Měli jste pocit, že jsem poslední dobou plná optimismu?
Jestli jo, tak je načase vás opět zklamat (na to je kavi dobrá, věřte mi).
Dneska mám fakt blbej den, tak proč si nevylít srdce na netu, kde je to každýmu šumafuk, protože tu fňuká kdekdo.
Jsem třiadvacetiletá dívčina, kterou si občas pletou s klukem (no idea why - a to i přes to, že mě už půl roku nikdo neviděl v kalhotech), málokdy jí podrží dveře a zaručeně nikdy jí nepožádají o radu v oblasti kosmetiky, hadrů, kluků či sofistikovanějších témat typu politika, ekonomie, sport. Jednoduše proto, že o tom vím velký kulový. Když jsem se naposledy rozhodla experimentovat s líčením, vypadala jsem jak klaun; nedokážu sladit barvy, ani kdyby na tom závisel můj život; o klucích vím jen to, že existují; ani netuším, která strana je momentálně ve vládě (jedno jestli české nebo japonské - u té japonské vím alespoň jméno premiéra, což se o té české říct nedá); ekonomie... asi je; sport - hm, už ani to krasobruslení a tenis, co jsem kdysi sledovala.
Jednoduše řečeno - nepatřím zrovna mezi lidi s širokým rozhledem. Což je celkem jedno - i kdybych o něčem něco věděla, s největší pravděpodobností se o tom s vámi bavit stejně nebudu. Nedokážu udržet ani rozhovor o počasí déle než dvě tři sekundy. Tedy za předpokladu, že se se mnou vůbec někdo bavit chce - většinou se držím stranou, hledím si svého a tvářím se u toho hrozně nepřístupně a ostatní maj nejspíš pocit, že jsem povýšenecká kráva. Taky málokdy odpovídám na zprávy okamžitě - většinou mi to zabere dost času vymyslet nějakou normálně znějící odpověď (tento interval se pohybuje od několika minut do několika měsíců - podle toho, jak moc mendokusai to zrovna je). Nikdy mě nežádejte o radu či názor - názory nemám, jen ráda papouškuju ostatní, a radit neumím - buď to chápete nebo máte smůlu, já vám to zaručeně nevysvětlím. Učitelka ze mě rozhodně nebude - to si momentálně ověřuju na odporné praxi. Dnes jsem měla jen za úkol zjistit, jestli se studenti naučili určení místa - jeden maník se do toho lehce zamotal, já byla s rozumem v koncích a dopadlo to tak, že to radši převzala spolužačka a já se šla skrčit pod stůl (nekecám, fakt). Já jsem prostě schopná se zašmodrchat do tak jednoduché věci, že už pak ani nevím, jak to vlastně má být správně.
Nenechte se ošálit tím, že jsem dosud pásla všechny zkoušky - chytrá rozhodně nejsem. Jsem jen schopná se vše našprtat nazpaměť - logické uvažování nevlastním. Proto je pro mě letos historický seminář příjemný asi jako osina v zadku - předpokládá totiž, že zúročíme získané znalosti a podíváme se na ně z jiného pohledu. Já žádné znalosti nemám, vše jsem hned po zkouškách pustila z hlavy, takže ani nemám co zúročovat, a jak ani neumím logicky uvažovat, tak na těch hodinách jen sedím a hezky se usmívám. Toť vše.
Někteří si kvůli množství přečtených knih v japině snad i pomysleli, že třeba umím japonsky. Nenechte se zmást - nezvládám ani základní konverzaci (dnes jsem promlčela další hodinu), bez počítače vám nenapíšu ani prdlajs, jelikož neznám znaky, a keigo si u mě ani neškrtlo. Jako ne že bych ty knihy fakt nečetla - to já jo (i když W-sensei se dnes tvářil nějak podezřívavě), ale ono to vůbec není tak složité, jak si všichni myslí, to zvládne snad i cvičená opice. Zato mluvit... ani nápad. A nedej bože, když po mně někdo bude chtít tlumočit (a to i do češtiny). Tady nastávají dva základní problémy. Za a) rozumím tomu, co bylo řečeno, ale za boha vám to nepřeložím, či za b) nerozumím, takže stejně nepřeložím. Jiná alternativa neexistuje. W-sensei mě chce tenhle semestr nechat tlumočit jakousi přednášku. Upřímně doufám, že všichni přítomní plynně ovládají japonštinu na úrovni alespoň N2, protože z mého "výkladu" si jistě nic neodnesou (jelikož pravděpodobně skončím tak u druhé věty, když to půjde dobře).
Což vede k další velké otázce - když tedy kavi nedokážeš učit a nezvládáš tlumočení, co hodláš dělat? Tady mám jen jednu odpověď: neptejte se a já vám nebudu lhát. Já to prostě nevím, ale jak tak koukám na své možnosti (tedy ty zbylé, kterých moc není - ale zase zahrnují takové skvosty typu uklízečka, skladník, poštovní doručovatelka...), tak to vidím tak, že jestli nějakou práci najdu, bude to mimo obor. Pokud možno ne s lidmi a s ne moc velkou odpovědností, jelikož poseru na co sáhnu. Se svou japinou se totiž můžu jít leda zahrabat. Aneb 6 let v prdeli (ale hlavně že si přečtu Higašina v originále, to je fakt důležitý -_-).
Vůbec tak mám pocit, že mě v budoucnu nic moc nečeká. Zaručeně to nevypadá, že bych kdy měla vztah, či dokonce rodinu. Je mi 23 a doteď jsem se s nikým ani nedržela za ruku. Jsem divná.
Aby toho nebylo málo, neodpovídám charakteristikám znamení zvěrokruhu ani krevního typu. Oba tvrdí naprosto to samé - společenská, optimistická, vůdčí typ. To je můj přesný opak, což znamená, že jsem se asi narodila úplně blbě. Přidejte k tomu mixu ještě hloupá a velmi ošklivá. Máte? Tak to jsem já.
Možná bych i měla šanci, kdybych měla nějaký životní cíl, něco, čeho bych chtěla dosáhnout. Minimálně bych měla nějakou motivaci. Ale já nemám naprosto nic, co bych chtěla vidět, zažít, nic, čeho bych chtěla docílit. Nic mě neláká, nic mě nezajímá. Nemám nic, o čem bych se dokázala bavit, nic, o čem bych něco věděla nebo o čem bych chtěla vědět víc. Na otázku Jak se vidíš za 3/5/10 let? vám odpovím jen mlčením.
Už vám to dostatečně zvedlo náladu, že existuje někdo horší než vy?
Monday, 25 February 2013
Saturday, 23 February 2013
Keigo Higašino - Rjúsei no Kizuna
I přes zákaz rodičů se tři sourozenci vydají v noci ven, aby viděli padající hvězdy. Štěstí jim však nepřeje - prší, a i když pak déšť ustane, je stále zataženo a roj meteoritů není vidět. Zklamaní a utahaní se vracejí domů a je jim jasné, že dostanou od rodičů vyhubováno. Jenže mezitím, co jsou pryč, někdo jejich rodiče zavraždí. Moc vodítek není a portrét pachatele tak, jak ho viděl Taisuke (prostřední ze sourozenců), taky nijak nepomůže.
První větší stopa se objeví až po čtrnácti letech, a to úplnou náhodou. Sourozenci rozjedou poněkud netradiční business - obohacují se pomocí podvodů. Nejstarší Kóiči vždy vymyslí plán, v kterém nejmladší Šizuna sbalí bohaté muže a pod různými záminkami je obere o peníze. Jukinari Togami, syn majitele řetězce restaurací, měl být jen dalším cílem. Jenže jen do chvíle, kdy Šizuna zjistí, že jídlo v této restauraci chutná úplně stejně jako jídlo z restaurace jejích zavražděných rodičů. Tehdy se plán změní ze snahy získat peníze na snahu o dopadení vraha. I přes to se ale stane ještě jedna nepředpokládaná věc - Šizuna se do Jukinariho zamiluje...
Je asi jasné, proč jsem si tuhle knížku koupila, že? Na Rjúsei no Kizuna jsem (asi jako většina) narazila nejdřív v seriálové podobě a tehdy se mi to kdoví proč líbilo. Teď po přečtení knihy se divím, co se mi na tom vlastně tak líbilo - ano, je tam Nino a Nišikido a Erika Toda, ale to je asi tak všechno. Co si budem povídat, kniha je prostě mnohem lepší.
Začátek vás zaujme a ve chvíli, kdy to vypadá na dlouhé nudné vyšetřování, se přesunem o 14 let dopředu přímo doprostřed jednoho z podvodů. Příběh logicky postupuje a postupně se odkrývá pravda, což udržuje pozornost čtenáře. Příběh se točí okolo Šizuny, což je pro mě, jako čtenářku, lákavé. Zajímavá však byla i postava Kóičiho, který vlastně byl mozek veškerých operací, ale nic moc o něm vlastně nevíme. Celkově by to asi chtělo napsat víc o minulosti postav, o tom, jak vyrůstali v děcáku, co dělali pak a podobně, ale zase chápu, že to s příběhem nijak nesouvisí, tak proč se obtěžovat (ta kniha už je dost tlustá i takhle). Vytkla bych tomu i skutečnost, že objevení pachatele přijde jak z čistého nebe a celý konec je takový uspěchaný (a naivní). Nicméně to vůbec není špatná kniha a celkově je na ní víc dobrých věcí, než těch špatných.
Tímto se musím omluvit spisovateli, o kterém jsem tady prohlásila samé nehezké věci. Přeci jen nebyl dobrý nápad seznámit se s jeho dílem prostřednictvím Platina Data (které někdo dobrovolně amatérsky překládá do angliny a já se ptám Proč? Z jakého důvodu takové sebemučení?). Rjúsei no Kizuna mi ukázalo, že Higašino může být i dobrým spisovatelem, a pokud má víc takových knih, pak chápu, že je v Japonsku tak oblíbený.
Tak tolik k dalšímu dílu z naší oblíbené série Knížky, co si asi nikdy nepřečtete a příště, abych prolomila tu linii děl, v kterých si zahrál Nino, si místo Ao no Honoo, co tu mám nachystáno, dáme Nazotoki wa dinner no ato de (kde hrál pro změnu zase Sho-chan). Vůbec není poznat, jakou skupinu mám ráda, že ne? :D
První větší stopa se objeví až po čtrnácti letech, a to úplnou náhodou. Sourozenci rozjedou poněkud netradiční business - obohacují se pomocí podvodů. Nejstarší Kóiči vždy vymyslí plán, v kterém nejmladší Šizuna sbalí bohaté muže a pod různými záminkami je obere o peníze. Jukinari Togami, syn majitele řetězce restaurací, měl být jen dalším cílem. Jenže jen do chvíle, kdy Šizuna zjistí, že jídlo v této restauraci chutná úplně stejně jako jídlo z restaurace jejích zavražděných rodičů. Tehdy se plán změní ze snahy získat peníze na snahu o dopadení vraha. I přes to se ale stane ještě jedna nepředpokládaná věc - Šizuna se do Jukinariho zamiluje...
Je asi jasné, proč jsem si tuhle knížku koupila, že? Na Rjúsei no Kizuna jsem (asi jako většina) narazila nejdřív v seriálové podobě a tehdy se mi to kdoví proč líbilo. Teď po přečtení knihy se divím, co se mi na tom vlastně tak líbilo - ano, je tam Nino a Nišikido a Erika Toda, ale to je asi tak všechno. Co si budem povídat, kniha je prostě mnohem lepší.
Začátek vás zaujme a ve chvíli, kdy to vypadá na dlouhé nudné vyšetřování, se přesunem o 14 let dopředu přímo doprostřed jednoho z podvodů. Příběh logicky postupuje a postupně se odkrývá pravda, což udržuje pozornost čtenáře. Příběh se točí okolo Šizuny, což je pro mě, jako čtenářku, lákavé. Zajímavá však byla i postava Kóičiho, který vlastně byl mozek veškerých operací, ale nic moc o něm vlastně nevíme. Celkově by to asi chtělo napsat víc o minulosti postav, o tom, jak vyrůstali v děcáku, co dělali pak a podobně, ale zase chápu, že to s příběhem nijak nesouvisí, tak proč se obtěžovat (ta kniha už je dost tlustá i takhle). Vytkla bych tomu i skutečnost, že objevení pachatele přijde jak z čistého nebe a celý konec je takový uspěchaný (a naivní). Nicméně to vůbec není špatná kniha a celkově je na ní víc dobrých věcí, než těch špatných.
Tímto se musím omluvit spisovateli, o kterém jsem tady prohlásila samé nehezké věci. Přeci jen nebyl dobrý nápad seznámit se s jeho dílem prostřednictvím Platina Data (které někdo dobrovolně amatérsky překládá do angliny a já se ptám Proč? Z jakého důvodu takové sebemučení?). Rjúsei no Kizuna mi ukázalo, že Higašino může být i dobrým spisovatelem, a pokud má víc takových knih, pak chápu, že je v Japonsku tak oblíbený.
Tak tolik k dalšímu dílu z naší oblíbené série Knížky, co si asi nikdy nepřečtete a příště, abych prolomila tu linii děl, v kterých si zahrál Nino, si místo Ao no Honoo, co tu mám nachystáno, dáme Nazotoki wa dinner no ato de (kde hrál pro změnu zase Sho-chan). Vůbec není poznat, jakou skupinu mám ráda, že ne? :D
Friday, 15 February 2013
Nový semestr, (stará) nová Kavi
Mohla jsem s dalším příspěvkem počkat a elegantně se tak vyhnout tématu Valentýna, ale je pátek, já mám prd na práci a pár novinek, co bych vám, mým věrným i náhodným čtenářům (v hlavě mi automaticky naskočilo icumo osewa ni natte orimasu, kore kara mo dózo jorošiku onegai šimasu. Toho si nevšímejte, to je deformace), chtěla sdělit.
Tak si nejdřív odbydu toho Valentýna, ať to mám z krku. Letos byl ve znamení školy - chytla jsem ten den jak Sylvu, tak Nakayu a W-senseie (aneb miluj svou katedru <3) - a večer jsem strávila ve společnosti mého milovaného - noťasu XD Koupila jsem si flašku vína, nějaký sýr a čokoládu a roztočili jsme to spolu zkouknutím několika filmů, co mi už nějakou dobu ležely na disku. A když večer pokročil a hladina alkoholu v krvi se zvedla, dostali jsme se i k fanfikcím >:D
Tak a teď k těm novinkám. Začnu školou (jak jinak). Nový semestr znamená nový rozvrh a s ním spojené problémy. Cíl je jasný - za dva roky získat 120 kreditů, ale získat takové množství na jednooboru, kde je průměrný předmět za 3 kredity a ještě jich je málo, není žádná sranda. V minulém semestru jsem zvládla nahrabat 34 kreditů, a to jsem měla štěstí, že jsem ulovila céčkový předmět na anglistice. Tenhle semestr jsem kvůli tomu, že magistři si zapisují předměty až po všech ostatních, nezískala céčko žádné - anglistika je totálně zabraná. Zato mám štěstí, že v rámci inovace oboru jsme jako katedra získali prachy na otevření nových béčkových předmětů. Takže mám zapsaných 49 kreditů (v jednu chvíli to bylo i 52), což je až příliš, jenže nevím, co si odepsat. Je totiž dost možné, že když si ty předměty nedám teď, už nebudou. A já ty kredity potřebuju, protože za chvilku vyčerpám veškerou nabídku naší malé katedry a budu v řiti.
Takže jsem si zapsala takové skvosty jako Firemní a technická japina, Japina pro cestovní ruch, Commercial Correspondence, Odborná praxe či Kaligrafie. A navíc ještě knihovní praxi pro W-senseie (protože se mi prostě líbí pro něj pracovat) a stínový předmět Příprava na testy jap. institucí. Ano, zní to vznešeně, ale o žádnou přípravu nejde - v praxi to znamená, že si to zapíšete a pokud pásnete testy JLPT (Japanese Language Proficiency Test) na úrovni 1 či 2, máte kredity v kapse. A co z toho vyplývá, milí zlatí? Ano, že kavi pásla N2! O chlup (17 bodů, abych byla přesná), ale přece, hohoho \(^_^)/
A teď asi ta největší novinka: kavi byla aktivní a velmi odvážná a po pár mejlech v keigu má plán na léto. Na konci června balím kufry a na 2 měsíce odlétám dobrovolničit do Japonska! Budu vypomáhat v jakémsi hotýlku/restauraci za byt a stravu na jihu poloostrova Izu. Musím tedy zvládnout všechny zkoušky a eseje dřív, protože konec zkouškového už nestihnu a vracím se až na začátku září, takže ani opravné termíny nedávám. A pokud vše dobře půjde, budu mít ten poslední týden vyhrazený na návštěvu Utsunomiye a Tokia, tak doufám, že budu mít příležitost se sejít s kamarády. Na jednu stranu se strašně těším, na druhou se bojím, ale to bych nebyla já, abych se nebála. Rozhodla jsem se ale, že nebudu jen nečinně sedět doma na zadku, ale že něco podniknu a nenechám se odradit - nebudu se zabývat problémy, které vlastně ani nemusí vzniknout. Dokážu to!
Ii dešó? Gambaru jo! ^__^
Tak si nejdřív odbydu toho Valentýna, ať to mám z krku. Letos byl ve znamení školy - chytla jsem ten den jak Sylvu, tak Nakayu a W-senseie (aneb miluj svou katedru <3) - a večer jsem strávila ve společnosti mého milovaného - noťasu XD Koupila jsem si flašku vína, nějaký sýr a čokoládu a roztočili jsme to spolu zkouknutím několika filmů, co mi už nějakou dobu ležely na disku. A když večer pokročil a hladina alkoholu v krvi se zvedla, dostali jsme se i k fanfikcím >:D
Tak a teď k těm novinkám. Začnu školou (jak jinak). Nový semestr znamená nový rozvrh a s ním spojené problémy. Cíl je jasný - za dva roky získat 120 kreditů, ale získat takové množství na jednooboru, kde je průměrný předmět za 3 kredity a ještě jich je málo, není žádná sranda. V minulém semestru jsem zvládla nahrabat 34 kreditů, a to jsem měla štěstí, že jsem ulovila céčkový předmět na anglistice. Tenhle semestr jsem kvůli tomu, že magistři si zapisují předměty až po všech ostatních, nezískala céčko žádné - anglistika je totálně zabraná. Zato mám štěstí, že v rámci inovace oboru jsme jako katedra získali prachy na otevření nových béčkových předmětů. Takže mám zapsaných 49 kreditů (v jednu chvíli to bylo i 52), což je až příliš, jenže nevím, co si odepsat. Je totiž dost možné, že když si ty předměty nedám teď, už nebudou. A já ty kredity potřebuju, protože za chvilku vyčerpám veškerou nabídku naší malé katedry a budu v řiti.
Takže jsem si zapsala takové skvosty jako Firemní a technická japina, Japina pro cestovní ruch, Commercial Correspondence, Odborná praxe či Kaligrafie. A navíc ještě knihovní praxi pro W-senseie (protože se mi prostě líbí pro něj pracovat) a stínový předmět Příprava na testy jap. institucí. Ano, zní to vznešeně, ale o žádnou přípravu nejde - v praxi to znamená, že si to zapíšete a pokud pásnete testy JLPT (Japanese Language Proficiency Test) na úrovni 1 či 2, máte kredity v kapse. A co z toho vyplývá, milí zlatí? Ano, že kavi pásla N2! O chlup (17 bodů, abych byla přesná), ale přece, hohoho \(^_^)/
A teď asi ta největší novinka: kavi byla aktivní a velmi odvážná a po pár mejlech v keigu má plán na léto. Na konci června balím kufry a na 2 měsíce odlétám dobrovolničit do Japonska! Budu vypomáhat v jakémsi hotýlku/restauraci za byt a stravu na jihu poloostrova Izu. Musím tedy zvládnout všechny zkoušky a eseje dřív, protože konec zkouškového už nestihnu a vracím se až na začátku září, takže ani opravné termíny nedávám. A pokud vše dobře půjde, budu mít ten poslední týden vyhrazený na návštěvu Utsunomiye a Tokia, tak doufám, že budu mít příležitost se sejít s kamarády. Na jednu stranu se strašně těším, na druhou se bojím, ale to bych nebyla já, abych se nebála. Rozhodla jsem se ale, že nebudu jen nečinně sedět doma na zadku, ale že něco podniknu a nenechám se odradit - nebudu se zabývat problémy, které vlastně ani nemusí vzniknout. Dokážu to!
Ii dešó? Gambaru jo! ^__^
Monday, 11 February 2013
Nový semestr, konec flákání
A máme tady 11. únor - začátek nového semestru a taky výročí založení japonského státu. Ale to první je důležitější (alespoň pro mě).
Tenhle semestr jsem se nestačila divit - jen jedna jediná zkouška (JCčka, na první pokus), jedna esej (naprostej blábol, po kterym se stydim ještě kdy ukázat před profesorkou) a jedna seminárka (odevzdaná minulej čtvrtek, kdy už fakt hořela deadline). Jinými slovy téměř dva měsíce prázdnin, když počítám i ten volný týden před Vánocema. Věřím, že většina z vás mě právě proklíná - nedivím se. Co jsem slyšela od studentů s kombinací japina - anglina, jsou zavaleni prací, neznají slovo prázdniny a někteří se rozhodli, že jim to za ten stres nestojí a končí. Jsem ráda, že jsem se nenechala zviklat a sekla s tím včas.
Takže budu hnusná a řeknu vám, jak jsem se flákala, čučela na filmy (rozhodla jsem se znovu zkouknout Doktora House - už jsem u 6. série), četla (*le gasp*), spala a flákala se.
Když už jsem nakousla ty knihy... (ano, následuje nudná pasáž o další knize, kterou jste asi nečetli)
Dnes si dáme něco nejaponského - během čtení Ryuusei no Kizuna jsem si řekla, že to bude trvat ještě dlouho, tak jsem se pustila do The Best of Me od Nicholase Sparkse. Klidně se smějte, ale já mám tohohle autora fakt ráda. Kdysi kdysi jsem úplnou náhodou četla Reader's Digest, kde byl i román Nezapomenutelná cesta o dvou mladých zamilovaných lidech a jedné hnusné nemoci. Obrečela jsem to. A od té doby jsem od tohoto autora přečetla všechno, co se mi dostalo pod ruku (a že toho bylo dost). Ano, je to červená knihovna, ale přesto se mi to líbí a každý občas potřebuje svou dávku romantiky. The Best of Me je sice jedna z těch méně rabu rabu, ale i tak jsem to zhltla docela rychle. Na jednu stranu mi to připadalo až nereálně romantické (ach, neviděli jsme se bůhví kolik let, ale pořád tě miluju - ach, já tebe taky a opustím kvůli tobě manžela a děti), na druhou stranu tam byla i velká dávka reality (člověk, co se nedokáže vymanit ze špatného rodinného zázemí). Upřímně to asi není jeho nejlepší dílo, ale každá kniha nemůže být ta nejlepší).
Tak jsme si odbyli knihovní chvilku a pokračujem tématem Tvoření rozvrhu aneb Padá stag, něco si přej. Tentokrát mě stag naštval - nejenže někdo považoval za dobrý nápad nechat studenty magisterského studia vybírat předměty až jako poslední (za všema bakalářema!), ale zavedli i kvóty pro céčkaře. Takže z toho minima předmětů, kde zbylo místo po náletu kreditůchtivých bakalářů, mi ještě valná většina hlásila, že na předmět se nelze zapsat, protože místa pro céčkaře jsou už vyčerpaná. Jinými slovy - nemám jediné céčko. Tak mi nezbylo nic jiného než se nacpat do co největšího počtu béček. Což u oborů jako je japonština je za a) hnusné vůči ostatním a za b) problematické kvůli krytí se s jinými (často áčkovými) předměty. Ale čert vem ostatní - momentálně mám zapsáno 49 kreditů (což je až příliš), ale jsem hrdá na to, že jsem ukořistila poslední místo na kaligrafii a taky na odborné praxi, což je vyučování japonštiny pro céčkaře - nejaponštináře.
Podle stagu tam má být 30 studentů, ale fakticky přišlo "jen" 23 - do učebny pro 15 lidí. Asi jsme trhli rekord. Já když je viděla, tak jsem měla chuť utéct. Naštěstí tam mám spolužačku Moniku a Nakayu jako dohled, které mě snad zachrání, pokud se mě ta banda pokusí ukamenovat. Budeme s nima probírat katakanu a rozdíl mezi iru a aru, ale zatím to ani nevypadá, že by nějak zvlášť uměli hiraganu a ani nevypadají, že je to nějak extra baví (tak proč tam sakra lezou? ta japonština jim sama do hlavy nevleze. W-senseie na ně!). No, držte mi palce, abysme to všichni ve zdraví (především tom duševním) přežili (nebo alespoň já...a ta budoucí doktorka, její odvaha se mi líbí. A možná ta jedna čínštinářka, je pěkná).
Měla jsem v plánu ještě pokračovat, ale vstávala jsem v 5 ráno, takže vám dnes popřeju dobrou noc/ráno/odpoledne a jdu si lehnout - zítra mám klasickou japinu *kyselý škleb*
Tenhle semestr jsem se nestačila divit - jen jedna jediná zkouška (JCčka, na první pokus), jedna esej (naprostej blábol, po kterym se stydim ještě kdy ukázat před profesorkou) a jedna seminárka (odevzdaná minulej čtvrtek, kdy už fakt hořela deadline). Jinými slovy téměř dva měsíce prázdnin, když počítám i ten volný týden před Vánocema. Věřím, že většina z vás mě právě proklíná - nedivím se. Co jsem slyšela od studentů s kombinací japina - anglina, jsou zavaleni prací, neznají slovo prázdniny a někteří se rozhodli, že jim to za ten stres nestojí a končí. Jsem ráda, že jsem se nenechala zviklat a sekla s tím včas.
Takže budu hnusná a řeknu vám, jak jsem se flákala, čučela na filmy (rozhodla jsem se znovu zkouknout Doktora House - už jsem u 6. série), četla (*le gasp*), spala a flákala se.
Když už jsem nakousla ty knihy... (ano, následuje nudná pasáž o další knize, kterou jste asi nečetli)
Dnes si dáme něco nejaponského - během čtení Ryuusei no Kizuna jsem si řekla, že to bude trvat ještě dlouho, tak jsem se pustila do The Best of Me od Nicholase Sparkse. Klidně se smějte, ale já mám tohohle autora fakt ráda. Kdysi kdysi jsem úplnou náhodou četla Reader's Digest, kde byl i román Nezapomenutelná cesta o dvou mladých zamilovaných lidech a jedné hnusné nemoci. Obrečela jsem to. A od té doby jsem od tohoto autora přečetla všechno, co se mi dostalo pod ruku (a že toho bylo dost). Ano, je to červená knihovna, ale přesto se mi to líbí a každý občas potřebuje svou dávku romantiky. The Best of Me je sice jedna z těch méně rabu rabu, ale i tak jsem to zhltla docela rychle. Na jednu stranu mi to připadalo až nereálně romantické (ach, neviděli jsme se bůhví kolik let, ale pořád tě miluju - ach, já tebe taky a opustím kvůli tobě manžela a děti), na druhou stranu tam byla i velká dávka reality (člověk, co se nedokáže vymanit ze špatného rodinného zázemí). Upřímně to asi není jeho nejlepší dílo, ale každá kniha nemůže být ta nejlepší).
Tak jsme si odbyli knihovní chvilku a pokračujem tématem Tvoření rozvrhu aneb Padá stag, něco si přej. Tentokrát mě stag naštval - nejenže někdo považoval za dobrý nápad nechat studenty magisterského studia vybírat předměty až jako poslední (za všema bakalářema!), ale zavedli i kvóty pro céčkaře. Takže z toho minima předmětů, kde zbylo místo po náletu kreditůchtivých bakalářů, mi ještě valná většina hlásila, že na předmět se nelze zapsat, protože místa pro céčkaře jsou už vyčerpaná. Jinými slovy - nemám jediné céčko. Tak mi nezbylo nic jiného než se nacpat do co největšího počtu béček. Což u oborů jako je japonština je za a) hnusné vůči ostatním a za b) problematické kvůli krytí se s jinými (často áčkovými) předměty. Ale čert vem ostatní - momentálně mám zapsáno 49 kreditů (což je až příliš), ale jsem hrdá na to, že jsem ukořistila poslední místo na kaligrafii a taky na odborné praxi, což je vyučování japonštiny pro céčkaře - nejaponštináře.
Podle stagu tam má být 30 studentů, ale fakticky přišlo "jen" 23 - do učebny pro 15 lidí. Asi jsme trhli rekord. Já když je viděla, tak jsem měla chuť utéct. Naštěstí tam mám spolužačku Moniku a Nakayu jako dohled, které mě snad zachrání, pokud se mě ta banda pokusí ukamenovat. Budeme s nima probírat katakanu a rozdíl mezi iru a aru, ale zatím to ani nevypadá, že by nějak zvlášť uměli hiraganu a ani nevypadají, že je to nějak extra baví (tak proč tam sakra lezou? ta japonština jim sama do hlavy nevleze. W-senseie na ně!). No, držte mi palce, abysme to všichni ve zdraví (především tom duševním) přežili (nebo alespoň já...a ta budoucí doktorka, její odvaha se mi líbí. A možná ta jedna čínštinářka, je pěkná).
Měla jsem v plánu ještě pokračovat, ale vstávala jsem v 5 ráno, takže vám dnes popřeju dobrou noc/ráno/odpoledne a jdu si lehnout - zítra mám klasickou japinu *kyselý škleb*