ošetřovatele tučňákům
otevřou dveře od výběhu a všichni napjatě očekávají, jestli někdo vyleze, nebo
ne. Při mé návštěvě bylo celkem vedro, takže se našli jen dva odvážlivci. A ti vzali
to svoje vycházkové kolečko kolem hřiště fakt hopem, takže se člověk mohl bavit
tím, jak se na těch kratičkých nožičkách ženou kolem, křídla pěkně od těla, aby
prorážela vzduch, a šup zpátky do výběhu. Celkově je to pěkná zoo; drahá a furt
do kopce, ale hezká, zvířátka mají poměrně velké výběhy a málo mříží, i když je
pořád co zlepšovat. A někdo by měl najít ty zatoulané vydry – bůhví kam se
poděly, ale jejich výběh zatím obsadily obávané divoké větve a kvůli nim do
Edinburgu fakt jezdit nemusím – dostatek jich je i v Olmu.
Pokud máte čas a odliv stojí na vaší straně, můžete si
udělat výlet na malinký neobydlený ostrůvek Cramond. Když je příliv, je od
pevniny odříznut vodou, ale za odlivu k němu vede cestička. Okolo sebe
můžete pozorovat vodní ptactvo, kterak doluje chudáky mlže, můžete si nasbírat
mušle a škebličky a projít se po ostrůvku kolem dokola. Když je hezky, jsou
odsud trochu vidět i mosty v Queensferry. Cesta na pevninu ovšem trvá asi
čtvrt hodiny, tak s tím počítejte a nevyrážejte zpátky až na poslední
chvíli – vždycky se najde nějaký blb, který tam buď zůstane úplně, nebo se
posledních pár metrů doslova brodí (spolužačka z kurzu měla prý vodu až
nad kolena, když konečně došla ke břehu).
Edinburgh má i pláž – Portobello, ale taková vedra, aby se
šel člověk koupat, tu asi moc často nejsou. Já jsem vyrazila v docela
teplý den, ale po pár minutách brouzdání se ve vodě jsem necítila prsty. Takže
pláž slouží spíš jen na procházky – hlavně s psími mazlíčky.
Hrad
Dost bylo přírody, je čas se podívat na památky. Jako první
vás praští do očí hrad. Ten je na vyvýšené skále a dme se tam nad městem, takže
ho máte furt na očích, když jste v centru. Je fakticky moc pěkný a
fotogenický, takže ho najdete i na většině pohledů. Problém ovšem je, že je mnohem
hezčí zvenku než zevnitř. Hlavně asi proto, že v něm žádný panovník
vlastně moc dlouho nepobýval a spíš to zabralo vojsko (které tam trčí doteď).
Jako ano, podíváte se na pár budov (hlavně zvenku), které vydržely, poslechnete
si, jak to tam dlouho chátralo, a s trochou štěstí vyfasujete průvodce,
kterému rozumíte alespoň polovinu výkladu, ale jediným hajlajtem jsou pomalu
rezivějící korunovační klenoty, na které si musíte vystát příšernou frontu a
nakonec si je stejně nemůžete ani pořádně prohlédnout, protože vás plynule zase
ženou východem ven, natož vyfotit. A pokud máte smůlu a zrovna ten den přijede
šest autobusů čínských turistů, tak se už jen těšíte někam do klidnějších míst
(případně zvažujete, jestli by jeden z těch vystavených kanónů nešel
použít k rozehnání davů). Za ty prachy to holt asi úplně nestojí…
Holyrood Abbey. |
O něco lepší je Holyroodhouse Palace. Tam teda nevyfotíte ani prdlajs (alespoň tedy vevnitř, venku je to ok), ale výklad si můžete poslouchat v klidu ve sluchátkách (ve srozumitelné angličtině), sunete se svou vlastní rychlostí, a dokonce i něco vidíte, protože zde dokonce i někdo bydlel/bydlí. A máte to i se zahradou a krásným, i když polorozpadlým Holyrood Abbey, které svého času muselo být fakticky překrásné.
Lauriston Castle |
Naopak si můžete nechat ujít National Museum, teda pokud nemáte rádi technické vymoženosti, protože těch je tam většina. Zbytek expozic je taková nesourodá směska porcelánu, oblečení, vycpaných zvířátek či skotské historie (dobře, ta jediná je asi taková ucelenější a místy i zajímavá).
Jestli je něčeho v Edinburgu hodně tak racků
kostelů. Ať jdete kamkoliv, nějaký zaručeně minete, ale ne všechny bývají
otevřené. V průvodcích se nejčastěji zmiňuje katedrála St. Giles na Royal
Mile (ulici vedoucí od hradu k Holyrood Palace), která je sice obrovská,
ale že by byla tak děsně úžasná, to mi teda nepřišlo. A taky je furt plná lidí,
což není něco, co bych vítala. Mnohem hezčí byl „nenápadný“ kostelík na
západním konci Princess Street zvaný St. John's. Na kostel byl fakt prosvětlený,
laděný do černobíla s krásně zdobeným stropem a barevnými vitrážovými
okny. Vstup je zdarma, ale za focení musíte přispět dvěma librami (podobně to
funguje i v dříve zmíněném St. Giles a asi i jinde; radši jsem ale
investovala sem než do St. Gilese – ten byl tmavý a ne moc fotogenický).