Cesta do hlubin zrádného mozku

Přestože mi bylo řečeno, abych - pokud možno - nezačínala věty omluvami, nezbývá mi, než omluvou začít. Vážně mě mrzí, že poslední dobou víceméně každý příspěvek věnuji svému fňukání (teď přijde ta hnusná část, za kterou se ovšem neomluvím, protože jak už jsem určitě někde zmínila, tenhle blog nepíšu pro vás, milí čtenáři, nýbrž pro sebe - říkejme tomu třeba sebe-terapie), ale nemrzí mě to kvůli tomu, že byste to museli číst (což nemusíte; přestože co se týče blogu/ů, jsem ráda středem pozornosti, tak vás tu nikdo nedrží a je jen na vás, jestli máte chuť se tímto vším svinstvem pročítat), ale kvůli tomu, že jsem sebestředná mrcha a že je mi fakt líto, že mi prostě není líp. Omlouvám se, jestli to vyznělo moc příkře, ale já mám prostě fakt blbou náladu a neumím se jí zbavit, protože prostě nic nezabírá. Jediné, co mi vždycky alespoň trošinku pomůže, je se z toho vypsat -> a tradá, máme tu důvod, proč tento blog existuje.
Ano, další příspěvek plný sebelítosti začíná, zachraň se, kdo můžeš.

Peklo jménem subjektivní vnímání světa

A jsme zhruba v polovině zkouškového, milí zlatí. Tedy alespoň já (jednoobor je krásná věc ^^). Dneska jsem konečně našla ve stagu zapsány další dva předměty, které jsem pásla (z klasické japiny za C!), a na katedře jsem odevzdala blábol na další předmět, tak doufám, že jim to bude stačit, abych vyfasovala další kredity. Když už jsme u tématu škola, tak jsem dnes konečně vytiskla podklady k diplomce a zašla si pro autogram mé vedoucí, se kterou jsem ještě stihla trošku pokecat (což kavi zvedlo náladu - už jsem si fakt myslela, že jí lezu krkem a nechce se mnou mít nic společného). Teď mimochodem šprtám na páteční JCčka - jap. gramatika - kde jsme sice za tenhle semestr probrali jen dvě lekce, ale je tam mrtě znaků pro proteiny a konzervanty a vzestupný proud vzduchu a tyhle sračky (mám za sebou jednu lekci a hustě popsány 4 a půl stránky). Awesome, just awesome -_-;

Ale dnes se chci vrátit k tématu Kavi je magor aneb dnes jsem se opět byla podívat na naší skvěle klaustrofobické katedře psychologie, protože jsem měla další sezení. Tentokrát v jiné učebně, kde nemají stůl, za který bych se zastrčila, a dělala, že tam radši vůbec nejsem. Navíc zrovna v době, kdy jsem měla trénovat oční kontakt. Vám povim, že to byla velmi trapná hodina, kdy jsem se čas od času snažila, ale jakmile se o tom zmínil, bylo mi příšerně trapně a naopak mě to odrazovalo. Ne, oční kontakt nepatří mezi mé hobby. Přesto jsem dostala za úkol trénovat, tak trénuju (ale nechtějte vidět, co si u toho myslím, a jak se vždy musím buďto povzbuzovat nebo konejšit, když se náhodou s někým střetnu pohledem). Díky těmto domácím úkolům jsem začla aspoň trošku komunikovat se spolubydlama, což je docela fajn, protože se tu příští rok zase sejdem. Vypadalo to, že i pan doktor je spokojen, takže prý uděláme level up a čeká mě pokec s cizími ve výtahu, v kuchyňce a tak. Ano, v té kuchyňce, kam ani nepáchnu, když tam někdo je. Už jsem se zmiňovala, jak awesome to je? -_-
Ale asi je holt potřeba zatnout zuby, protože když ne teď, tak kdy?

S tím vším ale souvisí jedna věc, která mi dnes celou dobu vrtá hlavou - jak vůbec extrovertní lidi fungujou? Já když se s někým bavím, tak to znamená, že ten člověk je pro mě někdo důležitý, někdo, kdo mi za to stojí. Tím víc, když se s ním bavím pravidelně, o všem možném, a dokonce i mluvím, ne jen poslouchám. Takový člověk si může gratulovat - má mou důvěru (která je mu k prdu a určitě o ni ani nestojí, protože stejně žvaním samé nesmysly a otravuju ho). Ale extrovertní lidi jsou jiní - ti jsou schopní se bavit s každým. Jak tohle funguje? Jak jsou toho schopní? Není jim trapně? Já bych si občas radši ukousla jazyk než abych nahodila řeč s někým, koho neznám. Jak moc je to normální? Jak moc jsem divná? Děsí mě, že neexistuje způsob, jak bych své subjektivní vidění světa přehodila na objektivní, abych zjistila, jak to ve skutečnosti je. To máte jako s takovým tím zvykem pana doktora mi při každé návštěvě podat ruku - na to nejsem zvyklá, není mi to moc příjemné a radši bych toho nechala - ale matka tvrdí, že prý je to normální. Jsem divná, když mi to normální nepřijde?

Co se týče pokřiveného vnímání světa, strašně mě dnes vyděsilo, když jsem si uvědomila, že netuším, co pan doktor myslí vážně a co je lež. Já ho vnímám jako autoritu, tak mu automaticky věřím, ale dneska, když jsem si přehrávala náš rozhovor, tak jsem se zarazila u těch pochval, co jsem si vyslechla za to, jak plním úkoly, jak jsem se snažila o oční kontakt, a za to, že vůbec mluvím. A zpětně mi to najednou znělo hrozně falešně. A pak se to v mé hlavě zvrhlo úplně a já najednou začla mít hrůzu, že nic z toho není pravda, že mě má plné zuby a nejradši by se mě zbavil. Což je docela rána, zvlášť když už mi nedělá takový problém se s ním bavit a docela se s ním bavím i ráda (viz výše v sekci s kým jsem schopná se bavit). Snažím se na to radši nemyslet, ale ono to vyčkává pod povrchem a děsí mě to. Ale než tyhle myšlenky zaútočily v plné síle, byla jsem po dlouhé době opět schopná jít městem bez sluchátek na uších, nekoukat do země, ale na lidi, a dokonce se asi i trochu usmívat - prostě mi ten rozhovor zlepšil náladu.

Příště mě prý čeká pokec o japonštině jako takové, proč to studuju a o mém studijním pobytu (o kterém si vůbec nevzpomínám, že bych se mu zmiňovala...). Asi to bude poslední sezení - tedy alespoň před prázdninama. Těžko říct, jak se řeší situace, že bych měla docházet dál, ale vlezou do toho hlavní prázdniny - jestli přijdu zase v září, nebo už ne...
Uvidíme, jak na tom budu po Japonsku - btw odlet mám za měsíc a z fáze vyděšený ratlík jsem přešla do fuck it it's gonna be okay...probably :D

"Život"

A opět máme pondělí. Zaplať pánbůh, že poslední v tomto semestru, protože mi dochází alkohol. A já bych přitom vůbec pít neměla, protože jak jsem zjistila, hrozí u mě větší riziko, že se stanu závislou, a já mám pocit, že už takhle mám dost problémů a žádné další nepotřebuju, děkuju velmi pěkně.

Od včerejšího večera, co se vrátila spolubydlící, jsem si říkala, jak normálně začít konverzaci. My tu totiž máme takové nepsané pravidlo, že si navzájem nevadíme, nevyrušujeme se a vlastně spolu ani moc nemluvíme. "Moc nemluvíme" znamená, že se tak maximálně pozdravíme. Proto je kapku těžké najednou začít konverzaci, nemluvě o tom, že jsem prostě socially awkward a vůbec netuším, o čem mluvit. Čekala jsem tedy, až se s druhou spolubydlou začnou bavit na nějaké téma, kde bych se mohla zapojit. Trénink, víte. Jen tak mimochodem, čekám doteď...

Dnes jsem si v knihovně půjčila knížku o sociální fóbii, abych věděla, co že jsem si to vypěstovala hezkého. Jako bych četla o sobě - teda já vlastně víceméně čtu o sobě - a není to hezké čtení. Sice mi tam tvrdí, že je to častá a velmi účinně léčitelná porucha, a dávají mi příklady lidí, co se z toho dostali za 6 týdnů, ale těžko se tomu věří. Pořád jsem přesvědčená, že je se mnou něco špatně, že nejsem normální, že se nedokážu zařadit do společnosti. Závidím lidem, co jsou schopní normálně fungovat, ale nechápu, jak to dělají.

Dneska jsme měli další hodinu tlumočnického semináře, kde se tentokrát tlumočilo do japonštiny, a já vůbec nechápu, jak byli spolužáci schopní dát dohromady větu. Mě napadala jen samostatná slova, a jen když mluvil někdo jiný. Jako jsem ráda, že znám slovíčka typu psychiatrická léčebna v japonštině, ale...
W-sensei se na konci hodiny jen tak nešťastně rozhlédl, protože mu bylo naprosto jasné, že mě prostě nemůže nechat projít - tak jsem ho toho ušetřila a ubezpečila ho, že si to příští rok zopakuju.

Ten pravý breakdown přišel až na odborné praxi, kdy mi bylo na můj nápad zopakovat si to příští rok sděleno, že na to prostě nemám buňky a nemám tam co dělat. Jako já vim, že jsem blbá, ale stejně to bolí daleko víc slyšet to od někoho jiného. A najednou se to na mě zase všechno sesypalo - jak na tuhle školu prostě nepatřím, že tu nemám co dělat, že jsem příliš blbá, že jsem neschopná, ani takovou jednoduchou věc jako naučit děcka základům japonštiny nezvládám, k čemu tu vlastně jsem, proč to vlastně studuju, když se tomu stejně nebudu věnovat, akorát jsem všechny okradla o čas a celých těch pět let bylo naprosto zbytečných a promarněných. A jakmile to jednou začne, tyhle myšlenky mi začnou vířit v hlavě a nechtějí se hnout, naopak se vracejí a přidávají na intenzitě. A pak si začnu vyčítat, jak jsem přecitlivělá, a že normální člověk se takhle přeci nechová, že jsem lidem okolo sebe na obtíž, že mě mají plné zuby, že mě vlastně ve skutečnosti nenávidí a bylo by lepší se jim prostě vyhýbat nebo rovnou z tohohle světa zmizet...

A tak přesto, že bych pít neměla, jsem přišla na kolej, vytáhla citronové pivo a na ex ho vypila. Není mi líp, ale ani mi není hůř. Otupila jsem to a snad i usnu, až si za chvilku půjdu lehnout.

Všude v článcích o sociální fóbii tvrdí, že se s tím dá žít, ale já bych tohle životem nenazvala. Je to spíš nekončící utrpení, kdy víte, že se ráno vzbudíte a nebude to lepší...

Konečně zlepšení

Nechci být přehnaně pozitivní, ale vypadá to, že jsem pro letošek z nejhoršího venku *klepe na dřevo*. Moje mysl se rozhodla, že už jaro skončilo, a tudíž by nejspíš bylo nadmíru neprofesionální, kdyby to moje jarní deprese ignorovala a zdržela se o něco déle. Ani nevíte, jak jsem ráda. Letos to trvalo extrémně dlouho a bylo to docela intenzivní... a já jsem fakticky nadšená, že to mám za sebou, protože mě to fakt děsilo.

Školu jsem sice většinou zatahovala, ale vypadá to, že z toho žádný průser nebude. Z tlumočnického semináře jsem se však opravdu nechala vyhodit a zopakuju si to příští rok. Kaiwa a učení céčkařů je stále v jednání. Nakonec jsem sesmolila i ten motivační dopis, i když s týdenním zpoždění. Teď je načase sesmolit všechny překlady, seminárky a tak podobně, takže se přestávám flákat a začínám makat. Momentálně jsem kdesi uprostřed překladů na klasickou japinu (btw stále si myslím, že by měla shořet v pekle). Ale mám i dobrou zprávu - dokopala jsem se k tomu, že jsem šla za Sylvou zjišťovat, jestli se mi vysměje či mě uškrtí, když ji požádám, aby vedla mou diplomku. Naštěstí se nekonalo jedno ani druhé - a já mám vedoucí \(^.^)/
Pomineme skutečnost, že toho Sósekiho asi jen těžko přeložím, natož abych to pak zanalyzovala... ale nebudeme pesimističtí.

Jak jsem neměla chuť nic dělat, tak se mi ani číst nechtělo, což mělo neblahý dopad na knížku Kirišima, bukacu jamerutte jo, kterou jsem odložila na neurčito. Zato jsem se při cestě vlakem vysloveně donutila přečíst si knihu s výmluvným názvem Speak od Laurie Halse Andersonové, jež vypráví o dívce, která přestala v důsledku traumatické události mluvit. Celé to bylo vyprávěno z pohledu hlavní hrdinky, která čtenáři dává nahlédnout do své mysli, a přestože nepromluví, má hodně co říct. Fascinující knížka, zvlášť proto, že se s jednáním protagonistky ztotožňuju, věřím, že člověk má právo mlčet, a že to z něj nedělá žádného vyvrhela, delikventa a neměl by kvůli tomu být znevýhodňován. Byl podle toho, mimochodem, natočen i film - vřele doporučuju.

Co se týče dalších novinek, z úzkostné poruchy jsem se vypracovala až na sociální fóbii, gratulujte mi. Věřím, že na katedře psychologie jsou ze mě nadšení. Já už míň. Každopádně jsem na dnešní konzultaci dostala dva úkoly - během následujících týdnů mám trénovat rozhovor minimálně ve třech osobách (jelikož ve dvou mi to problém nedělá, ve třech už mám tendenci mlčet - najděte mi někdo dvě kamarádky, které se navzájem znají a mají chuť a čas pokecat); a za druhé se mám pokusit o oční kontakt, což je věc, kterou v podstatě vůbec nevedu. Když si s někým povídám, většinou obhlížím povrch stolu, zjišťuju počasí venku či stav podlahy. Nekoukám do očí ani vlastní matce, takže to vidím jako zatraceně těžkej úkol. Děsí mě to, ale jestli mi to má pomoct, tak jsem ochotná ganbarimasovat.

Sama totiž vidím, jak moc jsem se za poslední dobu zhoršila v kontaktu s lidma. Začíná mi dělat problém i vejít do obchodu. Pokud má otevřené dveře, tak ještě, ale jakmile mám před sebou zavřené dveře, radši to vzdávám. Chtěla bych navštívit jednu zdejší kavárnu, ale sama se tam prostě nedokopu. Stejně tak vím, že mám ráda tancování v patnáctce a už tři dívčiny se nabídly, že se mnou půjdou, ale já se tam najednou bojím. Nevím, co se stalo, že jsem se tak zhoršila - v Japonsku jsem měla pocit, že je vše v pohodě, ale teď je všechno špatně. Děsím se toho, že jestli takováhle zůstanu, bude návrat domů, kde nebudu mít denní kontakt s kamarádkama, peklo a já se ještě víc uzavřu do sebe. Škoda, že nejsem Japonka - byla by ze mě skvělá hikikomori :)