Vánoční večírek a další útrapy

A pokračujeme v depresivních příspěvcích (protože tenhle týden stál prostě za houby a to je teprv středa).


Tuhle neděli se konala zkouška jlpt (japanese language proficiency test), na kterou jsem v posledních týdnech zaměřila jako na jasný cíl a šprtala se hory znaků a gramatiky. Co si budem povídat, nic z toho tam nakonec nebylo, což mě napůl nakrklo a napůl zklamalo, protože to znamená, že se na tuhle úroveň pouhým učením nedostanu. Tak to holt vzdávám, protože takhle chytrá prostě nejsem. Ale to není to hlavní, o čem chci mluvit.

Ta zkouška mě poměrně dost vyčerpala - jak psychicky (protože jsem se nervovala a prostě to bylo fakt náročný), tak fyzicky (protože jsem toho v noci moc nenaspala). Normálně bych to překonala tak, že bych se vrátila domů a vyspala se z toho. Jenže tady se to zvrhlo, protože ostatní chtěli jít někam posedět a já hloupá s tím souhlasila (nebudu přece trhat partu, když se na to všichni tak těší). A pak už bylo pozdě odejít, nemluvě o tom, že jsem ani příliš netušila, kde to vlastně jsem.

Jsou dva typy lidí - extroverti, které různé společenské akce a socializování se s ostatními nabíjí energií (očividně moje spolužačka M., které úplně zářily oči, když se dozvěděla, že stráví odpoledne se spolužáky v hospodě; ještě dneska se pořád cítila plná energie a ráda by si to někdy zopakovala), a pak introverti, které takováto setkání vyčerpávají (to jsem samozřejmě já). Děvčata tvrdí, že jsem se držela statečně, ale já se cítila naprosto vyšťavená hned na začátku - dvě hodiny před odjezdem vlaku. Někdy tou dobou jsem přestala s ostatními komunikovat, protože na to už jsem se fakt necítila, a jen jsem se ostatních držela jako stín. Trvalo to dvě hoďky, než nám vůbec jel vlak, a pak další víc jak hodinu a půl společného cestování. Ani netušíte, jak se mi ulevilo, když jsem se od nich v Olmu na nádraží odpojila. Jenže tou dobou už byla neplecha vykonána. Celý následující den jsem strávila v jakémsi mlžném oparu, kdy jsem nebyla schopná nic registrovat, na nic se soustředit, v hlavě po dlouhé době naprosté ticho a prázdno. To jsem sice ještě nedávno chtěla, ale asi ne takhle. Částečně za to jistě může i samotná zkouška, protože to bylo něco, na co jsem se upjala, a najednou to bylo za mnou a já nevěděla, co dál. Ale z větší části za to mohla právě ta následná akce. Nemohla jsem soustředit na učení, ale ani na čtení, dokonce ani na obyčejný seriál. Ležela jsem na posteli, koukala do stropu a snažila se popohnat čas, abych si už mohla jít lehnout a neriskovala, že se uprostřed noci vzbudím a už neusnu.

Úterý bylo sice o něco lepší. Lepší v tom smyslu, že jsem se dokopala na hodinu. Jen jednu, ne všechny, ale i to je úspěch. Bláhově jsem si myslela, že to nejhorší mám za sebou. Podlehla jsem našeptávání ostatních, kteří mě zvali na vánoční večírek naší katedry. Nejdřív jsem nechtěla, ale to není akce, kde můžete říct Mně se nechce a ostatní to přijmou. Navíc to byl poslední večírek, kterého se jako student můžu zúčastnit. Souhlasila jsem tedy, že přijdu.
Chyba, jak se ukázalo. Opět jsem přecenila své síly a strávila tak většinu večírku pochodováním po chodbách s mou podobně introvertní spolubydlící s občasnou zastávkou u topení, kde jsem si vesele pobrečela nad svou neschopností se socializovat.

Spouštěčů bylo několik:
 - příšerně moc lidí
 - snaha Sylvy si se mnou pokecat a moje totální nezvládnutí situace (nejradši bych si za svou neschopnost urazila hlavu, protože Sylvu mám fakt ráda, ale poslední dobou to nejspíš vypadá, jako bych se s ní nechtěla bavit. Chci, ale nevím jak na to, a po důkladném zamyšlení jsem zjistila, že mám pocit, že si nezasloužím to, že se se mnou vůbec chce bavit - a to se pak těžko udržuje hovor.)
 - posedávání o samotě u stolu, odkud všechny kamarádky utekly za zábavou
 - hafo lidí
 - občasné proplutí některého z organizátorů okolo mé maličkosti a dotazy "bavíš se dobře?" (jasně, sedim tady sama a náramně si ten rámus okolo užívám) - to jsem si pokaždé uvědomila, že mezi ty lidi prostě nezapadám. Korunu tomu nasadila jedna známá, která mě s úsměvem začla uklidňovat, že to není moje chyba, že se nebavím, a že bych se měla přestat za všechno obviňovat. Co na to říct - hezká slůvka útěchy mě vždycky rozbrečí...
 - už jsem zmínila ty mrtě lidí?

Každopádně to byl naprostý propadák a upřímně jsem ráda, že už žádný takovýhle večírek nebude. Prostě nejsem na takovýhle akce dělaná a čím víc se snažím chovat jako normální člověk a chodit na ně, tím je to horší. Pro tenhle týden už mám socializování se po krk a jsem velmi ráda, že spolubydly přesunuly bowling na jindy, protože ten už bych zaručeně nezvládla. A zase je to moje chyba, protože jsem přecenila své síly. Jestlipak se někdy poučím....?