Prší, prší, jen se leje

Japonsko si vzpomnělo, že mu jeden tajfun nestačí, a tak tu teď máme pro jistotu dva - č. 11 a č. 12. Což v praxi znamená, že leje jak z konve, fouká silný vítr, leje, je hrozný dusno a vlhko, takže se potíte 24/7. A zmiňovala jsem už, že leje, jako by nikdy nemělo přestat? Já se svým deštníčkem nemám šanci - spíš si říkám, že by nebylo od věci začít stavět archu. Od té doby, co jsem dorazila do Nobeoky, jsem byla venku přesně jednou, když mě paní Aojama zavezla autem do obchodu. Toť vše. Dneska jsem skončila s úklidem dřív, připravila si tašku a chtěla jít ven - a zase začlo lejt, takže místo vycházky už zase sedím u kompu a zkoukávám Amačan (protože mi vše ostatní došlo a nevím, co nového si pustit - doporučte mi něco).

Takže co tu dělám ten zbytek času, když zrovna neuklízím nebo nečučim do kompu? Uplynulé dva dny jsem četla - do ruky se mi totiž dostala knížka Hómuresu čúgakusei od Hirošiho Tamury. Je to vlastně autorova autobiografie, která začíná tím, že dvanáctiletý Hiroši a jeho dva starší sourozenci dorazí domů ze školy a zjistí, že jejich byt už není jejich, jejich otec od nich uteče a je jen na nich si nějak poradit a postarat se o sebe. Hiroši nechce být svým sourozencům přítěží a pod záminkou, že zůstává u svého kamaráda, se rozhodne přebývat v parku. Postupně se dozvídáme, jak řešil takové věci jako jídlo, mytí, praní, záchod atd. Druhá polovina knihy nám pak dává nahlédnout na jeho život po tomto období - na střední školu a na kariéru, kterou si nakonec zvolil. Zajímavá knížka, dobře se čte, slovník jsem potřebovala přesně třikrát a vůbec se nedivím, že se jí prodalo přes milion a půl (podle obálky). Jestli mě paměť nešálí, vznikly podle toho snad i dva filmy (v jednom z nich hrál děsně kjůt Koike Teppei, mně se ovšem víc líbilo to druhé zpracování), takže i když to neseženete v tištěné podobě, můžete se na to podívat.

(o několik hodin později)

Tak jsem se přeci jen odhodlala vyjít ven. Samozřejmě mi jako na potvoru téměř okamžitě umřel deštník (wtf dude, vždyť tě mám teprv rok!), takže i když jsem se vyhla té největší průtrži mračen, byla jsem stejně zmoklá jak slepice (a děti na mě mohly nechat oči). Jako první mě zaujala řeka. Řeky v Japonsku totiž běžně připomínají spíš naše potoky - vody málo, spousta ostrůvků či dokonce více méně suchá řečiště s pár kalužema. To se ovšem v současnosti o místní řece Gokase opravdu říct nedá. Čím to je, že pokaždé, když jsem na Kjúšú, tak leje a zvedají se řeky? Už před dvěma roky jsem se kvůli dešťům a sesuvům půdy nedostala do Takačihó. Holt smůla :(

Udělala jsem si teda jen krátkou vycházku místo té delší, kterou jsem plánovala (a která by vedla do místního BookOffu - příště). Zamířila jsem jen do nějakého místního sekáče, kde měli moc pěkné tričko se Snoopym, ale bohužel příliš průhledné... no a
to je tak všechno, co měli. S nepořízenou jsem teda šla do Aeonu, kde je i supermarket, no a já když se dostanu k japonskému jídlu, tak to nekončívá plnou peněženkou... (ale chápete - mačča čokoláda, kafe ore, mačča jókan, čúhai, mačča latte...) A to si tak jdu okolo časopisů a z obálky jednoho z nich se na mě usmívá Aiba - tomu se nedá říct ne. Já už snad radši ani nebudu lízt ven...

Úplně mimo mísu: když perete prádlo v pračce, je po vyprání opravdu čisté, nebo se spokojíte s tím, že to prostě prošlo pračkou a jestli je to čisté nebo ne je vám celkem fuk? Víte, my doma totiž nemáme pračku a všechno pereme ručně, takže o pračkách nic moc nevím. Používám ji jen když jsem v Japonsku a strašně by mě zajímalo, jestli je normální, že se vždycky najde nějaký kus oblečení, který to schytá a je po vyprání špinavější než před ním, nebo je to specifikum japonských praček. Každopádně mě to vždycky příšerně nakrkne :-/