Susanna Clarke: Jonathan Strange & Mr Norrell

Občas prostě narazíte na knihu, která vám nesedne. Pro mě to byla tahle šílená bichle. Kamarádka ji vychvalovala, zápletka vypadala dobře, a dokonce podle toho natočili seriál, který jsem hned začala sledovat.

Ovšem ačkoliv jsem moc chtěla mít tohle dílo ráda, ztratila jsem v průběhu seriálu pozornost, netušila jsem, kdo jsou všechny ty postavy a proč dělají to, co dělají, a ani si nejsem jistá, jestli jsem to vůbec dokoukala. Mělo mi to být předzvěstí toho, jak dopadnu s knihou. Ale vkládala jsem v ní naděje, že mi vše osvětlí a že mě to bude bavit mnohem víc než seriál.

Nestalo se však. Nemůžu říct, že by to bylo špatně napsaná, to vůbec ne (ale taky to byla krásná ukázka slovního průjmu, kde se i poznámky pod čarou - často úplně mimo mísu - táhly na několik stran). Jazyk byl ovšem pěkný a sofistikovaný a tak neuvěřitelně britský, stejně jako humor.

Postavy byly skvěle vykreslené, realisticky, se všemi slabůstkami, kterých obvykle bývá více než silných stránek.

Příběh (tedy to, co jsem z něj stihla zaznamenat, než jsem to přeci jen vzdala) byl taky zajímavý a určitě by byl někam dál rozveden, ale po 300 stranách čekání na nějaký ten posun jsem prostě už neměla trpělivost. A to jsem těch předchozích sto stran četla spíš ze setrvačnosti. Kristepane, to je ale příšerně dlouhá kniha na to, že se tam prakticky nic moc neděje. Než jsem se vůbec dostala k té cca 300 stránce, promptně jsem zapomněla, co bylo předtím, protože někdo někoho furt jenom zve na večeři, všude spousta postav, které jsou víceméně zbytečné, ale všechno musí zapáleně komentovat, a naopak postavy, které by mohly být zajímavé, ale mizí ze scény, aby jsme si místo toho mohly přečíst o dalších společenských dýcháncích.

Někde tuhle knihu kdosi srovnával s Jane Austenovou a já souhlasně kývu - ani Austenovou nemusím a proč má Pýcha a předsudek tolik fanoušků fanynek, jde absolutně mimo mě.

Příště radši něco s příběhem, který se nemusí hledat jako jehla v kupce sena.