"Musím číst. Kdybych nečetl, asi bych zemřel."

(Výše uvedený citát patří našemu skvělému W-senseiovi.)

Na konci minulého roku jsem si zřídila účet na Goodreads, což měl být impuls k tomu, abych víc četla. Ne že bych měla pocit, že čtu málo, ale s každou knihou se příliš patlám, nedokážu si k tomu pořádně sednout a trvá mi měsíce něco přečíst, což neomlouvá ani fakt, že většinu knih teď čtu v japonštině, a to fakt nijak zvlášť rychle nejde. Takže jsem si stanovila limit minimálně 15 knih, které letos hodlám přečíst. Je to fakticky naprosté minimum, ale aspoň něco.

Teď malá odbočka, než se k tématu vrátím.
Přibližně loni v létě se mi začala rozpadat moje milovaná nokia, kterou jsem měla ještě ze střední. Nejdříve z ní odpadávaly kousky plastu, což ještě celkem šlo, ale pak přestaly fungovat některé klávesy, a to už byl problém. K Vánocům jsem tedy dostala nový mobil - dotykáč. Řekněme si na rovinu, že dotykáče nesnáším a bila jsem se div ne do krve, abych mohla mít něco s klávesama. Nebylo mi vyhověno, a to zejména z toho důvodu, že klávesové se už téměř nevyrábějí (nemluvě o véčkách a vysunovacích typech). Nejdříve jsem Žluťáska nesnášela, zvlášť poté, co jsem zjistila, že snad jako jediný dotykový mobil nepodporuje hru Cytus (jestli máte mobil víc na úrovni, určitě to vyzkoušejte - je to prudce návykové a já tu po večerech div nebrečím, že k tomu nemám přístup). Ale pak jsem objevila úžasnou věc - dají se na tom poměrně jednoduše číst knihy. A tehdy nastal zlom a já jsem začla být ráda, že ho mám. Dlouho mě ve výběru knih limitovala skutečnost, že nechodím do knihovny, takže co nemám doma, to si nepřečtu. Ale to je již minulost - žijeme v době internetu, takže když se chce, sežene se i Potter ve španělštině v pdfku.

Hned jsem si do Žluťáska natahala pár knížek, které si chci přečíst, a pustila se do toho. Jako první přišla na řadu The Faults in our Stars od Johna Greena. Mluvila o ní půlka tumblru, tak jsem neodolala. Příběh se točí okolo šestnáctileté dívčiny, jež má rakovinu, a zamiluje se do kluka, který kvůli stejné nemoci přišel o nohu. Ano, krabice kapesníků jistě přijde vhod, ale kupodivu jsem se po většinu knihy spíš smála, než abych brečela. Je až fascinující, že něco na první pohled tak srdceryvného bude vyprávěno s takovou lehkostí a vtipem. A přitom situace postav není nijak zlehčována - jejich onemocnění se zhoršuje, lidé sem tam umírají, příbuzní to těžce nesou atd. Můj osobní tip je, že je to z toho důvodu, že příběh vidíme z perspektivy hlavní hrdinky, která díky své zamilovanosti ujíždí na vysokých dávkách serotoninu. Právě vyváženost komedie a dramatu je nespíš to, co vedlo k rozšíření povědomí o téhle nenápadné knížce. Já ji zmákla za pár hodin, protože se prakticky četla sama, a vřele ji doporučuju. Nicméně se nenechte zmást a tu krabici kapesníků si vážně připravte *mrkmrk*

Dále jsem si splnila svou roční kvótu minimálně jedné knihy přečtené v češtině - letos to byl Talisman od Nicholase Sparkse. Tentokrát se bývalý voják vydá hledat neznámou dívku, jejíž fotka mu ve válce přinesla štěstí a udržela ho naživu. No a je z toho láska atd. atd. Ano, červená knihovna a moje guilty pleasure. Jednou za čas už mám fanfiction plný zuby a prostě si potřebuju přečíst něco originálního (a pokud možno heterosexuálního) a zrovna Sparksovy knihy mi docela vyhovují. Tahle sice nebyla žádný zázrak jako Zápisník jedné lásky, který mě svedl na scestí, ale špatná taky nebyla, tak proč ne.


Nadále se pokouším prokousat devítidílnou sérií No. 6 od Asano Acuko. Možná jste viděli anime, tak víte, o čem mluvím - v nedaleké budoucnosti měl někdo velice inteligentní nápad zřídit ideální společnost a jako všechny ideální společnosti šla i tahle do kelu. Na svržení mají zásluhu dva mladíci - jeden člen elity, druhý vyvrhel, kteří se navzdory všeho spřátelí a navzájem si změní život. Tak nějak, jen přidejte umělé myši, pravé psy, vražedné vosy a tak podobně. Zrovna včera jsem dočetla osmý díl, a hned jak se vrátím domů, se vrhnu na ten poslední, abych to už konečně měla z krku, protože to sice je dobré, ale poměrně dlouhé. Nicméně na trénink japiny se to skvěle hodí, a jelikož je to mířeno na mladé, odpovídá tomu jazyk i množství furigany.


A poslední knížka je Pride and Prejudice and Zombies od Setha Grahame-Smithe, což je vlastně obyčejná Pýcha a předsudek s příměsí zombíků. Elizabeth a její sestry jsou tedy vycvičeny na zabijáky zombíků, kteří sužují Anglii. Ti s sebou nesou i mor, který postihne každého, koho pokoušou, a odsoudí je k pomalé změně v nemrtvé. Zní to vtipně a věřím, že pokud máte rádi originál a zombíky, tak jejich kombinace bude taky fajn. Nicméně já nemusím ani originál, takže to ani zombíci nemohli vylepšit. Statečně jsem se držela až do půlky, ale jakmile se pan Darcy vyznal Elizabeth, tak jsem to zalomila. Tohle prostě není můj šálek čaje, takže se posunu někam dál.

Čeká tu na mě třeba The Casual Vacancy od Rowlingové či Mlčení jehňátek od Harrise a v dlouhodobém přehledu i ten Potter ve španělštině. A teď mě omluvte, jdu najít něco hezkého ke čtení, na co bych zrovna měla náladu.