Zprávy z Izu

Opět se vám hlásím z Izu. Vše při starém, nic nového.
Každý den práce. Včera jsem měla v rozpise napsáno "celodenní volno" - no v praxi to vypadalo tak, že práce jako obvykle, žádná změna. Dnes mělo tohle "volno" Štěně, ale pokud si dobře vzpomínám, jediná změna oproti běžnému dni byla to, že jsem koupelnu uklízela já a ne on. Nicméně pak nás na dvě hodinky vzali k moři, ať se vyblbnem. My byli úplně mrtví, protože jsme dostali krkolomnou deadline něco málo přes hodinu na úklid chatky, kterou běžně uklízíme tak dvě hodiny, takže jsme se doplahočili k moři a měli chuť padnout a umřít. Přemohli jsme se a zapadli do vody, ale zas taková úžasná zábava to nebyla. Navíc jsem si kdesi krásně sedřela nohu, na kamenech jsem si narazila kotník a postel mi spadla na prst na noze, kde jsem přišla o půlku nehtu, a pár dní mě odmítá poslouchat koleno, takže si připadám jak důchodce a mořská voda  mým zraněním nijak neprospívá. Mimochodem jsme tam byli bez oběda - ten se konal až po návratu ve 4 odpoledne. Říkala jsem si, jak se na půl hoďky natáhnu a pak půjdu něco dělat. Takže jsem prospala tři hodiny a udělala velký kulový.

Mimochodem, že se Japonci nesluní, to vím už dávno, ale že ani neplavou, to je novinka. Všichni totiž buďto sedí v onsenu na pobřeží a kochají se výhledem na moře, nebo šnorchlují kolem skal. Je vždycky velká sranda, když se Štěnětem jdeme k moři, protože on na sebe navlíká takovejch vrstev, až ho podezřívám, že se chystá kamsi na Sibiř do Arktického oceánu. No uznejte - plavky, přes to dlouhé kalhoty, triko s dlouhými rukávy, na to ještě nějakou zářivou vestu taktéž s dlouhými rukávy (z které musím Štěněti pomáhat, protože se to k němu přisaje jak pijavice), boty, rukavice, ploutve a brýle a šnorchl. To jako vážně? Já se zatím promenáduju v dvoudílných plavkách a vedle všech takto oblečených individuí se připadám jak laciná holka. A nejen vedle nich - očividně tu definují dvoudílné plavky jinak než u nás: tady je to tílko a kalhotky/sukně. A jen rychle namočit tak metr dva od břehu a honem zpátky do stínu. Nedej bože, aby se se jich slunce byť jen dotklo. To jsou na tom ještě dobře - ve městech totiž i v těch největších vedrech ženy nosí dlouhé rukavice a pokud možno několik vrstev oblečení. Jak jsou v tom schopny přežít, netuším. Fakt si v tom tílku a sukni připadám polonahá.

Dneska jsem se odhodlala své hostitelské rodince říct, že bych ráda na poštu, jelikož chci poslat pár pohledů. Vzali mě do nějaké zdejší minipidipobočky (vzdálené jen 15 min autem), kde se na mě zděšeně podívali jen jsem vešla, a pak se zděsili ještě víc, když jsem jim oznámila, že chci poslat pohledy do Evropy. Chudák pan pošťák už sice asi neměl daleko do důchodu, ale v životě nejspíš nevyřizoval posílání pošty za hranice Japonska. Asi třikrát se ujistil, jestli opravdu Evropa, a pak sednul k netu a gůglil, kolik to vlastně stojí :D To mu zabralo asi 5 minut, jelikož s počítačem taky nebyl zrovna kamarád. Nakonec jsem se známek dočkala, ale překvapilo mě, že mi bylo nakázáno vzít na to lepidlo - asi měl pocit, že kdybych ty známky jen olízla, tak to tak dalekou cestu nevydrží. Víte, mám vám takový špatný pocit, že ty pohledy asi nedojdou...

Co se Štěněte týče, předevčírem večer jsme si po práci sedli a poprvé za celou dobu si pořádně pokecali. O škole, o budoucnosti, o úskalích stydlivé povahy atd. atd. Štěně je na tom totiž podobně jak já, když jde o kontakt s lidma, takže si rozumíme a s obdivnými výrazy sledujem Rich Man Poor Woman či Kimi ni Todoke, kde jsou hlavní hrdinky "zachráněny" protagonistou (btw oboje jeho doporučení - on ty zamilovaný slaďáky fakt žere XD).
Štěně je fakt úžasné a mě mrzí, že jakmile odsud odjede, už si nejspíš nikdy nenapíšem. Mimochodem,čeká  mě to už za necelý měsíc - rozhodl se totiž odsud vypadnout dřív, než plánoval, aby ještě chvilku cestoval, než mu začne škola. Žertem se mě zeptal, jestli mi bude chybět, načež jsem mu (ne tak úplně žertem) odpověděla, že jo. Mimochodem, teď tu sedí asi pět cenťáků od mě a nakukuje mi přes rameno, co to tu smolím za blábol, a vytrvale do mě hučí, ať zkouknem ještě jeden díl Kimi ni Todoke.

Jen jsem dopsala předchozí odstavec a už jsme se jeli podívat na ohňostroj. Štěně mi asi třikrát zopakovalo, jak strašně romantický je sledovat ohňostroj a být přitom na pláži (a pak vytrvale zíral na displej mého foťáku, protože úvodní ceremoniál byl zatraceně daleko a on bez brýlí nic neviděl. zaplať pánbůh za ten zoom - btw u brýlí se mu porouchal kloub jedné té nožičky, takže je nemůže nosit - taková ztráta pro lidstvo T_T). V podstatě šlo o jakýsi dávnověký rituál, při kterém se nakonec spálí loď, ale přesnější detaily jsem jaksi nepobrala. Každopádně to byla parádní podívaná, avšak po celém dni už jsem tak unavená, že leda tak padnu do postele a umřu. A zítra další "volno." -_-

Mimochodem, koukala jsem na ranní zprávy a podle všeho tu někde na Izu natáčí dorama Ohno Satoshi z Arashi. Kéž by se mu tak zachtělo se k nám podívat...

Štěně a já

Půlka července za námi a já si poprvé uvědomila, jak ten čas letí. Tady se to ani nezdá - ta samá práce pořád dokola, že ani nevnímáte, co je za den. Já to rozlišuju jen podle toho, jestli jsou v telce Arashi nebo ne. Třeba tenhle týden jsem teprv odevzdávala poslední blábol do školy, abych získala zápočet, a ani mi nedošlo, jak pozdě už je. Trochu mě děsí, že jsem ještě ani nezačala dělat na diplomce, ale tady na to není ani moc čas. Když už konečně nějaké to volno během dne mám, tak ho většinou prospím, protože vstávám na sedmou či půl osmou a chodím spát po půlnoci. Navíc práce v tomhle vedru je fakt vyčerpávající.
Zaplať pánbůh, že na to nejsem sama - se Štěnětem jsme dobrá dvojka, práci máme v podstatě rozdělenou, takže každý ví, co dělat. Jen pro představu: společně vynášíme futony na verandu, Štěně pak odnese povlečení a ručníky zpět do baráku na vyprání zatímco já zbavuju koberce a křesílko chlupů, pak se vrhnu na kuchyň, zatímco Štěně s odevzdaným výrazem mizí uklízet ofuro (velmi ráda jsem se téhle části zbavila - to je asi ta nejvíc mendokusai práce ever a jakmile přijede ta nová dívčina, hodím to na ní, abych Štěně ušetřila). Já mezitím stihnu umyvadlo a záchod a společně pak povlékáme postele, já luxuju, on to pak přejede mopem a nanosíme zpět stolky a ostatní menší nábytek. Hotovo. Jedna chatka nám zabere tak hoďku a půl, když si neděláme moc pauz nebo když tam není fakt moc velký svinčík (a že ti Japonci dokáží být prasata). Nemáme rádio, takže si při práci povídáme, abysme se neunudili k smrti, a občas zažíváme úžasná dobrodružství typu obří chroust v popelníku či čmelák na přehozu, který se mermomocí odmítá pustit :D

Na to, že se s klukama zpravidla nebavím (nebo oni se mnou), tak jsme se skamarádili docela rychle. Když už máme nějaký ten volný čas a nespíme, tak se poflakujem v obýváku, koukáme na přiblblé televizní pořady a tak. Včera jsme si udělali seriálové odpoledne a zkoukli první díly Jókai Ningen Bem, Soredemo Ikite Juku a taiwanskou verzi Hana Kimi, což Štěně strašně překvapilo. Vůbec netušil, že bych mohla znát něco taiwanského, takže jste měli vidět jeho výraz, když se mi z repráků noťasu ozvalo Zen Me Ban od taiwanské popové skupiny S.H.E. :D

Včerejšek byl vůbec spešl, protože kempaři, co tu celý prodloužený víkend otravovali, konečně odjeli, takže není nikdo, kdo by přišel na oběd, a rezervace na ubytování taky žádná nebyla. Tak nás hostitelská rodina vyslala s brigádníkem k moři, aby od nás měli na chvíli pokoj. A my si rozhodně nestěžovali - na to, jak jsem tu dlouho a jaké je celou dobu vedro, tak jsem se ještě koupat nebyla. Nejdřív jsem si představovala písečnou pláž, kde se budu moct opalovat, a moře, kde si budu moct zaplavat. Brigádník měl ovšem jinou představu - vylezli jsme v jakési kamenité zátoce s tím, že se navlečem do potápěčských obleků a budem se šnorchlem pozorovat rybičky. Tak kvůli tomu jsem si ty nové plavky fakt nekupovala, blesklo mi hlavou. Nakonec jsem se z toho teda vymluvila, takže zatímco se Štěně horko těžko soukalo do extra miniaturního obleku, já mohla konečně poprvé v životě vyzkoušet dvoudílné plavky. Plácla jsem sebou do vody a půl hoďky mě z ní nikdo nedostal. Voda byla příjemně teplá, i když Štěně furt vyřvávalo, jak je to ledový, a fakt krásná. Bylo fajn si po dlouhé době zase zaplavat - rozhodně mnohem příjemnější než lokat vodu a snažit se neutopit při šnorchlování. Jak jsem zjistila, chudák Štěně sice žije na ostrově obklopeném vodou, ale neumí moc plavat, a jednou moc nechybělo a fakt se utopil. Dávala jsem na něj pozor, ale naštěstí už pak nelezl do moc velké hloubky, takže jsem si mohla i zaplavat, a ne se jen poflakovat okolo.
A to by nebylo Japonsko, aby tu neměli onsen - hned na břehu bylo jedno mrňavé rotenburo, kam si Štěně nalezlo se zahřát, zatímco já chytala bronz (nebo se snažila upéct zaživa, jak se to vezme - každopádně jsem se zase spálila -_-).

Moře nás oba docela nadchlo, takže když jsme pak u večeře slyšeli, že když si dneska pospíšíme s úklidem, můžem se tam zase na dvě hoďky zašít, nelenili jsme a makali jak ... no, jak Japonci :D Vysloužili jsme si tak další cestu na pobřeží, tentokrát jen my dva. Štěně vytrvale pokračuje v tréninku šnorchlování (dneska už prý nevypil tolik mořské vody jako včera - to ji nasával snad po litrech), zato se vytasil s neoprénem, což byla ještě větší sranda ho v tom vidět (zato ta zářivě žlutá svítila na dálku, takže jsem stále věděla, kde je a jestli se mi někde neutopil). Já se zas věnovala plavání (jako jediná - Japonci se na moře asi chodí jen dívat nebo nevím) a svedli jsme se Štěnětem i menší vodní bitvu. Celou dobu jsem si říkala, jestli ho mám požádat, aby mi namazal záda nebo (tak jsem to pak samozřejmě neudělala a teď tu trpím ;_;).

Se Štěnětem je prostě sranda. Proto mi docela zatrnulo, když se paní hostitelka dnes u večeře vyjádřila v tom smyslu, že už další společné volno mít nebudeme - pouze jednotlivá. Nepovažuju se za člověka, který by furt musel mít společnost, ale víte, jak je i ta návštěva pláže hned zábavnější, když tam nejste sami? Jako je fajn, že mě příští týden chtějí vzít na nějaký moc hezký ostrůvek, ale za a) jede se tam lodí, které bytostně nesnáším, a za b) Štěně se mnou nemůže a bez něj to není ono :( Docela jsem si na něj zvykla a ráda s ním trávím čas - je to takový mladší bráška, kterého jsem nikdy neměla. Vždycky mě strašně pobaví, jak v jednu chvíli dokážeme komunikovat jen pohledem a rozumíme si a v další se nedokážem pochopit, ať děláme co děláme. Vždycky, když se hostitelé na něco zeptají - na cokoliv - tak než jeden z nás odpoví, nejdřív se pohledem obrátí na toho druhého. Tahle blízkost mě baví - nikdy v životě jsem na žádného kluka ani nepromluvila (s výjimkou ex-manžela), takže je to něco nového, co mě nepřestává fascinovat (stejně jako jeho koncept osobního prostoru, či spíše jeho nedostatek). Nechápejte to špatně - žádná udaiská telenovela 2 (jak se včera vyjádřily kamarádky) se konat nebude. Hanka-kóhai mi sice fandí (prý: "skláť ho" (její slova), ale všichni víme, jak nerealistické to je (nemluvě o tom, že je to fakt štěně - jen ho dát na vodítko a je to ideální). Nicméně musím uznat, že by si občas potřeboval uvědomit, že se pohybuje v blízkosti velice frustrované holky, a jestli se hodlá při každé návštěvě onsenu tvářit, jako by právě zažíval orgasmus, tak se bude muset vypořádávat s následky... >:D

Hurá do Ucunomije

Dnes už se to zdá jako sen, ale ještě v pondělí jsem před sebou měla vidinu výletu do Ucunomije a setkání s přáteli, které jsem rok neviděla. Dostala jsem totiž velice nečekaně tři a půl dne volna a byla bych blbá, kdybych tu zůstala.
Sbalila jsem saky paky, narychlo jsem poprosila kamarádku o nocleh, oddřela si pondělní službu a těšila se pryč. I Štěně uvítalo nečekané prázdniny a rozhodlo se vyrazit za kamarádem do Tokia. No a jelikož já jela tamtéž, tak jsme jeli spolu :)

Cesta to byla dlouhá a docela umorná, a to i přes furt běžící klimatizaci. Původně jsem chtěla vystoupit už kdesi před samotným Tokiem, ale jelikož jsme nakonec stihli už předcházející vlak, tak jsem měla ještě asi hoďku a půl volno. Štěně se pořád ptalo, jestli si teda spolu neprohlídnem Šindžuku, a já teda nakonec kývla. Nevěděli jsme coby, tak jsem Štěně pozvala na kafe, no nakonec se z toho spíš vyklubala večeře v podobě gjúdonu a následná procházka po Šindžuku a jeho obchoďácích. Jelikož ale čas docela letěl, tak jsem Štěně zanechala svému osudu a vydala se kamsi do Setagaji.
Zaplať pánbůh, že mám teď v Japonsku tolik známých - Šárka-kóhai byla totiž tak hodná, že mě ubytovala, a dokonce jsem ráno dostala kafe *-* Sice jsem mohla jet rovnou do Ucunomije, ale dorazila bych tam v 11 večer a to se mi zrovna nechtělo. Minami Izu je prostě děsně daleko.

Druhý den jsem měla v plánu dojet na Šindžuku, přestoupit na linku Jamanote, dorazit na Ueno a jet do Ucunomije. Ale čirou náhodou jsem si vzpomněla, že ze Šindžuku jezdí Šónan Šindžuku line přímo do Ucunomije. Ušetřený čas jsem tedy věnovala své největší zálibě - návštěvě BookOFF <3 Momentálně tedy vlastním 11 nových knih, většina od Akagawy Džiróa, který sepsal Mikeneko Holmese.
Jak jsem se blížila k Ucunomiji, zvedala se mi nálada. Už jsem poznávala jména zastávek a odpočítávala, kolik zbývá. Dorazila jsem dřív, než jsem chtěla, takže jsem se ještě kochala okolím, protože jsem konečně opět byla v mém oblíbeném městečku.
Na třetí hodinu jsem pak měla domluvené setkání s Miki, kterou jsem už strašně dlouho neviděla. V kontaktu tak nějak pořád jsme, ale s dost dlouhými pauzami mezi jednotlivými mejly. Jako vždycky jsem si říkala, co když ji nepoznám. Nakonec si mě však našla sama. Zašly jsme do blízké kavárny na pokec a já si tehdy po dlouhé době opět uvědomila, jak je moje japonština zoufalá. Miki se očividně domů nijak nechtělo, tak jsme ještě prolezly blízký obchoďák a nakonec šly na gjózu s její kamarádkou, která taktéž byla rok studijně v Čechách. Večer jsem se pak vydala na koleje, kde jsem se chtěla pozdravit s další kóhaikou - Hankou. Asi jsem ji dost překvapila, když nic netušíc otevřela dveře a tam najednou já XD Naštěstí se pak ukázalo, že i ona mě u sebe nechá přespat. No nemám já to ale hodné kamarádky <3

Na středu jsem pak byla domluvená s dalšími dvěma lidmi, kteří se mnou pracovali v CommuniTEA, ale až na večer, takže jsem měla celý den volný. Využila jsem ho k zapůjčení kola a projížďkou po Ucunomiji. Navštívila jsem zdejší obchoďáky, Orion dóri, kde bývala naše kavárna, džindžu. Dvakrát jsem zmokla a zastihla mě bouřka (při které, jak jsem se pak dozvěděla, uhodilo do kolejí a rozbilo jim zámky a wifinu). Konečně jsem si taky mohla dát mačča laté a takojaki *mňam*

Večer jsem se pak s již dost těžkou taškou dotáhla na nádraží, kde jsem čekala na Asami-čan a Takua. Asami-čan si mě ale taky našla sama. Protože většina mých japonských známých jsou už zaměstnaní lidé, místo karaoke nebo baru se šlo na večeři. Čekalo mě ale překvapení - místo dvou lidí přišli nakonec čtyři - tedy i vedoucí CommuniTEA Naoko-san a další ze servírek Šino-čan. Rozhovor se točil okolo práce a já si najednou připadala dost nepatřičně, když jsem na otázku, co budu dělat po škole a kde hodlám pracovat, odpovídala, že nevím. Ale i tak to byl příjemný večer a jsem ráda, že jsem měla příležitost se do Ucunomije dostat o celé dva měsíce dřív, než jsem plánovala, protože dva z těchto lidí tu v září zaručeně nebudou a já bych je tak už neviděla. Konec setkání byl trochu uspěchaný tím, jak se všichni snažili stihnout své vlaky, protože je následující den čekala práce. Nakonec jsme zůstali jen já a Taku, který momentálně bydlí v ucunomijském hostelu kousek od nádraží. Přesto se ale se mnou táhnul celou tu cestu zpátky na koleje (což je zhruba 45 minut pěší chůze - protože autobusy už tak dlouho nejezdí). Bylo dost nezvyklé, že jsme konverzaci vedli v japině - běžně jsme se totiž spolu vždycky bavili anglicky. Mně je to teda tak nějak jedno, protože neumím mluvit ani jedním jazykem, ale uznávám, že jsem v případě japonštiny ještě mnohem tišší. To se holt někdo má, když je napůl Japonec a napůl Kanaďan -_- Zavzpomínali jsme na staré dobré časy, zhruba si sdělili, co kdo ze známých dělá, a postěžovali si, že už to v Ucunomiji není taková zábava.
Přeci jen mi to přišlo dost smutné - nic se sice nezměnilo, ale lidi se změnili. Nikdo si mě nepamatuje, nikdo mě tu nezná, můj pokoj už není můj, moje kolo už taky není moje. Starý rozbitý kufr mého souseda stále leží na mini skládce, kterou kdosi založil kousek od kolejí, ale on už tu taky není. Moje kavárna už neexistuje. Mí známí tu nejsou. Všichni se někam posunuli, jen my dva dinosauři jsme zbyli. Tak mi to připadalo.

I tenhle večer jsem zůstala u Hanky, a protože se mi díky předchozímu večeru změnily plány (aneb již nezůstal nikdo, koho bych ještě mohla potkat), rozhodla jsem se odjet zpět do Tokia a znovu otravovat Šárku. To šlo ale až večer, a protože bylo fakt strašný hic (jako ostatně celý týden) a já měla fakt těžkou tašku a málo chuti se někde plahočit, tak jsem se na to po návštěvě Sunshine City na Ikebukuru vykašlala, nasedla na Jamanote linku a dala si tři a půl kolečka, které mi zabraly něco okolo 4 hodin. Aspoň jsem měla čas na čtení. Pak jsem tedy vylezla na Šindžuku a přesedla na vláček na Kjódó, kde bydlí Šárka.
Pátek už byl ve znamení návratu - rozloučila jsem se a odjela do Odawary, kde jsem měla mít spicha se Štěnětem. Jelikož jsem však měla moře času, vyrazila jsem ještě na obhlídku hradu a pláže. Při zpáteční cestě jsem si chtěla koupit ten úžasný mangovo-maracujový jogurt, co prodávaj v Doutoru, ale nakonec z toho bylo zase mačča laté. S tím jsem šla na nádraží, že tedy mám ještě asi tři čtvrtě hodiny čas, než přijede Štěně. No stoupla jsem si ke zdi, hodila tašku na zem a najednou koukám - ono Štěně! Tak jsem se zase zvedla a šla se s ním přivítat. Štěně přijelo dřív, aby si při čekání na mě mohlo prohlédnout okolí. Což znamenalo, že jsme se tedy vydali ke hradu, od kterého jsem zrovna přišla XD Pláž už jsme teda nestihli, ale nedalo se nic dělat. Následovala další úžasná čtyřhodinová cesta vlaky a pak ještě hodinová autobusem, při které jsem napůl četla, napůl probírala zážitky se Štěnětem.

Odawara

No a tady jsme - zase v práci, která je dnes mnohem víc mendokusai než kdy dřív. Navíc jsme dnes při úklidu narazili na obrovského pavouka, takže jsem s ječením vyskočila na gauč a odmítala slézt, dokud se ho Štěně nezbaví. Naopak on zase mizel při pohledu na malou a děsně kjůt kudlanku, kterou jsem vynesla ven. My se teda hledali, až jsme se našli :D

ha, a mám ho s brýlema :)

Trošku jiná práce

Tady v Šiinokijamě jsem už téměř dva týdny, ale pokaždé, když si říkám, že tentokrát už jsem si na tuhle práci fakt zvykla a že už toho dost vím, objeví se nové věci, které je potřeba udělat a na které jsem levá. Jako tuhle, když jsme poprvé pomáhali vytvářet pečivo - cílem bylo co nejrychleji vytvořit z těsta kuličku, aby se nelepila na prsty. No Kavi se samozřejmě hned přilepila a nedokázala pochopit, jak to papa a Štěně dělají, že jim to tak jde. To bylo o víkendu - při dnešní várce už mi to šlo rychleji než Štěněti *musí se pochválit*

Možná to ale má co dočinění s tím, že jsme si dnes budíky nařídili na 3:45, abychom jeli uklízet pláž. Normálně to totiž má dělat jakási Mii-čan, instruktorka potápění, která je ale zrovna v Tokiu a nemůže se zúčastnit. No a protože je to její povinnost, potřebovala najít někoho, kdo půjde místo ní. Její známý, Miki-san, což je ten dědula, co nám nedávno přišel na snídani, navrhl, že teda místo Mii-čan půjdeme my dva se Štěnětem, a když se budem snažit, je dost možné, že nás pak zadarmo naučí, jak se potápět. (Někde tady jsem si uvědomila, jak moc je japonská společnost založená na pevných mezilidských vztazích, protislužbách a důležitost gimu a giri)

Já teda ale bez kafe odmítala hnout prstem, tak jsme milosrdně dostali i snídani a 4:20 se vyráželo. Miki-san, co nás vezl, nám hned po nasednutí do auta přikázal se připoutat, což jsem přešla bez povšimnutí. Teda až do chvíle, než jsme vyjeli - všude byla mlha, že nebylo vidět na víc jak metr dva dopředu a on se většinu cesty, kde je přikázaná 40, řítil šedesátkou a v protisměru! Pomalu jsem se začínala modlit, zvláště pak ve chvíli, kdy prudce strhl volant stranou, protože prý na silnici viděl žábu.

Když jsme dorazili do malé vesničky, odkud nám jela loď na zmíněnou pláž, prudce jsme se Štěnětem snižovali věkový průměr. Nikdo si nás moc nevšímal a spíš na nás potajmu nedůvěřivě pokukovali. Občas si tak říkám, kolik už tady asi viděli Evropanů...

Když se všichni sešli, vyhlásily se úkoly, což bylo děsně fajn, protože jsme absolutně netušili, v které skupině jsme a co máme dělat. Vyfasovali jsme nákupní košíky a nastoupili na loď, která se úžasně houpala, a já si vzpomněla, jak děsně lodě nesnášim. Celou cestu jsem se zarytě koukala jen na svoje ruce a snažila se moc nepanikařit, což mi teda asi moc nešlo.

Na pláži jsme pak dostali nařízeno sbírat smetí - tak jsme sbírali smetí a pokukovali po různých kusech korálu a škeblích, které bychom si mohli odnést. Po čtvrt hodince jsme dostali nový úkol - sbírat řasy a odnášet je na hromadu. Vyfasovali jsme na to i obrovskou přepravku, která když se naplnila, tak byla těžká jak kráva. Sběrem těhlech hnusů jsme pak strávili zbytek času. Na konci jsem sezdala, že Štěně se mi někam zatoulalo, takže jsem tu přepravku musela táhnout na výš na břeh, kde se vytvořila velká kupa, která se následně spálí. A objevila jsem díky tomu jistou podobnost s mojí domovinou - když se holka táhne s něčím těžkých, okolo se nacházející muži postávají a zírají, jak se s tím táhne, místo aby jí pomohli. Mockrát díky všem těm udatným rytířům v zářivé zbroji, kteří jsou moc nóbl na to, aby se tahali s přepravkou -_- Ještě že mi nakonec přispěchala na pomoc jedna hubeňounká Japonka, která musela vážit přibližně stejně, jako ta přepravka.

Následovala cesta lodí zpátky, která byla kvůli vlnám poněkud houpavá (a Kavi si div neprokousla tváře, jak se snažila ovládnout). Zpět na pevnině jsme od jedné milé babičky vyfasovali čaj, pořídili další fotodokumentaci (přičemž se nám rozhovor se Štěnětem stočil na to, jestli vypadá líp s brýlemi nebo bez nich - stojím si za tím, že s brýlemi, je to děsně kjůt). Po šesté jsme pak jeli zpět domů, kde jsme ještě na hodinu zapadli do postele. Já mám naštěstí dneska volno, ale chudák Štěně má ranní a dopolední (takže je 12 hodin a on ještě furt maká).
btw čím to, že v Japonsku vždycky potkám děsně fajn kluky, s kterými jsem schopná se bavit? V Česku mi to nějak nejde...

Mimochodem, s tématem to nijak nesouvisí, ale poprvé jsem tu viděla světlušky! *-* A roháče (kterého jsme našli v popelníku při uklízení chatky.

Další fotky zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Minami_Izu/

Výlet po Minami Izu

Dneska jsme si tu v Šiinokijamě udělali volno a vyrazili cestovat. Víkend byl totiž docela vyčerpávající a od pátku nás zase čeká honička. Volno znamená, že nemusím vstávat na sedmou, ale až na devátou, a taky kašlem na úklid a tak. Na snídani se nám tentokrát ale nachomýtl nějaký dědula, který strašně mele, takže mu moc nerozumím, nicméně z něj vypadlo, že potřebuje, aby šel někdo v pátek ráno čistit pláž. A tak jsme se Štěnětem byli naverbováni (pro vysvětlení: Štěnětem nazývám nového Taiwance, který se jmenuje Kjú, podepisuje se Q a v čínské výslovnosti je to Čó. Jen pro představu vám sem hodím fotku, abyste věděli, proč Štěně:

chápete, že? :D

No a s tímhle Štěnětem tedy v pátek vstáváme ve 4 ráno, abysme si mohli jít uklízet pláž (kam se navíc dostanem lodí, které já bytostně nesnáším). Bude sranda!

Dnešek jsme však proflákali, a to především u moře. Nejdřív šel papa nakupovat, tak jsme se ochomýtali okolo, až jsme našli onsen jen pro nohy. Zdarma. No neberte to - zuli jsme se a už se cachtali v horké vodě.

nezbytná fotodokumentace

Pak jsme se vydali k jeskyni Rjúgu, kam se otvorem dostávají mořské vlny a která nemá strop, a tvoří tak strašně pěkné místo. Navíc shora vypadá, že má tvar srdce. Nebýt všudypřítomné havěti (=švábů), tak je to úžasné. Jsou tu spousty krabů poustevníčků a normálních krabů a malých rybiček a voda je průzračně modrá... ach <3

A když už jsme teda byli u pobřeží, tak jsme zašli i na pláže. Pláže já ráda. Já vůbec moře hrozně ráda. Škoda, že jsme se dneska ještě nešli koupat, ale prý je ještě moc chladno (25°C). Na břehu první pláže byl navátý doslova kopec z písku a jako všude tady na Izu byly při pobřeží nějaké ty skály, takže to moc hezky vypadalo. A těch škebliček, co jsem si našla a které hodlám pašovat zpět do Čech XD Mimochodem, zrovna se tu něco natáčelo (já na ta natáčení mám fakt štěstí - tohle je aspoň posedmé a všechna tady v Japonsku).

Dál jsme se dostali ještě na jednu pláž, kde jsme opět prolejzali jeskyně, poskakovaly po skalách a navzájem se fotili, nakonec oběd (ratatouille gallet, při kterém jsem si vzpomněla na naši milou kavárnu CommuniTEA, kde jsme tohle jídlo měli - a bylo mnohem lepší!) a domů. Vyspat se, dodělat resty (mejly atd.) a tak. 

Mimochodem, večer se mi do pokoje nafutroval Škopek, promáčknul mi víko kufru a rozvalil se uprostřed pokoje. Tak jsem ho šla otravovat a on tu pak sváděl přímo epickou bitvu s mrkví:

Fotky z dnešního výletu najdete zde: http://kavi3.rajce.idnes.cz/Vylet_po_Minami_Izu