"Vánoce jsou svátky klidu a míru, čas, kdy se sejde celá rodina."
Nedávno jsem dostala otázku, co pro mě znamenají Vánoce. Samozřejmě mi hlavou proletěla výše uvedená fráze, ale upřímně tomu nijak moc nevěřím a necítím to tak. Uvědomila jsem si, že Vánoce jsou pro mě vlastně jen volno, prázdniny. Žádný spešl pocit, žádná spešl atmosféra. Vždyť moje rodina sestává ze dvou členů - mamky a mě - a my se vidíme pokaždé, když přijedu na víkend. Rodinné svátky to pro mě tedy nejsou. Svátky míru to asi taky nebudou - pokaždé se s mamkou pohádáme kvůli úklidu, stromečku, jídlu atd. atd. Každoročně mi tečou nervy, protože mamka všechno bere moc vážně a já mám lepší věci na práci, než se pokoušet uspořádat si učení na stole, když ho stejně brzy budu zase potřebovat prohrabat. A o klidu ani nezačínejte - všechno honem honem, uklidit, ozdobit strom, připravit večeři, pár minut se radovat z dárků, pustit matce obligatorní thriller a další den odjezd za další částí příbuzenstva, s kterou si nemám moc co říct, a o den později návrat domů. Víte, jak já si po svátcích, když jde mamka do práce, odpočinu? Vánoce pro mě vlastně nic moc neznamenají - krom toho, že máme doma hodně jídla a je v pořádku trošku se rozšoupnout a dát si něco japonského (nekecám - předevčírem bylo takoraisu, včera oden a dneska okonomijaki; tolik k českým tradicím -_-;).
Vyznívám negativně, co? Tentokrát jsem ale fakt nechtěla - poslední dobou mám poměrně dobrou náladu a nerada bych si to pokazila. Po dlouhé době se mi totiž povedlo pořádně si promluvit se Sylvou - prostě jsem se tam nahemovala o konzultačkách pod záminkou, že nesu cukroví, a nechala si zlepšit náladu pokecem o všem možném. Jako poděkování jsem krom cukroví donesla i Sherlocka v originálním znění, co chtěla Sylva už dlouho vidět. Že mám naprosto senzační vyučující? :) (a to ještě nevíte o tom, že mám od druhé vyučující slíbeno, že mi z Japonska přiveze čúhai a pivo) :D
Taktéž se mi povedlo znovu začít chodit do naší milé psychologické poradny (kde se naše malé komunita divných lidí pomalinku rozrůstá), a přestože mám občas (celkem často, abych byla upřímná) pocit, že chodíme okolo horké kaše a vůbec se nevěnujem hlavnímu tématu, povídá a hlavně poslouchá se mi dobře. Teď mě třeba fascinovalo vidět pozitivní myšlení v praxi - procházeli jsme úspěchy a faily uplynulého roku a každý můj fail dokázal přeměnit v úspěch pohledem z jiného úhlu. Jak říkám - fascinující.
Pořád mi taky tvrdí, že trénink je velice důležitý a mám tedy trénovat, co to jen jde, takže mě dokázal přesvědčit, abych šla na sraz gymplu, což se ukázalo být poměrně příjemným zážitkem. Tedy až na skutečnost, že během těch 5 let od maturity nejspíš zavedli jako oficiální pozdrav polibek na tvář. Už jsem si jakž takž zvykla na podání ruky, ale tohle teda ne - jen jeden bývalý spolužák se pokusil a já nevědomky uhýbala, co to šlo. Brrr! Lepší na to nemyslet. Nicméně večer dopadl celkem přijatelně (pár hluchých míst tam bylo, ale to vem čert), takže jsem spokojená (a pár let ty lidi zase nemusím vidět).
Jo, a ještě jsem dneska poslala vánoční/novoroční pohled do Japonska, což mi taky z nějakého divného důvodu zvedlo náladu.
Těch důvodů se tedy sešlo víc, a přestože Vánoce pro mě nejsou něčím zas tak výjimečným, zatím je prožívám příjemně naladěná.
Doufám, že i Vy, moji milí čtenáři, jste příjemně naladěni, takže už Vám jen popřeji veselé Vánoce, hlavně hodně klidu a trpělivosti (zvláště se mnou, protože já lezu na nervy všem - především pak sama sobě) a samozřejmě i nějaký ten dárek :)