Keigo Higašino - Rjúsei no Kizuna

I přes zákaz rodičů se tři sourozenci vydají v noci ven, aby viděli padající hvězdy. Štěstí jim však nepřeje - prší, a i když pak déšť ustane, je stále zataženo a roj meteoritů není vidět. Zklamaní a utahaní se vracejí domů a je jim jasné, že dostanou od rodičů vyhubováno. Jenže mezitím, co jsou pryč, někdo jejich rodiče zavraždí. Moc vodítek není a portrét pachatele tak, jak ho viděl Taisuke (prostřední ze sourozenců), taky nijak nepomůže.

První větší stopa se objeví až po čtrnácti letech, a to úplnou náhodou. Sourozenci rozjedou poněkud netradiční business - obohacují se pomocí podvodů. Nejstarší Kóiči vždy vymyslí plán, v kterém nejmladší Šizuna sbalí bohaté muže a pod různými záminkami je obere o peníze. Jukinari Togami, syn majitele řetězce restaurací, měl být jen dalším cílem. Jenže jen do chvíle, kdy Šizuna zjistí, že jídlo v této restauraci chutná úplně stejně jako jídlo z restaurace jejích zavražděných rodičů. Tehdy se plán změní ze snahy získat peníze na snahu o dopadení vraha. I přes to se ale stane ještě jedna nepředpokládaná věc - Šizuna se do Jukinariho zamiluje...

Je asi jasné, proč jsem si tuhle knížku koupila, že? Na Rjúsei no Kizuna jsem (asi jako většina) narazila nejdřív v seriálové podobě a tehdy se mi to kdoví proč líbilo. Teď po přečtení knihy se divím, co se mi na tom vlastně tak líbilo - ano, je tam Nino a Nišikido a Erika Toda, ale to je asi tak všechno. Co si budem povídat, kniha je prostě mnohem lepší.

Začátek vás zaujme a ve chvíli, kdy to vypadá na dlouhé nudné vyšetřování, se přesunem o 14 let dopředu přímo doprostřed jednoho z podvodů. Příběh logicky postupuje a postupně se odkrývá pravda, což udržuje pozornost čtenáře. Příběh se točí okolo Šizuny, což je pro mě, jako čtenářku, lákavé. Zajímavá však byla i postava Kóičiho, který vlastně byl mozek veškerých operací, ale nic moc o něm vlastně nevíme. Celkově by to asi chtělo napsat víc o minulosti postav, o tom, jak vyrůstali v děcáku, co dělali pak a podobně, ale zase chápu, že to s příběhem nijak nesouvisí, tak proč se obtěžovat (ta kniha už je dost tlustá i takhle). Vytkla bych tomu i skutečnost, že objevení pachatele přijde jak z čistého nebe a celý konec je takový uspěchaný (a naivní). Nicméně to vůbec není špatná kniha a celkově je na ní víc dobrých věcí, než těch špatných.

Tímto se musím omluvit spisovateli, o kterém jsem tady prohlásila samé nehezké věci. Přeci jen nebyl dobrý nápad seznámit se s jeho dílem prostřednictvím Platina Data (které někdo dobrovolně amatérsky překládá do angliny a já se ptám Proč? Z jakého důvodu takové sebemučení?). Rjúsei no Kizuna mi ukázalo, že Higašino může být i dobrým spisovatelem, a pokud má víc takových knih, pak chápu, že je v Japonsku tak oblíbený.


Tak tolik k dalšímu dílu z naší oblíbené série Knížky, co si asi nikdy nepřečtete a příště, abych prolomila tu linii děl, v kterých si zahrál Nino, si místo Ao no Honoo, co tu mám nachystáno, dáme Nazotoki wa dinner no ato de (kde hrál pro změnu zase Sho-chan). Vůbec není poznat, jakou skupinu mám ráda, že ne? :D