Bezcílné bloumání

Kavi má moc času o všem přemýšlet, což nikdy není dobré znamení. Sice jsem se po hlavě vrhla na sledování čehokoliv, kde jsou Kisumai (Kis-My-Ft2, můj nový objev aneb když vás jednou Johnny's pohltí, už vás nikdy nepustí a vy se můžete rozloučit se životem), ale ani to nestačí, abych úplně vypla. Navíc mám nějak štěstí na dorama, kde protagonisté bezúspěšně hledají práci. Na náladě to teda nepřidá.

Hledání práce se totiž nikam neposouvá. Od pondělka jsem registrovaná na pracáku (v pátek, kdy je otevřeno jen pro nové uchazeče, mě vykopli, že je moc lidí a málo úřednic a že mám teda přijít v pondělí), první schůzku mám na konci října. Lidí je tam fakt jak much, převážně mladí a těsně před důchodem; vyplatí se vzít si knížku - strávila jsem tam dvě hodiny.
Asi bych si neměla stěžovat - práci hledám teprve měsíc a už mám za sebou jeden pohovor - to je docela dobrá bilance, když se to vezme v celkovém měřítku (jedna kamarádka čeká na pohovor už dva měsíce, jiná se dočkala za půl roku). Ono se fakt blbě hledá, když nevíte, co vlastně hledáte (a ještě hůř se píšou motivační dopisy, když nejste ani trochu motivovaní). A pokud nejste dobří na mluvení, pohovory taky nejsou zrovna procházka růžovým sadem. Tedy alespoň můj první nebyl - v mejlu tvrdili, že to zabere hodinu, takže jsem lehce vyšilovala, co jim tam mám tak dlouho vyprávět a že by možná nebylo od věci naučit se pohádku o Momotaróovi, abych tam zabila čas. Prošla jsem si otázky typu silné stránky, slabé stránky, proč se ucházím o tohle místo atd., protože všechny stránky tvrdily, že na to přijde řeč.

Nepřišla. Místo původní hodiny jsem tam strávila všeho všudy deset minut, z čehož pět mluvily ony. Místo výše uvedených otázek se zajímaly, proč jsem vystudovala to, co jsem vystudovala, proč si nehledám práci v oboru a proč nemám praxi. Těžko říct, co touhle šarádou sledovaly - třeba se chtěly na vlastní oči podívat na toho ubožáka, co si místo "perspektivní" ekonomky vybral něco, co ho bavilo (ale já si za svou japonštinou stojím - k ničemu mi to není, ale jsem ráda, že jsem ji studovala, že ji umím na takové úrovni, že japonské knihy či televize pro mě není problém, a že jsem během studia měla možnost seznámit se s tolika skvělými lidmi). Kvůli těm pár minutám a falešným úsměvům jsem se tam snad ani nemusela trmácet - že mě nechtějí mi bylo jasné i tak. Upřímně - komu budu co k čemu, když vlastně nic neumím, praxi mám nulovou a jazyky jsou mi nanic, když nejsem zrovna upovídaný typ? Všude chtějí sebevědomé, ambiciózní a komunikativní lidi, co maj nejlépe pár let praxi v oboru a dva jazyky.

Co já si se sebou počnu? Nemluvě o tom, že jsem člověk, co si všechny, byť sebemenší chyby a neúspěchy strašně vyčítá. Tohle je vlastně asi největší neúspěch, co jsem kdy zažila. Školama jsem tak nějak procházela, ale jak si najít práci, netuším. Vím, že v tom zdaleka nejsem sama, ale strašně se děsím toho, že všichni se někde upíchnou a já zůstanu pozadu. Takového vzdělání a úplně k ničemu. Očekává se ode mě, že budu mít dobrou práci a příznivý plat, ale nevím, jestli to dokážu. Jak mám úplně cizí lidi přesvědčit, že jsem vážně schopná se to všechno naučit, že jsem loajální a po měsíci jim neuteču jinam a že klidně budu v práci i přespávat, abych všechno vyřídila včas? Kde mám najít práci, kde by mi dali šanci (a nebyla to pokladní v supermarketu), kde by se nepodívali na můj zoufale prázdnej životopis a rovnou mě neodepsali jako nemehlo? Jak dlouho se taková práce hledá?

A jak mám přežít ten vtíravý pocit, že jsem k ničemu, že ani blbou práci si neumím najít, že nejsem vůbec potřeba, že mě nebude škoda, když zmizím?