Kavi se opět podařilo probojovat do Japonska, kde hodlá strávit celé léto - záviďte XDD
Na počátku všeho stála myšlenka, že letošní léto fakt nechci trávit zavřená 24/7 v pokoji a sledovat seriály - to v podstatě dělám celý rok. Při hledání možností, jak se dostat do Japonska a přitom aby mě to moc nestálo jsem narazila na projekt wwoof, který nabízí lidem z celého světa možnost jet dobrovolničit do Japonska za ubytování a stravu. Kavi tehdy ještě nebyla ponořená v depkách a sebelítosti (nebo alespoň ne tolik), takže si řekla "Cool!" a upsala se jedné rodince kdesi na jihu Izu. No a pak jsem celé měsíce trnula, co mě to vlastně čeká.
22. června v 10 ráno jsem odlétala - tzn. že jsem vstávala v 5, abych vše dobalila (a hádejte, kdo zapomněl mptrosku doma na stole, hm? -_-). Hned na Ruzyni jsem ovšem neprošla přes kontrolu kovů, takže zkoumali i moje páskovky, jestli v nich snad nepašuju kulomet. Což není moc fajn, protože když neprojdete ani na letišti v Praze, ve Frankfurtu vás sežerou. No nakonec jsem se do toho letadla napašovala a přežila první hodinu cesty. Ve Frankfurtu se mi pak povedla velmi zajímavá věc, a to že jsem se úplně vyhla kontrole (krom pasu - ženská na mě nevěřícně zírala, když viděla, že letim do Narity). Pořád jsem si říkala, jestli mě vůbec pustí do letadla, když jsem tak šikovně proklouzla, ale kupodivu se povedlo.
Bohužel jsem však v letadle narazila na Japonce, jehož anglina byla mnohem lepší než moje, tak mi pak celou cestu nezbývalo než předstírat, že neumím anglicky, načež mě steward pořád měl za Němku a mlel na mě německy a já jen třeštila oči, co za zrůdnosti se mi to vlastně snaží sdělit.
Těch 11 hodin bylo příšerně dlouhých, tím víc, že jsem nemohla usnout a výběr filmů byl tentokrát dost mizerný. A pod námi furt Rusko. Letíte 3 hodiny - Rusko. 5 hodin - Rusko. 9 hodin - furt to zatracený Rusko. A celou dobu bylo světlo - vůbec netuším, kam se vypařila noc *krčí rameny* Každopádně jsme v 7 ráno místního času dorazili do Narity. Japonci si v klídku prošli okolo kontrol a nás cizince nahnali do úzkých lajn fronty, což mi nápadně připomínalo nahánění dobytka na porážku. V hlavě se mi celou dobu honilo: "Tak a to je konec - nemám vízum, to mě dozajista vyhodí a pošlou zpět domů." Ale když jsem tam přišla, ženská si prolistovala pas a spustila na mě hned japonsky, že už jsem tady byla, že? a jestli jedu cestovat, tak jsem jí to odkejvala, nechala se vyblejsknout a sejmout si otisky prstů a byla přivítána v Japonsku. Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Když jsem si ulovila svůj kufr, kterému mile přezdívám Kráva, říkala jsem si, že teď už to teda přijde - vyberou si mě a prohledají mi kufr a najdou tu slivovici a dozajista mě zavřou za pašování nebo tak. No úředník se na mě akorát kouknul, s pasem v ruce se poptal, jestli jedu zase rjúgakuovat, já že ne, že tentokrát jen cestovat, tak kývnul a pustil mě dál.
A Kavi přestala být tou českou Kavi, která se všeho bojí, a změnila se na japonskou Kavi, která se nebojácně procházela Tokiem celou noc :)
Vláčkem jsem zamířila do Tokia, ubytovala se a vyrazila do ulic, protože jsem měla jen jeden volný den, než nastoupím do práce. Budete se divit, když napíšu, že první obchod, do kterého jsem vlezla, byl BookOFF? :D Jela jsem na Haradžuku podívat se na nové šperky a hadry (mám nový přívěšek na krk), pak pěšky na Šibuju, kde jsem si dala milovaný unagi don a prolezla další BookOFF (5 nových knih) a Uniqlo. Tou dobou jsem však byla už příliš unavená a uchozená, než abych se táhla ještě na Ikebukuro, tak jsem to zabalila, dojela zpět na hostel, dala si čúhai a prospala se až do dalšího dne.
V pondělí jsme se pak s Krávou vydaly do Atami, pak dolů do Itó a nakonec až do Izu Šimoda, což mi zabralo asi 4 hodiny. Tam jsem ještě měla přesednout na autobus, ale nakonec si mě tam odchytla sama paní Suzuki, která jela do Šimody na nákupy. Zaplať pánbůh za to - s Krávou už bych se dál táhnout nechtěla. Už takhle mám od ní obrovskou modřinu na předloktí a na noze. Setkala jsem se i s dalším dobrovolníkem - Taiwancem Hanem, který už je ale zase fuč. Paní Suzuki je děsně milá a genki osoba, ale nesmí se moc namáhat, protože má nemocné srdce. Han byl děsnej optimista a furt něco fotil, hlavně pak sebe s něčím, u čehož se vždycky příšerně křenil, a byla s ním sranda. Hned první den jsme ještě stihli projít park hortenzií, kde Hana ovšem mnohem víc zaujali krabi, kteří byli všude okolo.
A pak už jsem se konečně dohrabala do svého nynějšího bydliště. Prošla jsem si vstupním mini pohovorem a byl mi přidělen pokojík v podkroví, kde je furt tma, ale aspoň jsem tam zatím sama. Majitelé tu žijí sami dva s obřím kocourem, nechávají si od dobrovolníků říkat "mama" a "papa" a jsou docela puntičkáři. Jelikož já jsem levá a tak nějak moc nevím, co dělat, tak si připadám jak trotl největší. Je tu asi gazilion různých talířů a misek a bůhví čeho všeho, co si musím zapamatovat a kam to patří; něco se myje v myčce, něco ne... Ale aspoň tu nemají tři prdele věcí, co se musí recyklovat - akorát mě sere rozdělení kartonů od mléka a od džusů (proč?!).
Včera jsem taky byla poprvé uklízet zdejší chatky - a to vám řeknu, to je fakt humus. Dostala jsem dvoustránkový seznam všeho, co je tam potřeba při každém úklidu udělat, při jehož čtení mám chuť si vytrhávat chomáče vlasů. Některé jsou navíc tak typicky japonsky zbytečné (luxovat podlahu po směru prken, utírat stoly po směru dřevěných vzorů... wtf?!). Naštěstí se tu v náhodných intervalech objevuje i jeden Japonec-brigádník, který je fajn a často si dělá přestávky (jelikož je placen od hodiny) :D
Můj život se tu tedy smrsknul na práci, jídlo, práci, spánek. Internet vidím akorát tak na hoďku po večeři (asi v 11 místního času) a má rychlost mrtvého šneka v koloně, takže stíhám tak maximálně projet fejsbuk a twitter a s trochou štěstí i chvilku mrknout na tumblr. Videa mi to nepřehrává prakticky vůbec a stahování trvá hodiny (stejně jako upload fotek - jedu od půlnoci do teď (14 hod) a jsem na 50 % ¬_¬
V okolí tu krom nekonečných silnic a lesů nic není (v dálce ovšem vidím oceán - jak se k němu dostat a jak dlouho to trvá, netuším). V noci je tu celkem kosa a asi miliarda komárů - moje nohy vypadají, jak když mám neštovice. Včera jsem pak viděla obřího pavouka, že jsem až měla chuť skočit z okna. A to nemluvím o opicích, hadech a dravcích, co se vrhají střemhlav mezi auta, aby ty hady chytili a odnesli si je (včerejší zážitek z výletu za nákupy). Holt venkov...
Znovu mě sere sprcha - ta zdejší má taky jen dva stupně - horoucí peklo a arktické ledovce -, které pravidelně střídá po 30 sekundách >.< Na ofuro jsem nadávala jak špaček, když jsem ho musela čistit, ale když si do něj vlezete, to je panečku blaho ^^
Jo a mám tu šestikilového kocoura, který se mi furt naváží do pokoje, ale nechce si se mnou hrát (sice se jmenuje Mjánosuke, ale já mu přezdívám Škopek) :D
Po Hanovi tu máme tu nového Taiwance - Kjú-kun. To je ještě větší trdlo než já, takže si najednou připadám úplně skvělá, ale je to strašně milej klučina :)
A včera byla sobota, tak jsem si říkala, jak zkouknu Arashi no Shiyagare v reálném čase - a ona nešla televize (samozřejmě naskočila až po skončení pořadu - to je prostě tak typické -_-)
To je prozatím vše a tady si ještě užijte spoustu fotek toho ničeho, co tu máme: http://kavi3.rajce.idnes.cz/JAPAN_2 :D
Sunday, 30 June 2013
Friday, 14 June 2013
Kavi se má fajn :)
Spousta lidí mě asi bude (alespoň skrytě) nenávidět, ale po dlouhé době je mi fajn. Ne že bych se nebála, co přijde, nebo že by mě nic netrápilo, ale i tak se cítím relativně dobře. Asi za to může to slunečné počasí a přílišné pojídání banánů, které mi do mozku doplňují serotonin. Skoro se za to až stydím, když tak vidím, co právě řeší lidi okolo mě za problémy. Ale nebojte, ono mi to moc dlouho nevydrží...
V úterý jsem naposledy v tomhle semestru jela do Olmu, abych dořešila pár věcí. Nejdřív jsem šla dohlížet na test céčkařů, který bohužel dopadl dost bledě. Ono se není čemu divit - z vyslechnutého rozhovoru studentů bylo jasné, že se látku učili buďto večer před testem nebo až ráno, a japonština není zrovna jazyk, který se naučíte přes noc (říká holka, co se na testy z jap. gramatiky učí tak den, maximálně dva >.>). Opravování mě však baví (škoda, že neexistuje zaměstnání 'pomocník učitele', kde bych si mohla opravovat do aleluja), a když se to ještě spojí s pokecem s oblíbenými vyučujícími, skoro bych si ten předmět zapsala znova (kdyby to nezahrnovalo i to učení, na které jsem úplně blbá). Tak jsem si aspoň zase mohla uvědomit, jak svou katedru fakt zbožňuju, a že se mi s ní vůbec nechce loučit.
Odpoledne jsem pak věnovala poslední předprázdninové návštěvě naší milé psychologické poradny, kde mi bylo řečeno, že ať už jsem si toho všimla nebo ne, udělala jsem od první návštěvy docela pokrok. Přemýšlela jsem o tom a uznávám, že na tom něco pravdy bude - přeci jen už se docela i bavím se spolubydlami, i když je to občas awkward; snažím se o oční kontakt, na ulici už jsem schopna nekoukat celou dobu do země, ale občas se i podívat na lidi (díky čemuž jsem potkala spolužačku, kterou jsem už asi dva roky neviděla XD), a teď naposled jsem dobrovolně někomu nabídla, aby se se mnou svezl výtahem. Těžko říct, kolik zásluhy na tom mají právě tyto sezení a kolik to, že jaro už je definitivně pryč, předpokládám ovšem, že za to mohou obě dvě věci. Co mi však tato sezení dala je to, že nad každým krokem víc přemýšlím a začínám si víc uvědomovat, co je skutečnost a co mi jen předhazuje moje fantazie. Lidi mě pořád děsí, ale teď už o něco míň.
Fáze jedna je tedy za mnou a jak to tak vypadá, na podzim mě čeká fáze dvě. A třeba jednou budu schopná i relativně normálního chování a s tím spojeného mluvení. Zatím jsem ve fázi, kdy dokážu rozhovor zabít během dvou vět (jedné, pokud mám fakt blbý den). Stále jsem nepochopila, jak jsou lidi schopni udržet rozhovor - já radši jen poslouchám, než abych sama mluvila, to mi snad i docela jde. Zato mluvit o čemkoliv či nedej bože se pokoušet o kritiku/chválu, to jsou pro mě neznámé vody (což mi připomíná, že jsem si všimla, že se bojím jak kritiky, tak chvály - jakmile mě milý pan doktor pochválí, stáhnu se do sebe a nevím, jak se tvářit a co dělat krom impulzu všechno to popřít). Sice mi bylo ještě řečeno, abych se o prázdninách ozvala, ale všichni víme, jak jsem na tom s udržováním kontaktu. Každopádně počítám s tím, že v září tam naklušu zas (to budou určitě děsně rádi...)
Zbývá mi týden, než nasednu na letadlo a na dva měsíce dám sbohem téhle šedé všednosti. Byla mi položena otázka, jestli se něčeho bojím. Tak nějak ani nevím, kde začít. Bojím se hodně věcí; od těch velkých jako Co když je to naposledy, kdy se někam podívám? a Co když budu příliš neschopná a vyhodí mě? až po ty menší typu Co když se něco posere? a Co když si s tou rodinou nesednu? Nicméně jsem vsadila na přístup překročíme ten most, až k němu dojdeme, což ovšem nedokáže zastavit ten tíživý pocit ve mně, který se dá popsat, snad jen jako když mne krysa postupně uhryzává zevnitř. Byla mi taky položena otázka, jak mě napadlo něco takového vůbec zkusit, a i když věřím, že ještě v lednu bych vám to určitě řekla, teď netuším. Vůbec nevím, co mě to popadlo a čím jsem přemýšlela. Možná bych měla přestat tolik přemýšlet (anebo bych aspoň přemýšlet o těch dvou esejích, co mám odevzdat do konce června a na které jsem ještě ani nešáhla).
Teda, je docela fuška psát o něčem, když mi není natolik špatně, abych si na něco stěžovala. Momentálně není na co - je mi dobře, nemám žádné větší problémy a ignoruju realitu toho, že příští rok si musím začít hledat práci. Místo toho si čtu Sósekiho a život je fajn. Musím si to užít - už to moc dlouho trvat nebude :/
Na konec bych ráda poděkovala všem, kteří se mnou přežili další depresivní jaro, a i když to často určitě vypadá, že jsem nevděčná sebestředná mrcha, protože vám nedokážu vyjádřit svou vděčnost, jsem opravdu moc ráda, že jste nade mnou ještě nezlomili hůl. Přeci jen mou největší obavou je to, že skončím úplně sama, a díky vám jsem se tomu i tenhle rok vyhla - takže děkuju :-*
V úterý jsem naposledy v tomhle semestru jela do Olmu, abych dořešila pár věcí. Nejdřív jsem šla dohlížet na test céčkařů, který bohužel dopadl dost bledě. Ono se není čemu divit - z vyslechnutého rozhovoru studentů bylo jasné, že se látku učili buďto večer před testem nebo až ráno, a japonština není zrovna jazyk, který se naučíte přes noc (říká holka, co se na testy z jap. gramatiky učí tak den, maximálně dva >.>). Opravování mě však baví (škoda, že neexistuje zaměstnání 'pomocník učitele', kde bych si mohla opravovat do aleluja), a když se to ještě spojí s pokecem s oblíbenými vyučujícími, skoro bych si ten předmět zapsala znova (kdyby to nezahrnovalo i to učení, na které jsem úplně blbá). Tak jsem si aspoň zase mohla uvědomit, jak svou katedru fakt zbožňuju, a že se mi s ní vůbec nechce loučit.
Odpoledne jsem pak věnovala poslední předprázdninové návštěvě naší milé psychologické poradny, kde mi bylo řečeno, že ať už jsem si toho všimla nebo ne, udělala jsem od první návštěvy docela pokrok. Přemýšlela jsem o tom a uznávám, že na tom něco pravdy bude - přeci jen už se docela i bavím se spolubydlami, i když je to občas awkward; snažím se o oční kontakt, na ulici už jsem schopna nekoukat celou dobu do země, ale občas se i podívat na lidi (díky čemuž jsem potkala spolužačku, kterou jsem už asi dva roky neviděla XD), a teď naposled jsem dobrovolně někomu nabídla, aby se se mnou svezl výtahem. Těžko říct, kolik zásluhy na tom mají právě tyto sezení a kolik to, že jaro už je definitivně pryč, předpokládám ovšem, že za to mohou obě dvě věci. Co mi však tato sezení dala je to, že nad každým krokem víc přemýšlím a začínám si víc uvědomovat, co je skutečnost a co mi jen předhazuje moje fantazie. Lidi mě pořád děsí, ale teď už o něco míň.
Fáze jedna je tedy za mnou a jak to tak vypadá, na podzim mě čeká fáze dvě. A třeba jednou budu schopná i relativně normálního chování a s tím spojeného mluvení. Zatím jsem ve fázi, kdy dokážu rozhovor zabít během dvou vět (jedné, pokud mám fakt blbý den). Stále jsem nepochopila, jak jsou lidi schopni udržet rozhovor - já radši jen poslouchám, než abych sama mluvila, to mi snad i docela jde. Zato mluvit o čemkoliv či nedej bože se pokoušet o kritiku/chválu, to jsou pro mě neznámé vody (což mi připomíná, že jsem si všimla, že se bojím jak kritiky, tak chvály - jakmile mě milý pan doktor pochválí, stáhnu se do sebe a nevím, jak se tvářit a co dělat krom impulzu všechno to popřít). Sice mi bylo ještě řečeno, abych se o prázdninách ozvala, ale všichni víme, jak jsem na tom s udržováním kontaktu. Každopádně počítám s tím, že v září tam naklušu zas (to budou určitě děsně rádi...)
Zbývá mi týden, než nasednu na letadlo a na dva měsíce dám sbohem téhle šedé všednosti. Byla mi položena otázka, jestli se něčeho bojím. Tak nějak ani nevím, kde začít. Bojím se hodně věcí; od těch velkých jako Co když je to naposledy, kdy se někam podívám? a Co když budu příliš neschopná a vyhodí mě? až po ty menší typu Co když se něco posere? a Co když si s tou rodinou nesednu? Nicméně jsem vsadila na přístup překročíme ten most, až k němu dojdeme, což ovšem nedokáže zastavit ten tíživý pocit ve mně, který se dá popsat, snad jen jako když mne krysa postupně uhryzává zevnitř. Byla mi taky položena otázka, jak mě napadlo něco takového vůbec zkusit, a i když věřím, že ještě v lednu bych vám to určitě řekla, teď netuším. Vůbec nevím, co mě to popadlo a čím jsem přemýšlela. Možná bych měla přestat tolik přemýšlet (anebo bych aspoň přemýšlet o těch dvou esejích, co mám odevzdat do konce června a na které jsem ještě ani nešáhla).
Teda, je docela fuška psát o něčem, když mi není natolik špatně, abych si na něco stěžovala. Momentálně není na co - je mi dobře, nemám žádné větší problémy a ignoruju realitu toho, že příští rok si musím začít hledat práci. Místo toho si čtu Sósekiho a život je fajn. Musím si to užít - už to moc dlouho trvat nebude :/
Na konec bych ráda poděkovala všem, kteří se mnou přežili další depresivní jaro, a i když to často určitě vypadá, že jsem nevděčná sebestředná mrcha, protože vám nedokážu vyjádřit svou vděčnost, jsem opravdu moc ráda, že jste nade mnou ještě nezlomili hůl. Přeci jen mou největší obavou je to, že skončím úplně sama, a díky vám jsem se tomu i tenhle rok vyhla - takže děkuju :-*
Thursday, 6 June 2013
Červnové novinky
Venku je hnusně a kavi má zase přemýšlivou náladu. Co z toho vyplývá? Další příspěvek. Dnes se pokusím nebýt tak moc pesimistická :)
Asi nejdůležitější novinkou je, že jsem v úterý pásla tu jedinou ústní zkoušku, kterou jsem tenhle semestr měla. Byly to dějiny (které fakt nemám ráda a upřímně jsem na rozpacích z vývoje událostí po restauraci Meidži. Krom druhé světové nejsem v obraze a ty seznamy premiérů se fakt učit nehodlám - střídaj to častějc než já ponožky -_-;), ale naštěstí jsem si vytáhla téma ze zimního semestru - výpravy Evropanů do Východní Asie (zaplaťpánbůh, protože chytit něco z letňáku, tak to asi nedám - třeba politika jde totálně mimo mě a z tématu ultranacionalistické skupiny si pamatuju jen to, že nějaká Seinenša je spojena s jakuzou a staví majáky na ostrovech Senkaku a že Kokka šakai něco něco má docela zábavné stránky, kde tvrdí, že Einstein je jeden z těch, kteří jsou zodpovědní za atomové útoky na Hirošimu a Nagasaki, nebo že Dalajláma je velkým obdivovatelem Hitlera). No a navíc byla zkoušející Sylva, což je úplně nejlepší možnost, co mě mohla potkat. Což ale neznamená, že bych nestresovala - celý týden, kdy jsem se to šprtala, jsem se o tom nezapomněla šířit na twitteru, fakt jsem se bála, a když jsem na chodbě čekala na zkoušku, tak mi bylo docela špatně. Ale přežila jsem, mluvila jsem, vypadla odtamtud s lepší známkou, než si podle sebe zasloužím, a ještě jsem pokecala se Sylvou, která se nenápadně zmínila, že už dlouho nedostala žádný hezký pohled a že by se jí zase nějaký šiknul.
Normální člověk by byl rád, že se mu to tak povedlo a zvedlo by mu to náladu. Můj mozek mě ale fakt nemá rád, takže mi v noci poslal tak hnusnou noční můru, jakou jsem už dlouho neměla. Sice se mi občas noční můry zdají, ale většinou je to něco mírného jako zombie apokalypsa nebo vyhození z předmětu. Tohle však bylo o několik levelů výš. Bude to znít jako hovadina, ale skupina lidí včetně mě utekla z vlaku, který směřoval k něčemu hroznému, a ukryli se na nějakém ostrůvku. No a abych to zkrátila, nějaká mladá dívčina podpořená celou skupinou na mě vyjela, že jsem k ničemu, že jen zbytečně zabírám místo a že jsem tam vůbec neměla co dělat, že jsem radši měla umřít, a uškrtila mě.
Víte, jak se v amíckých filmech vždycky lidi vzbudí z noční můry stylem posadí-se-na-posteli-a-lapají-po-dechu? Vždycky jsem si říkala, jak nereálné to je. Už si to nemyslím, protože přesně takhle jsem se vzbudila, akorát mi teda ještě proudem tekly slzy. Musela jsem utéct do koupelny, abych nevzbudila spolubydly, a tam to celé obrečela. Chvíli mi trvalo, než jsem se dala jakž takž dohromady a než jsem byla schopná si uvědomit, že to byl jen sen. Takhle zpětně už to možná tak hrozně nezní, ale v tu chvíli jsem si říkala, že už nikdy nepůjdu spát. Bylo půl páté ráno a já si musela pustit jeden z prvních dílů Merlina, abych na to furt nemusela myslet. Nakonec mi to trvalo přes 2 hodiny, než jsem byla zase v pohodě, spát jsem ale už nešla - radši jsem šla kamarádce dělat psychickou podporu u státnic.
Jinak jsme ty její státnice a mou úterní zkoušku včera večer oslavily několika litry vína, kdy jsem zase nezapomněla být na ostatní hnusná, když jsem prohlásila, že mám pocit, že vlastně žádné hodně blízké kamarády nemám. Dobrá práce, kavi - jen tak dál a už ty kamarádky fakt mít nebudeš -_- Asi bych neměla tolik chlastat - stejně mi to náladu nelepší (naopak je mi druhej den psychicky dost mizerně) a ani na japonštinu už nepřepínám, takže je to vlastně k ničemu...
A jak jsem si celý ten týden, co jsem šprtala na tu zkoušku, říkala, kolik toho zkouknu, až budu mít po zkoušce, tak se mi najednou nechce nic moc dělat. Před tím jsem ale stihla rozkoukat dva nové seriály - spolužačkou doporučený Once upon a time a úplnou náhodou nalezený Hannibal. Once upon a time je v podstatě o pohádkových postavách, které byly začarovány do našeho světa a nepamatují si to. Nejsem si tak úplně jistá, kam to vede, ale tak proč ne (pořád lepší volba než Teen Wolf, u kterého jsem vydržela jeden díl a už to bylo moc). No a pak je tu Hannibal...
Stačil jeden díl a bylo mi jasné, že jsem našla nový fandom, do kterého chci patřit - já sice Hannibala Lectera moc nemusím a nemám ráda přehnaně krvavé filmy (nemluvě o hromadě vnitřních orgánů, tvářích rozříznutých doslova od ucha k uchu či odhalených hlasivkách, na které můžete hrát jak na basu). Ale tenhle seriál má jednu nepřekonatelnou výhodu:
Mimochodem, už mi zbývají jen dva týdny do odletu - a já jsem zase nervózní jak pes. Co když...? Co když...? Geez, nesmím na to myslet, nesmím se bát, dopadne to dobře!
PS. Jsem si vzpomněla, že mám ještě jednu věc, o kterou se chci podělit, a to první zjištěný drb, který o mně koluje. Netušila jsem, že se mě vůbec něco takového bude týkat, protože většinou mám pocit, že jsem všem příliš ukradená na to, aby o mně něco šířili. Ale jelikož jsem to slyšela už z několika zdrojů, tak to asi nebude jen moje představivost. Nevím, jak někoho něco takového napadlo a proč měl potřebu se s tím šířit dál, nicméně lidi teď věří, že umím dobře psát, a vnucují mi, že ze mě bude spisovatelka. Ne, fakt. Nechápu, kde takovouhle kravinu vzali a proč tomu vlastně věří - očividně neznají tenhle můj blog, protože kdyby si přečetli, co jsem schopná vyplodit za bláboly, už by se tomu drbu leda tak zasmáli. Příště se musím zeptat, co ode mě četli tak zajímavého, že maj pocit, že je na tom špetka pravdy :)
Asi nejdůležitější novinkou je, že jsem v úterý pásla tu jedinou ústní zkoušku, kterou jsem tenhle semestr měla. Byly to dějiny (které fakt nemám ráda a upřímně jsem na rozpacích z vývoje událostí po restauraci Meidži. Krom druhé světové nejsem v obraze a ty seznamy premiérů se fakt učit nehodlám - střídaj to častějc než já ponožky -_-;), ale naštěstí jsem si vytáhla téma ze zimního semestru - výpravy Evropanů do Východní Asie (zaplaťpánbůh, protože chytit něco z letňáku, tak to asi nedám - třeba politika jde totálně mimo mě a z tématu ultranacionalistické skupiny si pamatuju jen to, že nějaká Seinenša je spojena s jakuzou a staví majáky na ostrovech Senkaku a že Kokka šakai něco něco má docela zábavné stránky, kde tvrdí, že Einstein je jeden z těch, kteří jsou zodpovědní za atomové útoky na Hirošimu a Nagasaki, nebo že Dalajláma je velkým obdivovatelem Hitlera). No a navíc byla zkoušející Sylva, což je úplně nejlepší možnost, co mě mohla potkat. Což ale neznamená, že bych nestresovala - celý týden, kdy jsem se to šprtala, jsem se o tom nezapomněla šířit na twitteru, fakt jsem se bála, a když jsem na chodbě čekala na zkoušku, tak mi bylo docela špatně. Ale přežila jsem, mluvila jsem, vypadla odtamtud s lepší známkou, než si podle sebe zasloužím, a ještě jsem pokecala se Sylvou, která se nenápadně zmínila, že už dlouho nedostala žádný hezký pohled a že by se jí zase nějaký šiknul.
Normální člověk by byl rád, že se mu to tak povedlo a zvedlo by mu to náladu. Můj mozek mě ale fakt nemá rád, takže mi v noci poslal tak hnusnou noční můru, jakou jsem už dlouho neměla. Sice se mi občas noční můry zdají, ale většinou je to něco mírného jako zombie apokalypsa nebo vyhození z předmětu. Tohle však bylo o několik levelů výš. Bude to znít jako hovadina, ale skupina lidí včetně mě utekla z vlaku, který směřoval k něčemu hroznému, a ukryli se na nějakém ostrůvku. No a abych to zkrátila, nějaká mladá dívčina podpořená celou skupinou na mě vyjela, že jsem k ničemu, že jen zbytečně zabírám místo a že jsem tam vůbec neměla co dělat, že jsem radši měla umřít, a uškrtila mě.
Víte, jak se v amíckých filmech vždycky lidi vzbudí z noční můry stylem posadí-se-na-posteli-a-lapají-po-dechu? Vždycky jsem si říkala, jak nereálné to je. Už si to nemyslím, protože přesně takhle jsem se vzbudila, akorát mi teda ještě proudem tekly slzy. Musela jsem utéct do koupelny, abych nevzbudila spolubydly, a tam to celé obrečela. Chvíli mi trvalo, než jsem se dala jakž takž dohromady a než jsem byla schopná si uvědomit, že to byl jen sen. Takhle zpětně už to možná tak hrozně nezní, ale v tu chvíli jsem si říkala, že už nikdy nepůjdu spát. Bylo půl páté ráno a já si musela pustit jeden z prvních dílů Merlina, abych na to furt nemusela myslet. Nakonec mi to trvalo přes 2 hodiny, než jsem byla zase v pohodě, spát jsem ale už nešla - radši jsem šla kamarádce dělat psychickou podporu u státnic.
Jinak jsme ty její státnice a mou úterní zkoušku včera večer oslavily několika litry vína, kdy jsem zase nezapomněla být na ostatní hnusná, když jsem prohlásila, že mám pocit, že vlastně žádné hodně blízké kamarády nemám. Dobrá práce, kavi - jen tak dál a už ty kamarádky fakt mít nebudeš -_- Asi bych neměla tolik chlastat - stejně mi to náladu nelepší (naopak je mi druhej den psychicky dost mizerně) a ani na japonštinu už nepřepínám, takže je to vlastně k ničemu...
A jak jsem si celý ten týden, co jsem šprtala na tu zkoušku, říkala, kolik toho zkouknu, až budu mít po zkoušce, tak se mi najednou nechce nic moc dělat. Před tím jsem ale stihla rozkoukat dva nové seriály - spolužačkou doporučený Once upon a time a úplnou náhodou nalezený Hannibal. Once upon a time je v podstatě o pohádkových postavách, které byly začarovány do našeho světa a nepamatují si to. Nejsem si tak úplně jistá, kam to vede, ale tak proč ne (pořád lepší volba než Teen Wolf, u kterého jsem vydržela jeden díl a už to bylo moc). No a pak je tu Hannibal...
Stačil jeden díl a bylo mi jasné, že jsem našla nový fandom, do kterého chci patřit - já sice Hannibala Lectera moc nemusím a nemám ráda přehnaně krvavé filmy (nemluvě o hromadě vnitřních orgánů, tvářích rozříznutých doslova od ucha k uchu či odhalených hlasivkách, na které můžete hrát jak na basu). Ale tenhle seriál má jednu nepřekonatelnou výhodu:
To je ta výhoda - Will Graham v podání britského herce Hugha Dancyho. Nechápu, jak ho můžou navlíct do takového obyčejného oblečení a on stejně vypadá jak model <3 Ale to, co mě na něm zaujalo, není to, jak vypadá, ale to, jakou roli hraje. Jeho Will Graham je totiž ne zrovna společenský, vyhýbá se očnímu kontaktu, žije na samotě daleko od lidí, snaží se dělat vše pro to, aby se ho studenti na nic neptali, a celkově je dost psychicky nestabilní člověk. A já ho za to zbožňuju! <3 Asi tak do půlky série se ovšem díky péči psychiatra začal lepšit a už se občas i usmívá. Nutno podotknout, že zmiňovaný psychiatr je právě Hannibal Lecter. Momentálně mi ovšem další události, ke kterým došlo, lámou srdce a já mám chuť tohle zlatíčko obejmout a ujistit ho, že všechno bude dobré (i když mi vývoj příběhu i spoilery naznačují, že nebude a že to určitě obrečím ;_;)
Když už tak hezky skáču od tématu k tématu, tak bych se ještě ráda zmínila o další návštěvě naší malé poradny. Poslední dobou trénuju oční kontakt (na zkoušce u Sylvy mi to však příliš nešlo - zato její hrnek jsem si prohlédla VELMI důkladně), pokec ve třech se spolubydlícími (teda když tu jsou) či kamarádkami (což mi teda taky nejde tak skvěle, jak jsem doufala) a teď i koukání na lidi při chůzi městem (taky žádná sláva). Asi jsem holt fakticky ztracenej případ. Každopádně to nevzdávám, ale nějak si nedokážu představit, že bych příští semestr nakráčela do školy a třeba i mluvila *krčí rameny* Tentokrát mě ale překvapilo, kam se diskuze na sezení ubírala - k mojí matce. Nevím jak ani proč. A vlastně ani nevím, jak mi tohle všechno má pomoct. Ale věřím, že alespoň někdo ví, co dělá (protože já rozhodně ne). Příští týden mám poslední sezení před prázdninami. Bylo mi řečeno, že se mám během prázdnin ozvat mejlem, ale všichni víme, jaká jsem, když dojde na psaní mejlů.
Mimochodem, už mi zbývají jen dva týdny do odletu - a já jsem zase nervózní jak pes. Co když...? Co když...? Geez, nesmím na to myslet, nesmím se bát, dopadne to dobře!
PS. Jsem si vzpomněla, že mám ještě jednu věc, o kterou se chci podělit, a to první zjištěný drb, který o mně koluje. Netušila jsem, že se mě vůbec něco takového bude týkat, protože většinou mám pocit, že jsem všem příliš ukradená na to, aby o mně něco šířili. Ale jelikož jsem to slyšela už z několika zdrojů, tak to asi nebude jen moje představivost. Nevím, jak někoho něco takového napadlo a proč měl potřebu se s tím šířit dál, nicméně lidi teď věří, že umím dobře psát, a vnucují mi, že ze mě bude spisovatelka. Ne, fakt. Nechápu, kde takovouhle kravinu vzali a proč tomu vlastně věří - očividně neznají tenhle můj blog, protože kdyby si přečetli, co jsem schopná vyplodit za bláboly, už by se tomu drbu leda tak zasmáli. Příště se musím zeptat, co ode mě četli tak zajímavého, že maj pocit, že je na tom špetka pravdy :)