迷子

Dlouhou dobu jsem si myslela, že jsem strašně nepřizpůsobivý člověk a že nesnáším, když mám měnit zavedené věci. Vždycky jsem se měla za strašnou konzervu. Kdysi dávno, když jsem končila střední a čekalo mě stěhování do Olmu a život na kolejích, umírala jsem z toho hrůzou. Zvykla jsem si ale a od té doby jsem sledovala, jak se přizpůsobuju stále rychleji a s menšími problémy než předtím.

I mě samotnou však překvapilo, jak rychle jsem byla schopná si zvyknout na život v Japonsku. Netrvalo ani měsíc a měla jsem pocit, jako bych tam žila celý život. O to tvrdší byl ovšem návrat domů. Mělo to být jednoduché - jen se vrátit do zajetých kolejí, v kterých jsem rok předtím bez problému žila. Jsem na stejné škole, jen oborů mi ubylo (nicméně jsem si do rozvrhu vrazila i jeden předmět na anglistice, takže to zas taková změna není). Bydlím na stejných kolejích (dokonce na stejném pokoji a se stejným stolem, postelí i tou příšernou židlí, kterou mám chuť prohodit oknem), každé dva týdny jezdím domů. Navenek vše vypadá stejně a i já se chovám pořád stejně.

Jenže přestože jsem se začala považovat za rychle přizpůsobivou, je to opravdu jen navenek - uvnitř cítím, že je něco špatně. Před mým odjezdem jsem kolem sebe měla víc lidí, kteří se teď ovšem někam vypařili. Věděla jsem, že všechno dělám proto, abych se jednou podívala do Japonska. Můj život byl tak nějak můj - nic jiného jsem neznala, tak jsem byla smířená s tím, co mám.

Teď se ale cítím docela ztracená. Čím dýl tu jsem, tím víc se začínám sama sebe ptát, jestli jsem v tom Japonsku opravdu byla. Opravdu jsem to všechno zažila? Připadá mi, jako bych to viděla spíš ve filmu než na vlastní oči. Nijak tomu nepomáhá, že Hanka, co je teď v Utsunomiyi místo mě, postuje fotky lidí, které jsem znala, ale už je nikdy nepotkám. Vážně už je nikdy v životě neuvidím? Už nikdy s nimi nezajdu na jakiniku nebo na karaoke? Stále mám pocit, jako bych se mohla sebrat a na víkend odjet nakupovat do Tokia - jenže to samozřejmě nejde. Večer usínám a doufám v řev cikád nebo mňoukání toulavé kočky na balkoně. Ráno se budím a očekávám, že budu zpátky ve svém pokoji na udaiských kolejích. Když jdu do školy, říkám si, jestli dneska nepojedu radši na kole (které samozřejmě nemám). Přes den sedím ve škole a čekám, kdy další větší zemětřesení zalomcuje okny. A toužebně koukám na mobil, jestli mi Naoko-san nenapíše, že mám přijít na směnu v kavárně.

Nic z toho se už nestane. Už ani CommuniTEA neexistuje - teď je z toho vietnamská restaurace. Rok mého života mi najednou přijde jako sen, ale nynější život mi taky nepřipadá reálný. Chodím do školy, protože nemám nic lepšího na práci. Dokonce jsem si dala knihovní praxi u W-senseie, dělám pomvěda Sylvě a asi budu dělat pomvěda i doktorce B. - a to vše jen proto, abych něco dělala. Je jedno co, hlavně že se zaměstnám. Nemám cíl, nikdy jsem neměla, ale tentokrát si uvědomuju, že už ani to Japonsko mě nečeká. Už není šance, že bych se tam za studia podívala, a budu upřímná - strašně závidím lidem, co tam teď jsou.

Chtěla bych se s někým sejít a promluvit si, ale s jednou kamarádkou v Praze, další v Litvínově a další těsně před státnicema a bakalářkou to není tak snadné. Chtěla bych se ujistit, že se ten rok opravdu stal a že to, co zrovna dělám, a ten život, co zrovna žiju, je opravdu reálný. Těžko se tomu totiž věří...